Nechci být skeptický k Íránu a Íráncům, ale celý první den v této zemi nepřispíval k pozitivní změně názorů na tento stát.
Přes to, že u pump stála fronta kamionů, pumpař tvrdil, že „mazut“ nemá. Úzké a velmi špatné silnice s neskutečně hustou dopravou dovolovaly pouze velmi pomalou jízdu. To vše společně s událostmi z předchozího dne v nás vyvolávalo čím dál větší zášť k této zemi. A aby toho nebylo málo, čekala nás ještě jedna zkouška. Nedaleko Tabrízu jsme zahlédli malé jezero. Po devíti dnech v autě máme nepřekonatelnou potřebu se alespoň trochu omýt. Zastavujeme na prašném parkovišti a právě tady se odehrává další íránské drama.
Filip si potřebuje couvnout, aby se mohl otočit a následovat obě auta k jezeru. Sleduji ho v zrcátku a náhle vidím, jak se pere s menším Iráncem, který se mu sápe po volantu. Situaci chápeme až po několika minutách, kdy se vše vyjasňuje. Partičku borců zaujaly naše dvoustovky. Aby si je prohlédli, odbočili z hlavní silnice za Filipem a zastavili necelý metr za naším autem tak nešťastně, že se dostaly do mrtvého úhlu obou zpětných zrcátek. Po té co se Filip rozjel, podepsal se jim na kapotu rezervou umístěnou na nosném rámu. Co se dalo dělat, je to nehoda a k tomu je třeba zavolat dopravní policii. Klid nám jistil dokument od hraniční „company“, jelikož v obrovském poplatku mělo být i pojištění.
Policisté nemluví anglicky. Naštěstí tuto situaci pomáhá řešit učitel angličtiny z nedaleké vesnice. Hruzďa předává dokumenty do okénka policejního vozu. Borec v uniformě se neobtěžuje ani vystoupit. Po chvíli nám učitel tlumočí rozsudek. Zaplaťte 400 USD a jeďte zpět na hranice, nejste pojištěni!!! Už není síla, která by v nás vyvolala jakoukoliv odezvu. Sedím odevzdaně u krajnice. Zoufalé pohledy každého z nás hledají u toho druhého povzbuzení. Marně. Jak z toho ven? Jdu do auta, abych po několikáté pročetl zelenou kartu a naprosto bezvýznamnou kartu od pojišťovny, která je v češtině. Otáčím zelenou kartu a čtu si státy ve kterých platí a místa kanceláří. Irán, Uniqa má kancelář v Tehránu!!! Vybíhám z auta a vrážím dokument našemu spolucestovateli Martinovi. Pomocí učitele a několika telefonátů do Tehránu se zdá být vše vyřešeno. Teda skoro všechno. Policisté odjíždějí společně s modrou dvoustovkou do Tabrízu kde kluci platí 200 dolarů na opravu kapoty.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
V Tabrízu kontaktujeme turistického průvodce Ravanyara Hosseina, na kterého nám posílá kontakt Martin Hubáček, druhý člen Back Up teamu. Na parkoviště hlavního nádraží, o půl hodiny později, přijíždí pohodář s delšími šedivými vlasy. Gestikuluje jak chasník někde od Hodonína, nicméně mluví naprosto čistou angličtinou. Poskytuje nám vyčerpávající a hlavně potřebné informace o cestě, o tankování nafty, o vztahu Iránců k vysílání Svobodné Evropy (bohužel z Prahy), atd…. Při popisu měst používá slova jako fucking a podobně. Je to první člověk, který mění náš názor na tuto zemi. Za službu, kterou nám poskytl nechce peníze. Sám se popisuje jako Old Hippie, proto je spokojen s odměnou v podobě naší párko-slivovicové plechovky.
Přes velké zdržení v Tabrízu se nám daří přiblížit se k Tehránu a v neděli pak po iránských dálnicích dojet až do krásného města Yazd. Překonáváme hranici osmi set kilometrů ujetých za jeden den. V íránském provozu je to docela dobrý výkon. Jediné co nám trochu kazí radost je klesající výkon bílé dvoustovky a ztráta tahu ve vyšších rychlostech.
