V pátek ráno vstáváme neobvykle brzo, čeká nás překonání hraničního přechodu v Bazargánu. Vracíme se na hlavní silnici. Naposledy fotíme krajinu s Araratem v pozadí a o několik kilometrů dál předjíždíme kolonu kamionů.
Jsme na hranicích. Dvě vedle sebe stojící kolony tahačů doplňuje třetí tvořena vesměs iránskými autobusy. Jedeme do protisměru, až k bráně uzavírající celní prostor. Z malého hloučku pokuřujících chlapíků vyšel vysoký, evropsky vyhlížející muž. Ujímá se nás. Jelikož se na jeho pokyn okamžitě otevírá brána, získává si naši důvěru. Dle jeho pokynů postupujeme až k samotné celnici. Od iránské strany nás dělí pár razítek do pasu a poslední brána. Ani ne za čtyřicet minut je s turky vše vyřízeno. Vše vypadá zdánlivě dobře. K našemu průvodci se přidává druhý típek. Přichází první nabídka na výměnu peněz.Dvěstě dolarůputuje do jeho ruky, nám pak štos desetitisícovýchiránských reálií. Během čekání se ukazuje, že oba borci mluví plynně rusky, což svědčí o častém přejezdu ruských kamionů touto oblastí. Otevírá se brána. Nejprve turecká poháněná elektromotorem, po chvíli dohadování celníků a poklepáním ruky i ta iránská, uzamčena mocným řetězem.
Naše tři auta jsou navedena ke zděné rampě. Čekáme co se bude dít. Předchozí den jsme přerovnali věci. Vyhodili erotické časopisy, snědli salámy a dopili kořku v lahvích. Omezení, která jsme se dočetli na stránkách MZV a podobných, která mluvila hlavně o zákazech a omezeních nám naháněla hrůzu. Formální odbavení, respektive pasová kontrola proběhla rychle. Mezitím venku došlo k prohlídce aut, které jsme se obávali. Sešlo se asi pět borců. Každý vyplňoval jiný formulář písmem, které nikdo z nás nedokázal přečíst. K našemu úžasu se do análů zapsaly pouze dva spacáky, karimatky, batohy, kamera a foťák. To byla celá kontrola. Vše vypadalo dobře do doby, kdy nás jeden z úředníků požádal o CARNET.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Je půl desáté dopoledne. Postáváme kolem aut a čekáme co bude následovat ze strany iránských oficírů. Netušíme, že jsme na velmi tenkém ledě, který v prudkém dopoledním slunci odtává a nám hrozí proboření se a utonutí v iránské birokracii a možná i konec naší cesty. Zajíc odchází řešit nastalou situaci. Vzhledem k tomu, že nemáme onen CARNET, je vstup do Iránu možný pouze po složení sedmsetipadesáti dolarů za jeden vůz. Šok se mění v ohromnou zlost. Zlost na českého pracovníka iránského velvyslanectví, na informace poskytované českým Ministerstvem zahraničních věcí, ale i na české velvyslanectví v Tehránu. Všechny tyto instituce, se kterými jsme komunikovali, nám poskytli buď naprosto scestné, nebo žádné informace. Naštěstí jsme ještě přihlášeni k turecké mobilní síti a můžu tak volat do Čech. Hodiny našeho “parkování” na Iránské celnici se začínají rozbíhat. Za další dvě hodiny mi volá zpět Honza Moučka, kterého čeká cesta s námi z Dílí do Prahy. Má informace o carnetu, který slouží k vývozu aut mimo Evropu. Mezi tím se Ňůmen pokouší dovolat na českou ambasádu v Tehránu. Marně, jedinou odezvou na druhém konci je fax. Ňůmen pokračuje ve vyjednávání. Ze sedmisetpadesáti se dostáváme na třista dolarů za auto. Přes to je to krutá daň za důvěru v úřady. Chování borců se nám přestává líbit. Čím dál více nám připadají jako obyčejní překupníci. Navíc nemluví anglicky, čímž se situace komplikuje. Stále odmítáme zaplatit vysoký poplatek, na což dostáváme ráznou odpověď. Můžete se vrátit. Naši nedůvěru posiluje fakt, že odůvodnění poplatků je pokaždé jiné. Jednou platíme company, pod kterou tito borci patří, pak je to poplatek za to že využijeme levné nafty a vůbec všech služeb, které jsou Iránu vskutku za babku. Kolem třetí odpoledne dostáváme pasy a techničáky od aut, posouváme se k bráně. Svítá naděje na postup. Marně. Pouze nás odklidili, abychom nepřekáželi v odbavování dalších aut. V pět hodin odpoledne zjišťujeme v kanceláři, že naše papíry leží na skříni a maník šel domů.
Za tu dobu, co čekám se Zajícem v kanceláři na odezvu se mění směna turistických průvodců. Místo nesmělého a naprosto neschopného chlápka se zjevuje mladá kočka ve standardním ženském hábitu. Už od první pohledu je schopnější než její kolega a za nedlouho vede jednání mezi námi a borci z company. Vše v klidu vysvětluje. Objasňuje problém s carnetem. Po osmi hodinách patové situace přistupujeme na platbu. Vše najednou dostává spád. Projíždíme za bránu a s maníkem z odjíždíme pod kopec. Tato procedura se ještě několikrát opakuje, což vrcholí v půl sedmé večer další hádkou opět u budovy celnice. V tu chvíli se již neovládám.
Od druhé hodiny sdílí naše trápení i Martin. Martina jsme potkali v kanceláři turist guida. Martin právě dokončil studia na AMU a je na cestě do Pákistánu a následně do Sirie. V Iránu je již potřetí, mluví turecky a ovládá perštinu. Později je neocenitelnou pomocí.
Těsně před osmou večerní opět stojíme před správní budovou . Všichni jsme silně nervózní. My i naši věznitelé. Dostáváme ultimátum. Buď zaplatíme, nebo jedeme zpět. Z budovy vychází zřejmě šéf . Nese připravené papíry. K tři sta dolarům je u každého ještě papír na 175 dolarů. Sedím v autě a chce se mi brečet. Bezmála patnáct set dolarů je obrovský zásah do rozpočtu expedice. Beru od všech bankovky, které jsem jim ráno rozdal. Platíme. V peněžence mi zůstává jeden jediný dolar a čtyřicet tisíc reálií. Po dvanácti hodinách čekání, zlosti a dohadování vstupujeme do Iránu, země, která dle všech cestovatelů je nejkrásnější a lidi nejmilejší.
