Expedice Thule: Napříč ledy

Čtyři důvody proč se vydat do Arktidy

Inspirováni zážitky a příběhy polárních expedic v oblasti Smithova průlivu mezi severním Grónskem a kanadskou částí Arktidy, rozhodli jsme se putovat v jejich stopách a poznat tak místa, která byla svědkem často dramatických a pohnutých – stejně tak hrdinských jako i zoufalých – zápasů s nemilosrdným prostředím, dlouhou odloučeností, hladem, nemocemi a živly za podmínek, které nechají padnout i nejvyšší lidské ideály. Putovali jsme po stopách expedic, které se vydaly do nejzazších arktických končin posunout hranice ve své době známého, zmapovaného světa. Důvody k cestě, kterou jsme podnikli a která se jistě mnohým bude zdát riskantní, je jen těžké vysvětlit. A vlastně to ani není beze zbytku možné.

Ledního medvěda jsme bohužel nezahlédli, Grónsko

V Grónské pustině

Na ledě v zátokách, Grónsko

1. Důvod první: Chuť dobrodružství a životní zážitek

V dnešní době je přístupný v podstatě jakýkoliv kout světa. Jak se tam dostat, je pouze otázkou vynaložených financí. Hlavní motivací cesty tedy nebylo dostat se na místa, kde ještě nikdo nebyl nebo podniknout něco, co se ještě nikomu nepodařilo, ale vydat se do Arktidy a poznat končiny, které s velkou pravděpodobností brzo zmizí nebo přestanou existovat v té podobě, jak je známe nyní.
Při takové cestě je vždycky něco, co nelze naplánovat, není možné předvídat, s čím je nutné „zápasit“ přímo během putování. A to je ona lákavá chuť dobrodružství: vydat se do neznáma, pokusit se vyrovnat s divočinou a všemi jejími nebezpečími, a to vše pokud možno s co nejmenším nasazením jakékoliv technické nebo vnější pomoci.

Čas od času jsme byli přes satelitní telefon ve spojení s přáteli doma a dodnes mám v živé paměti otázku, která padla už na samém začátku expedice: „A můžeš si tu túru ještě vůbec užít!?“ Pamatuji si, jak mě ta otázka trochu vyvedla z míry a na chvilku jsem zaváhal s odpovědí. Užít? Hm… to ne. Pohybujeme se na hranici našich fyzických možností, mrzneme a bojujeme s nepříznivým terénem. O „užívání“ nemůže být ani řeč. Protože jsme se chtěli po mořském ledě pokusit přejít z Grónska do Kanady, vyšli jsme na samém začátku polárního dne, v pátek 18.2. za teploty -23 stupňů. Saně vržou a skřípou po nerovném povrchu zamrzlé hladiny moře, sotva se můžeme navzájem dorozumět. Den před naším startem slavili obyvatelé Qaanaaqu, jednoho z nejseverněji obydlených míst na světě, návrat slunce po čtyřech dlouhých měsících polární tmy. Vydáváme se tedy na cestu v době, kdy všichni začínají být aktivní a čerpají ze slunce sílu a novou energii.

Ellesmerův ostrov patří ke skupině ostrovů Královny Elizabeth v nejsevernější části Kanady a je tak součástí teritoria Nunavut – oblasti spravované od roku 1999 především Inuity. Ti byli také už před 4000 roky prvními lidmi, kteří se usadili v této oblasit a odsud osidlovali potom i sousední Grónsko.

Dnes existují na Ellesmerově ostrově pouze tři stálá sídliště, přičemž jen Grise Fjord na jihu je skutečnou inuitskou osadou – Eureka slouží jako vědecká a meteorologická stanice a Alert na severní špici ostrova je vojenská základna. Výchozím bodem expedice je osada Qaanaaq (v distriktu Thule) severním Grónsku, odkud často vyrážely historické expedice na cestu k severnímu pólu. Na začátku naší cesty se budeme pohybovat podél grónského západního pobřeží na sever a hledat vhodné místo, kde bychom po mořském ledu mohli překonat Smithův průliv a dosáhnout tak protilehlého Ellesmerova ostrova. Chcete-li vědět více o arktických výpravách, přečtěte si článek Grónskem po stopách Fridtjofa Nansena nebo Grónsko – v zemi věčného ledu.

