Expedice Sidecar Ride 2008 v písku a kamení Sahary

Teď je ještě v plánu dojet až do města Maadid, kde je domluveno setkání s partou portugalských motorkářů a návštěva nedalekých dun písku západní Sahary.

Dopoledne nejdřív míříme do známé soutěsky Todra, cíle většiny turistů, kteří chtějí vidět marocké zajímavosti. Než tam dorážíme, míjíme plácek u silnice, odkud je výhled přes údolí na hliněnou marockou vesnici a jsou tu velbloudáři. To je pro Zdeňka příležitost vyzkoušet, co je lepší, jestli koukat na svět z výšky, zpoza velbloudího hrbu, nebo z nízkého sajdkáru. Říká, že je to pro něj nová životní zkušenost. Že to rád zkusil, ale ještě raději se vrátí zpět, do útulného závětří Velorexu.

A pak už sjíždíme mezi kopci dolů. Nedlouhou, snad asi dvou set metrovou soutěskou Todra protéká stejnojmenná říčka, po jejíž jedné straně je asfaltka a na druhé straně jsou do úzkého prostoru natěsnány dva hotýlky s restauracemi pro cizince. Celé je to sevřeno mezi dva velmi vysoké skalní útvary. Slunce, pokud nestojí přímo nad, téměř nemá šanci do soutěsky nakouknout. Zkoušíme náš průjezd tudy natočit na videokameru. Tedy přesněji řečeno, zkouším to já. Kameru držím v ruce poprvé. Kluci mi vysvětlují, kde se spouští a že to, co chci natočit, uvidím na displeji. Já zas vysvětluji jim, že to, co chci natočit, na displeji neuvidím. Tak dobré brýle že s sebou nemám. No, myslím, že výsledek bude odpovídající. Já raději fotografuji…

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Všichni návštěvníci soutěsky se po pokoukání, eventuelně poobědvání v oněch dvou hotelech a nakoupení v hojných stáncích suvenýrů, vracejí. My ovšem ne. Radek startuje bavoráka, Zdeněk opět zaujímá místo v sajdě (při průjezdu soutěskou totiž řídil on) a na rozdíl od ostatních turistů míříme ze soutěsky opačným koncem. Cesta stoupá přes kopec a potom se vine podél koryta říčky. Tudy nejezdí skoro nikdo. Silnice je místy z poloviny zřícená, jinde zas do poloviny zasypaná kamením, spadlým z okolních skal. Na některých místech se na jejím opravování pracuje, takže musíme čekat, až buldozery, odklízející spadlé skály, nás vezmou na vědomí a na chvilku uvolní průjezd. Zcela jednoznačně je to nejtěžší úsek cesty, který tady, v Maroku, zatím projíždíme. Chtělo by to spíš terénní motorky, nízko postavený podvozek sajdkáru, ani můj chopper Yuki na cestovních pneumatikách, nejsou pro tyhle podmínky nejvhodnější. V zatáčkách je povrch posypaný kamínky a pískem, takže jízda, zvlášť na sólové motorce, vyžaduje velké soustředění a opatrnost. Ale to není všechno, c o máme dnes zažít, přicházejí brody! První ujde, prudká voda je hluboká jen asi dvacet centimetrů a proudí přes pevnou silnici. Druhý už je horší. Je hlubší a jeho dno je vymleté. Tvoří ho kameny a oblázky, po kterých přední kolo ujíždí a odskakuje nečekaně do stran. Mám v jedné chvíli namále, abych zachránil stabilitu, musím si šlápnout do vody. I bez toho ale mám boty namočené od stříkanců vody a Radek zrovna tak. Brodů je na příštích kilometrech asi třináct, nejhorší je předposlední. Je ze všech nejširší, v různých místech různě hluboký a když k němu přijíždíme, zrovna z něj místní vytlačují osobák, který v něm uvízl. Radek odhaduje situaci a pak do brodu vjíždí ne právě ideální stopou. Když je uprostřed, motorka maličko zaváhá, protože kolo sajdy zadrhává o větší kámen. V té chvíli, místo aby pořádně zatáhl za plyn a bavoráka ze sevření vyrval silou všech jeho koní, ubírá a už je v tom! Motor zhasl, kluci zůstali stát uprostřed proudu. Z protější strany vjíždí do brodu tmavý chlapík na mopedu. Dívám se, kudy projíždí a pak stejnou stopou hravě rozhrnují předním kolem vodu, až jsem „suchou nohou“ na druhé straně. Tu suchou nohu si ale vzápětí namáčím, protože motorku odstavuji a lezu do vody pomoci Radkovi se Zdeňkem.

Ne, dobrý reportér ze mě prostě nebude! Místo, abych fotil a namáhat se nechal místní Marokánce, kteří se ochotně vrhli do brodu sajdu vytáhnout, na foťák úplně zapomínám. Do půl lýtek ve vodě ukazuji, kde za co vzít a jak přes onen osudný kámen sajdové kolo přizvednout. A tak z toho nakonec žádnou pořádnou fotku nemám…

Poslední obtíží se ukazuje to, že hladina benzínu klesá a benzínka v dohledu žádná. Projíždíme jen docela malé vesnice a mě by docela zajímalo, kde berou šťávu všichni ti mopedisté, kteří tu jezdí? Dusím to, z kopce vypínám, šetřím jak to jde a když konečně k pumpě dojíždíme, mám na jedno naplnění nádrže ujeto přímo rekordních 219 kilometrů! To se mi zatím ještě nepovedlo…

S natankování zapadá slunce a Radek říká, že je potřeba dojet. Že v Maadidu nás čekají Portugalci, kterým za mne slíbil druhý díl vypravování o cestě Čínou na motorce Yuki.

Tak jedeme. Potmě, po neznámé silnici, skrz vesnice, kde běhají houfy dětí a kde pasáčci ženou po silnici domů stáda koz a ovcí. V jedné chvíli vletím do takové díry, že vzadu se mi nárazem otevírá boční kufr a z něj vylétá do tmy navrch ležící spacák. Asi po sto metrech se mi daří zastavit, vracím se, ale v chabé záři reflektoru ho nemám šanci najít. Červené koncové světlo kluků zatím mizí v dálce, tak otáčím, nechávám spacák spacákem a doufám, že je dohoním…

Ještě nás čeká úsek, kde až do poloviny silnice se táhnou jazyky sypkého navátého písku, které jsou jak nastražená past pro moje přední kolo. Přednáška, kterou Radek překládá do angličtiny, nakonec začíná až v jedenáct večer. Sotva stojím na nohou a v duchu závidím Zdeňkovi, který zůstal na hotýlku a už dávno spí. Tenhle den toho bylo příliš.

Mě, až se vyspím, čeká opravit upadlou páčku řazení, dopsat deník cesty a připravit další reportáž. Zdeněk se těší, že s Radkem zajedou k písečným dunám, že se tam povozí na půjčené čtyřkolce..