Expedice Süphan Dagi

To „G“ ve slově „DAGI“ je neznělé a nečte se, jak jsme se dověděli z tureckého slovníku, který máme s sebou. To jen na úvod a teď už hezky popořádku.

Vyrazili jsme 2. září v 7. 00 z Berouna do Prahy na EC Csardás. V Holešovicích jsme si zakoupili třídenní jízdenku Eurodomino pro Turecké státní dráhy TCDD, snad nám bude něco platná. Ještě jdeme na poslední nákupy a potom už se vezeme vstříc novým zážitkům a poznávání nových krajin i lidí. Naším cílem je slané jezero Van v Kurdistánu, možná i bájná hora Ararat, ale hlavně vyhaslá sopka Süphan Dagi s výškou 4434 metrů nad mořem. Zatím ale jedeme stále v Čechách, Ríša chvílemi vyspává svatbu (cizí, ne svou ) a já se těším a koukám do tureckého slovníku. Chvíli se učíme intenzivně oba, nejprve počítat do deseti, ale není to žádná legrace. Ta řeč je úplně nepodobná všemu známému, snad s výjimkou maďarštiny. Samým vyčerpáním jsme pak usnuli a když jsme se po hodině vzbudili, tak už jsme samozřejmě neuměli počítat ani do pěti. Po příjezdu do Budapešti už jsme si mysleli, že na vedlejší koleji stojí vlak do Istanbulu, ale bohužel to byl nefalšovaný Orient Express, jízdenka do Istanbulu by nás s ním vyšla minimálně na celou naší výplatu. Tak se přesouváme načerno tramvají na nádraží Keleti. Vlak nám jede v sedm večer a je povinně místenkový. Jsme už pohodlní riskovat oplétačky s průvodčím a tak si raději ty místenky kupujeme asi za osmdesát Kč. Celou noc jedeme naštěstí sami v kupé, na hranicích v Curtici potkáváme náš starý známý Orient Express, který jede doopravdy před námi také do Istanbulu.

V Bukurešti jsme překvapivě včas. Máme tři hodiny času do odjezdu dalšího vlaku, který je samozřejmě taky povinně místenkový, tak měníme u veksláka peníze a nakupujeme další místenky. Peníze se nám tak začínají pěkně rozutíkávat. Taky provádíme poslední nákupy alkoholu na desinfekci, ale moc lacino tu není. Vlak má odjíždět ve 14. 05, tak zatím sedíme v parku před nádražím a prožíváme si, jako vždy na tomto místě, slabý kulturní šok. Všude je zde neuvěřitelné množství odpadků, pobíhajících bosých dětí a cikánek s ohromnými ranci na zádech. Ale jinak je tu docela příjemně, nikdo nás neobtěžuje a každý si dělá co chce, či spíše nikdo nedělá nic. V půl druhé jdeme na nástupiště, ale stále se tu nic neděje, až deset minut před odjezdem přistavují vlak směr Istanbul. Místenku máme do bulharského vagónu, v kterém je to dost hrozné – záclonky chybí, okna nejdou otvírat, zkrátka odhadem tak čtvrtá třída. K tomu ještě zřejmě v Bukurešti prodávají místenky pouze do plných kupé, protože půlka vozu je natřískaná a půlka úplně prázdná. Po krátkém rozhodování se přesouváme vedle do prázdného kupíčka, ale toho hned v Giurgiu zneužil rumunský celník. Nechal si ukázat naše pasy a hned se ptal, kde prý je vložen nějaký ten prezent pro něj, chtěl nejprve 5 USD a nakonec slevil na dva. No, nedali jsme mu nic a možná právě proto jsme byli na odjezdu přes hodinu opoždění. Do Ruse už to máme jen kousek, přes ten velikánský most přes Dunaj. Škoda jen, že už domorodci nepašují tolik jako dříve, pohled na balíky pašovaného zboží, vyhazované za jízdy z oken a dveří patřil vždy k těm zajímavým. Taky už tu nefunguje ostřikování celého vlaku desinfekcí, tak jako dříve. Sotva jsme v Ruse zastavili, vpadli k nám do kupé šmelináři a začali prodávat alkohol a cigarety. Probíhá to tak, že vhodí dveřmi do kupé karton cigaret a začnou křičet, že zpátky už jej nechtějí, že berou jen peníze, 5 USD nebo 200 Kč. Když se tváříme odmítavě, začnou křičet silněji, že prý živí mnoho dětí, bez peněz že domů nesmějí a tak podobně. Zbavili jsme se jich jen tím, že jsme jim svatosvatě slíbili, že u nich nakoupíme na zpáteční cestě. Cestou bilancujeme nedostatky našeho kupíčka.

Máme tu : okno, které nejde zavřít, dveře, kterými se nedá pohybovat a ještě k tomu mají vykoplou výplň a zářivku, která se dá rozsvítit pouze spojením dvou drátů, čouhajících ze stropu. Přesto jsme ale spokojení a jdeme si lehnout. Neležíme ale ani hodinu a nakvartýrovaly se k nám domorodé ženštiny s asi třistakilovými zavazadly a zaplnily celé kupé. Spíme jako pravověrní skrčenci.

Náš vlak postává v noci v každé zastávce i stanici a my se budíme také v každé zastávce i stanici, pokud právě nebdíme a nepřemítáme nad tím, jak nám roste zpoždění. Roste přímo exponenciálně. V době, kdy už jsme měli být v Istanbulu, jsme stále v bulharském vnitrozemí, jedeme o šest hodin později a ještě k tomu úplně jinou tratí, než má tento vlak pravidelně jezdit. Další minuty zpoždění přibývají ve Svilengradu i v Kapikule na turecké straně hranic. Dá-li Alláh, budeme k večeru – místo ráno – konečně v Istanbulu. Dojeli jsme nakonec o celých devět hodin později, protože jsme ještě hodinu stáli před samotným Istanbulem kvůli výluce na trati. Před nádraží Sirkeci měníme peníze v kursu 1 USD = 1. 440000 TL a pak se chvilku rozhodujeme, jestli pojedeme na autobus trajektem přes Bospor na asijskou stranu, či tramvají a metrem na hlavní autobusák Esenler v evropské části. Vyhrál to Esenler, hlavně kvůli tomu, že se nám s těžkými batohy nechce pěšky na trajekt. Taky pospícháme, protože doháníme to zpoždění. O prohlídce města nemůže být ani řeč, dokonce ani pohledy jsme nestihli poslat. Po příjezdu na autobusové nádraží Esenler jsme užasli nad jeho rozměry. Zaujímá totiž rozlohu menší vesnice a sídlí v něm na 180 autobusových společností. Pohledy tu ale nemají a kebap je tady třikrát lacinější než v centru u nádraží. Na správný autobus jsme se doptali během chvilky u firmy Dadaš. Prý jede až do Horasanu, za nějakých 30. 000000 TL. Horasan je od Istanbulu vzdálený cca 1500 kilometrů, což je vzdálenost jako z Prahy do Bukurešti, takže nejsme ještě ani v polovině cesty. Autobus odjíždí v osm hodin večer, celkem včas, hodinu se proplétáme Istanbulem mezi desítkami ostatních autobusů, následovníků to dřívějších velbloudích karavan. Na noc dostáváme několikrát čaj, ten je v ceně jízdenky a v noci máme hodinu zdržení kvůli nějaké havárii, jenž nám zatarasila silnici.

