Jsem trochu pozadu se psaním našeho cestopisu. Teď když se pouštím do popisu událostí pod Kohoutkem jsou již Jana, Petr Jindrák, Hruzďa a Ňůmen doma. Vedle mne v autě sedí Martin Hubáček a u Zajdy Honza Moučka. Ale pojďme ještě na chvíli nahoru do hor, kde se řeka, po které jsme se plavili, hluboko zařezává do údolí a kde green hot chili peppers jsou součástí každého jídla a dokonce i zmrzlinových pohárů.
Naše tři dvoustovky se opalují na ostrém slunci v zatáčce vysoko nad řekou. Vyhlížíme barevné tečky, které by se každou chvíli měli objevit v ohybu řeky na obzoru. Mžouráme s Ňůmenem do hledáčků svých aparátů. Zatím marně. Že by v místě kde se silnice vzdaluje na několik kilometrů od řeky, bylo nějaké těžké místo? Alaknanda je v těchto místech velmi vodnatá, ale už ne tak divoká. Většinou se střídá dlouhá klidná pasáž s krátkou peřejí. Navíc kluci jezdí tyto peřeje na oči, bez zastavení. Shora vypadá vše relativně jednoduše, ale vždy když sestoupím k vodě a vidím tu rychlost s jakou se řeka dere kupředu je mi nevolno. „Už jedou!“ volá na mne Ňůmen. Skutečně. Modrá, oranžová, žlutá a zelená tečka pomalu dostává rozeznatelné tvary kajaku i pádlera. Naberu pár vteřin videa a kluci mezitím proplouvají ohybem pod námi. Jedou opravdu rychle. Denní průměr se pohybuje mezi pětadvaceti až třiceti kilometry, což je opravdu hodně. Narozdíl od Bhagiráthí je v tuto dobu Alaknanda klidnější a voda je pěkně čitelná.
Před Rudraprayagem se nám řeka ztrácí v úzkém kaňonu, který se navíc stáčí doprava daleko od silnice. Jedeme do města. Chceme najít vhodné místo k vysednutí a případně i ubytování. Rudraprayag je rušné město podřízené místní policejní a vojenské škole. Přítomnost obou složek je znát na každém kroku. Ne represivně. Město samo o sobě slouží jako jedno velké cvičiště. Ulice jsou příliš úzké pro obousměrný provoz, takže projetí z jedné strany města na druhou je takřka nemožné bez zásahu dopravní policie. Sice jsem nepochopil jak moc je účinné mávání bambusovou holí a vřeštění píšťalky, ale po půl hodině se nakonec proplétáme přes ucpané centrum (centrum je poněkud zavádějící pojem).
V okamžiku, kdy se všechny tři auta prodírají Rudraprayagem, Zajda, Fík, Hruzďa a Petr vplouvají do soutěsky. Sluneční světlo vytváří úchvatnou scenérii, když se odráží ve vodní tříšti. Řeka se mezi skalami rve do ani ne šest metrů širokého koryta. Odsud je jediná cesta, po vodě. Zajda se rozjíždí, mizí v obrovském válci. Za ním pádluje Hruzďa. Proráží válec špičkou lodě ale hned za ním jej proud táhne na rozhraní, kde se z ničeho nic tvoří obrovský vír. Záď hruzďova kajaku je tažena dolů pod vodu. Tempo kterým Hruzďa pádluje je obrovské, přesto nezmůže nic proti ohromné síle vody. Vše je jen okamžik, který trvá dvě tři vteřiny, než nahmatá oko na šprajďe. Petrovi i Fíkovi se daří proplout nástrahami soutěsky aby pomohli Zajdovi dostat Hruzďu i loď ke břehu, kde se k řece svažují schody ghátu.
V odpoledním světle je toto místo naprosto úchvatné. Úzký ghát je vytesán do skály v ostrém ohybu řeky. Opar z vodní tříště je protkán slunečními paprsky a vytváří jedinečnou atmosféru chrámu, kdy světlo proniká pestrými mozaikami oken a zařezává se do rozvířeného kouře z kadidel. Takto možná vnímají toto místo všichni čtyři vodáci ze kterých ještě neopadlo vzrušení z právě projeté soutěsky.
O necelé tři kilometry níže sestupujeme k jinému ghátu, kde pár mužů vykonává denní očistný rituál. Za ghátem několik starců těží říční písek a jeden chlapec tahá z řeky uvízlé kusy naplavených kmenů. Na úrovni ghátu začíná peřej dlouhá asi tři sta metrů, končící až za místem kde do Alaknandy vtéká Mandakini river. Po necelé hodině na nás gestikuluje Ňůmen, který vyhlíží vodáky z mostu. Už jsou tu. Oči jim září. Jeden přes druhého líčí každý své zážitky ze soutěsky.
Následující den (záměrně použiji toto spojení, protože již ztrácím pojem o čase. Končí pátý týden naši expedice.) nás čeká plavba do Srinagaru. Přestože doháníme časový skluz, vypadá to, že se nám podaří doplout až do Deoprayágu na soutok Alaknandy s Bhágiráthí. Tím by se nám podařilo daleko více než jsme si předsevzali. Ráno kluci nasedají na protějším břehu, aby mohli lépe najet do proudu. Fík najíždí cestu Petrovi. Oba bez problému sjíždí pod soutok. Poslední jede Zajíc. Jak je jeho zvykem, jede nejtěžší cestou. Sleduji jej v hledáčku postaven vysoko nad řekou. Horní pasáž jede podobně jako Fík a Petr. Zhruba uprostřed peřeje však pádluje více k pravému břehu, kde jsou větší vlny, když z ničeho nic se špička jeho kajaku zaryje do většího válce a loď se staví do svíce. Zajda se přetáčí a rychlým eskymákem dostáváloď opět pod kontrolu. O pár minut později všichni tři odrážejí od břehu a vydávají se na již celkem klidnou plavbu do Srinagaru.
