Expedice Sidecar Ride 2008 a první škrábance

Třetí den cesty je od rána ve znamení deště. Jsme navlečení do nepromokavého, ale přes kapkami pokrytá plexiskla přileb je špatně vidět a ruce v namočených rukavicích nepříjemně mrznou. Kus plánované trasy ukrajujeme po italské dálnici, aby to rychleji ubíhalo, ale ukazuje se, že to nebyl ten nejšťastnější nápad. Namočená dálnice klouže a tak v jednom momentě, kdy se sbíhají dva pruhy do jednoho, protože se tu něco opravuje, vyjíždí přede mě nečekaně a bez blinkrů jedno vozidlo z řady! Musím tvrdě na brzdy, abych do něj nenajel, brzdím i očima a už skoro stojím, když předek ujede a motorka se pokládá. Odneslo to plexi, pravá stupačka a sklo reflektoru. Jako obvykle, už to znám z pádu v Kazachstánu, motorku zachraňují boční kufry Giwi, které náraz tlumí. Výsledek je jen lehoučká kosmetická odřenina na jednom z nich. Rychle ji zvedám, startuji a zastavujeme až na nedaleké benzínce, kde místo uražené stupačky montuji stupačku zadní, popraskané plexi slepuji lepicí páskou a na rámeček reflektoru natahuji místo rozbitého skla kus igelitového pytlíku. Motorka je opět v pohodě, jede a funguje.

Den je opravdu nevlídný, končíme ho v nočním Janově, kde až někde na kopci hledáme hostel „Ostello de la gioventu“, který byl naplánován jako varianta pro horší počasí. Jezdíme dost dlouho kolem, než se nám v dešti a tmě daří najít tu správnou uličku, klikatící se k němu. Překvapením je cena za ubytování, která je skoro dvojnásobná proti tomu, co slibovala předběžná informace. Ale napravuje to ráno paní recepční, která se omlouvá a říká, že ti mladí jsou k ničemu, že mladík, co měl službu večer, všechno popletl. S úsměvem nám říká cenu původní, navýšenou jen o snídani, kterou si dáváme hned vedle recepce…

Zdeněk, který si cestu doopravdy užívá, si dává kakao, baštíme pečivo s balenými hotelovými máslíčky a zavařeninkami a já si samozřejmě točím do hrnku pořádné kafe. Tady je naštěstí samoobsluha, takže je jen na mně, kolik si ho dám. Jinak je totiž v Itálii zvykem šáleček kávy sice silné, ale válí se ho po dně doslova jen kapka…

Hurá, po ránu je dneska pěkně! Sjíždíme dolů do přístavu, kde se chce Radek zeptat na trajekt do Maroka ze Sete, protože prý o téhle variantě mluvil s marockým vyslancem. Snad se dal slyšet, že by nám ho sponzorsky uhradil. Nechce se mi tomu věřit a samozřejmě to také nevychází. Tak pojedeme dál, až na jih Španělska. Jen ještě nakoupit v supermarketu něco málo k jídlu. Shodujeme se v tom, že z celého Janova se nám nejvíc líbí historická plachetnice, zakotvená dole v přístavu. Zdeněk říká, že to by bylo něco a vypravuje, jak občas řádí s partou postižených na raftech. Dneska si bude moci užívat motocyklového adrenalinu v té nejpěknější podobě. Bez boudy na sajdkáru, a taky bez toho, že by mu zatékalo za krk, nebo mrzly ruce v promočených rukavicích. Máme v plánu něco přes čtyři sta kilometrů, abychom se dostali do městečka Salon de Provence, kde má Zdeněk chuť dnes přenocovat v hotelu Formule 1.

Bouračka na dálnici mě stála kromě rozbitého skla reflektoru i rozbitou žárovku, takže Yuki nesvítí. Zkoušel jsem ji koupit na dvou benzínkách po sobě, ale tenhle typ neměli. Až odpoledne, když v malém francouzském městečku míjíme prodejnu motocyklů Aprilia, je tu na vývěsním štítě i čínská značka Kymco. Radek brzdí a kouká na mě z průzoru přílby tázavým pohledem. Přikyvuji. Když je tu Kymco, budou určitě mít i starý typ žárovek, které Číňani dodnes montují!

Otáčíme přes silnici a zajíždíme k prodejně. Uvnitř sedí a za pultem vládne už od pohledu zlá šéfová. Na kus papíru kreslím žárovku, kterou potřebuji, baba jde dozadu a přináší krabici, kde kromě několika jiných jsou i ty, co potřebuji. Vzal bych rovnou dvě, ale když mi říká, nebo spíš na papír píše, cenu 6,95 Euro, trochu se potácím a na druhou žárovku si dávám zajít chuť. Venku rozlepuji provizorně poslepovaný reflektor, nasazuji žárovku – a ono to svítí! Zkouším ještě vlézt do dílny, kde dva chlapi pracují na motorkách, abych se zeptal, jestli by se tu nenašlo nějaké sklo ze staršího reflektoru. Ale vrata jsou zavřená a chlapi ukazují, že musím okolo, přes prodejnu, tudíž přes onu nepříjemnou madam. Jenže ta rezolutně vrtí rukou i hlavou a do dílny mě nenechává ani nakouknout!

Dál jedeme po okreskách, žádnou dálnicí, aby Zdeněk z cesty něco měl. Svítí slunce, ale protivítr je neskutečný. Šikmo zepředu, nejhorší možnost, jaká může být, i na plný plyn to nejde víc jak stovkou, motor na to nestačí a navíc neskutečně žere. U nás by se to pokládalo za vichřici… K večeru skutečně dorážíme k naplánovanému hotelu Formule 1 a protože to vypadá, že v noci bude pršet, je přenocování za deset euro na osobu momentálně nejrozumnější řešení.

Do stanů lezeme až příští večer, to už nedaleko městečka Prados, kdy máme za sebou průjezd částí Pyrenejí a už jen asi sto kilometrů do Andorry. Na plácku za supermarketem je několik velkých přívěsných karavanů a jsou tu přivázaní asi tři koně. To přeci znám, to jsou francouzští cikáni, kteří takhle kočují i dnes! Už jsem je zažil dávno před lety, když jsem v devět osmdesátém roce mířil na válečném Harleyi po vlastní ose na 45. výročí oslavy vylodění spojenců do Normandie. Těm naše stanování vadit nebude. Pro formu se ptám chlapíka, který tu právě vodí koně, ale ten se jen usmívá a ukazuje, že místa je tu dost.

Zdeněk, ač na vozíku, staví svůj stan sám a má ho skoro dřív než já. A než definitivně zalézáme, dáváme si v družné pohodě francouzské červené z pětilitrového plastového kanistru, který se celý den vezl přivázaný u sajdkárového kola. Pohodička. Z vedlejšího karavanu zaznívá dlouho do noci hlasitá techno muzika, ale ve spacáku se usíná dobře. Zítra už bychom měli dorazit do Španělska…

Nejširší nabídku průvodců a map Španělska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz