Expedice NAMAK do solného krasu v Íránu

Solný peň a solný kras

Před více než 550 miliony lety se v oblasti dnešního Íránu usazovaly ve vysychajícím moři vrstvy soli, které se postupem času dostaly hluboko pod zemský povrch. Překryly je postupně mladší sedimenty jako jsou jílovce, pískovce a vápence. Za obrovských tlaků, které panují v zemských hlubinách, se sůl stala plastickou a díky své nízké hustotě začala vystupovat k povrchu ve formě obřích podzemních solných sloupů – pňů. Na povrchu vytvořily pně solná pohoří zhruba kruhovitého tvaru o průměru až 18 km. Sůl cestou z hlubin vynesla mnoho dalších hornin, které v ní byly uzavřeny a které se pohybem a tlakem postupně podrtily a daly solným masám charakteristický proužkovaný vzhled. Dalším důsledkem znečištění soli je to, že při rozpouštění solných hor dešťovou vodou docházelo k usazování nerozpustných příměsí na povrchu a tím ke vzniku jakéhosi ochranného krytu, který na mnoha místech začal bránit rychlému rozpouštění soli. Různorodý sedimentární pokryv je také důvodem, proč solné hory nejsou obvykle bílé, ale hrají všemi barvami od šedé, zelené po hnědou, žlutou nebo červenou.   

Jelikož je povrchový sediment značně nesoudržný a nezpevněný materiál, je na příhodných místech narušen a podložní sůl je zde vystavena činnosti sladké dešťové vody. A to už je jen krůček, aby se mohla vytvořit tzv. krasová krajina nebo-li krajina, kde je hornina rozpouštěna vodou a kde vznikají krasové fenomény, jako jsou kaňony, jeskyně, propasti nebo závrty...

V roce 1997 jsme se ještě jako studenti geologie na přednášce dozvěděli o této zajímavé a málo prozkoumané krasové krajině v Íránu a tak mohl začít výzkum tohoto pozoruhodného fenoménu. Nejprve se jednalo o dva spíše cestovatelské výlety, ale postupem doby jsme se bádání v solném času začali věnovat systematicky – vznikl projekt, který jsme nazvali podle perského slůvka pro sůl – NAMAK.

Projekt NAMAK

Během devíti zhruba měsíčních expedic objevili členové týmu NAMAK několik desítek nových solných jeskyní, z nichž 20 bylo zmapováno (do r. 2009). To představuje přes 18 kilometrů nového solného podzemí. Nejvýznamnějším výsledkem je objev 1. a  5. nejdelší jeskyně v soli na světě – Jeskyně 3N (dříve Jeskyně Tří naháčů) a jeskyně Studentské. Kromě speleologie se expediční tým vždy věnuje geologickému výzkumu, který je zaměřen především na dynamiku procesů a charakteristiku solného krasu. Především díky objevu a zdokumentování Jeskyně 3N byla část ostrova Kešm v Perském zálivu vyhlášena Národním geoparkem, následně registrovaným v databázi UNESCO. Získané výsledky projektu NAMAK jsou průběžně publikovány ve vědeckých i populárních časopisech i v audiovizuálních médiích. Za asistence členů týmu NAMAK již v oblasti natáčela Česká televize, Íránská státní televize i Britská BBC.

Expedice NAMAK 2010

Cílem letošní expedice je pokračování v komplexním převážně geologickém výzkumu a dokumentaci solného krasu v Íránu. Získaná data vedou k poznávání vzniku a vývoje solného krasu, k objevování a dokumentaci nových solných jeskyní a k poznání vývoje (především rychlosti pohybu) solných pňů (tj., solných pohoří) jako celku.

Jak to dopadlo?

Byl učiněn pokus o propojení jeskyně 3N s jeskyní Horní vchod. Pokud by se toto podařilo, jeskyně 3N by byla prodloužena o zhruba 1 km, a byl by tak zdůrazněn její světový primát v délce solných jeskyní. V současnosti má tato jeskyně objevená týmem NAMAK v roce 2006 délku 6580 m a je tak o 1 km delší než druhá v pořadí jeskyně Malham v Izraeli. Bohužel však povodňová vlna zaplavila úsek a zavalila jej natolik, že spojení obou systémů nebylo možné.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Průzkum není dovolená u moře

Pobřeží Perského zálivu – slunce, písečné pláže… Jeden by si představil, že by to mohla být příjemná dovolená. Ale tak to na našich expedicích nechodí. Klima v jihozápadním Íránu je velmi odlišné od klimatu v našich zeměpisných šířkách. Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 27 ^oC, s maximy v létě až 50 ^oC. V jeskyních to také není žádná slast. Není tu totiž relativně příjemných 8 ^oC jako u nás, ale také okolo 27 ^oC a to při vysoké vzdušné vlhkosti. Jedno z největších nebezpečí tu představuje déšť, přestože je to oblast vlastně velmi suchá. V zimním období dochází k drobným srážkám, nicméně jednou za několik let se vyskytnou přívalové lijáky, při kterých dochází k náhlému zaplavení povrchu a následně i podzemí. Proto je nebezpečné v jeskyních bivakovat a členové expedic podnikají do podzemí maximálně jednodenní akce a minimálně jedna osoba zůstává na povrchu jako pojistka pro zajištění pomoci v případě zatopení jeskyně.

