Expedice Sidecar Ride 2008 projíždí Casablankou i Marákešem

Hned když přijíždíme, okolní načervenalé hlinité plochy jsou pečlivě upravené, osázené stromy a pracuje na nich spousta chlápků v půl oranžových, půl žlutých montérkách. Je vedro, ale všichni mají na hlavách oranžové a žluté stavbařské ochranné přílby a také náklaďáky a další pracovní vozidla, která tu mají, jsou v téhle barevné kombinaci. Celá armáda zaměstnanců komunálních služeb města tu pracuje na úpravě terénu do podoby sadů. Město samo začíná vilkami v zahrádkách a vše je tu v oné načervenalé barvě. Žádná špinavá průmyslová předměstí, žádné slumy a hlavně – žádní dotírající žebráci…

Zastavujeme koupit krém proti opalování, protože Zdeněk si stěžuje, že ho po prvních dvou slunečních dnech už pálí obličej i ramena. A protože Radek má pocity stejné, bere to na svá bedra a uhání po schodech do lékárny v prvním patře. Já zatím koukám, že kousek vedle je krámek s potravinami, tak nakupuji něco na zub a vodu k pití. Pak zajíždíme do stinné postranní uličky, kde si děláme u kraje chodníku malý piknik, je čas pozdního oběda. Je tu všude tak neuvěřitelně čisto, že se člověku příčí upustit na zem sebemenší odpadek a tak je dobře, že hned kousek vedle máme na dosah plastové popelnice.

Marrakesch chceme vidět i ochutnat, tak jedeme rovnou do samého středu města, navštívit hlavní tržnici s jejími atrakcemi pro cizince. Podobně jako v Casablance, i tady se kolem nás protahují každou mezerou houkající a troubící mopedy, jen provoz není tak hustý. Objíždíme centrum dokolečka a pak jsme tady – mezi palmami a keři se před námi otevírá široká třída pěší zóny, kde parkují a pojíždí zeleno-zlatě natřené koňské kočáry. Zastavujeme u kamenné zdi a Radek říká, že on raději zůstane, že bude motocykly hlídat. Nemyslím si, že by to bylo nutné. Je tu hodně živo, ale všude okolo tu na lavičkách posedávají turisté i místní lidé v galábijích a nezdá se, že by si někdo dělal starosti o svůj majetek.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ale dobrá, chce-li se tu Radkovi hlídat, jeho věc. My sundáváme se Zdeňkem ze sajdkáru jeho kolečkové křeslo a vyrážíme spolu do zdejšího víru atrakcí pro cizince. Jsme oba natěšení a rozhodnutí si to užít. Líbí se mi Zdeňkův přístup. Říká, že nejspíš se sem už znova nedostane a tak se nehodlá nijak omezovat. Ne, že bychom měli příliš peněz, jsme jen takoví obyčejní turisté, co uvažují každý večer, jestli nabízené ubytování není příliš drahé a jestli by nebylo rozumnější zalézt pod stan, ale tady teď šetřit nebudeme!

Uprostřed náměstíčka je řada vozů, semknutých těsně k sobě. Jsou to stánky prodejců dobrot, nahoře kryté proti pálícímu slunci plátěnými stříškami. První, co mě při pohledu na ně napadá, že jsou tu seřazené jak Žižkova vozová hradba, čelící dotírajícím nepřátelům. No bratře Žižko, jdeme tě ztéct prvním útokem!

Na prvním z vozů je vyskládáno nepřeberně pomerančů. Chlapík nás už zdálky zve posuňkem, abychom si u něj dali čerstvý džus. Na ceduli má napsáno, že velká sklenice pomerančového stojí tři dirhamy, grapefruitového pět. Nemusí nás nijak přemlouvat, žízeň máme v odpoledním vedru hroznou…

Teď poprvé v životě vidím, kolik vlastně pomerančů na jednu sklenici padne! Přívětivý Marokánec jich půlí a v příručním lisu vymačkává sedm, než je sklenice plná a má poctivou míru. Prostor za přední prosklenou stěnou vozu, vyplněný zásobou pomerančů, je nejspíš chlazený, protože šťáva, vymačkaná i s jemnými částečkami dřeně přímo před našima očima, je chladná a neskutečně chutná. Kam se na tohle hrabou papírové krabice z regálů supermarketů, na kterých se jednotlivé firmy předhánějí v tvrzení, že jejich – a právě jen jejich – orange juice je ten pravý a stoprocentní!