Kolem třetí hodiny ranní jsme v Ankaře, to už jakž takž spíme, ale nepohodlně. Jakmile si dáme nohy na sedačku, přijde steward, jemně nás vzbudí a prohlásí, že to se tedy nesmí. Nakonec se nějak proklimbáme do rána. Ke snídani si říkám o kafe a pak už jen sledujeme ubíhající krajinu. Silnice pořád stoupá, vlastně od mořské hladiny až do průsmyků položených ve výšce i přes dva tisíce metrů. Dvě hodiny v kuse projíždíme soutěskami podél řeky Kelkit Ciay , která se zde divoce kroutí v četných meandrech a skály mají všechny možné barevné odstíny od šedivé přes žlutou až do červena. Z Erzicanu zase stoupáme, tentokrát podél horního toku Eufratu. Svahy okolo vypadají většinou jako u nás v kamenolomu. Po překonání dalšího průsmyku přijíždíme do města Erzurum, centra východního Turecka. Všichni tu vystupují a my zjišťujeme, že autobus tady končí, to je tedy zrada. Hádáme se o stošest a nakonec dostáváme zadarmo lístky na další autobus do Horasanu. Odjíždí až v pět večer, tak jdeme zatím shánět pohledy, ale nic takového tady snad ani neznají, stále nám strkají pod nos jen telefon. Když jsme se vrátili k autobusu, či spíše mikrobusu, ani jsme se do něj nemohli nacpat. Několikrát jsme si museli přesednout, počkat na poslední cestující a přihlížet tomu, jak si několik lidí muselo vystoupit, aby se vešli ti poslední. To jsme ještě měli štěstí. Sedíme sice na plastikových sedátkách v uličce, ale jedeme a cestou pozorujeme krásný západ slunce. Skály se barví postupně dožluta, dorůžova a nakonec doruda. Jaká škoda, že se odtud nedá fotit. Do Horasanu přijíždíme v sedm večer a vystupujeme na místním zaprášeném tržišti, které svou ubohostí překonalo naše představy o tomto městě. Myslím, že park před bukurešťským nádražím by zdejším obyvatelům připadal honosný jako centrum západního velkoměsta. Pohledy ani jiné výdobytky civilizace, jako třeba pivo, tady neznají a všude nás pronásledují hordy špinavých otrhaných dětí. Jdeme se z profesionálního zvyku podívat na nádraží. Tam pracuje asi deset nádražáků a jezdí tam čtyři vlaky denně, z toho nejdůležitější, Dogu – Express z Istanbulu do Karsu na arménských hranicích jezdí jen jednou za týden. Navázali jsme z nudy užší družbu s železničním policistou Habíbem a za odznáček OSŽ a jednu fotografii rakovnického nádraží smíme spát v čekárně.

Ráno vstáváme a jdeme kolem domků, uplácaných z hliněných cihel na hlavní silnici na stopa. Před každým domem je postavená obrovská hromada sušeného kravského trusu na zimní topnou sezónu, zima v téhle nadmořské výšce asi stojí za to. Při stopování zprvu vůbec nemáme štěstí. Jezdí tu sice mraky autobusů, ale nechce se nám platit, v kamionech jedoucích do Íránu jedou zase většinou dva řidiči. Až po hodině a půl nám zastavuje náklaďák, tak nastupujeme a vydáváme se na další cestu do kopce. Zvlněná náhorní plošina má jasně žlutou až zlatou barvu, to od slámy a sežehnuté trávy, která zbyla na obilných polích a pastvinách. Vyjeli jsme až do průsmyku Sač Gecidi ve výšce 2315 metrů a pak do dalšího, kde dokonce stojí opuštěná sedačková lanovka. Tam nás taky zastavila policie a řidič platí pokutu, či spíše úplatek. Cestou dolů mu ještě odlétnuvší kamínek rozbil čelní sklo, tak nevím, jestli jsme mu nepřinesli smůlu. Vystoupili jsme v Agri, špinavém zaprášeném krajském městě. Turisté tu jsou asi vzácností, jsme hned středem pozornosti. Sháníme zase pohledy, ale zase je nikde nemají a na poště nám cpou jen telefonní karty nebo koresponďáky. I to už je úspěch. Rozhodli jsme se poslat domů alespoň pohledy, které jsme sebrali kdesi v Rumunsku, takže pro změnu sháníme známky. Dříve než jsem tomu stihl zabránit, nalepil mi jí poštovní úředník na starý pohled Jizerských hor, který používáme jako instruktážní pomůcku, aby domorodci vůbec věděli, jak takový pohled vypadá. No, snad dojde. Raději jdeme zpátky na stopa. Je poledne a slunce pěkně pálí, takže jsme rádi, když nám staví hned třetí auto. Ale ouha, mladý Kurd za volantem Toyoty, který se zcela veřejně a hrdě chlubí svou příslušností ke kurdské separatistické organizaci PKK a Abdullahovi Ocallanovi má zcela svérázný výklad silničních pravidel. Řítí se s námi stodevadesátikilometrovou rychlostí po zvlněné silnici, takže na předním sedadle trnu, kdy vzlétneme a opustíme jízdní dráhu. Chtěl jsem se alespoň připoutat, ale na to mi odpověděl, že to nemám dělat, to je prý zbytečné, protože místní policajti jsou taky Kurdové a všichni jsou kamarádi. To už jsem začal mít v obličeji nejspíše zdravou lesní barvu, protože jedeme taky stále v protisměru a řidič se do svého pruhu vrací jen když musí. Když zpomalí na nějakých 140 kilometrů, zdá se mi, že jedeme krokem. Co budu víc povídat, měli jsme strach o holý život, to ať už si nás Kurdové raději vezmou jako rukojmí. Jinak byl ale řidič ryzí povahy, protože když mi při vystupování vypadl z kapsy na zadní sedadlo foťák, já to nezaregistroval vůbec a on až při další cestě. To už jsme byli v čajovně a koukali na něj jak na zjevení, když přijel zpátky a foťák mi vracel. Ale hlavně že jsme do Dogubayazitu dojeli živí a zdraví, konečně jsme tam kde jsme chtěli být, koukáme na Ararat se sněhovou čepičkou, nacházíme i pohledy a sedíme u čaje. Prostě konečně pohoda a vydechnutí. Odpoledne, když jsme se trochu vzpamatovali z té jízdy smrti, jdeme vzhůru do hor ke starému paláci bývalého zdejšího panovníka Ishaka-paši. Silnice vede mezi samými vojenskými základnami, těch je všude víc než dost, čím dál na východ, tím jsou častější a tady u íránských hranic už se mezi ně vejde jen tak tak silnice. Za městem nám sami od sebe zastavili policajti, správní hoši, kteří nás bez jakýchkoli vtíravých otázek dovezli až k paláci. Absolvujeme prohlídku na studentský lístek za 1. 500000 TL a obdivujeme filigránskou práci starých kameníků i orientální výzdobu. Z té toho ale už moc nezbylo. Po paláci se jdeme kochat do hor. Vylezli jsme kam až to šlo, ale na vrchol s výhledem na Ararat a do Íránu už vylézt nejde, je strmý jak kdyby se tu ocitnul z Dolomit a přitom je složený jen ze slepenců. To by bylo o zdraví, ne-li o něco cennějšího. Vracíme se kousek dolů k prastaré urartské pevnosti. Říše Urartu dříve patřila k tak mocným královstvím, jako byly říše mitannská, chetitská či asyrská a památek z téhle doby je tady stále celkem dost, i když bohužel poničených častými zemětřeseními. Večer jsme sešli prachem ještě o něco níž k muslimskému hřbitovu a nové mešitě. Dokonce tady teče i voda a tak provádíme obřad mytí nohou a přitom se rozhodujeme přespat ve staré mešitě, která stojí opodál pod pevností. Když jsme se usadili k večeři, přidali se k nám dva domorodci, takže se bavíme o všem možném, oni samozřejmě začali hned o kurdské otázce a sebeurčení, PKK a Ocallana nevyjímaje. Při večeři se jeden z nich dokonce nezdráhá napít se od nás vodky, prý není muslim, ale křesťan. Ten druhý zase vytahuje jakousi mapku, kde má zakreslené urartské vykopávky a prohlašuje se za archeologa, který hledá historické urartské mince a šperky. Archeolog asi ano, ale samozvaný, což je tady dobrou příležitostí jak si přivydělat. Láká nás, abychom s ním šli nedaleko zkusit kopat, ale už je tma a pochybujeme, že bychom něco našli. Zdejší nová mešita u hřbitova je prý hrobka islámského proroka Halí Báby a poutní místo. Rozhodli jsme se tedy definitivně přespat v té staré mešitě, ať máme i jako nevěřící psi z Proroka (nechť mu Alláh žehná) nějaký ten užitek. Mešita je impozantní stavba o půdorysu tak 30×30 metrů a je odtud krásný a ničím nerušený pohled černočernou tmou na tisíce hvězd. Podíváme-li se na druhou stranu dolů, je vidět zase osvětlený Dogubayazit, vypadající jako hvězdičky rozsypané po zemi. Usínáme plní dojmů z dnešního dne, který stál rozhodně za to.

