Spolu se svým představeným studoval mnich Huc zásady lámaistické víry v Tibetu, kam se na několik týdnů dostal díky převlečení za lámu.
HUC Evariste-Régis (* 1. 6. 1813, Caylus poblíž Toulouse, Francie, † 25. 3. 1860, Paříž, Francie) – francouzský mnich-lazarista
Severně od města, asi čtvrt hodiny cesty, je úzký kamenitý kopec kuželovitého tvaru. Zvedá se uprostřed tohoto širokého údolí jako osamělý ostrůvek nad velikým jezerem. Tento kopec se jmenuje Potála. Na tomto mohutném přírodním podstavci vystavěli ctitelé dalajlámovi velkolepé sídlo, v němž žije ztělesněný živý bůh. Je to skupina chrámů rozmanité velikosti a půvabu; uprostřed stojí palác o čtyřech poschodích a vypíná se nad ostatními stavbami. Je zakončen kopulí krytou zlatým plechem, kolem dokola je sloupoví. Sloupy jsou rovněž zlacené. Zde tedy má dalajláma své sídlo. Z výšin této svatyně může ve svátečních dnech snadno přehlédnut nesčetné zbožňovatele, kteří jsou shromážděni na rovině a u paty svaté hory padají k zemi. Ostatní paláce postavené kolem velikého chrámu slouží jako příbytky lámům všech hodností. Jejich stálým zaměstnáním je sloužit a klanět se živému Buddhovi.
S mimořádným zájmem přijala evropská veřejnost knihu Vzpomínky z cest po Mongolsku a Tibetu v letech 1844, 1845 a 1846, která se objevila u pařížských knihkupců v roce 1850. Čtenáři se zájmem sledovali popis krajů, které až dosud navštívilo jen málo Evropanů. Autorova líčení jim sice nepřipadala příliš důvěryhodná, ale zato nesmírně přitažlivá. Knihu napsal mnich řádu sv. Lazara a popsal v ní misijní putování, které vykonal spolu se svým řádovým představeným Josephem Gabetem (1808–1853).
V převlečení za lámy
Krátce po kněžském vysvěcení vyslala Kongregace misií (lazaristů) jednadvacetiletého Evarista-Régise Huka šířit ideje Kristovy víry do Číny. S portugalskou brigou Adhémar přistál 1. srpna 1839 v Macau, kde se zdržel až do února 1841. Odtud se vypravil do města Si-wan-c’, které leží za Velkou čínskou zdí (asi 180 km od Pekingu). Po dvouletém působení si jej vyžádal (1843) za pomocníka J. Gabet, jenž působil v mongolském Chara-usu mezi křesťany vypuzenými císařem Ťia-čchingem (1796–1820) z hlavního města „Říše středu“.
Počátkem roku 1844 pověřili představitelé katolické církve v Číně J. Gabeta a E.-R. Huka misií v tzv. Vysoké Číně, tj. ve velehorské oblasti Tibetu, aby probádali povahu i mravy Mongolů a pokud by to bylo možné i rozlohu a hranice (mongolského) biskupství. V prvních srpnových dnech 1844 (1. 8.) se v doprovodu pokřtěného Mongola Samdžemby vydali oba lazaristé z Chej-šuej na cestu. Putovali v převlečení za lámy a podle Hukova popisu se snažili odhodit čínské způsoby a nahradit je přísnějšími mongolskými mravy.
Na velbloudech projeli oblasti Ordaz a Alašan do Siningu (Xiningu). Na tři měsíce se uchýlili do kláštera Kumbum. Pilně studovali zásady lámaistické víry. Zjišťovali podobně jako předešlí misionáři (např. ÚI. Desideri) jisté podobnosti s křesťanstvím. Bedlivě pozorovali přírodu v okolí jezera a způsoby přírodního léčitelství, používaného Mongoly: Aniž by se člověk zabýval vědou, může zde získat cenné vědecké poznatky. V Číně, Mongolsku a Tibetu se všude připravují léky, nikdo však z těchto národů nedovede vysvětlit jejich chemickou podstatu; mají dobrý recept a to jim stačí, aby dosáhli potřebného výsledku.
Krátký pobyt v Tibetu
V září 1845 pokračovali francouzští mniši k jezeru Kukunor (Qinghai Hu, Modré jezero) a začali stoupat na Tibetskou náhorní plošinu, aby se dostali do centrální provincie Ü, kde leží Lhasa. Do hlavního tibetského města došli 29. ledna 1846 po osmnácti měsících od chvíle, kdy se vydali na cestu. Číňané, kteří od konce 18. století ovládali Tibet, nedovolili cizincům delší pobyt ve Lhase. Francouzští misionáři museli už 15. května 1846 opustit město a v doprovodu čínského mandarína Li Kuo-ana nastoupili cestu přes východní Tibet (přes Čamdo, Batang a Litang do Kangdingu) do Číny. Po několika měsících dorazili do Macaa.
Páter Gabet zakrátko opustil Čínu a doplul do Evropy. Jeho druh zůstal v Macau, uspořádal své zápisky a připravil dvoudílné Vzpomínky na cestu Mongolskem a Tibetem. Roku 1850 vyšly v Paříži a po rozruchu, který vyvolaly, se záhy dočkaly četnějších překladů do cizích jazyků (česky poprvé 1887). Ve východní Asii zůstal E.-R. Huc až do Nového roku 1852, kdy se přes Indočínu, Singapur, Indii a Cejlon dostal lodí do Adenu a Rudým mořem pak pokračoval do Suezu. Pouští projel k Nilu a podél něho do Káhiry a Alexandrie. Po návštěvě Palestiny se v červnu 1852 vrátil do Francie.
Koncem roku 1853 vystoupil E.-R. Huc z lazaristického řádu a zbývající roky života zůstával v soukromí. Vytvořil přitom dílo zachycující závěrečnou (čínskou) etapu své a Gabetovy zpáteční cesty do Macaa a připojil k němu přehled historie Číny (L’Empire chinois, 1854). Zvláštní pojednání věnoval vývoji a perspektivám křesťanství v Číně (Le christianisme en Chine, en Tatarie et au Tibet, 1857–58). Záhy poté, co vyšel Hukův cestopis, ozvaly se hlasy zpochybňující jeho údaje a vyslovující pochyby, zda vůbec oba misionáři navštívili Tibet. Význam Hukova cestopisu oceňovali významní badatelé, jakými byli F. von Richthofen či S. Hedin.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
