Expedice přepadena na Papui

Menší inspirace ke psaní

Před odjezdem na druhou patrolu mi školitel popřál hodně štěstí a menší inspiraci ke psaní. Sama jsem doufala, že se mu přání vyplní. Naše patrola probíhala zpočátku velmi pohodově. Pracovali jsme na již známých plochách, data sbírali jedna radost a náš pracovní tým se skvěle semknul. Denně jsme stíhali veškerá potřebná sčítání, kroužkování i odebírání vzorků a bojovali „pouze“ s tisíci pijavic a nekončícím obdobím dešťů.

Zásoby jídla se začínaly tenčit kvůli drobným krádežím. Nutně jsme se tedy potřebovali přesunout a popohnat práci. Sebrala jsem dva asistenty a vyrazila vybudovat kemp do 1700 m. Cesta nám trvala asi šest hodin a odpoledne nám začalo ukrutně pršet. Místo pro kemp jsme našli až před setměním a úplně promoklí jsme do tmy stihli postavit jen základní konstrukci a přehodit ji celtou. Kluci se ráno pustili do stavby pořádného kempu a já se vydala do lesa prosekat a vyznačit transekt. Povedlo se – moje ruce už jsou na mačetu zvyklé, takže jsem mohla pokračovat v práci na další elevaci. Bony a Semuel  našli náš kemp. Byla jsem šťastná. Zase jsme všichni pohromadě, kemp je útulný a práce poslední elevace se nám rozjíždí. Ukradené maso se Bonymu vedlo nahrazovat uloveným kuskusem, bandikutem či holubem.

Přepadeni mačetami

Chvíli poté, co jsem se vrátila z ranního sčítání a zalezla do spacáku k odpočinku, vtrhli do tábora čtyři ozbrojení muži s mačetami a sekyrami v rukách. Jeden z nich mi rozsekl moskytiéru, vytáhl mě z ní ven, svázal ruce a nohy a přivázal ke konstrukci kempu. Ochránce kempu jsem zahlídla skákat do křoví skrze východ kuchyně, ale za chvíli byl dvěma chlapy odvlečen zpět a taktéž svázán. Očividný vůdce skupiny na mě začal křičet a vyptávat se, kolik nás je a kde jsou ostatní. V první moment jsem nevěřila, že je to pravda. Nechápala jsem, co chtějí, jeden z nich mě uhodil mačetou přes nohy. Očividně mě nechtěl zranit moc, neb to vzal tupou stranou. Další dva mezitím pokračovali v decimování všeho, co jim přišlo pod ruku, koutkem oka jsem zahlédla, jak sypou obsah krosen do ohně. Došlo mi, že nejspíš nejde o obyčejnou loupež. Když jsem jim prozradila, že mám čtyři kluky v lese, rozběhli se za nimi a zůstal se mnou jen vůdce skupiny, který mi rozvázal nohy a poručil utéct. Že mi prý nechtějí ublížit. Se strachem o kluky a s myšlenkou, že k nim tak milostiví nebudou, prchám do lesa.

Útěk pralesem

Těžko se ale běží buší bez bot a bez brýlí. Za chvíli slyším jednoho z mužů za sebou. Přidávám do kroku. Běžím a běžím … a pak už jen padám. Dopadla jsem na dno jakési kamenité strouhy, snad vodopád či co. Muž ještě chvíli stojí nahoře, a pak se jeho silueta vzdaluje. Uvědomuji si, že musím pryč, ruce ukrutně bolí a dostavám strach, že pokud se gumy z rukou nezbavím, tak mi odumřou prsty. Pokouším se jít dolů korytem, ale je moc kamenité a strmé, a proto při první příležitosti lezu nahoru zpět do lesa. Jediné, co vím je, že musím slyšet řeku po obou stranách hory. Ale asi jsem se dostala korytem moc dolů, protože pořád slyším jen jednu řeku. S pozdním odpolednem se spouští obvyklý déšť. Už vidím, že se k civilizaci nedostanu. Jindy nenáviděné ostré trny se mi jeví jako poslední záchrana. Ale guma je ukrutně silná, trny nestačí a po chvíli zjišťuju, že si přes znecitlivělé ruce řezu víc kůže než gumy.