Ráno podnikáme výstup uzoučkým vnitřním schodištěm na minaret. Po zdolání šedesáti schodů se otevře krásný výhled na palác i celou náhorní plošinu. Jen Ararat není vidět, škoda. Dál se vracíme definitivně dolů a cestou ještě prolézáme prastaré zříceniny. Sotva jsme vlezli na silnici, sama od sebe nám zastavila dodávka a už se vezeme zpátky do města. Nasnídat se jdeme do čajovny a dáváme si na tom záležet, takže snídáme celé dvě hodiny. Po snídani hledáme vyvýšené místo vhodné k focení obou Araratů. Z pahorku za městem by to celkem šlo, ale Velký Ararat-Büyük Agri Dagi má opět vrcholek v mracích a obě hory halí slabý opar. Při snídani jsme se od domorodců dověděli, že k výstupu je potřeba speciální povolení a průvodce, oboje zhruba za 400 USD. Tak půjdeme raději na Süphan Dagi. Před polednem jdeme prachem za město zase na stopa, sám od sebe nám hned zastavil kamión a svezl nás asi deset kilometrů na křižovatku. Na křižovatce jsme během chvilky polapili traktor plný vesničanů, tak pokračujeme dalších dvacet kilometrů, strašně pomalu a zahaleni v oblaku prachu z valníku i ze silnice. Traktory a Toyoty už raději stopovat nebudeme. Po traktorovém intermezzu nám okamžitě staví další kamión, ani jsme nestihli zvednout ruku k zamávání. Cestování se už stalo maximálně jednoduchou záležitostí, zastavují nám samy od sebe dokonce i auta jedoucí v protisměru, všichni nás zdraví a mávají na nás, jako by si řidiči mezi sebou stihli říci, že se tady potulují dva osamocení stopující Češi. My už také nikam nespěcháme, přizpůsobili jsme se zdejšímu tempu a také všem máváme a halasně zdravíme. Jedeme podle íránské hranice a ještě k tomu v srdci Kurdistánu, což je všude vidět. Před vesnicí Čaldiran začíná vojenské pásmo, u silnice jsou kulometná hnízda, obrňáky i tanky. Chtěl jsem si něco během vojenské kontroly něco vyfotit, ale bylo mi to striktně zakázáno. V Čaldiranu nakupujeme ovoce a zeleninu a přestupujeme (zase první auto !) na náklaďák směr Van. Cestou jsme se přehoupli přes bezejmenný průsmyk ve výšce přes 2600 metrů, hned vedle vyhasínající sopky Tendürek Dagi, vysoké 3542 metrů. Tenhle vrchol měl na své mapce pokladů zakreslen i náš včerejší host archeolog-amatér. Hora je typický sopečný kužel, i když při pohledu ze sedla to tak nevynikne. Pod vrcholem začínají nekonečná lávová pole , táhnoucí se až dvacet kilometrů daleko a vnikající mezi zlatá obilná políčka vesničanů. Z kamiónu vystupujeme u vodopádů Muradyie čelalesi, které ve zdejší vyprahlé krajině vypadají tak nějak nepatřičně. Řeka se objevila vedle silnice z ničeho nic a kolem ní je jen úzký zelený proužek vegetace. Vodopády jsou dokonce i turistickou atrakcí, je tady už jeden autobus s turisty a několik tureckých rodin táboří ve stínu stromů a pořádá pikniky. Tak jsme si taky udělali. Pozorujeme vodopád, který má na výšku asi tak dvacet metrů a vody celkem dost, ale nemůžeme se ubránit podezření, že koryto řeky bylo záměrně svedeno na skálu, aby ten vodopád vznikl. Ve skrytu rákosí nad vodopádem, to aby na nás nebylo vidět od restaurace, provádíme praní prádla a komplexní hygienu. Když jsme byli nazí uprostřed práce, zbystřil nás místní policista. Tak máme najednou co vysvětlovat, asi se nechováme zrovna příkladně. Policistu uspokojil až dar v podobě pohledu Tábora. Když zjistil, že jsme Češi, vytáhl pistoli, ale nezastřelil nás, jak jsme očekávali, nýbrž nám ukázal, že byla vyrobená ve Zbrojovce Brno. Všechno tedy dobře dopadlo. Dál do vesnice jsme potom popojeli dodávkou a z vesnice osobákem na křižovatku směr Agri – Van. Stopujeme asi deset minut a máme štěstí na dodávku. Při nastupování jsem se bouchl o střechu do hlavy, tak říkám hezky důrazně „ty vole!“ a vtom jako odpověď na můj výkřik jeden z cestujících vytahuje český pas. Je tady prý na návštěvě za příbuznými, tak jsme si po cestě hezky pokecali a rychle to uteklo. To už se objevilo jezero Van, neskutečně modré, doopravdy jako moře. Voda v něm prý není slaná, ale zásaditá a nepitná. Do města přijíždíme v pět hodin večer, ale poněvadž je dost veliké, máme z něj nějaký rozpačitý dojem. Zvykli jsme si spíše na vesnice a přírodu, tak jenom nakupujeme a na nocleh prcháme za město asi čtyři kilometry. Tam se nachází zřícenina urartské pevnosti, neboť právě zde bylo hlavní město této starobylé říše. Přišli jsme až za tmy a to nás ještě doprovázejí domorodé děti. Máme co dělat, abychom je setřásli. Než jsme se vyškrábali přes plot a na pevnost, je už úplná tma, ale místo je to impozantní. Všude okolo pod námi jsou vykopávky a zbytky osídlení z předarménské doby a v dálce svítí město Van. Radíme se co zítra. Zůstat ve Vanu asi nemá cenu, co ve městě, tak pojedeme buď do separatistického Hakkari anebo už na Süphan Dagi. Ten jsme zatím ještě ani nespatřili, takže pořád ještě nevíme co nás čeká. V noci ještě před usnutím pozorujeme spousty hvězd na temném nebi.

