Expedice Súdán – As-Salamu alaykum, khwadja!

Každý cestovatel má oblíbenou destinaci, která se mu zaryje hluboko pod kůži a kam se rád vrací. Před 5ti lety jsme na cestě napříč Afrikou projížděli zemí, která nemá moc ctitelů, kterou media oštítkovali jako nebezpečnou a nehostinnou, a kde jsme my strávili nezapomenutelný měsíc. Země, se vším všudy, se nám zaryla pod kůži už v prvních minutách, kdy jsme na její půdu vkročili.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Každý rok jsme si slibovali, že ten příští se tam vydáme znovu. Ale ten příští se zase řeklo, že ten příští a tak to šlo pět let. Odolávali jsme lákavým pozvánkám našich súdánských přátel. K uskutečnění návratu nám navíc překážela i skutečnost, že naše auto zaparkované v JAR potřebuje pohyb, vybočení z běžné trasy Praha – Johannesburg se moc nehodilo. Nakonec jsme letos touze po návratu podlehli a jeli zemi černých faraonů znovu navštívit.

Jsou 2 hodiny ráno, přilétáme z Budapešti via Káhira, pilot hlásí 30°C. Na letišti pobíhají chlapíci v bílých „nočních“ košilých, mezi nimi náš kamarád Taha. První dny vyřizujeme potřebnou registraci a povolení a nasáváme atmosféru města s umírněným chaosem a pohodovým časem. Než pozdravíme všechny známé tak je několik dní pryč. Nakonec vyrážíme na okruh turismem neposkvrněnou zemí.

Hlavní město startovní čárou

Naše expedice začíná v Chartúmu, hlavním městě Súdánu, které se stalo hlavním městem již v roce 1825 pod turecko-egyptskou vládou. V roce 1885 jej obsadil Mahdí (Muhamed Ahmad) a označil hlavním městem Omdurman. V roce 1898, kdy vláda Mahdího byla ukončena, dostal titul hlavního města opět Chartúm. V místním nářečí název znamená sloní chobot, s největší pravděpodobností odvozený od tvaru země táhnoucího se mezi Modrým a Bílým Nilem. Ty se právě v hlavním městě slévají v jeden Nil a město dělí na tři části – Chartúm, severní Chartúm (Bahri) a Omdurman.

Jižní část uzavřená mezi chapadly Modrého a Bílého Nilu je Chartúm. Úřední a obchodní část. Zde se nachází většina velvyslanectví, úřadů a ministertev, ale i muzeí a něco málo zajímavostí. Severní Chartúm, zvaný Bahri, je část na severovýchodě, omývaná vodami Modrého Nilu a Nilu. Je to spíše průmyslová zóna. Omdurman je nejstarší a nejzajímavější část města. Táhne se po celém západním břehu a od ostatních jej dělí Bílý Nil a Nil. Nejdelší řeka světa, protékající na sever přes Egypt do Středozemního moře.

Vcelku zajímavé, původně evropské město působí úhledně a prostorně s přesně vytyčenými ulicemi. Nepořádek a různě odstavená auta, osly a ostatní musíme přehlédnout, to k Arabům prostě patří. Město nabízí kulturní, historické i gurmánské vyžití. Díky směsici národností působí uvolněně a otevřeně. A ačkoliv patří do Afriky, je vcelku bezpečné. Každá část města nabízí něco, co člověk musí vidět nebo zažít.

Z tripartitní metropole vyjíždíme napříč pouští a po západním břehu Nilu na sever, až tam, kde končí asfaltka, rovnoběžně s tradiční velbloudí stezkou. Navštěvujeme pozůstatky největšího chrámu Soleb postaveného faraónem Amenhotep na počest boha Amuna. Stojí v těsné blízkosti Nilu. Z jedné strany ho kryjí palmy a z druhé čelý nástrahám drsné pouště. Pár kilometrů na sever se pokoušíme získat trajekt na východní břeh. Taha domlouvá převoz, abychom se nemuseli vracet pár set kilometrů do Dongoly. Máme štěstí, loď sem má cestu, jen nevíme kdy. A tak čekáme. Od počátku pobytu v Súdánu si musíme zvyknout na místní čas. Tady mají velice zvláštní hodinky, čas ubíhá abnormálně pomalu. Nakonec se v pozdní odpoledne dočkáváme a s přenocováním na ostrově Sai se dostáváme na druhý břeh, ten je mnohem obydlenější.

