Jarda Lhota se dostal zhruba do poloviny své cesty Evropou bez motoru. Z Nordkappu dorazil na české území a před sebou má ještě pouť na Gibraltar. V těchto dnech ho trápí špatné počasí. Pěší přechod Krkonoš musel celý absolvovat v goratexu a ani plavba v dvoumístném seakajaku po Labi není v podzimní slotě posledních dnů nijak příjemná.
Středa 11.července: Cesta v dešti
Po včerejším posezení s Ivovými kamarády bych si raději pospal, ale společenský život zde začíná už poránu. Jsme pozvaní na snídani ke kamarádce Šárce, která pracuje v místní galerii. Připadám si jak aristokrat, když piji čaj a jím koláče mezi Slavíčkovými originály. A pak následuje soukromá prohlídka výstavy Schiele a Klimt. A také moderního litevského umění, hezké.
Ivo se jde podívat do administrativní budovy povodí Labe jak je to s možností využít zdymadlo. Se svou výřečností se záhy propracovává od odpovědi: „V žádném případě to nejde!“ k telefonátu: „Franto, mohl bys zdýmnout jeden kajak?“
A už zase prší. V kajaku je fakt zima. Teče mi za krk, sedím ve vodě, to mě tohle počasí fakt nikdy neopustí? Už od Norska se těším, jak budu ve Španělsku umírat vedrem, snad nebude pršet i tam!
Zahříváme se rumem a pádlujeme prakticky nonstop, máme zpoždění. Najednou ze břehu mávání: "Nemáte chuť na rum?" Pár kluků si tu dělá nekonečný mejdan, mají 25litrový (!) kanystr rumu a hned nalévají do plecháčku. Dál se najednou jede mnohem lip.
Projíždíme poslední peřeje na Labi, krásně velké vlny. Zdymadlo v Přelouči nefunguje a tedy nás čeká nepříjemné přenášení, ještěže máme kolečka.
A zase prší, už jsme zase zmrzlí. Když přistáváme u navigace z nasypaných balvanů, abychom se trochu protáhli, ujede mi ruka, kajak se naklání, nabírá se do něj voda a na zápěstí se mi otevírá nepříjemná rána. Tím je jasné, kempujeme tady.
Prší. Za tři dny jsme ujeli 90 km.
Čtvrtek 12. července: Od zdymadla ke zdymadlu
Budíme se ve 4:44 (to si pamatuji úplně přesně) a máme žízeň. Snídáme jedno pivo z kartonu, který jsme nakoupili jako dárky pro zdymadláře. Pak ještě jedno a ještě jedno. Vodu jsme si včera nějak zapomněli vzít.
Prší. Balíme mokrý stan a vlastně úplně všechno mokré. "Vodák, který vyplouvá před desátou, není vodák, ale přízrak," píše Zdeněk Šmíd. My vyplouváme před sedmou. Máme hlad, žízeň a klepeme se zimou.
Prší. Když z Pardubického zdymadla volali do Týnce, zda by nezdýmli jeden kajak, dostali jednoznačnou odpověď: Ne!
Tedy už není co zkazit. Ivo bere jedno dárkové pivo a jde to zkusit. Vrací se vítězně, zdýmnou nás! Úžasné, ušetříme si odpornou dřinu přenášení.
Vrata komory se otevřou, vplujeme, vrata se zavřou a už klesáme dolů. Zdymadlář nám na rozloučenou zamává a z okna zavolá: „Už jsem volal do Veletova, vědí o vás a zdýmnou vás!“
A tak to jde dál, zdýmadláři už si nás telefonicky předávají mezi sebou a pokud náhodou někde nesvítí na semaforu zelená, je to proto, že proti nám pluje remorkér.
V Kolíně necháme kajak uvázaný pod komorou a jdeme se do města najíst a dokoupit zdýmadlářská piva, která jsme vypili ke snídani. Ivovi se nějak nedaří; koupil dva balíky nealko piva. Nicméně nenechá se tím zaskočit a rozdává je se slovy: „To můžete pít i ve službě!“
Opouštíme Kolín, prší, vítr fouká proti a zimou se klepeme tak, že vibruje celý kajak. Chytáme svůj denní rytmus: pádlování, zdymadlo, pádlování, zdymadlo… V Poděbradech si dáváme kafe a lázeňské oplatky, do Nymburka přijíždíme v sedm a zdymadlo už je bez obsluhy. Na vzedmuté hladině potkáváme trénující posádku dračí lodě, dělají takové vlny, že nás to málem převrátí. Pár slov a kempujeme u nich v loděnici. Stavíme stan, prší. Jdeme do města na pivo a necháváme za sebou mokré ťápoty. Zasloužíme si trochu energie.
Dnes jsme upádlovali 51 km. Zítra bych chtěl být v Mělníku, ale má to jeden háček: je to tam ještě 60 km.
Jardovu cestu Evropou bez motoru sledujte na http://live.adventura.cz