Polární výprava začíná

Zpočáku máme výborné podmínky pro postup po ledovém příkrovu moře, rovný led, téměř bezvětří a teploty slabě nad 30 stupňů pod nulou. První dny si samozřejmě musíme teprve zvyknout na nízké teploty a denní rutinu putování – dohodli jsme se na systému jedna hodina pochodu a krátká přestávka. Každý den jdeme tímto způsobem zhruba do 18.30 až 19.00, tzn. že jsme na začátku cesty denně 8 až 9 hodin na nohou. Zatímco tělo si zvyká na tažení saní, každodenní dřinu a chlad, zaměstnává se mozek představami o tenkém ledu, probírá možnosti, jak se zachovat při případném propadnutí do vody, jak reagovat na setkání s ledním medvědem. V noci nás během prvních dnů provázejí často představy o stanu, který se propadává ledem nebo o ledních medvědech, kteří by mohli navštívit tábor, když spíme.

Po prvních dnech teplota klesá pod 30 stupňů, po téměř celý zbytek výpravy se pohybuje stále kolem -35/-40 stupňů. Saně po prvních dnech ztěžkly, asi jako bychom je táhli celou dobu do kopce, ani po rovném ledu to nejde moc dobře, je to jako tahat je v písku. Každý pohyb je tu náročnější, všechno trvá déle, bez rukavic téměř není možné nic udělat a s rukavicemi je to samozřejmě daleko komplikovanější.

Když ledy praskají

Pro nedostatek stabilního a dostatečně pevného ledu není možné pokračovat v cestě tak, jak jsme to měli původně v plánu a jak bychom si představovali. Často musíme obcházet nezamrzlé nebo nedostatečně zamrzlé moře po okrajovém pásu ledu, který se utvořil kolem celého pobřeží. Kopírujeme tak nerovný okraj pobřežních skal – tím se samozřejmě naše cesta nesmírně prodlužuje. Navíc se na té ledové patě staví do cesty navátý sníh nebo nakupené kusy ledu, takže musíme naše saně vždy spojenými silami přes takové překážky přetahovat. Na některých místech, kde vane silný vítr a mořský proud je příliš prudký, se ovšem ten ledový podest zredukuje na úzký pruh, jenž spadá strmě rovnou do moře. Taková místa jsou velmi zrádná a hrozí, že by nás stále ještě velmi těžké saně strhly do vody.

Nakonec se podmínky tak zhoršily, že nezbývá než uhnot směrem do vnitrozemí a obejít nejexponovanější místa, kde se neutvořil led, přes ledovce. Tady začíná asi nejnáročnejší část cesty, protože saně se na ledovec dají vytáhnout skutečně jen s vypětím všech sil. Je to neuvěřitelná dřina, asi jako když koně v lese stahují dřevo, ale nezbývá nám jiná možnost. Saně jsou tak těžké, že musíme vždy ve dvou vytáhnout jedny saně, vrátit se zpět pro druhé a tak pokračovat celý den. Přímou čarou tak ujdeme jen necelých 8 kilomterů, ale fyzická zátěž pro organismus je na hranici našich možností. Stále je pod -30 stupňů, na ledovci navíc neustále fouká, je tedy nutné se bez přestávky pohybovat. Vidíme Ellesmerův ostrov, ale v tuhle chvíli už s jistotou víme, že je pro nás za takových podmínek nedosažitelný. Celou túru tedy zkrátíme a zaměříme se na zajímavá místa na grónském pobřeží.

