Expedice Kalahari zkoumala divočinu

Téměř rok plánovala skupinka pěti nadšených cestovatelů svou Expedici do srdce Kalahari: „Projedeme dvě jihoafrické země. JAR a Botswanu. Spočítáno to máme asi na šest tisíc kilometrů, deset národních parků 26 dní. Budeme fotit, psát a točit, jako o život. Dva filmy, jeden o Křovácích, druhý o poušti. O tom, jak vypadá jeden z posledních kusů divočiny na jihu Afriky. Všechny ostatní parky jsou proti Central Kalahari Game Reserve vlastně jen takovými výletními místečky.“

Někdy vše vycházelo, jak mělo. Jinde zase Afrika ukazovala svou moc a měnila plány celé expedice. Přesto se naši cestovatelé do vytoužené africké divočiny podívali, a to hlavně do  Central Kalahari Game Reserve.

První potíže a Mokala park

Heslo „člověk míní a Afrika mění“ vzniklo hned na začátku expedice. Ukázalo se, že první problémy nastanou už při půjčování auta. „Sotva jsme vkročili do půjčovny, zjistili jsme, že máme připraveno auto, do kterého se nevejdeme. To bylo ještě OK, protože jsem zamával e-mailovou korespondencí a blonďatá slečna hned zvedla telefon, usmála se a po hodině a půl jsme auto dostali a vyrazili. Ale ouha! Po 40 kilometrech křach a uvařený motor se zastavil. Oživili jsme ho devíti litry vody, ale za dalších deset kilometrů to samé. Volám do půjčovnu. Po čtyřech hodinách čekání se na krajnici konečně objevuje náklaďák s dvojčetem našeho nissanu na korbě. Je půl sedmé, stmívá se, ale jsme spokojení. Naše africká dobrodružství započalo.„

První kroky vedly do Mokala parku. Jeho jméno v jazyce Setswana označujezajímavý strom, kterému se v afrikaans říká kameeldoring. Latinsky akaciaerioloba. Česky akácie vlnatá. Vysoká může býtakácie až 17 metrů a její plody jsou poměrně veliké a prý je jedí gemsboci. Křováci z nich také dělali lék proti nachlazení a horečce. Nejkrásnější ale na Mokala parku bylo setkání s první africkou faunou.

„Celou noc pršelo. Déšť si sice dával občas pauzu, ale i tak bušil do stanu o sto šest, a tak je dnes všude kolem nás mokro. Cesta vypadá jako lehce navlhlá, ale auto se místy klouže jako na sněhu. I přes upršené ráno potkáváme krásná zvířata. Antilopu vranou, pakoně žíhaného, gemsboky i antilopu losí – největší z afrických antilop. Samec může mít i 750kilo a to už je pořádná pečínka.“

První kroky v Kalahari

„Oblaka zberánkovatěla. Když se podívám na nebe, je plné bílých nadýchaných mraků. Jsme v Kalahari. Zemi oranžových písků. Jeli jsme celý den a po 670 kilometrech konečně dorazli do jednoho z našich cílů. Park na pomezí tří zemí, JARu, Namibie a Botswany. Jako hlavní cesty tu slouží koryta dvou vyschlých řek, Nossob a Auob,“ podléhají nadšení všichni členové expedice. Však také hned první dny v Kalahari zahlédli kapskou lištičku, rodinku líně se rozvalujících gepardů, lvy i gemsboky.

Mířili zrovna do kempu Nossob, písek pod koly šumel, sluníčko hřálo, když najednou se za zatáčkou objevil lví páreček. Rozložený hned na hraně cesty. Okýnka dokořán, když se samec najednou zvedl a udělal dva kroky. Lvíček se ale jen toužil položit do stínu auta, aby na něj moc nesvítilo.

Chobe national park

Do afrických parků je často nezbytně nutné speciální povolení. To bylo potřeba vyřídit v Mau. Dojet do něj dvěma oranžovými kolejemi v buši nebo hlubokým pískem byl drsný úkol, a taky za něj kluci zaplatili rezervní pneumatikou. Naštěstí vše vyšlo podle plánu a večer už hltali krásy Chobe national parku, jednoho z nejznámějších v Africe.

„Je půl sedmé večer. Máme postavený stan, připraveno na noc.  Zrovna se vracím z umýváren, když zaslechnu zvuk lámání větví. Aha, říkám si. Kluci sbírají dřevo na oheň. Nebo je to slon, napadne mě. Dívám se směrem, odkud zvuk přišel. V hustém houští se opravdu hýbe mohutné tělo sloního samce. Potichu jdu ke stanům. Kocháme se, fotíme, točíme, zkouším nahrát zvuk trávy trhané chobotem a jeho odfukování. Prochází kolem nás asi půl hodiny. V klidu. Ví, že jsme tu, a nemá chuť se kamarádit. Přišel se jen najíst a vzhledem k tomu, že stany a auto stojí na písčitém prostranství pod stromem, nemá důvod opouštět čerstvou šťavnatou trávu. My si to užíváme.“

Když malý muž maloval

Je to už dávno. V dobách, kdy ještě nemuseli utíkat před bílými osadníky, malovali Křováci obrazy na skalní stěny. Jsou jich rozesety desítky po celém jižním cípu Afriky. Najdete je v Dračích horách v JAR, v Matopo Hills v Zimbabwe, najdete je i v Botswaně. A expedice k jedomu takovému obrazu hledala cestu. Mapy jsou v Africe obvykle nepoužitelné, a tak hledání oněch maleb zabralo dlouhé hodiny. Nakonec se ale našly