Tak už zase píšu, jako vždycky brzy ráno. Rozednívá se totiž už v pět hodin, zato večer je tady na východě brzy tma. Ráno jsme podnikli výstup na nejvyšší bod pevnosti. Ve dne vypadá snad ještě mohutnější a je z ní skvělý výhled. Po sestupu dolů se vracíme dolmusem do města. Po menší námaze se nám tam podařilo najít i jeden stánek s pohledy, tak kupujeme raději i do zásoby. Unikátní Vanské kočky, jenž mají jedno oko modré a druhé hnědé, jsme nikde živé neviděli. Zato je mají na pohledech a dokonce i jako velikánskou sochu uprostřed kruhového objezdu. Před polednem už stopujeme na výpadovce a chytáme dolmus do vesnice Gevaš. V té jsme si prohlédli urartské (nebo staroarménské, názory se různí) pohřebiště a pak nás zavezl majitel restaurace k přístavišti lodí, které jezdí na ostrov Akdamar. Ten je totiž prvotřídní památkou, nachází se na něm zachovalý arménsko-islámský (!) kostel se zachovalými freskami, pocházející z let 915 – 920. Lístek jsme pořídili za dva a půl miliónu a v ceně je i doprava lodí na ostrov. Studentskou slevu jsme uhráli na průkazku České pojišťovny. Konečně jsme si taky osahali tu zvláštní vanskou vodu. Je strašně moc měkká, až doopravdy mazlavá jako mýdlová a pění jako mořská. Pít se sice nedá, ale jinak je úplně čistá a modrá, jako někde v Pacifiku. Po prohlídce kostela, vykopávek a reliéfů se s několika dalšími turisty vracíme na břeh. Během půl hodiny máme stop až do Tatvanu, 110 kilometrů prázdným dolmusem. Cestou se pokouším fotit, ale nevím jak to dopadne. Jedeme po pobřeží jezera a občas přes průsmyky, které vypadají, jako kdyby tu byla válka. Jsou tu samá kulometná hnízda, tanky, obrňáky a vojenské kontroly. Každý autobus tu musí zastavit a vojáci prohledávají cestujícím zavazadla. Vypadá to, že celé východní Turecko je od zbytku země dokonale odříznuto soustavou vojenských stanovišť. Po cestě se zastavujeme s našimi řidiči v lokantě u silnice na výbornou večeři. Nejdřív jsme ani neměli hlad, ale když jsme viděli ty dobroty… V pět hodin večer přijíždíme do Tatvanu a provádíme poslední nákupy zásob před výstupem. Domorodí mládežníci nás vyvezli svým autem za městečko a dál jsme stopli kamión jedoucí po silnici podél pobřeží. Vesnice, které cestou míjíme, vypadají celkem bohatě, tipujeme to na rekreační letoviska. Z kamiónu vystupujeme v půl osmé, to už je zase tma jako v pytli. Všude okolo nás je samá nehostinná pustina, někam ještě chodit už nemá cenu, tak jsme zůstali spát uprostřed lávového pole a sopečných vyvřelin fantastických tvarů. Zápisky teď budou asi kratší, zítra nám začíná výstup na vrchol do 4434 metrů.

Ráno jsme se probudili už v půl šesté a dokonce na stejném místě, jako jsme večer zalehli. Láva nás tedy nikam neodnesla, což je dobré znamení. Vracíme se zpět po silnici na křižovatku, kus pěšky a kus stopem a z křižovatky začínáme vlastní výstup. Nejprve prašnou cestou do vesnice Aydinlar, kde jsme způsobili hotové pozdvižení. Vypadá to, že jsme tu první turisté v životě všech zde žijících generací. Přes vesnici nás doprovází tak dvacet plus mínus pět dětí, tak se jich ptáme, kde se tu dá nabrat voda. Dovedly nás k místnímu vodovodu, což je díra vyhrabaná do prašné země a v ní louže blátivé vody. Hrdinně si nabíráme a doufáme, že to přežijeme. Navštívili jsme i jedinou zdejší čajovnu, pro změnu za účasti celé místní mužské populace a trochu pokonverzovali. Turečtina už nám docela začíná jít. Z čajovny už do toho jdeme naostro. Za vesnicí jdeme po trávě a bodlácích, dál už je svah strmější a my se boříme čím dál tím víc do kamenů, kamínků a sopečného prachu. Ve výšce tří tisíc metrů už nás opouští humor, svah dosáhl sypného úhlu a my lezeme skoro po čtyřech, občas se i sesouváme spolu se sopečným bordelem o něco níž. Když se otočíme, naskýtá se nám úžasný pohled na lesknoucí se jezero hluboko pod námi a na mraky, plující majestátně v úrovni našich hlav. Zhruba ve čtyřech tisících metrů fučí už silný vítr a objevují se sněhová pole. Konečně chvilku odpočíváme a nacházíme i obstojné místo na bivak. Ještě se nám bude hodit. Po chvíli pokračujeme stále výš, závěrečný výstup je po skále a velikých kamenech až na vrcholové plato, které je vlastně sopečným kráterem. Dalo to zabrat, ale zato už v půl páté dosahujeme vrcholu. Počasí se rychle kazí, stihneme udělat jen pár fotek a raději mažeme zase dolů.

U bivakovacího místa si stavíme zídku z kamenů na ochranu před větrem. Fučí to doopravdy hrozně moc, zatáhlo se a z mraků se začíná sypat sníh. V září! A v Turecku! Sotva jsme stihli napnout igelit (stan jako vždy nemáme, kdo by se s ním tahal) , už je z toho poctivá vánice. Sněží nám na nohy, protože igelit je moc malý, takže si musíme strčit nohy i se spacákem do vyprázdněných batohů. Stejně by se dovnitř k nám už nevešli. Boty máme pod hlavou, igelit sebou plácá a spoustou děr ve zdi se na nás sype sníh. V jedenáct hodin už jsme oba vzhůru, jestli se ovšem vůbec dá mluvit o nějakém spánku. Mezi našimi spacáky je nasněžená hromada sněhu a tak si jdeme alespoň vařit čaj. Jen zapálit oheň nám dá spoustu práce, ze spacáku se nám nechce vystrčit ani ruku. Rozpouštíme sníh vyhrabaný z pod spacáků a vaříme asi do jedné hodiny ranní.