Barevná Nubie

Severní oblast Súdánu podél Nilu patří Núbijcům. Núbie znamená „Země zlata“. Nebyly to doly, co nás sem přivedlo, ale přátelskost místních a nádherná architektura – barevně dekorované hranaté hliněné domky. Každý z nich má svůj osobitý styl a odlišnou branku.

Rozhodně stojí za to sjet z asfaltované silnice a pustit se po staré pistě nubijskými vesnicemi. Tradiční život a stále aktivní zemědělství, palmové háje, malá políčka, osli s povozy a bílé galabiíe. Jako kdyby se čas zastavil.

Vlníme se mezi domky a vesničkami, zastavujeme, abychom si pořídili pár fotek krásných domků a usedlostí. Motáme se mezi staveními, z jednoho vychází usměvavá žena a zve nás k návštěvě jejího domku na šálek sladkého čaje. K našemu překvapení je krásně uklizený, velice skromně vybavený a pěkně dekorovaný. V Núbii se vyplatí umět arabsky, anglicky mluví jen zlomek lidí, náš kamarád je jednak Súdánec a také dobrý řečník. Příjemná žena nám na cestu dává plnou tašku datlí z vlastní úrody.

Památky černých faraónů

Núbie byla domovem tří království. První s hlavním městem Kerma působilo v letech 2600-1520 před Kristem. Druhé bylo situováno v Napata v letech 1000-300 před Kristem a poslední na dnes nejznámějším a nejzachovalejším území Meroe v letech 300 p.Kristem až do zhruba 280 našeho letopočtu. Kušitská říše byla nedozírná a zanechala tu pro nás nespočet hrobek, pohřebišť, pyramid a chrámů. Podél břehu životodárné řeky se nachází nespočet památek. Některé v dobrém stavu, některé svůj příběh sdělují jen z pár kamenů a jiné bohužel pohltil oceán písku.

Pokračujeme dál na jih k posvátné hoře boha vzduchu a života Amuna, Gebel Barkal. Název v arabštině znamená „svatá hora“. Barkal měl i funkci orientačního bodu pro všechny karavany na obchodní cestě. V době kdy Gebel Barkal byl hlavním městem kušitského království, faraóni postavili v klíně hory chrámy právě pro boha Amuna. Vidíme tu ještě sloupy a stavební kameny. Ze zadu na vše dohlíží pohřebiště původně devíti pyramid. Několik kilometrů dál na severovýchod je pyramidové zátiší Nuri.

Naopak na jihozápad nacházíme další velké pohřebiště El Kuru. Z toho zůstaly většinou jen hromady písku a kamení. Archeologové zde momentálně několik let pracují. Odkryli i pozůstatky jakéhosi kostela a z útrob rozpadlých pyramid zachraňují starodávné poklady. Momentálně je přístupná pouze jedna hrobka Tantamaniho. Musíme sehnat dveřníka, aby nám otevřel. Starý mužík v bílé galabiíi s obrovským svazkem klíčů odmyká těžké kovové dveře. V ruce má baterku a zakazuje nám při focení používat blesk. Scházíme příkré tmavé schody a ve tmavém vnitru s otevřenou pusou prohlížíme neuvěřitelně zachovalé malby dávných civilizací.

Po cestě zpět do Chartúmu zastavujeme na chloubě země…

Všechny dosud navštívené památky předčí obrovské královské pohřebiště, poslední z království Kušitů, Meroe, kde původně bylo více než 200 pyramid. Pyramidy jsou menší, špičatější a nejsou duté. Hrobka se nachází pod ní. Vstupní portály jsou jiné než u egyptských pyramid a jsou zdobené reliéfy.

Poblíž Meroe stojí Royal City a několik desítek kilometrů hloubš v Bayudské poušti nacházíme velice zachovalé chrámy Musawwarat a Naga. Tady v Naga dokonce pracují i čeští archeologové. Neočekávejte však honosnou slávu v podobě památek v Egyptě! I tak se nám tady líbí víc, ocěňujeme klid a prohlídky bez turistů. Člověk se cítí jako objevitel. To je jedna z předností Súdánu.

