Expedice Alaknanda 2006: Na východ Turecka

U města Sorgun krátce zastavujeme na čerpací pumpě. Majitel, vysoký a statný chlapík evropského vzhledu nám nabízí čaj. Nabídku rádi přijímáme a usedáme v jeho kanceláři. Ani ne za pět minut přináší snědý zaměstnanec pumpy výborný černý čaj. Majitel vytahuje mapu, nad kterou mu vysvětlujeme cíl naší cesty. Obdivně kývá hlavou a upozorňuje nás na jihovýchod Turecka. Nedoporučuje tuto oblast. Ukazujeme naši cestu, která je dána Íránci, kteří jasně definují hraniční přechod v Bazargánu. Tato cesta je podle našeho hostitele bez problému a navíc vede po úpatí bájného Araratu.

Projíždíme vyprahlé město Sivas a bereme kurz na Erzincan. Máme dnes ještě před sebou necelých tři sta kilometrů jízdy. Cílem je jezero právě před městem Erzincan. Po třech hodinách jízdy se před námi otevírá široké údolí. Silnice se sem tam mění z asfaltky na štěrkovou.

Mimochodem zdejší silnice a vůbec systém dopravy je naprosto úžasný. Ve městech jsou u semaforu odpočítavadla, která řidiči řeknou kolik času ještě zbývá do zelené, či červené. Pokud zrovna nejedete po dálnici s naprosto perfektním povrchem, je silnice vždy dostatečně široká a většinou má třetí, prostřední pruh určený k pohodlnému předjetí. Přesto že se v Turecku nejezdí pomalu a podle předepsaných rychlostí, nepotkali jsme zatím jedinou dopravní nehodu. Jak jsme později zjistili u hranic s Iránem, tak po celou dobu se stavěla nová, pohodlná čtyřproudá silnice.

Podle mapy jsme u cíle dnešního putování. Vše opět proběhlo bez problémů. Jen není vidět nikde námi očekávané jezero. Mezi auty probíhá čilá komunikace pomocí vysílaček, které se staly neocenitelným pomocníkem na naší cestě. “Pojedeme ještě kousek a uvidí se.” Po několika kilometrech se na pravé straně zaleskla hladina námi hledaného jezera. Sjíždíme z hlavní silnice přes most a parkujeme těsně nad jezerem. Odklopením lodí na střešní konstrukci okamžitě vzniká prostor pro pohodlné přenocování. Ještě uvařit večeři. Dnes budou těstoviny se salámem opečeným s cibulkou a česnekem. Po této vydatné večeři ještě “čistě z hygienických důvodů” dopíjíme druhou láhev slivky. Jdeme spát.

Nejširší nabídku průvodců a map Turecka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Čtvrtek 7. září začíná poněkud větrným ránem. Během snídaně se ukazuje, že na nás dolehly první zdravotní potíže se zažívacím ústrojím. Zatím není ještě tak zle, abychom si s tím lámali hlavu. Balíme. Již naučené postupy se stále opakují. Odjíždíme. Tentokrát však s vědomím, že tato štreka nebude zas tak dlouhá. Cílem je dojet k Turecko – íránským hranicím. Přechod si necháme na brzké páteční ráno.

Krajina se postupně mění. Stoupáme až do výšky přesahující dva tisíce metrů. Zhruba v půli cesty se objevují první policejní hlídky. Až na jednu si nás nevšímají. Kromě kontroly pasů se však nic neděje. Kolem třetí odpoledne se dostáváme až do města Dogubayazit, které leží asi dvacet kilometrů od hranic. Máme tento den za sebou necelých čtyři sta kilometrů. Jedeme po rozlehlé pláni lemované pohořím, které má nepřehlédnutelnou dominantu, kterou je bájný Ararat.

Uhýbáme z hlavní silnice doleva. Na mapě je zakreslena řeka s malým jezerem. Cesta nás navádí na úpatí Araratu. V sedle odbočujeme na malou asfaltku klikatící se mezi chýšemi kurdských pastevců. Po pár minutách rozbíjíme tábor na malé pláni přímo pod majestátným Araratem. Nejsme tu sami. Během krátké chvíle si k nám přisedá starší Kurd. Místní pastevec je potěšen naší přítomností. Bere si jednu cigaretu a mlčky setrvává několik minut. Dělí nás jazyková bariéra, která je zde nepřekonatelná. Po dokouření své cigaretky odchází. Jeho přítomnost však nahrazují dva vejrostci a několik malých kluků.

Nad bájnou horou vychází měsíc. Jsme sami. Sem tam projede okolo dodávka s turisty mířícími nahoru, na Ararat. Jdeme spát, ráno nás čeká přechod Turecko-Iránských hranic.