Parkoviště vedle správní budovy je plné pákistánských kamionů pověstných svoji výzdobou. Společně s jejich řidiči vstupujeme do budovy, abychom vyřídili formality. Jak dopadne další boj naší cesty bez všemocného karnetu? Na rozdíl od Íránců nás tu vítají příjemní a pohodoví strejdové. Je pravda, že se to tu hemží o poznání více knihami a formuláři, které se vyplní a na vždy zapadnou do zapomnění, ale než se vše vypíše a zaznamená, je čekatel obdarován čajem, sušenkami a vodou.
Chybějící karnet je problém, ale zdá se tu být řešitelný. Výsledkem dohody je pak nucená přítomnost jednoho „guide“, který nás doprovodí až do Quetty. OK. Z původně tří borců je přítomnost jednoho ještě snesitelná. Už jen najít číslo motoru a vyplnit tak poslední prázdnou kolonku. Jenže kdepak to číslo asi je? V malém techničáku není, na štítcích v motoru také ne. Nakonec nacházíme v prostoru motoru tři rozdílná čísla, které jsou společně uznána jako engine number. Podepisujeme revers, že nám jeden guide stačí. Po chvíli je nám náš průvodce představen. V černém oblečku pákistánských CUSTOMS stanul před námi ten největší chasník, kterého tu našli. Tak s ním určitě strach mít nebudeme. Jen nám vrtá hlavou jedna věc. Na to že prý jedeme do kraje lupičů a banditů, nemá žádnou zbraň. No uvidíme. Borec dostává přezdívku „Váleček“.
Společně s Válečkem vyrážíme do pákistánské pouště. Silnice se zanedlouho ztrácí v písku, stmívá se. Potkáváme první kontrolu. Váleček bez jediného slova vystupuje, poklepáním ruky se zdraví s místní hlídkou a zanedlouho nastupuje do auta a jedeme dál. Tento scénář se opakuje tu noc ještě několikrát, včetně hlídky, kterou vede malý Ali Baba. Několik pohupujících se hlavní a těžký kulomet na pick-upu se po pár slovech Válečka kloní k zemi. Stává se z něho neocenitelný pomocník. Tu noc zůstáváme na stanici CUSTOMs nedaleko Dalbandinu. Večeře, sprcha a pár loků z plechovky slivovice maže nepříjemné vzpomínky na iránské eskorty a veksláky z hraniční company.
Bez větších problémů pokračujeme do Quetty. Snad až na ten ucpaný palivový filtr, se kterým se trápím už pět set kilometrů a ještě dalších tisíc máme před sebou. Poušť s nádherným žlutým pískem je postupně obydlována a množí se zelené plochy společně s osadami. Po poledni parkujeme u úřadu CUSTOMs v Quettě. Opět stejné vyjednávání, dohadování a čekání. Nakonec jak mávnutím kouzelného proutku je ale vše vyřízeno. Na cestu dlouhou necelých sedm set kilometrů se s námi vydá další hlídač. Loučíme se s Válečkem. Nebyl to jen přidělenec, který nás měl ohlídat. Byl to užitečný pomocník.
Držíme v ruce nové papíry. Pasy řidičů a techničáky má u sebe, jako v předchozím případě, náš nový guide. Jenže tady něco nehraje. Už od začátku je nám nesympatický. No nic, co se dá dělat.(Omlouvám se za následující označení, které jsme dali našemu průvodci, ale ono pojmenování naprosto přesně vystihuje jeho vlastnosti a chování.) Dali jsme mu jméno „Kokot“, sem tam se mu říkalo mileji. Kokotek.
Hned za Quettou vjíždíme do hor. Je pokročilé odpoledne, takže se zanedlouho stmívá. Večer dojíždíme do města Loralai. Dle našeho průvodce musíme spát v hotelu. Dobrá tedy. Z jeho strany však chybí jakákoliv aktivita. Po návštěvě druhého ubytovacího zařízení se nás ujímá ochotný policista a nabízí noc na jejich stanici. Přijímáme. Parkujeme na dvoře a následuje papírování. Sedíme v malé světnici se dvěma psacími stoly. Naše pasy poletují mezi dvěma zapisovateli, do doby než vstupuje mladý muž. Je to velitel? Po jeho vstupu do místnosti všichni stávají, salutují a čekají na další pokyn. Pouštíme se do živé konverzace. Popisujeme naší cestu záměr a problém s kárnetem. Po vyplnění všech formalit odcházíme k vozům. Rozkládáme naše ležení. Velitel nás se zájmem sleduje. Po chvíli rozdá několik povelů a my se přesouváme na místní ubikace. Následně pak jedeme do města v policejních vozech, abychom povečeřeli. Přes to, že jsme pod dohledem samopalníků, nedaří se nám takto pozdě večer obstarat cokoliv k jídlu. Na žádost jedeme zpět. Pohostinnost velitele se po jeho odchodu mění ve vězení. Alespoň takový pocit máme z chování strážců místního zákona.
Policejní pick-up nás navádí ven z města. Čeká nás dvacetikilometrová off-roadová vložka a pak přejezd hor, dělících nás od Punjábské nížiny. V okamžiku, kdy jsou už kopce na dosah a silnice se na okamžik zlepšuje, zastavujeme. Musím odeslat foto a článek do Čech. Trvá to dlouho. Zde mám první konflikt s naším guidem. No co se dá dělat. Jedeme. Balím satelit a vyrážíme do táhlého kopce. Za několik okamžiků se před námi jedoucí modré a červené auto ztrácí. Zastavuji u krajnice. Zdá se že jsme dojeli. Motor už nejede ani na volnoběh. Kluci se vrací. Co teď? Do Dílí je to ještě tisíc kilometrů a musíme přejet hory. Je zde jediné řešení.
Opět vyndáváme s Filipem filtr, marně. Tomáš uvazuje lano a krátkým škubnutím uvádí obě auta do pohybu. Trošku mne zlobí to, že vše jde ztuha. Bez motoru nefungují posilovače volantu a brzd. Ovladatelnost taženého auta je téměř nulová. Zkouším nastartovat, daří se. Volant i brzdy pracují tak jak mají. Po krátké policejní kontrole, kde opět náš guide neudělal nic pro zdárný průběh, stoupáme do hor. Jde to snad i proto, že je tu zatím malý provoz. O pár zákrut výše nám však praská tažné lano. Abych se uhnul ze středu silnice, couvám a následně zařazuji jedničku. Jede to! Stoupáme dále do sedla, abychom dále klesali dolů k Indu. Cesta po které jsme jeli a která byla krásna a nebezpečná zároveň, se nedá krátce popsat. Proto Vás odkáži na fotky. Napíši snad jen to, že hluboké strže pod námi a způsob, jakým cesta byla zadlabána do skály, byly obdivuhodné a strašidelné zároveň.
Další police station a další vypisování iniciálů, čísel pasů, víz, … Jenže tady oficírům nestačí jen to. Oni nám musí poskytnout ochrannou eskortu, která nás doprovodí až do padesát kilometrů vzdáleného Multánu. Jedeme od hlídky ke hlídce. Postupně si nás předávají a klestí cestu ucpanými městy. Vše probíhá zdánlivě dobře do doby, kdy po několikáté žádáme o zastávku na jídlo. Od rána jsme nejedli. Když už v Multánu neodbočíme do Lahore, dochází nám trpělivost. Zastavujeme. Následuje první vážná hádka s guidem. Výsledkem je cesta zpět doMultánu.