K ránu konečně usínáme a po chvíli už nás vzbouzí zase zima. Pozorujeme východ slunce a balíme promáčené věci. Všechno máme omrzlé a krajina venku vypadá úplně jinak než večer. Řekl bych, šli jsme spát v létě a vstáváme v zimě. Sestup dolů se podobá spíše úprku, dolů do Aydinlaru o dva a půl kilometru níže nám to trvalo pouhých pět hodin. Ve vesnici se hned u prvního domu dáváme do řeči a přijímáme pozvání na čaj. Po návštěvě jdeme odpoledne dolů na silnici na stopa. Máme dnes odpočinkový den, tak v Adilcevazu u jezera sedíme na nábřeží, pereme a sušíme věci. Jdeme se dokonce i vykoupat, voda je docela teplá, vzhledem k tomu, že jsme ve větší nadmořské výšce něž vrchol Sněžky docela hodně teplá. Při prvních dotycích je poněkud mazlavá, ale pak už je to koupání jako v moři. Taky je podivné, že je neustále zakalená, takže když se chci podívat na dno, musím jí rukama rozvířit a ono se v ní udělá průzračné okénko, které se po chvíli zase zakalí. Podivné. Při usychání se na počest Süphanu rozhodujeme vždy z 9. na 10. září slavit takzvanou „Süphanskou noc“, jen ještě nevíme, jestli to bude obnášet spaní ve sněhu anebo celonoční vaření čaje. Po koupání se vracíme do Adilcevazu. S domorodci už jsme se dokonale sžili, nikam nepospícháme, stejně jako oni, posedáváme v čajovnách, máváme na každého řidiče a on zase na nás, jako kdybychom se už se všemi znali. Je to tu malebné, vesnice i krajina a na trhu stojí kilo rajčat v přepočtu pouhých 3, 80 Kč. V čajovně na chodníku jsme se seznámili s místním fotografem. Během rozhovoru mu říkáme, že chceme jít spát nahoru do hor, do staré pevnosti Kef Kalesi, podle mapy je to prý historicky významné místo. Fotograf nám na to říká, že prý tam každý z domorodců chodí hledat a vyhrabávat zlaté cennosti ze země a ať prý taky určitě jdeme. To zlato mu moc nevěříme, ale jdeme, stejně jsme tam chtěli i tak. Na odchodu nás doprovází místní kandidát na učitele. Provedl nás celou vesnicí a na konci, pod horami v pustině nás pak zanechal o samotě se slovy že „Kef je tam, asi 2 – 3 kilometry daleko“. No, my jsme šli pořád, až do tmy, alespoň deset kilometrů, ale pevnost jsme nikde nenašli. Někde musela nastat nějaká chyba, dnes měl přece být odpočinkový den a my už jsme zase v horách hodně přes dva tisíce metrů vysoko. Nahoře jsme padli na první rovné místo a jdeme spát. Jako cenu útěchy jsme si udělali pořádnou žranici se spoustou rajčat a cibule. To už ale byla úplná tma. Jen hvězdy zase svítí jako o život. Zítra učitelskému a foťákovi pěkně vynadáme. Hlavně že nám nakreslili mapku až k pokladu, to už je dokonce druhá tady v Kurdistánu (ta první byla u proroka Halí Báby u Dogubayazitu). Zlato pořád nikde, co je tohle za dovolenou?

Ráno jsme se vzbudili celkem brzy a hned se vydáváme na cestu dolů. Jdeme kolem velké zříceniny staroarménského kostela, alespoň ten se nám podařilo najít. Cestou jsme se těšili, jak tam budeme vyhrabávat to zlato ze země, ale bohužel jsme přišli pozdě. Už takhle brzy tam byli dva domorodci a vyvíjeli archeologickou činnost. To vypadalo vážně, obvykle tady nikdo nic nedělá a ještě k tomu takhle brzy? Že by na těch povídačkách přece jen něco bylo? Samozvaní archeologové se před námi nejdříve pokoušeli zamaskovat svou lopatu a krumpáč, ale pak se osmělili a začali hledat ten poklad. Takže jsme účastníky vykopávání hrnce zlaťáků v přímém přenosu. No, ze dvoumetrové jámy se jim podařilo vykopat jenom ten hrnec, bez zlaťáků, to je asi otrávilo a tak ho vzteky rozbili. Archeologie jak má být. Celé jsme to tam pořádně prolezli a pokračujeme dolů do Adilcevazu. Podučitel nám včera ukázal svůj dům a tak se rozmýšlíme, zda mu hodíme kámen do okna. Zahlédl nás ale z okna jeho otec a odzbrojil nás upřímným pozváním na snídani. Ta byla bohatá a chutná, to nás uklidnilo a den začal hned vypadat lépe. Ve vesnici si ještě kupujeme hroznové víno a pokračujeme k jezeru na silnici na stopa. Netrvalo dlouho a zastavil nám náklaďáček, vylezli jsme si na korbu a popojíždíme dvacet kilometrů do Ahlatu. Tady jsou další staré hrobky a pohřebiště, tak absolvujeme další prohlídku památek a necháváme se okukovat klubkem roztomilých špinavých dětí. Odpoledne zkoušíme stopovat dál, na křižovatku, odkud vede odbočka na vyhaslou sopku Nemrut Dagi. Ta nemá nic společného s kultovním, archeologicky významným nižším kopcem stejného jména v centrálním Turecku, jde o pouhou shodu jmen. Hrozně dlouho jsme měli smůlu a nikdo nestavěl, až najednou zastavilo auto a řidič se nabídl, že nás sveze přímo až na Nenrut Dagi. To nám nešlo do hlavy, sopka Nemrut je vysoká 3000 metrů a je to tam čtyřicet kilometrů daleko. Ale jede se, pak se několikrát stojí, protože jsme jeho starého Renaulta několikrát uvařili a musíme obětovat naše zásoby vody na doplnění chladiče. Ten ochotný člověk nás skutečně po neuvěřitelně rozbité cestě dovezl až do kráteru. Zastavil s námi u jeskyně odkud syčely horké sirné výpary a pak jsme dojeli k jezeru. Kráter má průměr asi tak sedm kilometrů a nacházejí se v něm totiž dvě jezera. Měla by být termální, ale přestože v nich voda bublá o stošest, je stejně studená. Turci sem do kráteru jezdí na výlety a pikniky, je tady už několik rodin a dokonce i stánek s občerstvením. Náš řidič nás pozval na čaj a pak ještě na Fantu a potom nás převezl přes kráter ke druhému, menšímu jezeru. Myslel si, že nám to jako prohlídka stačí a dál nám nabízel, abychom s ním jeli zpátky dolů a k němu domů na návštěvu. Jenže my tady chceme přespat, když je to tady tak zajímavé a pospíchat pryč se nám rozhodně nechce. To ho velmi rozesmutnilo, až nám ho bylo skutečně líto, ale nepodlehli jsme mu a nechali ho naštvaného se slzami v očích odjet. U menšího jezírka se jde Ríša vykoupat, na něco takového jsem já odvahu nenašel, když je ta voda tak studená. Na břehu o kus dál má postavený bivak turecký děda. Prodává tady čaj a tak jsme se usadili u něj. Teď večer už tady nikdo není, je naprosté ticho a slunce rychle zapadá za okraj kráteru. Ochladilo se a děda na naší počest podpálil několik čtverečních metrů vyschlé trávy, abychom se ohřáli. Za svým stanem má připravené ohniště, že prý zítra přijde návštěva a v jeho zásobách se najednou jakoby zázrakem objevilo plechovkové pivo Efes. Tak jdeme po dlouhé době pít pivo a hrát karty. Najednou se objevil další člověk, kurdský domobranec Attila od sousedního jezera s Kalašnikovem v ruce. Nevím, jestli to měla být ta návštěva, ale náš děda zapálil hranici a tak dlouho do noci povídáme a lijeme do sebe Fantu.