Představte si, že stojíte mezi pyramidami Meroe kdesi v poušti, nad hlavou blankytně modré nebe, obličej ošlehává horký vítr, nohy se boří do tisíce let starého písku. Nikdo vás neobtěžuje, nikdo vás nehoní ani do vás nestrká. Jste sami, sami spolu s tisíce let starými tichými společníky.

Na divoko

Tak jako pět let nazpět, i nyní kempujeme v poušti, tedy když se dá. Jeden by si řekl, že léto, jako u nás, přeje kempování a táborákům. Jenže tady je léto nevyzpytatelné a většinou nám večer naděluje silný vítr s dobrou dávkou písku. Večeři vaříme z vlastních zásob pořízených na místních trzích a v obchůdcích a u ohně trávíme, co jsme za den viděli a poznali. Pokud nám vítr dovolí a my přeci jen kempujeme venku v poušti, není potřeba ani stanu, stačí moskytiéra proti odporné havěti. Teplota každým dnem stoupá. Duben není nejlepší období k návštěvě této pouštní horké země, přes den rtuť střílí až k 45°C, v květnu dokonce až daleko přes 50°C. V noci jen 30°C.

Ráno se nezabýváme velkým vyvařováním či snídáním. Když v Súdánu, tak po súdánsku. Ráno pouze čaj případně káva a později „fatuur“. V každé větší vesnici je jídelna. Za pár dolarů nám tu servírují tradiční súdánskou snídani – „fuul“ (vařené kořeněné fazole), smažená játra, čerstvý zeleninový salát, smažené vejce, „gibna“ (sýr) a placatý chléb. Nakonec, než vyrazíme dál za krásami země, si dáváme u kávové (čajové) lady „Jebanah“ (výtečná sladká káva se zázvorem nebo kardamonem). V horkém dni se šikne studený výborný čerstvý džus například z guavy, manga nebo „tabaldi“ (plod baobabu). Džusy zde mají výborné a především čerstvé, připravené před očima zákazníka.

Ráj modrých hlubin

Súdán je pannenská země, a ještě pannenštější jsou břehy a korálové útesy Rudého moře. Turisté sem nejezdí a potápěči ještě méně. Podvodní svět je úplným rájem. Na cestě napříč Afrikou, ač jsme to nikdy nějak neplánovali, tak se z nás stali potápěči. Od té doby vyhledáváme na každé cestě možnosti se do podmořského světa podívat. Lákají nás stejně jako při cestování, místa neposkvrněná turisty, off the beaten track. Potápění v súdánském Rudém moři je výzva. Máme ale jen pár dní, vybíráme tedy jedny z nejlepších míst.

Jedním z nich je famózní experiment pokusu žít pod vodou. Snad každý náruživý potápěč zná jméno Jacques Cousteau. Badatel, vědec, biolog, potápěč a objevitel. Jeho vášní byl podmořský svět, a poznatky z něj světu přinášel v mnoha knihách a filmech. Experiment pokusu žít pod vodou byl pojmenován Precontinent I, II a III.  Korály porostlé pozůstatky podvodní vesnice Precontinent II jsou stále k vidění v jedné z nejhezčích lokalit Shaab Rumi. Potápíme se do hlubin vod, sluneční paprsky prostřelují hladinu a dodávají tomuto panenskému světu třpitivý nádech. Kromě mořských živočichů, barevných rybiček a rozmanitých korálů, si v hloubce 10-15m prohlížíme i starou dílnu pyšně se tyčící mezi korálovými útesy nad temně modrou propastí. Je to pro nás nezapomenutelný zážitek.

Potápění v Súdánu je, vzhledem k častému silnému proudu, hlubším ponorům a množství velkých ryb, jakými jsou žraloci, manty a podobně, spíše pro zkušenější potápěče. Díky malé návštěvnosti jsou útesy pannenské a nepoškozené.

As-Salamu alaykum, khwadja!

Při naší expedici se setkáváme se spoustou místních lidí. V zemi žije 700 kmenů hovořících 135 jazyky. Od černočerných po hnědé i bledší tváře. Většina z nich, až na nějaké vyjímky například kmene Beja, je velice přátelská a pohostinná. Muži v bílých „galabiích“ (dlouhé bíle „noční košily“) a ženy v barevném „tobe“ s krásným zdobením hennou na rukách a nochách se usmívají, zdraví a posedávají u kávové lady na šálku dobrého nápoje. I přesto, že zde panuje striktní zákon šaría, překvapila nás odlišnost a uvolněnost od sousedních muslimských zemí.