Přiťukáváme si se Zdeňkem na Marrakesch a první sklenici pijeme do dna. Jen to v nás zasyčí a hned objednáváme další.

Zmáčel jsem v příboji v Casablance polobotky, jsou na nich ošklivé mapy uschlé soli a to by zasloužilo pořádně ošetřit. Naštěstí hned vedle je parta čističů bot. Dát si tady vyčistit boty, to je ovšem obřad! Nejdřív usednout a udělat si pohodlí, ukazuje čistič. Až pak dává člověku nohu na speciální šikmý podstaveček. Botu pečlivě rozšněrovává, tkanička musí zcela ven a položit vedle a pak kolem kotníku dokola vsunuje mezi nohu a stěnu boty plastové šablony. Zákazníkovi se přeci při čištění nesmí umazat ponožka!

A pak už to jede! Nejdřív vlhkým hadříkem otřít a osušit. Teprve na suchou kůži bere kartáč a namáčí ho do černého krému. Vedle na stolku má různých kartáčů celou řadu, každý pro jinou barvu bot. Čistič nespěchá, dává si na práci záležet. Zdeňka mezitím napadají samé lumpárny. Zajíždí ke kolegovi, nejdřív ukazuje, že by potřeboval vyčistit přední kolečka od vozíku a pak mu z legrace klade na podložku zahrnutou nohavici svých kalhot a ukazuje, aby na ni vzal kartáč. Že to musí vyfotit a poslat kamarádům vozíčkářům pro zasmání.

Od čističů popojíždíme k cukrářům a kupujeme do papírových pytlíků sušené meruňkami, buráky v cukru a buráky na slano. Teprve pak razíme do uliček se suvenýry. Stačí jen trochu projevit zájem – a už jsme zataženi do temných chodbiček a do dvorka, kde je k vidění nespočet starožitností a původních afrických sošek. Samozřejmě jsou tu i zbraně a taneční masky.

Moc nechybí a málem se v tom mumraji ztrácíme. Zatímco Zdeněk jede okukovat zdejší mosazné lampy s barevnými sklíčky z pohádek tisíce a jedné noci, já fotím staré africké umění a tak máme štěstí, že na sebe nakonec zase u vchodu narážíme. Jdeme to oslavit dalším panákem oranžového džusu.

Co takhle africkou čepičku na hlavu? Zdeněk neodolá, kupuje si barevnou, vlněnou, s dlouhými splétanými černými šňůrkami kolem celé hlavy a hned vypadá jak ujetý muzikant nějaké populární skupiny. Jen ji má na hlavě, sedá si hezká prodavačka proti němu, vytahuje injekční stříkačku a už koukáme, jak z ní vytlačuje na Zdeňkovu ruku tenkého hádka zelenohnědé hmoty. Je to henna, stovky let známé přírodní barvivo, kterým je tu zvykem zdobit lidskou kůži. Taková obdoba tetování, ale ne trvalého charakteru. Dívám se, jak na Zdeňkově předloktí roste jednoduchá kresba štíhlého štíra a dívka se směje, že to bude drahé. „Milion za každou minutu práce!“ říká. V tom cítím, že i mě někdo popadl za ruku. Její kamarádka, černoška, začíná na moje předloktí malovat štíra starého, tlustého. No jo, co bych taky čekal! Proti Zdeňkovi jsem opravdu starý a tlustý, ti štíři na našich předloktích jsou symboličtí…

Marrakesch jsme si opravdu užili a dojem, že městský provoz tu není takový, jako v Casablance, se nakonec ukazuje jako mylný a nepravdivý. Když město opouštíme, je šest večer a v té chvíli se rozpoutává dopravní špička, o jaké se nám až doteď ani nesnilo! Závidím v téhle chvíli klukům stabilitu tří kol jejich sajdkáru. Já mám s těžkou a nabalenou Yuki dost práce, abych při manévrování a vyhýbání se do někoho nevrazil, nebo se o něj neopřel ramenem.

Ale město jsme bez úhony přejeli, a zítra se vydáme na další atraktivní etapu, máme před sebou přejezd pohoří Atlas…