2. Důvod druhý: Drsná a tvrdá zkušenost

Grónsko maří spolehlivě všechny naše plány, staví nás denně před nové problémy a nedaruje nám ani kilometr. Vždycky, když už se zdá, že nemůže přijít nic, co by nás znovu zaskočilo a znemožnilo další postup, jsme konfrontování s novými překážkami. A Arktida je v tomto ohledu velmi vynalézavá! Jeden z nejzkušenějších a nejznámějších polárních cestovatelů naší doby, Nor Borge Ousland, poznamenal během své sólové cesty k severnímu pólu: „Nehledě na to, jak dobře je člověk připraven a kolik zkušeností nasbíral, vždycky se objeví neočekávaný problém.“ První nepříjemná událost nás potkala už čtvrtý den pochodu, když se mi rozbila špičla pravé lyže – zůstal jsem lyží zapíchnutý do ledu a špička se pod náporem rozlepila. Nic, co by se nedalo opravit, ale překvapující bylo, že se to stalo už tak brzo po startu.

Pád do mrazivé vody

I led v zátokách, podél nichž jsme se pohybovali, byl čím dál tím nestabilnější, stále častěji se objevovala nezamrzlá místa volné vody, která jsme byli nuceni zdlouhavě obcházet. Jednou navečer jsme došli k velké trhlině, která byla jen zčásti zamrzlá a táhla se přes celou zátoku – pokud jsme chtěli pokračovat v cestě, museli jsme ji překonat nebo zdlouhavě obcházet, ovšem nebylo jasné, kde končí a zda vůbec bude možné ji nějak obejít. V šeru přicházející noci jsme se prodírali nepřehledným terénem nakupených ledových ker a míst s čerstým ledem, který se nám vlnil a houpal pod nohama. Začínalo nás mrazit v zádech a postup po ledu se rázem stal velmi nebezpečný. Na jednom místě se oba břehy trhliny asi na pět metrů přiblížily, takže se zdálo, že ji v těchto místech bude možné překonat. Led byl černý a tenký, přesto se po prvním pokusu zdálo, že nás unese. Pokusíme se přejít nejprve bez saní a ty potom přetáhneme pomocí lana na druhou stranu. Stačily tři kroky a led se pode mnou najednou začal lámat. Nebylo možné uskočit nebo se vrátit zpátky, vše se seběhlo příliš rychle. Stačil jsem se ještě otočit a už jsem sklouzával do vody – nejhorší noční můra najednou dostala konkrétní podobu! Teplota -34 stupňů! Vyškrábal jsem se na pevnější led s pomocí hůlky, kterou mi podal Georg, můj něměcký partner na této expedici. Najednou se ale kra pod vahou mého těla a lyží znovu odlomila a já znovu sklouzl do vody. Teď už to bylo vážné. Okamžitě vylézt na pevný led, postavit stan a svléknut mokré věci, při tak nízké teplotě vše během okamžiku promrzá, nebyl tedy čas na dlouhé rozmýšlení. Je šero, stavíme stan, naštěstí nefouká, doufáme, že jsme našli místo staršího, pevnějšího ledu a nehrozí, že by se i stan propadl pod led.