Ráno se vzbouzíme u dědka ve stanu zimou. Taky jsme 2. 800 metrů vysoko, to už je poznat. Děda opět zapálil trávu, abychom se ohřáli. Potom jdeme fotit sousední velké jezero. Přidal se k nám i Attila a jeho kámoš. V kapse si nese obrovský revolver a přes rameno má ten svůj Kalašnikov. Jinak je ale fajn, tak jsme se v jeho stanu zastavili ještě na snídani. Dostali jsme vejce, sýr, chleba i čaj a tak je na oplátku učíme alespoň prší. Docela jim to jde a zábava je to dobrá. Jen chvilku se Attila zarazil při zprávách v rádiu zarazil a povídá, že prý v Americe byl nějaký atentát, či co. Moc pozornosti tomu ale nevěnujeme a hrajeme dál. Včera bylo 11. září. Když už začalo slunce připalovat, vrátili jsme se k dědovi. U toho seděla další návštěva, druhý děda, který vypadal jako takový kurdský Arafat a na klíně hýčkal samozřejmě – Kalašnikov. Už nás to ani nepřekvapilo. Před desátou hodinou se loučíme a zvedáme k odchodu. Slunce v tmavém kráteru pěkně pálí, cesta stoupá vzhůru a zdá se nekonečná. Pro zpestření cestou stopujeme želvy, už jsme viděli alespoň čtyři. Máme to asi osm kilometrů, občas potkáváme protijedoucí auto a každé zastaví a slíbí, že nás odpoledne cestou zpět vezme dolů do Tatvanu. Nakonec jsme na okraji kráteru nastoupili do Fordu a nechali se dovézt do městečka. Tam jsme se šli podívat na zanedbané nádraží a došli jsme si na výborný oběd, který tu vyšel na pouhý jeden dolar. Chtěl jsem prát, ale jezero je tady špinavé, Ríšu zase napadlo nechat si tady udělat fotky z už nafoceného negativu. Původně měly stát 150000 TL, ale když jsme si pro ně přišli, prodavač hbitě přepsal cenu na 200000 TL. Stálo nás to spoustu hádání a nakonec nás usmířilo až darované fotoalbum a hra na teroristy. Právě se totiž dozvídáme první zprávy o útoku na WTC v New Yorku. Všichni Turci z toho mají radost, na ulici nás zdraví slovy „Amerika bum!“ a ještě se vesele smějí. Neodolali jsme a zašli se podívat na internet, co se to vlastně semlelo. Nutno říci, že v tomto koutě světa to vyvolalo reakce vesměs nadšené. První člověk, který uznal, že je to tragédie, se objevil až další den o pár set kilometrů na západ. Kurdové už se taky nehlásí ke své národnosti tak viditelně a hlasitě. Odpoledne jdeme na stopa za město, stejně prý žádný vlak nejede. Zastavujeme první auto a popojíždíme o dvacet kilometrů dál do vesnice Gÿroymak. Usadili jsme se v čajovně a hned se kolem nás utvořil shluk domorodců, prostě pořád dokola. Za vesnicí se už začalo šeřit, a tak jsme se rozhodli přespat na mezi vedle silnice. Před usnutím ještě pozorujeme hvězdy, je jich mnohem víc než u nás, občas vidíme některou padat, v té absolutní tmě oko krásně zaregistruje každý pohyb. Pomalu letící družice vidíme dokonce každý večer ve stejnou dobu. Usnuli jsme dobře, ale v noci nás probudily podivné zvuky. Napínali jsme zrak do tmy, co to může být a najednou se před námi zjevila obrovská hranatá nepozemská postava. Už jsme zvolna propadali panice, když jsme zjistili, že je to místní bača, oblečený v obrovských pytlích, které dodávaly jeho postavě tak fantastický tvar. Už jsme z toho ani neusnuli, jak hrozně vypadal, a tak od tří hodin ráno vaříme polévku a čaj, abychom si to tady ještě užili. K ránu se nám pak povedlo ještě na hodinku usnout.

Ráno Ríša vstává jako první, mě se do té zimy ani nechce. Už víme, proč měl ten bača na sobě několik plachtových pytlů. Na náhorní plošiny už asi přichází zima, podle předpovědi počasí v novinách měl být v noci v Erzurumu ( to je 1850 metrů nad mořem) jen jeden stupeň Celsia nad nulou. Šli jsme na stopa a za chvilku jsme už seděli v náklaďáku a jeli do Muše. Po cestě je to docela legrace, protože řidič jako by z oka vypadl postavě Šéfa z kresleného seriálu South Park. V Muši jsme zašli nejprve na nádraží zjistit, jestli dnes pojede nějaký vlak, ale bylo nám řečeno, že ne. Nepochopili jsme proč, ale vyrozuměli jsme, že s tím mají něco společného teroristé. Jedeme tedy za město a několika stopy pokračujeme do vesnice Solhan. S díky jsme odmítli nabídku na svezení nakladačem, bývali bychom mohli jet vepředu ve veliké lžíci jako nějaký vzácný náklad. Moc jsme si ale nepolepšili, jeli jsme totiž náklaďákem loženým pískem a to nebylo o moc rychlejší. Taky už jsme jednou odmítli pozvání od popelářů, ti byli také ochotní vzít nás s sebou na stupačce. V Solhanu jsme se dost zasekli, přes hodinu nám nic nezastavilo a tak jsme museli dolmusem do Bingölu. Jak postupně sjíždíme do nížiny, slunce už zase pálí a tak jdeme na oběd. Dál pokračujeme několika dobrými stopy do Elazigu a Malatye. Řidiči nám cestou radí, že za návštěvu stojí rozhodně více Göreme, než nižší Nemrut Dagi a tak jej míjíme a pokračujeme dál. Turci tady v civilizaci už vědí, kde leží Česká republika, i když ji znají jen jako tranzitní zemi ze svých cest do Německa. Posledním dobrým stopem jsme dojeli až do centra Malatye. Řidič nám pomohl najít levný hotel přímo v centru, který nás vyšel na směšných tři a půl dolaru i se sprchou. Večer jsme vyrazili na procházku do města, které vypadá velmi moderně. Jdeme nejdřív na kebap, potom pro pivo a do internetové kavárny. Pohledy tady nikde nemají, tak zkouším poslat další sms. Dále jdeme na lahmacun, takovou tureckou pálivou pizzu, zase pro pivo a nakonec do městského parku. Ten je na západní úrovni, nechybí tu například velkoplošná obrazovka, na které neustále běží turecké videoklipy a zahradní restaurace. Z té nás ovšem vyhodili, protože jsme si tam otevřeli to donesené pivo. U veliké křižíkovské fontány, která se ovšem nejmenuje Křižíkova, ale Attatürkova, jako všechno tady, jsme se na chvíli usadili. První turecký prezident Attatürk je tu zřejmě úplně zbožňovaný. Je totiž všude: na bankovce 100000 TL, na bankovce 250000 TL, na bankovce 500000 TL, na bankovce 1. 000000 TL, na bankovce 5. 000000 TL, na bankovce 10. 000000 TL a dále na mincích, ty raději neuvádíme. Každé město i vesnice mají jeho bulváry, náměstí, fontány, každý park je Attatürkův. Usmívá se svým rybím pohledem z obrazů v lokantách, z pomníků u vojenských základen, dokonce i ze zarážedel na kusých kolejích. Prostě je fakt všude. To jsem ale odbočil. Ta zajímavá fontána stříká totiž do rytmu turecké hudby a k tomu poblikává barevnými světly. Když si v ní Ríša chtěl umýt ruce, pokáral ho policista a tak jsme si šli sednout na obrubník. To už tu byl policajt znovu a zase nás káral. To se tady asi nesmí, sedět a koukat. Ale domorodci přece nedělají nic jiného. Park mají doopravdy na zdejší poměry nadstandardní. Proti východu země je to až neuvěřitelný rozdíl. Tam jsou všude ubohé domky, prašné ulice bez asfaltu a hromady kravských lejn, připravených na zimu na topení, a tady je zase Burger King a parky se svěže zelenou zavlažovanou trávou. To by asi aydinlarští koukali. Před půlnocí jdeme do hotelu a ještě koukáme na televizi. Po půlnoci poslouchám, jak mi vedle sedící Turek povídá, že útok na Ameriku byl fajn a mrazí mě z toho trochu v zádech.