„Vystupujeme z auta, bereme foťáky s noříme se do vysokého podrostu. Skáčeme z kamene na kámen, pak šplháme po skále výš a výš. Otevírá se nám nádherný pohled do krajiny. Chobe pod námi leží jako zelená kučeravá přikrývka. Na nebi krouží orel kejklíř, volá vysokým hlasem. My pokračujeme v hledání. nevíme, kde malby budou, nevíme, jak vypadají, nevíme nic. Jen věříme, že tu někde jsou. Na světlé skále najednou uvidím načrtnutá zvířata. Jedno přes druhé. Poznávám slona, antilopu losí, antilopu vranou. Rudkou vyvedené siluety zvířat, která byla pro Křováky důležitá. Eland (antilopa losí), král pouště, kterému tančívali. A slon. Obr, kterého ale malí Křováci dokázali ulovit. Lukem, oštěpem, nožem. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak.„

V rozpacích z Afriky

V neděli není možné vyrazit nikam jinam než na Sunday Pan. I v  Africe někdy není ono zničující horko, a tak teploměr ukazoval při neděli jen šestnáct stupňů. Sunday pan je vlastně travnatá pláň mezi nízkými „břehy“. Je to totiž vyschlé a fosilizované dno dávnověké řeky. Stejně jako ostatní pánve v parku. Zvířat tu ale nebylo mnoho, anebo se schovávely. Gemsboci, springboci, sem tam dravec, pakůň. Nic převratného. Ono je to tak, že Central Kalahari je obrovská a v tom moři trav, buše a stromů se samozřejmě ztratí i velikánské množství zvěře.

„Celkově nutno říct, že jsem v rozpacích podobně jako jsem byl v Chobe. Z jiných důvodů a můžu si za to asi sám. Asi jsem si vysnil Central Kalahari jako ráj a nejlepší z nejlepších. Nevím. Jsem zkrátka trochu zaražený. Máme ještě jeden den, pak mizíme do JAR. Snad to ve mě dozraje. Snad si to vyříkám sám se sebou,“ přiznával ve svých zápiscích Martin.

Krajina gigantů

Přechod hranic z Botswany do JARu byl asi ten nejhladší a nejjednodušší, jaký expedice zažila. Po zastávce ve městečku Alldays se expedice otáčí na sever a míří do Mapungubwe. Okolo se najednou začalo objevovat baobaby. Mapungubwe je takovou krajinou baobabů, gigantů mezi stromy. Jsou velké, malé, tlusté, štíhlé, dospělé i mladé.

Park samotný je rozdělený do dvou částí. Mezi nimi je široký pruh soukromé země, nějakých citrusových plantáží. Pískovcové skály vytvářejí nádherné útvary. Buš je nízký a řídký, převážně z mopanových keřů. Mopan motýlový je zajímavá rostlina. Většinou je to keř, ale existují i mopany vysoké dvacet metrů a košaté jak kaštany. Jméno dostaly podle listů, které se podobají rozloženým motýlím křídlům. A na těch listech se pasou housenky. Krásné, barevné. Žluto-červeno-zelené, asi osm centimetrů dlouhé. A ty se jí. Buď čerstvé nebo sušené.

Hvězdy nad hlavou a levhart na cestě

„Sable je posed u poměrně velké přehrady. Přijeli jsme už za pokročilého soumraku. Kolem se popásaly impaly, africká idylka. Připravili jsme si postele s moskytiérami a čekali, kdo se přijde napít. A mezi tím jsme pili my. Jeden Hunter´s za druhým, povídali o tom, jak je to báječné, že dvakrát přišel levhart a co nás asi ještě čeká. Hvezdná obloha nad námi zářila tak intenzivně, že se v těch světýlkách ztrácela i důvědně známá souhvězdí. Napadlo nás fotit hvězdy. Chvíli jsem se s tím pral. Pak jsem přepustil místo Čoudovi a ten statečně vydržel až dlouho do noci. Dokonce si nastavil časosběrné snímky…“

Klid ale netrval dlouho. Uprostřed noci vzbudil Martina a Čouda vítr. Moskytiéry nad nimi vlály a oni měli co dělat, aby jim neuletěly. „Ráno nebylo po větru ani památky. Sotva jsme odjeli z hidu, hádejte co. Jasná věc. Jak dlouhý, tak široký ležel u cesty levhart. To už nám snad dělají schválně. A já ho vyfotil jen tak tak, protože sotva jsem zamířil, zjistil jsem, že mám ISO a časy nastavené na focení hvězd. Pornásleduji ho objektivem až se konečně ozva CVAK. Mám ho? Neuvěřitelné se stalo skutkem. Trefil jsem.„

Zážitků bylo zkrátka mnoho, přesto každá cesta musí jednou skončit. „Je jedenáct dopoledne, čtvrtek 22. února. Máme za sebou poslední noc a poslední ráno v Africe. V noci přišla bouřka. Hřmělo, blýskalo se, lilo jako z konve. Krása. Ležíte ve stanu, posloucháte bouřku a myslíte na to, že zítra podobně zahřmí motory letadla a to kovové zvíře vás přenese tisíce kilometrů odtud, kde vystoupíte a obejmete své blízké. Na nic se poslední týden netěšíte víc,“ loučí se Matin Šíl.

www.HedvabnaStezka.cz je hlavním mediálním partnerem expedice.