Grónsko nic nedaruje

Teplota stále klesá, během dne se rtuť teploměru i přes poměrně dlouhé fáze, kdy svítí sluníčko, sotva vyšplhá nad -40 stupňů. Pokud nefouká, je to snesitelné, dokonce si tělo rychle zvyká i na tak nízké teploty. Pohybujeme se po moři, snažíme se co možná nejšetrněji zacházet se saněmi, ale díry, které do nich ostrý led vyrývá, jsou čím dál tím větší. Moje saně se na spodní straně u obou sanic téměř rozpadají, proto je i těžší je táhnout. A terén je nemilosrdný. Během čtyřiceti dnů pobytu v Arktidě jsme putovali po zamrzlé hladině moře, překonávali ledovce a procházeli kaňony říčních koryt. V zátoce Marshall se rozhodujeme znovu využít říčního koryta, které nás tak opět dovede ke vnitrozemnskému ledovci. Na řece jsme naměřili zatím nejnižší teplotu -45 stupňů, potýkáme se s hlubokým sněhem, silným protivětrem a navíc začínají problémy s vařičem. Málo vydatný žlutý plamen olizuje líně hrnec se sněhem a trvá tak nepoměrně dlouho, než se nám podaří sníh alespoň rozpustit. Až do konce výpravy se musíme vzdát teplé vody a teplého jídla. A není jasné, jak dlouho vařič bude ještě vůbec fungovat. Posledních čtrnáct dnů výpravy už jde o čas. Zbavujeme se přebytečného jídla, odlehčíme saně, jak jen to jde, a doufáme, že co nejrychleji překonáme ledovec. Ovšem Grónsko se ani teď s námi nemazlí. Saně jsme už vytáhli nad 1000 metrů nad mořem, když nás zastihla sněhová bouře a přinutila na téměř pět dnů zůstat na jednom místě. Během té doby jsme pili jen málo, vodu jsme získávali hlavně ze sněhu, který jsme rozehřívali v plastikové láhvi ve spacáku. Po několika hodinách jsme tak získali pár hltů ledové vody. Vítr zmenšil prostor stanu, do obou předsíněk pronikal jemný sněhový prach, až jsou skoro plně zapadané. Nedá se než čekat, až bouře ustane, nezbývá než čekat ve lhostejné nečinnosti, která člověka dohání až k zoufalství.

O tom, že Grónsko nám nic nedaruje, jsme se přesvědčili ještě i během posledních dvou dnů, kdy jsme scházeli z ledovce a blížili se tak definitivně k závěru celé cesty. Narazili jsme na zatím nejzrádnější ledovcový splaz, plný trhlin a divoce rozeklaných ledovcových partií. Občas to připomínalo pohyb na hřbetu nějakého ohromného monstra, které se každým možným způsobem snaží zabránit nám tudy proniknout. Trochu se oteplilo, teploty se většinou pohybují už jen kolem -25 stupňů. Znovu si uvědomujeme, že pokud skutečně nejsme tam, kam jsme chtěli dojít, je naivní si myslet, že bude jednoduché se tam dostat. Do cesty se staví ledovcová moréna a znovu po kolena hluboký sníh. Táhneme saně mezi kameny, sklouzáváme po hladkém ledu prudkých srázů a teprve po náročných 25 kilometrech dosahujeme koryto malé ledovcové řeky, která ústí skutečně už v mořském fjordu, cíli předposlední etapy.

3. Důvod třetí: Meditace a rytmus

Americký polární badatel Elisha Kent Kane poznamenal během cesty podél grónského pobřeží do svého deníku: „… je to anorganická, zasmušilá a tajuplná krajina. Syrový návrh Země.“ Krajina kolem nás je skutečně zbavená všech příkras a ozdob, je to elementární a holá pustina. Tak málo, jak se mění ráz krajiny kolem, odlišuje se i jednotvárnost našeho pochodu. Celé dny téměř neměnná a monotónní rutina, den za dnem nekonečné plochy ledu, holé pobřežní skály a rozeklaná skaliska. A tahle asketická krajina jako by podporovala ten zvlášní stav těla a duše, v němž se po většinu dne nacházíme. Ne snad, že by člověk přemítal o závažných otázkách života a smrti, ale je to určitý stav vyrovnání s okolním světěm, stav vyrovnání se sama se sebou, koncentrace jen na to, co je v daný moment nejdůležitější: neudělat chybu, zdolat všechny překážky a udržet tělo v teple.