V hotelové posteli se spalo nádherně až na to, že nás z ní brzy vyhnal první ranní ádán. Minaret mešity máme totiž přímo proti oknu. Takže jsme brzy vyšli na autobus, abychom se přes den stihli dostat do Göreme. Nejdřív popojíždíme městským autobusem na autobusák a dál dolmusem za město. Nechtěli jsme jet až do další vesnice, tak jsme vystoupili na širé silnici a začali stopovat. Jezdí ale málo aut a nikdo nám nestaví. Zato slunce pálí a tak jsme vyměkli a mávli na autobus. Stál rovných deset miliónů a těch třistapadesát kilometrů s námi jel řidič vysloveně želvím tempem celých pět hodin. Nechali jsme si zastavit na křižovatce za Kayseri poblíž poutní hory Ercyes Dagi a hned nám staví malý náklaďáček. Musíme na korbu, protože v kabině je plno, ale vůbec toho nelitujeme, neboť korba je plná bedniček s rajčaty. Chutnala skvěle a cestou nám dokonce řidič koupil pití. Prostě dokonalý stop. Vystupujeme v jakési vesničce pět kilometrů od Ügrüpu. Je to vinařská vesnice a víno roste všude kolem silnice, takže se nám hezky jde a naše žaludky se plní úměrně počtu navštívených vinic. Další auto nám staví samo od sebe a za chvíli jsme v Ügrüpu. V centru městečka na nás plně dolehlo zklamání z toho, že jsme už na západě. Zmizely lidové čajovny a pohostinní domorodci a vystřídaly je krámky se suvenýry a turistické informační kanceláře. Už to zkrátka není ono, civilizace přibývá. Raději prcháme po silnici směrem na Göreme. Cestou se u nás projevují střevní obtíže z fazolové polévky čorby, rajčat a hroznů. Náš postup se díky tomu zpomalil a tak zůstáváme na noc v hezkém zatravněném údolíčku mezi vinicemi. Údolí je obklopeno bizarními skalními hřiby a dalšími erodovanými skalními útvary. Uvnitř jsme našli nádherný skalní domeček, vydlabaný v měkkém tufu. Zvenku vypadá jako bílá skalní polokoule, má vydlabané dveře a dvě okna a před ním rostou ořešáky. Našli jsme poblíž dvě želvy, které spolu zrovna vykonávaly bůhví co, zřejmě se množily, tak jsme si je vzali pěkně k našemu domečku na pozorování. Tam už se nám ale moc množit nechtějí a zahrabávají se pořád do písku, tak jdeme spát. Zase jsme viděli padat hvězdu, to už je čtvrtá během našeho pobytu v Turecku.

Vyspali jsme se krásně do růžova a i obě želvy jsme našli na místech, kam se večer zahrabaly. Co víc si můžeme přát? Vyšli jsme po svých do Göreme a celou cestu se poctivě cpeme hroznovým vínem. Před městečkem jsme zabočili přes vinice do zapomenutého údolí, plného roztodivných travertinových útvarů. Jak poznamenal Ríša, nacházíme se v kraji kamenných faltusů. Na dně úzkého údolí je fůra cestiček, malinké starobylé sady s vinnými keři, jejichž kmen je silnější než mnohé ovocné stromy. Třeba chlupaté hrušky. Nevíme co je to za ovoce, na omak jsou jako plyšové, zato na chuť pěkně hnusné. Téměř v každé skalní pyramidě, a že je jich tu požehnaně, je vydlabáno lidské obydlí, někdy ještě i s barevnou výzdobou. Cestička se kroutí po dně vyhrabanými tunely podél potůčku a my po dvou hodinách vylézáme z údolí a blížíme se ke Göreme. U vesnice jdeme shlédnout skalní kostel taky vydlabaný v měkké hornině a ukrytý mezi skalními hřiby a kamennými faltusy. Cestou do vesnice jsme pomohli dvěma tureckým babičkám odnést kýble s ovocem a zeleninou z pole. Za odměnu dostáváme rajčata a hroznové víno. Kdyby jen tušily, že už jsme ho tak nacpaní! Ale nemáme srdce to odmítnout. To byl asi poslední pozitivní asijský zážitek, ve vesnici už je to jen samá prodejna suvenýrů a restaurace. Nějak si na to pořád nemůžeme zvyknout, tak radši jdeme pořád dál na stopa, ale ani řidiči už tady nejsou tak ochotní jako na východě. Povedlo se nám svézt dvanáct kilometrů do Nevsehiru, nezajímavého to města a jdeme zase stopovat dál. Už už jsme to chtěli vzdát, když nás nabral kamión a popovezl do Aksaray. Tam stopujeme na výpadovce na Ankaru, jenže nás tam okukuje nějaký turecký imbecil. Napodobuje nás a divoce gestikuluje na projíždějící auta, postupem času to ještě vylepšil, vždycky skočí před jedoucím autem do silnice a dělá, že na něj střílí. I když vypadáme o něco lépe než on, stejně nám kazí image a tak jsme nuceni mávnout na autobus. Za šest miliónů jedeme do Ankary a přijíždíme už za tmy. Ankarské autobusové nádraží nás zase dostalo, na rozlohu by klidně mohlo soupeřit snad i s ruzyňským letištěm. Metrem se přesouváme na nádraží a máme štěstí, vlak do Istanbulu odjíždí v deset hodin večer. To nám ještě nějaký čas zbývá, tak se jdeme projít a navečeřet. Jasně že jsme se zase přecpali, turecká kuchyně si to zasluhuje. Kousek od nádraží na fotbalovém stadionu právě skončil zápas, tak zíráme, jaký je všude nepořádek a hluk, na chodnících hoří odpadkové koše a atmosféra je dost divoká. Jdeme raději zpět na nádraží, vlak už je tu přistavený a zvolna se plní. Našli jsme si místa, ale stále si musíme přesedat jinam a jinam, protože Turci mají místenky vždycky na ty místa, kam se přesuneme. Sotva jsme se usadili definitivně a otevřeli si plechovku s pivem, objevil se policista a jemně, ale důrazně nás upozornil, že když pijeme pivo na veřejnosti, mohli bychom se dostat do problémů se zákonem. A to jsme prosím devizoví cizinci a ještě k tomu v hlavním městě! Raději provinile pivo schováváme a jdeme v nepohodlné poloze spát.