A jak se tedy objevují solné jeskyně? Dřív jsme to dělávali jako dávní objevitelé – někam vyjeli tam s minimální výbavou a výstrojí chodili a hledali. Dnes už je to jiné. Expedice začínají vlastně ještě před odletem, kdy sedíme ve svých kancelářích a na počítačích pomocí satelitních snímků prezentovaných službou Google Earth vybíráme speleologicky zajímavé lokality. Pomocí podrobných snímků lze totiž v krajině, která v íránských horách většinou není zarostlá vegetací ani pokrytá půdou, přímo vidět ponory a vývěry do/z podzemí. Výsledkem této práce na internetu jsou pak GPSky naplněné daty s pozicemi nadějných míst. V terénu pak jde tedy „pouze“ o to, abychom ta místa oběhali, jeskyně prozkoumali a zdokumentovali. Spolupráce se Šírázskou Univerzitou nám umožňuje využívat jejich aut a řidičů, takže i množství vybavení a výstroje do terénu může být mnohem lepší než dříve.

Uvozovky u slova pouze znamenají především to, že dostat se do některých míst na solných pních není vůbec jednoduché. Povrch pňů je totiž obvykle tvořen vrstvou štěrku, po které se velmi špatně chodí. Navíc to, co na satelitním snímku vypadá jako rovinka, je ve skutečnosti krkolomný terén, kde se střídají hluboká údolíčka s propady (závrty) do podzemí se skalními stěnami či náhorními plošinami a drobnými ale velmi hojnými potočními koryty nebo s mohutnými kaňony. Ujít kilometr vzdušné vzdálenosti v takovém terénu někdy znamená i více než hodinové martýrium.

Co se týká obtížnosti průzkumu jeskyní, jsou tu jistá pozitiva i negativa, srovnáme-li s prací v jeskyních vápencových, které jsou mnohem častější a které skoro každý našinec jistě co by turista již někdy navštívil. Tak pozitivní je, že chodby jsou většinou subhorizontální, takže není potřeba zdolávat nějaké dramatické skalní stupně a podzemní propasti. Využití lan se tak smrskává na průzkum studňovitých závrtů, které spojují některé větší jeskyně s povrchem. Další velmi ulehčující záležitostí je, že solné jeskyně nejsou obvykle zatopené do takové míry, že by se tu vyskytovala hluboká jezera nebo po strop zaplavené chodby. Co se týká negativ, tak asi nejzásadnější je vysoká teplota, vysoká vzdušná vlhkost a častá absence průvanu. Tyto faktory zapříčiňují, že se solný jeskyňář během několika málo minut v podzemí zcela zpotí a zpocený už je pak už napořád, protože pot v jeskyni neosychá. Jelikož je vše okolo slané, člověk je takový celý ulepený, z pod helmy do očí kape pot, na celé tělo se lepí písek, který je ve většině jeskyní na dně a pokud tam není písek, tak jsou to nepříjemné ostré solné krusty. Každý škrábaneček v takovém prostředí pálí několikanásobně víc než v prostředí, kde je vlhkost a voda sladká…

Druhou věcí je menší stabilita solného podzemí. Především v jeskyních těsně pod povrchem nebo v jeskyních vchodech je řícení balvanů ze stopu vcelku běžnou věcí v řádech let. Během 10 let co do Íránu jezdíme, máme již mnoho fotografií z různé doby, které dokládají změny v morfologii chodeb a jeskynních portálů.

Íránská solná NEJ

Za těch 10 let, co do Íránu jezdíme, jsme toho viděli hodně. Shrnout na pár řádcích všechny zajímavé fenomény není možné, a tak jsme se rozhodly prezentovat několik NEJ. Snad vás alespoň některá z nich zaujmou…

A začneme solnými horami, které hned tak někde ve světě neuvidíte; v takovém množství určitě ne. V Íránu je jich totiž více než 150. Plošně nejrozsáhlejší horou soli (pněm) je zřejmě solný peň Mesidžún. Leží v pustině, obklopen výplavovými kužely. Podle map k němu nevedou žádné cesty. Má tvar oválu o delším rozměru 14 a kratším 8 kilometrů. Jedná se o velkou plochou vyvýšeninu, která vystupuje 100 metrů nad okolní terén s další menší asi 200 m vysokou elevací v jejím centru. Tento peň skrývá dvě další NEJ. Jednak jsou na něm zřejmě nejmohutnější povrchová říční koryta (povětšinu času pochopitelně suchá), která za dešťů odvádějí vodu ze pně ven. Koryta jsou místy i přes 40 m široká, s kolmými, až 20 m vysokými stěnami. Druhým NEJ pně Mesidžúnu je pak určitě největší solný podzemní dóm o rozměrech 70 x 35 x 30 m. Nachází se v jeskyni pojmenované na počest našeho kameramana „Evženovo kafíčko“. Název jeskyně je odvozen od charakteru jeskyně. Je prostě pohodová – krátká, s příjemným průvanem, bez bahna a s velkými prostorami kde lze dobře fotografovat i filmovat, což právě ocenil náš kameraman Evžen.