Jak už jsem zmínil, nebyla to cesta snů a samozřejmě nejsem žádný objevitel a už vůbec žádný dobyvatel. Změřeno a zmapováno je víceméně všechno, ovšem z velké části neznámé je stále ještě to, co se odehrává v člověku a co zažívá, když putuje touhle nesmírnou, rozlehlou a přes všechnu svou jednoduchost i strhující krajinou. Domnívám se, že neexistuje žádný jiný způsob pohybu, který by byl myšlení, přemýšlení a nakonec i vyprávění a bližší než chůze. Cestovat pěšky a přemýšlet je tedy způsob pohybu, který mi vyhovuje nejvíc. Po určité době v Arktidě se všechno velmi zjednoduší, omezí jen na základní potřeby. I to připomíná zvlaštní podobu meditačního stavu. Znovu použiji slova Borge Ouslanda: „A tak jsem musel myslet jako zvíře, nesměl jsem si klást žádné otázky a nesměl jsem pociťovat nic kromě strachu před přírodními nebezpečími.“

I přes všechny zkušenosti a znalosti o prostředí, v němž se pohybujeme, je během každé podobné výpravy nutné najít nejprve určitý rytmus – teprve rutinní zvládání všech činností, jako je postavení a složení stanu, vaření, pochod, oblékání apod. umožní rychlý a pravidelný postup. Navíc si musíme zvyknout jeden na druhého, musíme se naučit spolu komunikovat, koordinovat se během cesty a přizpůsobit vzájemně naše tempo. Na začátku jsou saně těžké, odhadovali jsme jejich váhu na zhruba 130/140 kilogramů, přesto ujdeme každý den téměř 20 kilometrů. Během pochodu moc nemluvíme, ani to v podstatě není možné – jednak nejdeme tak blízko, aby bylo možné komunikovat, a jednak to ani není pro hluk způsobený saněmi možné. Navíc je každý z nás zahalen do ochrané masky nebo kapuce, takže postupujeme každý ve svém vlastním světě. Pomineme-li náročnost terénu a fyzickou námahu spojenou s každodenní dřinou, dalo by se tvrdit, že taková cesta má očistný účinek: Pohyb, čerstvý vzduch, zdravá strava a jen několik základních úkonů, které je třeba zvládnout.

V té souvislosti je tu možná ještě i jiný důvod: Utíkám nezřídka před normálním životem. Ovšem takový „útěk“ nezanechává jen něco zpět, ale vytváří nové perspektivy, úhly pohledu a někdy s sebou přináší samozřejmě i nové problémy. A přesto je pro mě každá taková cesta spojena často s velkým ulehčením: Všechno, co se ještě před chvílí zdálo tak těžké a důležité, zanechávám za sebou, až se to scvrkne a ztratí na váze a velikosti. Nejsou to snad nejzávažnější věci života, ale přece jen mnohé z toho, co má význam jen a jen tam, odkud přicházím …

4. Důvod čtvrtý: Literární a historické souvislosti

Během naší čtyřicetidenní expedice jsme měli možnost poznat místa, kde přezimovaly dávno minulé expedice a odkud se pouštěly za hranice tehdy zmapovaného světa. Putovat ve stopách dřívějších expedic a jejich dramatických příběhů dává vlastní cestě samozřejmě další rozměr. Vždycky mě zajímalo a bavilo číst o dávných polárních výpravách, pouštět se prostřednictvím jejich zážitků a vyprávění do neznámých, neprobádaných končin. Ovšem i přes veškeré vlastní zkušenosti s putováním v Arktidě, zůstává část takto popsaných zkušeností stále abstraktní. Zkušenosti a zážitky získané během této cesty ovšem naplnily všechny dosud jen těžko uchopitelné pojmy konktrétním – někdy až velmi konkrétním – obsahem a daly všem slovům zřetelné obrysy. Na první „stopy“ minulých polárních výprav narážíme u nejexponovanějšího bodu celé cesty, mysu Alexander, domorodými lovci nazývaný „místo bouří“. Až potud zmapoval roku 1852 grónské pobřeží Edward Inglefield během svého pokusu proplout Smithovým průlivem na sever. Ingelfield později tvrdí, že je možné Smithovým průlivem proplout do údajně otevřeného polárního moře a dále až k severnímu pólu. Mys Alexander jsme pro nedostatek pevného ledu museli obejít po ledovci a po několika dnech jsme sestoupili do zátoky Foulke Fjord, kde až do 50 let minulého století existovala malá osada Etah. Pozůstatky Etahu jsou na původním místě dnes již jen sotva patrné, na samém konci fjordu stojí několik loveckých chat – ovšem jen jedna z nich slouží jako příležitostný příbytek lovců, kteří se tu zastaví během svých cest.

