Po dvou dnech v Dílí strávených čekáním na víza, se rozdělujeme. V Dílí zůstává bílá dvoustovka a s ní Honza Lásko, Filip Jančar a já. Ostatní se vydávají na cestu k Alaknandě. Nejprve do Srinagaru, kde se chce Petr Jindrák pokusit najít učitele Šástrího a poděkovat mu za pomoc, kterou poskytl české výpravě před dvaceti devíti lety a následně do Chamoli kde jsou potřeba vyřídit formality s instalací pamětní desky.
Naše víza jsou vyřízena o den dříve. Okamžitě sedáme do auta a vyrážíme na nonstop cestu, abychom se co nejdříve připojili k ostatním. Do hor vjíždíme již po soumraku, takže nemáme možnost sledovat cestu kroutící se ve svazích himalájských kopců. Kolem půlnoci jsme v Srinagaru, kde musíme zůstat do páté hodiny ranní. Cesta se na noc uzavírá. Vyjíždíme hned po otevření brány. Zanedlouho se rozednívá. Jedeme úzkým a hlubokým údolím na jehož dně se leskne hladina Alaknandy. Zaráží mne jak je údolí Alaknandy sevřené a řeka hluboko. Sem tam se pokoušíme nahlédnout dolů. První co se mi honí hlavou je to, jaka kde budeme z řeky vystupovat. Do Chamoli přijíždíme dvacátého prvního září brzo ráno.
V hotýlku se nemusíme moc vyptávat. Mladík nás ihned vede k pokojům, kde mají všichni ještě půlnoc. Jaké je to překvapení. Krátce si vyměňujeme zážitky z cesty a po snídani se Honza s Petrem Novákem vydávají hledat úředníka a my ostatní jedeme asi šest kilometrů nad Chamoli do místa, kde tábořila expedice Ganga 1977.
Pod silnicí nedaleko mostu, kde do Alaknandy vtéká říčka Bihéri, je malá louka pod kterou je ještě jedna terasa a pak už jen kamenitý břeh. Míjíme malou betonárku, která vyrostla na louce pod mostem a sjíždíme na travnatý břeh. Je to velmi zvláštní pocit. Stojíme na místě o kterém jsme četl a mnohokrát slyšel z vyprávění Mirka Štětiny, Franty Slámy a nakonec i Petra Jindráka. Petr sestupuje k řece a jde k místu, kde se řeka láme a za ohromným balvanem vytváří válec, aby dál pokračovala dlouhou peřejí do Chamoli. Petr, který na těchto místech byl již před čtyřmi roky nám oznamuje, že je neobvykle mnoho vody. Onen balvan, který byl příčinou neštěstí je kompletně zatopen.
Vracíme se do Chamoli, abychom zde vyzvedli oba vyjednavače a společně se vydali k prameni Alaknandy. Po cestě obhlížíme řeku. Mezi Biréhi a Joshimatem teče Alaknanda hlubokým kaňonem. Honza obhlídku kaňonu zakončil slovy: „Šlo by to…“.Šplháme se dále do kopců až do Badrinátu. Řeka celou dobu teče úzkým korytem s obrovským spádem. Bodejť by ne, když během pár kilometrů překonáváme stoupání s výškovým rozdílem skoro dva tisíce metrů. Badrináth však není naším cílem. Pokračujeme dál do cca tří kilometrů vzdálené Many. A pak dále pěšky.
Necháváme Manu za zády a nastupujeme na krátký trek jehož cílem je vodopád vzdálený necelé čtyři kilometry od vesnice. Tento vodopád se jmenuje Paví zobák. Ano je to pramen Alaknandy. Po necelé hodině chůze, kdy vystoupáme o dalších čtyři sta metrů zhruba do výšky 3550m n.m., se před námi otevírá velká skalní stěna. Jelikož posledních dvacet minut chůze prší, nijak se u Pavího zobáku nezdržujeme. Společné foto, nabrání vody přímo od vodopádu a upalujeme zpět. Po dvaceti dvou dnech putování jsme dosáhli prvního cíle naší expedice.