Ráno se v našem Anadolu – Expressu, který jsme okamžitě pokřtili na Panadol – Express vzbouzíme ještě před Istanbulem. Poslední hodinu cesty celou projíždíme předměstími tohoto velkoměsta a na nádraží Haydarpaša přijíždíme dokonce s náskokem pár minut. Odjezdová tabule v hale říká, že každé pondělí večer odtud odjíždí Trans –Asya Express až do Teheránu, tak si děláme uzel na kapesníku, kdybychom nevěděli kam a jak příště… Teď se ale musíme soustředit na Bospor – Express, ten prý jede z nádraží Sirkeci ve 20. 35. Od monumentální nádražní budovy, která určitě pamatuje rušnější provoz, jsme se trajektem přeplavili na druhou stranu Bosporu do Evropy. Na zdejším nádraží je ale napsáno, že náš vlak odjíždí až ve 23. 00 a my jsme z toho nějací zmatení. Asi to tak bude a tak jsme dali batohy do úschovny za 5. 000000 TL a jdeme se projít do města. Istanbul rozhodně za návštěvu stojí, neboť jen v málo městech se takto ukázkově prolíná minulost se současností. Obešli jsme bývalý sultánský palác Topkapi Saray, protože vstup je dost drahý a šli meditovat do Modré mešity, kam je vstup zadarmo. To ovšem neznamená, že je to nějaká obyčejná stavba. Svou monumentálností je ohromující a důležitostí v muslimském světě zrovna tak. Vždyť právě odtud se poutníci vydávali na posvátnou pouť do Mekky. V mešitě posedáváme na koberci, prohlížíme si nádhernou výzdobu a píšeme taky deník. Když už nás otrávilo koukat na tolik turistů, sešli jsme dolů k moři mezi obyčejné domy do starých uliček, ve kterých jakoby se zastavil čas. Stačí sejít o dvě ulice dolů a místo krásných parků a obchodů se suvenýry tu jsou najednou úzké pokroucené uličky a staré dřevěné domy, nakloněné střechami k sobě a hrozící samovolným rozpadnutím. Něco málo jsme vyfotili a vrátili se do centra. Grand Bazar je dnes zavřený, je neděle a tak se jdeme podívat dolů na Egyptský. Chvíli nám trvá, než prolezeme mezi spoustami lidí a zboží, tady se na neděli moc nehledí. V Beyazitu na náměstí před univerzitou zase probíhá studentský bleší trh. Všichni pokřikují a nabízejí své potrhané učebnice a ušmudlané časopisy pořád dokola. Dostali jsme z toho hlad a tak se jdeme pořádně najíst. Zbytek dne se už jen tak poflakujeme a snažíme se vstřebat do sebe tu lehce orientální atmosféru. Večer jdeme k přístavišti, kde spousta rybářů prodává své úlovky do malinké rybářské loďky, která na vlnách tancuje tak divoce, že téměř nabírá vodu. Kuchaři v ní balancují a připravují výborné chleby s pečenou rybou a oblohou. V sousedních stáncích na břehu prodávají zase výbornou kavurmu, což nadrobno nakrájené pečené skopové maso s vejci a zeleninou. A taky nesmím zapomenout na škeble s ostře kořeněnou rýží, pokapané citrónem. Prostě tu mají samé dobroty a my skládáme hold turecké kuchyni tím, že se znovu přejídáme. Já úplně maximálně. Náš Bospor Express večer ojíždí včas a my cestou ještě naposledy sledujeme nádherně osvětlené mešity a říkáme si, že sem určitě ještě pojedeme.

V noci jsme byli v jugoslávském vagóně skoro sami. Světla nesvítila a tak jsme se dobře vyspali, taktéž na hranicích proběhlo vše hladce. Kdybychom chtěli, vyvezli bychom do zahraničí klidně celé muzeum a nikdo by si ničeho nevšiml. Jinak ráno hrozně trpím, asi jsem se neměl tak přejídat. V Dimitrovgradu musíme přestoupit do jiného vagónu, protože tenhle jugoslávský jede do Sofie. Jdeme podle vlaku, ale všude jsou jen lůžka a lehátka, takže jsme nakonec byli nuceni vniknout do lehátkového vozu tureckých železnic TCDD. Je to tu pěkné, semišové, ale máme obavy, kdy nás průvodce vozu vyhodí. Vlak se přes bulharskou chudou zemi sune jen zvolna a my se zatím dáváme do vaření polévky a čaje. Dokud to jde. Sotva jsme dojedli, přišel průvodce a skutečně nás vyhodil. Nepomohlo ani to, že Ríša pořád prosebně opakoval turecké slovo „průjem“ a ukazoval přitom na mě. Přesunuli jsme se tedy do bulharské dvojky a jaké tam bylo naše překvapení, když jsme se ocitli v tom samém kupé jako před šestnácti dny! Bylo to ono kupé s visícími dráty ze stropu místo vypínače, s nefungujícím oknem a s vyvrácenými dveřmi. Navíc přibyly hromádky nepořádku a vajglů na zemi a ve dveřích na WC už není ani ta rozbitá klika. A voda v umývárně vytéká pořád z umyvadla rovnou na zem a na nohy. V takhle známém prostředí jsme spokojení, jen kdyby mi už bylo lépe. Pomalu se stávám free-stylovým přeborníkem a už teď se dá říci, že cestu z Turecka jsem prostě prosral. Po příjezdu do Ruse na hranicích nastává opět šmelinářský koncert. Po krátkém smlouvání levně nakupujeme cigarety, koňak a whisky. Ten náš známý se objevil bohužel pozdě, už jsme měli nakoupeno u konkurence a tak splakal nad výdělkem. Přejezd hranic byl v pohodě, dojem mi pokazil až rumunský průvodčí. Když jsem byl v kupé sám, zneužil toho a musel jsem zaplatit za místenku. Aby mě to tak nemrzelo, dal jsem mu českou padesátikorunu a přesvědčil ho, že je to ekvivalent pěti USD. Vida jak máme tvrdou měnu. Do Bukurešti jsme přijeli včas, tak jdeme nakoupit za poslední peníze, které jsme směnili už ve vlaku a ve 20. 00 lezeme do rychlíku směr Maďarsko. Celý večer nás otravuje průvodčí a chce po nás zase peníze za místenku. Uvidíme, jestli mu něco dáme.

Ve tři hodiny ráno lačnost průvodčího po penězích dosahuje vrcholu a už poněkolikáté nás budí. Je to zkrátka psychický teror a tak mu raději dáváme pětidolarovku s tím, aby nám přinesl zpátky drobné. Hodinu se nic nedělo, a tak jsme se vydali za ním do služebního kupé. Vyvolali jsme tam ostrý mezinárodní konflikt a hrozili vším možným, aby se zalekli a my dostali část peněz zpět. Jaké bylo ale naše překvapení, když po další hodině přišel průvodčí s drobnými a kajícně nám podával – dvoudolarovou bankovku z roku 1976. Vzali jsme si ji spíše jako raritu a už jsme spokojení. Za hranicemi v Lökösháze přestupujeme na další rychlík do Budapešti. Tam máme zase dvě hodinky čas, tak na nástupišti vaříme poslední polévku a v poledne odjíždíme směr Bratislava. Začínáme nostalgicky vzpomínat na všechnu tu turecko-kurdskou pohostinnost a taky se bavíme , tak jako celou cestu, větou z tureckého slovníku, která zněla:“Dáme si džus a pivo, viď Evo?“ Celou cestu východním Tureckem, kde pivo téměř neexistuje a my měli jen vodu pochybné kvality, nám připadala jako ten největší nesmysl na světě a hodně jsme se nasmáli. V Bratislavě se nám i povedlo navázat telefonní spojení s domovem a něž jsme si stihli pořádně zahrát karty, už jsme zase nastupovali, tentokrát do EC do Prahy. Poslední rozptýlení se odehrálo v tomto vlaku, ve kterém průvodčí zapomněla uzamknout skříňku s ovládáním vlakového rozhlasu. Pěkně nahlas jsme tedy opravili její chybné hlášení v tom smyslu, že v Praze – Libni nestavíme a pak jsme cestujícím zarecitovali básničku „Haló haló, proč je koček málo , a tak štěkám jako hrom, ať je koček milión“. Jinak cesta utíká rychle, jen se v těch maďarských vozech nedá ležet. Do Prahy jsme přijeli dokonce o deset minut dříve a stihli tak hned vlak do Berouna. To už byl definitivní konec našeho putování, netrvalo dlouho a byli jsme doma.

Ale ne navždy. Nebude –li válka, máme závazně spadeno na Sýrii nebo Lybii.