Policejní hlídka nás navádí na parkoviště luxusního hotelu v Multánu. Beru to jako odvetu za vzdor, který jsme projevili. Přichází první velká hádka s našim průvodcem. Po té co nám oznamuje, že nesmíme bez dohledu ani na večeři, je nad ní vynesen ortel smrti. Do konce společného putování v Lahore je podroben silné šikaně ze strany všech účastníků zájezdu. Tento incident vrcholí na policejní stanici asi padesát kilometrů za Multánem, kdy před zraky celého osazenstva osádky stanice odmítáme jakýkoliv postup dle jeho pokynů.
Po dlouhé cestě do Lahore vyřizujeme papíry na zdejší celnici. Krom dohadů s CUSTOMs ohledně cesty a zaplacení doprovodu, probíhá vše vcelku hladce. Projíždíme pákistánskou bránou a pomalu se proplétáme mezi nosiči, kteří zde celý den přenášejí náklad z indické strany na pákistánskou a naopak. Je to jak mraveniště. Zástupy červených nebo modře oblečených lidiček proudí sem a tam. Je to úchvatná podívaná. Poslední razítko a jsme na indické straně. Už zbývá jen krůček k tomu abychom vstoupili do země, která je cílem naší cesty. Zastavujeme u stolku, za kterým sedí dva Indové. Jeden uniformovaný a druhý v civilu. Naše pasy jej nezajímají, pouze KARNET.
Dohadování netrvá dlouho. Nekompromisně jsme vráceni do Pákistánu. Jedeme zpět k budově, kde jsme ještě před chvíli vedli hádky s CUSTOMs a dostali mnoho razítek do pasů. Vysíláme SMS zprávy do Dílí, kde jsou již naše KARNETy a společně s nimi i Petr Jindrák a Michala Herodesová, kteří za námi přilétli patnáctého. Odezva přichází zanedlouho. Následující den v osm hodin mohou být na čáře. Rozkládáme proto tábor na dvoře správní budovy ačas využíváme k odpočinku.
K večeru nám celník doporučuje jakési divadlo, které prý probíhá přímo na hraničním přechodu. Co tady, jdeme se na ono představení podívat. Už při příchodu k první bráně nás zaráží davy lidí. Nechápeme co se tu děje. Ochozy, nad kterými jsme se dopoledne podivovali byly zaplněny. Z indické strany se ozývalo mohutné skandování „HINDUSTAN, HINDUSTAN,HINDUSTAN,…“. Na pákistánské straně se jen kupily davy usměrňované vojáky. I my jsme odvedeni do jakési VIP sekce. Na obou stranách hranic se davy začínají postupně hecovat. Musím uznat, že Indové mají mnohonásobnou přesilu a k hecování používají silný sound systém. U Pákistánců se o rozehřátí lidí stará típek v zelené košili a mocnými hlasivkami. Když už na obou stranách hranice jsou lidé náležitě rozehřátí, nastává čas na samotný rituál, stažení vlajek. K bráně na obou stranách mašírují vojenské hlídky. Obě brány se otevírají a vlajky klesají k zemi po vzájemně překřížených lankách. V okamžiku, kdy se obě vlajky dotknou, ozývá se ohromný řev z obou stran hranice. Následně hlídka mašíruje zpět a předává složenou vlajku vrchnímu veliteli. Skandování „HINDUSTAN a PAKISTAN“slábne a za nedlouho se všichni odebírají k domovům, aby zítra mohli toto divadlo znovu sehrát, ostatně jako každý den v roce.
Ráno se nepatrně komplikuje naše situace, protože imigrační úředník si všiml razítka „CANCEL“ v našich pasech u pákistánského víza. Po půlhodinové hádce a vysvětlování naší situace přistupují úředníci na naši hru. Zkoušíme historku, že na indické straně na nás čeká Petr Jindrák, který nám přivezl kárnety, kvůli kterým jsme se vrátili zpět do Pákistánu. V okamžik, kdy Honza Lásko odchází na čáru s doprovodem, doufáme, že tam ten Petr opravdu je. Netrpělivě čekáme asi půl hodiny, když se objevuje Honza a v ruce drží žluté papíry. Jedeme do Indie.
Na Indické straně se již všichni setkáváme s Petrem a Míšou, kteří za námi přiletěli patnáctého září. Po krátké obsesi s celníky, kteří měli potřebu rozebrat všechna tři auta a najít nějaké drogy, nebo zbraně opouštíme prostor hranic. Zastavujeme v Amritsaru abychom navštívili „Zlatý chrám“ a v noci dojíždíme do Dílí.