Žena tu má své jasné postavení a povinnosti, ale v porovnání například s Libyí, jsou mnohem svobodnější a modernější. Nechodí kompletně zahalené a neschovávají se pouze v domácnostech. Ženy tu najdete pracovat v bance, v obchodě, v restauraci i na jiných místech. Všichni jsou vstřícní a nás bělochy vřele vítají. Máme naprostý pocit bezpečí. Dokonce i v hlavním městě se vydáváme do víru velkoměsta v nočních hodinách. Nejsou tu žádné bary ani typické hospody, je to přeci muslimská země, ale ulice a parčíky jsou poseté plastovými stoličkami kávových lady, kde se místní spolu večer setkávají.

Súdánci ať jsou hnědí nebo černočerní, říká se, že v Súdánu žijí ti nejčernější z černých, většinou mají na tváři úsměv, jsou velice milý a pohostinní. Do objektivu fotoaparátu skáčou sami. Běloch je pro ně host, kterého si váží a opečovávají ho. Je to možná jediná země v Africe, kde běloch je vítán a ctěn. V mnoha případech jsme museli pózovat i my. Pózovat před jejich chytrými telefony.

Zpět v Chartúmu

Po více jak dvou týdnech se vracíme zpět do Chartúmu. Na posledním stém kilometru nám počasí přináší dokonce i písečnou bouři. Jedeme po asfaltce a najednou proti nám tma, oranžová tma. Během několika minut jsme pohlceni a poletující písek se stává perfektním peelingem jak pro auta, tak pro nás. Další den ve večerních hodinách dorážíme do rušné metropole.

Nyní máme více klidu na zákutí města. Především kam se vydáváme, je trh Souq Omdurman, říká se, že největší trh v Africe. Máme to z domu našeho kamaráda pár kroků. Spousty lidí, stolečky, vozíky a rozprostřené koberce nabízí vše, nač si člověk může vzpomenout. Mezi ovocem, kořením, zeleninou, suvenýry, tradičním muslimským oblečením a potřebami pro krásu každé ženy nacházím i i živé opičky, krokodýlí nebo hadí kůže na výrobu bot ba dokonce i mraky čínských kšuntů. Ty nechybí nikde v celé Africe. Čínská kolonizace kontinentu již vadí i samotným černochům.

Je hrozné vedro a to ještě není ani pravé poledne. Zastavujeme se v jedné z restaurací a dáváme si čerstvě umixovaný ovocný džus s ledem. Dáváme si ještě kávu společně se všemi domorodci. Prodavači se mohou přetrhnout. Celý trh je na nohách, běloch je tady tak trochu atrakcí a navíc ten, který sedí u kávové lady. Přicházejí si popovídat a dokonce nás fotit. Pozorujeme, jak okolní život volně plyne pod škvařícím sluncem. Jak se lidé druží, relaxují a především jak jsou přátelští a extrovertní jeden k druhému. Když tak pozoruji ty rušné ulice a zaplněné „kavárničky“ přemýšlím, co je vlastně v životě doopravdy důležité? Hmotné statky, stres a samota? Nebo mít právě jen dostatek pro spokojenost, pohodu a veselé přátelské lidi kolem sebe? Večer navštěvujeme sheesha bar a René s klukama zapadá do davu a kouří „sheesha“ s některou z nabízených příchutí. Na to, že jsem ženská v muslimské zemi, mám i dokonce přednost ve dveřích. Súdánští chlapi se chovají jako gentlemani.

Jednou je málo, ale ani dvakrát není moc

Návštěva Súdánu v létě je špatná volba, denní teploty šplhají až na 58 °C (taková teplota nás přepadla poslední den chvilku po obědě) a noční spadnou jen na 30°C. Cestovat v takové sauně se moc nedá. Měli jsme v plánu další téměř dva týdny věnovat oblasti na jih od Chartúmu, ta je jiná a nechybí tu ani národní park s, doufáme, ještě nějakou zvěří, kam se vydat musíme. Další část expedice necháme na zimní období, kdy je mnohem příjemněji. Je tu mnoho co vidět a poznat, však to byla největší země Afriky a my ji chceme opravdu poznat a znát, ne jen navštívit.