Pokouším se dostat dál a po hodině mi přeje štěstí. Nacházím velký kamenný převis plný kamení, pod kterým se hodlám ubytovat a věnovat se pilovaní gumy. Vede se a moje ruce jsou asi po hodině volné. To už je tma a já se jen svalím na dno jeskyně. Nevím, jestli se třesu víc zimou či stresem, nicméně slyším pár nočních ptáků a pak najednou jednoho z pitohoui – ten ale přece zpívá jen ráno? Buď jsem byla tak vyřízená, nebo nějakým zázrakem byla tahle noc ukrutně krátká. Čekám, až se trošku rozední, kontroluji polohu slunce i řeky a škrábu se nahoru. Ruce už trochu cítím, takže lezení jde poměrně lehce, i když se cítím dost vyčerpaně, protože jsem už od předvčerejšího večera nic nejedla a 24 hodin nic nepila. Později dopoledne rozpoznávám místa v lese a vím, že už budu v pořádku  – do nejbližší vesnice to nemám více než dvě hodiny cesty.

Nejširší nabídku průvodců a map Papuy Nové Guineje (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Ve vesnici

Poslední stovky metrů na osluněné straně hory jsou neskutečné dlouhé a žíznivé. S úlevou se dovleču do prostřed vesničky a s ještě větší úlevou přijímám zprávu o tom, že kluci jsou sice posekaní mačetami, ale zranění nejsou vážná. Pak už jen piju a piju, a Elias a jeho syn mi ohřívají vodu a pomáhají omýt mě z největšího bahna a krve. Některý z mužů v té chvíli prý běží nahoru do hor pro signál, aby kontaktovali policii, že jsem v pořádku ve vesnici. Helikoptéra pro mě přiletěla asi za hodinu a Vojta vystupující z ní byl spíš jako zjevení než skutečnost. V pozadí za ním ještě to neskutečné komando policistů, z nichž mě jeden podpírá a podává flašku s vodou. Z letu si nepamatuju vůbec nic. Teď mám za sebou policejní výslechy, lékařská ošetření, jsem zpátky v Nagade a píšu všemi prsty a doktor tvrdí, že moje nervy na rukou se za pár dnů obnoví.

A zákulisí celé akce?

Kluci u mistnettingu slyšeli rozruch v táboře, a tak měli ve chvíli vpádu chlapů dost času na útěk. U odchytu mívám jen jednu mačetu, které se chopil jeden asistent a bohužel schytal i největší záseky. Bony a Semuel utekli každý na jinou stranu a Bony okamžitě zamířil pro pomoc. Celou cestu běžel, aby sehnal v Brahmin station telefon a kontaktoval Nagadu – ta ještě odpoledne vypravila dvě auta, policejní hlídky a rozjela pátrací akci, při které se jim povedlo chytit jednoho z lupičů. V té chvíli už bylo v terénu 18 policistů a asi 20 lidí, kteří pátrali po lupičích a po nás. Ve chvíli, kdy helikoptéra vzlétala z Madangu, už se vědělo, že jsem i já dorazila do vesnice a chyběl už jen jeden vesnický asistent, který se objevil záhy nato. Já, nejvíce posekaný Joseph a policisté jsme tedy byli dopraveni do Madangu helikoptérou k vyšetření a k výslechu.

Všichni jsme tedy naživu, a přestože všechny mé protokoly byly spáleny a přišla jsem o vybavení asi za 100 tisíc korun, tak není všechno ztraceno. U chyceného muže se povedlo najit tělo nahrávacího zařízení, kde jsou nahrávky všech point-countů – takže s usilovnou prací se mi povede zrekonstruovat  nahrávky. Semuelovi se navíc po přepadení povedlo vrátit k odchytovému kempu a zachránit nerozsekané sítě a téměř veškeré vybavení k práci. Phil mi včera ve městě koupil nové sandály a čokoládu a přinesl mi je do nemocnice. Rozdělila jsem se o ni dnes k obědu s Bonym při sdílení našich příběhů a cítila se jako nejšťastnější člověk na světě. Jsem zase „doma“, mám kolem sebe spoustu úžasných lidí a Vojta mě právě pozval na kafe a na společné koukaní se na Survival, které běží v televizi.