Expedice Alaknanda se vrací domů

Asi bych měl psát naše úžasné zážitky. Ale jak sami vidíte, jednotlivé intervaly mezi zprávami se stále více prodlužují. Ne že by se nic nedělo nebo dělo něco špatného. Máme za sebou čtyři dny v Dílí spojené s čekáním na nové dva expedičníky, o nichž jsem se již zmínil. Odbyli jsme si garanční prohlídku, získali iránská víza, odeslali domů Petra Jindráka, Janu Blahoutovou, fotografa Petra Nováka a Tomáše Minaříka. V sobotu 7. října 2006 jsme se pak vydali na cestu domů i my. Jenže společně s touto cestou se začíná čím dál více projevovat únava. Navštívili jsme Dharmasalu, místo v Indii kde našel Dalajláma a několik tisíc Tibeťanů svůj exilový domov. V okamžiku kdy jsme procházeli klášter, přiletěl Dalajláma do Prahy.

Opět jsme navštívili Golden Temple, tentokrát společně s tisícovkami věřících jdoucích v zástupech Amritsarem a odpoledne jsme během neuvěřitelných čtyřiceti minut překonali indicko-pákistánské hranice. Od té doby jsem se snažil dopsat článek o Tehri. Nešlo to. Mozek byl buď unaven, pobíral nové poznatky a obrazy z cesty po Pákistánu, nebo rekapituloval vše co se za uplynulých šest týdnů stalo. Najednou bylo vše tak vzdálené. Proč píši o nových poznatcích? Nyní jsme byli v Punjábu volní. Nebyli jsme nuceni jet pomalou konstantní rychlostí za policejním vozem. Mohli jsme kdykoliv zastavit, koupit jídlo, poklábosit s místními, rozloučit se podáním ruky a pokračovat dál. Otřepaná fráze „Nice to meet you“ zde dostávala smysl. Radost nám nepokazil ani zákaz projet horami, kudy jsme projížděli cestou do Indie mezi městy Quetta a Multán. Natěšené očekávání průjezdu hlubokou roklí jsme si nahradili přejezdem přes pestrý Punjáb, drsnou provincii Sind a opět pouštním Balúčistánem.

Stejně tak jako se z rukou a nohou postupně ztrácejí více či méně podařené kresby pouličních umělců z Dílí, kteří nás obratně počmárali henou, vytrácí se i chuť denně prosedět několik hodin v autě. Kilometry ubíhají najednou nějak pomalu a to i přes to že rychlostní průměr se nijak neliší od předchozí cesty, naopak, všechna tři auta jedou tak jak mají.

Cesta zpět je vždy smutná, ani ne tak tím jak probíhá, to může být konec konců i veselejší než cesta k vytyčenému cíli. Vše je ale zdoláno, úkoly splněny. Už jen se v pořádku vrátit. Letadlem by to bylo za pár hodin. Ale my máme v tuto chvíli ještě deset dní před sebou, ale touha být doma je stejná jako kdyby stál člověk s letenkou v odbavovací hale.

Ale ono to není zas tak hrozné, jak by se zdálo. Kdybych si sednul k notebooku v jiný okamžik, možná by vše bylo jinak. Jako třeba včera, když jsme opět přijeli do iránského Bamu. Již za tmy jsme zaparkovali u staré pevnosti. Zajímalo nás zda bude možné si ji projít za umělého osvětlení. U brány jsme se setkali s několika chlapíky. Jak se později ukázalo, byla to směsice archeologů a produkčních, kteří v pevnosti právě připravují konferenci. Náš zájem o pevnost a zbytky zničeného města je potěšila natolik, že jsme se během několika minut velmi sblížili. Cestou k hlavnímu nádvoří jsme prošli vše od historie pevnosti až po společné oblíbené spisovatele, jako je například Milan Kundera. Bylo to příjemné a příjemná byla i nabídka noclehu v pevnosti s využitím zázemí, které zde bylo vybudováno pro pracovníky, archeology a všechny, kteří se po ničivém zemětřesení rozhodli této unikátní památce pomoci.

Pevnost za měsíc, kdy jsme tu byli poprvé, ožila. Následující den ráno jsme potkali skupinky archeologů z Německa, Iránu, Turecka a dalších zemí. Všichni hledali za pomocí lopat, špachtlí a štětců své poklady. Našim dalším cílem je krásné iránské město Esfahan.

O jejich putování si můžete přečíst v průběžně vydávaném cestopise: //www.hedvabnastezka.cz/c/expedice_alaknanda_2006