O něco jižněji – těsně nad 78 stupněm severní šířky,v malém zálivu pojmenovaném Port Foulke – tu v letech 1860/61 přezimoval Isaac Israel Hayes s lodí United States. Znovu se vydáváme po ledovci a obcházíme místa otevřeného moře. Tři dny nám trval sestup kaňonovitým údolím ledovcové řeky, než se nám podařilo opět dosáhnout moře. Led je ale velmi rozbitý, není snadné najít průchod tímto labyrintem divoce nahromaděných ker. Hrany ledu ostré jako sklo ztěžují náš postup a postupně rozdírají a narušují saně. Vyšli jsme zhruba v místech, kde se ještě na počátku 20. století nacházela osada Annoatok, ve své době nejsevernější sídliště na světě. Po neuvěřitelné cestě Arktidou, během níž údajně dosáhl pólu, sem roku 1909 dorazil americký dobrodruh Frederick Cook a jeho dva domorodí společníci. Další den míjíme zátoku Rensselaer, kde v letech 1853-55 přezimoval s lodí Advance Elisha Kent Kane. Zatímco lodě Advance a potom i United States přezimují v chráněných zátokách, vydávají se Kane a později i Hayes na sever, objevovat dosud neznámé pobřeží a vnitrozemí Grónska a Ellesmerova ostrova. Kanes i Hayes narazili na leduprosté zóny Severního ledového oceánu a založili na svých pozorováních teorii o existenci volného polárního moře, která během následujících let zaměstnávala fantazii četných dobrodruhů a polárních badatelů.

Nedaleko Etahu ztroskotala roku 1872 i loď Polaris polárního cestovatele Charlese Francise Halla. Hall byl v tu dobu ovšem už mrtev a Polaris se nacházela na zpáteční cestě na jih.Část posádky byla v bouři od lodi oddělena a nucena strávit 196 na ledové kře plující Smithovým kanálem, než byla zachráněna na jaře roku 1873 na newfoundlandském pobřeží. Terén, kterým jsme se probíjeli, se ani dnes nijak neliší od podmínek, které tu nacházely minulé výpravy. I to, co jsme zažívali během cesty, se velmi podobá prožitkům zaznamenaným v denících účastníků nejrůznějších polárních expedic. Ovšem je třeba si uvědomit, že takové expedice se tehdy pouštěly za hranice známeného, a tedy i představitelného světa. Chyběly znalosti o polárních krajích a zkušenosti s cestováním v Arktidě byly minimální – takové cesty by se z dnešního pohledu daly přirovnat k přistání na jiné planetě. Každý kilometr, který se jim podařilo proniknout na sever, a mnohdy tedy i dále než kdokoliv z civilizovaných lidí před nimi, byl kilometr do neznáma. Nejpřesnější přístroje k určení zeměpisné polohy byly v té době pouze sextant, magnetický kompas a ručně natahovaný chronometr.

Ondřej Kotas se vedle svého povolání věnuje nejrůznějším outdoorovým aktivitám v odlehlých oblastech subarktických a arktických regionů. Jeho zájem se přitom stále častěji a intenzivněji soustředí na mizející kulturu a způsob života původních obyvatel těchto krajů. Ondřej Kotas podnikl sólové trekkingové túry např. na Aljašce, v Grónsku nebo na Baffinově ostrově, organizoval a účastnil se výpravy na kánoích v severní Kanadě.