Dalším NEJ může být solný peň Kuh-e Namak, který je s převýšením přes 1200 m v Íránu nejvyšším solným pněm. Při pohledu z dálky je Namak mohutná hora soli, deroucí se z vápencového masivu a přelévající se v několika splazech do okolí. Tyto splazy jsou z hlediska vzhledu a pohybu srovnatelné s vysokohorskými ledovci. Proto se také v anglicky psané literatuře vžil název „salt glaciar“ (solný ledovec).

Asi nejvýznamnějším solným NEJ je nejdelší (a i nejmohutnější) solná jeskyně a to nejen Íránu, ale i na světě. Jmenuje se Jeskyně 3N, nachází se na pni Namakdan v Perském zálivu. Jeskyně 3N je zcela unikátní solnou jeskyní nejen díky své délce (6580 m) a rozměrům chodeb (šířka až 40 m), ale také svým vznikem a vývojem. Jeskyní chodba totiž během času mění svou polohu. Při přívalových srážkách se na jedné straně chodby tok zařezává do stěny a na druhé straně chodbu zcela vyplňuje usazovaným sedimentem. Po několika tisících letech se tak chodba posunula až o 200 m do boku ze své původní pozice, velmi podobně, jako migruje meandrující řeka ve své nivě. Skutečná šířka chodeb včetně sedimentů tak není známa a indicie z horní části jeskyně naznačují, že se může jednat o vyšší desítky až první stovky metrů.

Život na soli

Abychom zde nereferovali pouze o neživé přírodě, ať už jsou geologické fenomény a procesy v solném krasu jakkoliv dynamické a zajímavé, udělejme i krátký exkurz do světa živých organismů. Koneckonců jsme v prostředí velmi exotickém, tak ať je možno si udělat alespoň základní představu, co na solných skalách žije.

Jsou solné pně, kde se nevytvořila skoro žádná krycí vrstva povrchového sedimentu. Zde je povrchový štěrk silně prosycený solí a taková krajina působí na první pohled skutečně „mrtvě“, tj., o rostlinu oko nezavadí a živé tvory najít je umění. Většinou jsou totiž zalezlí někde ve skulinách mezi kameny nebo dokonce v podzemí v jeskyních. Jde především o různé druhy hmyzu včetně štírů, solifug, pavouků, 10 centimetrů dlouhých stonožek či plazů, z nichž nejběžnější jsou různé druhy ještěrek, gekonů a hadů. Nejobávanější jsou smrtelně jedovaté zmije sinajská útočné nebo zmije paví. V jeskyních jsou nejběžnějšími tvory letouni rodu rhinopoma – roztomilí netopýři s dlouhými ocásky, kteří obývají v početných koloniích čítajících až několika stovek jedinců větší podzemní prostory. S přibývající mocností sedimentárního pokryvu na povrchu soli přibývá rostlin a tedy i úkrytů a potravy pro živočichy. V některých případech jsou solné pně dokonce pokryté vrstvou materiálu, který se blíží svým složením a charakterem „půdě“ a domorodí Kaškajci tu pěstují obilí a chovají ovce a kozy. Takové pně pak tvoří oázy života v jinak velmi nehostinné suché krajině vápencového pohoří Zagros. Při zimních a jarních deštích se povrch solných hor překrytých sedimentem zazelená trávou a rozkvetou nejrůznější suchomilné květiny a keře. Množství ptactva, od drobných pěvců po krkavce či supa egyptského a drobných i větších savců (různé druhy hlodavců, antilopy, lišky, dikobrazi, atd.) je až překvapivé. Paradoxem jsou pak krátkodobá napršená jezírka dešťové vody, ve kterých stihnou svůj vývoj žabí pulci… 

Přírodovědec se na solných pních prostě nenudí, ať už tíhne ke geologii nebo k oborům týkajících se živé přírody, tady má co bádat…

NAMAK (v perštině „sůl“) je již od roku 1998 volné sdružení geologů a speleologů, kteří spolupracují na průzkumu solného krasu v Íránu. Na projektu se podílejí pracovníci Univerzity Karlovy v Praze, Akademie věd ČR, Šírázské univerzity (Írán) a členové České speleologické společnosti. Výsledky projektu jsou jak „expediční objevy“, tak i vědecká data.