Po dopolední prohlídce města a odeslání dat do České televize jedeme dál na jihovýchod do města Bam. Ani ne po sto kilometrech poprvé zastavujeme a otevíráme kapotu bílého auta. V okamžiku kdy se otáčky dostávají těsně nad dva tisíce dvě stě se motor z ničeho nic zadusí. Jsme v poušti, tady si moc nepomůžeme. Pokoušíme se pokračovat v jízdě. Rozjíždím se. Na jedničku a dvojku jdou otáčky až do pěti tisíc. Na trojku už mírně cuká a u čtyřky a pětky se dusí na oněch dvou tisících. O kus dál zkoušíme vyměnit vzduchový filtr a odvzdušnit palivovou soustavu. Vše je marné.
V Bamu se zastavujeme u legendární pevnosti. Už při vjezdu do města je vidět, že se zde odehrálo něco, co zničilo velkou část města a jak zanedlouho zjišťujeme, tak i původní pevnost. Zemětřesení v roce 2004 bylo natolik ničivé, že mu neobstály poměrně mladé stavby, natož původní pevnost postavená ze směsice jílu a slámy, základních stavebních prvků v těchto končinách. Již z dálky je vidět obrovská rozloha celého komplexu. Vítr, který sem valí přímo z pouště zvedá mračna prachu a pevnost vypadá, jako by zde právě skončila ničivá bitva. Rozvalené hradby, zřícená vstupní brána, jen pár dochovalých staveb uvnitř pevnosti. Takový je obraz dnešního Bamu.
Za Bamem se s Fíkem pokouším vyčistit palivový filtr, který je zdrojem potíží u bílé dvoustovky. Moc to nepomohlo, každopádně při spojení obou hadic jede auto nádherně. Nechceme však riskovat zanešení dalších částí motoru. Večer přijíždíme do Zahedánu. Je již poměrně pozdě. Bivakujeme v místním parku, tak jako celou dobu v Iránu. Je fakt, že na rozdíl od minulých měst, kde jsme sdíleli parky a parkoviště s ostatními Iránci, tak zde jsme sami. Netrvá dlouho a jdeme spát. Ani večeři tentokrát nevaříme. Zanedlouho nás budí policejní hlídka. Musíme z parku pryč. Odmítáme odjet do centra do hotelu. Poprvé nás tedy eskortují, v tomto případě k policejní stanici, kde můžeme přespat na parkovišti.
Spánek netrvá dlouho. Brzo ráno nás budí nastoupená jednotka s ne moc dobře naladěným velitelem. Balíme a startujeme auta. Je nám přidělena hlídka, která nás vede na kraj města. To však není vše. Policajti nás navádějí do odstavného pruhu a kolem se sbíhá několik borců s kalašniky přes rameno. Naštěstí to netrvá dlouho a jsme propuštěni. Naše radost však netrvá dlouho. Těsně před odbočkou na silnici vedoucí do hraničního města Mirhave nás předjíždí pick-up. Na korbě sedící voják se samopalem nás navádí k budově u silnice. Opět nám kontrolují pasy. Je nám přidělena vojenská hlídka, která nás eskortuje k hranicím. Trochu strašidelná scéna nakonec dopadá dobře. Nastalá situace nám však zabránila ve spojení se studiem Dobrého rána a odvysílání další reportáže z naší cesty. Hossein měl pravdu. Zahedan is fucking town.
Parkujeme u správní budovy iránské celnice. Opět je tu típek z „company“. Bere naše papíry a za půl hodiny je zpět. Po předání následuje opět dohadování o peníze. Není to moc, ale típek nám lže do očí ohledně zaplacení poplatků. Odjíždíme. Tentokrát nehodláme dát „company“ ani floka. Pasová kontrola je rychlá. Vstupujeme do Pakistánu.
