Eva Schrollová: Sama 3000 km po Te Araroa a ještě dál 

Byla Te Araroa Tvůj dávný sen? Nebo jak jsi se k ní dostala?

Já jsem se vlastně na Zéland dostala omylem. Měla jsem v plánu úplně jiné cesty. Ale kamarádka navrhla, jestli nechci jet s ní. Nakonec jsem ovšem získala víza pouze já a ona ne. Tak jsem odjela. Plán na Te Ararou vznikl z mojí potřeby si pobyt na Zélandu ozvláštnit. Upřímně jsem si do poslední chvíle nevěřila, že vyjdu. Nikdy jsem takhle velký projekt nepodnikla, je to poměrně velký závazek, je třeba si našetřit hodně peněz a udělat si na to hodně času, a také se odevzdat faktu, že po poměrně dlouho dobu nebudete dělat nic jiného, než že jen půjdete. Žádné jiné aktivity. 

Na kterou část cesty vzpomínáš nejradši a jak u Tebe funguje vzpomínkový optimismus?

Odpovím typickou klišé odpovědí. To je těžké říct, to dobrodružství bylo tak veliké, dlouhé a rozmanité, že se těžko vybírá jen jedna část. Moc ráda vzpomínám na některé momenty spojené s krásami přírody, když jsem šla za rozbřesku sama v horách a den se probouzel. Takových dní bylo mnoho. 
Zároveň je pro mě asi jedno z nejdůležitějších období to nejtěžší, když jsem to málem vzdala. Bylo to hodně těžkých deset dní. To je možná moje nejoblíbenější období. Bylo to strašně nepříjemné, ale já díky tomu hodně zesílila a měla jsem možnost poznat samu sebe. 

A vzpomínkový optimismus bohužel funguje výborně. Ale zároveň jsem schopná zůstat střídmá a náročnost celého toho podniku si pamatuju a uvědomuju. Bohužel mi to nebrání v tom si plánovat další projekty. 

Co se Ti na Te Araroa líbilo nejvíc a co na ní bylo úplně nejtěžší?

Líbilo se mi to, že jsem ji šla. Líbilo se mi, že existuje, že jsem tam mohla být. Že jsem byla sama se sebou, v horách. Užívala jsem si přírodu samotu a klid. Nejtěžší je podle mě ta ultimátnost a ta dlouhodobost. Ta to rozhodně pozvedá na vyšší level, než je několikadenní přechod kousek od domova. Fakt, že musíte jít každý den, znovu a znovu, tělo bolí, hlava se brání, ale vy, pokud chcete dojít do cíle, musíte jít. Nedá se to obejít. Udržet hlavu na uzdě a morálku u kormidla. 

Jak moc vede trasa mimo civilizaci a jak jsi to řešila s jídlem? Poznala jsi „hiker hunger“? 

Trasa je rozdělena do menších úseků, řekněme průměrně 4-5 dní dlouhých, nejdelší je asi 11denní. Tyto úseky jsou výhradně v horách. Není tam signál, žádné vesnice, silnice ani lidi. Jen hory. Na konci každé sekce většinou narazíte na silnici, po které jsem si dostopovala do civilizace, kde jsem si dokoupila jídlo, nabila telefon, někdy si vyprala. 

Jojo, hiker hunger se ke mně přidal hlavně ke konci mého přechodu. Posledních 300 km už jsem poměrně chvátala, protože mě hnala přicházející zima. Neodpočívala jsem a někdy jsem si nezvládla pořádně dokoupit jídlo. Pamatuji si, že poslední dva týdny, byl můj metabolismus tak rozjetý, že nezvládal osmihodinovou noc bez jídla. Poměrně pravidelně jsem se v noci budila příšerným hladem a musela jsem si (pokud jsem měla) uvařit druhou večeři, protože jinak bych znovu neusnula. 

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Jaké nejzajímavější setkání jsi na trailu zažila? Ať už s lidmi, nebo se zvířaty.

Zvířat na Zélandu bohužel/bohudík moc není. Je to hlavně ptačí země. Většinou mě v noci rušili vačice a myši, to je asi tak vše. O lidská setkání jsem také měla nouzi. Šla jsem po sezóně, a to mi zaručilo, že na trailech už moc lidí nebylo. 

Ale mám pár krásných setkání s trail angels. To jsou lidé, kteří hikerovi pomohou, ať už tím, že vás někam popovezou, pozvou vás na jídlo nebo vás u sebe nechají přespat. Já potkala takové anděly dva. Oba mě u sebe nechali přespat. Jeden mi i upekl chleba do štuclíčku. A druhá, která se o mě úžasně postarala. Odchytla mě po asi nejnáročnějším úseku, úplně promrzlou, mokrou a špinavou, odvezla mě k sobě domů, napustila mi vanu a uvařila čaj a horké housky s máslem a skořicí. Byla jsem z toho v takovém transu, že jsem dvě hodiny pořád dokola jen opakovala “Thank You! Thank You!” Nakonec jsem u ní strávila pár dní a následně jsem se k ní několikrát vrátila na návštěvu. Byla úžasná. 

Kolik lidí ročně vůbec na Te Araroa vyráží? A kolik jsi jich potkávala Ty?

Te Araroa je podobně známý trek jako třeba Pacific Crest Trail. Ročně se na ni vypraví dva až tři tisíce lidí, kolik dokončí není známo. Já jsem ovšem nepotkala skoro nikoho z nich. Vycházela jsem v březnu, a to už většina normálních hikerů končí. 

Jak se Ti mění nálada a energie, když po týdnech pěší chůze najednou sedneš na kolo? Jak hodně jiný zážitek byl pro Tebe Severní ostrov oproti Jižnímu?

Bikepacking jsem si mega užívala. Oproti tomu přechodu to byla naprostá brnkačka. Byla jsem dost často v civilizaci, jídlo jsem si mohla dokupovat skoro každý den, měla jsem signál. Na tom kole se jednoduše nedostanete do tak odlehlých míst jako pěšky, protože to technicky nejde. A ani fyzicky to pro mě nebylo tak náročné jako ten přechod. Na tom přechodu jsem byla někdy opravdu hodně vyřízená. Takže bikepacking byla dovolená. 

Jaký nejzajímavější zážitek jsi měla v Jižním Pacifiku?

Na mojí plavbě byl rozhodně nejzajímavější zážitek ta samotná přeplavba Oceánu. Bylo to dvanáct dní, kdy jsme neviděli pevninu, nic. Jen naši maličkou loďku, která se kolíbala ve velkých vlnách. Všude byla jen modrá voda, nekonečně modré vody. To sebou přinášelo mnoho zajímavých myšlenkových prožitků, jak absolutní svobody, tak i pocity strachu a maličkosti. 

Co bylo bezkonkurenčně nejnádhernější a nejunikátnější, byly noci. Když jsem měla hlídku na palubě a seděla ještě s druhým členem posádky zachumlaná v dece a teplém oblečení, zvedla jsem hlavu a viděla stěžeň s malou lucerničkou, jak se kolíbal před posetým nebem stříbrnými hvězdami, loď se hnala temným oceánem, ve kterém zářil svítící plankton. To je něco, co už mi nikdo nevezme a už jen tak znovu nezažiju. To byl skutečně hodně ojedinělý a překrásný zážitek. 

A který ostrov se Ti líbil nejvíc?

Pokud mám porovnat Fiji a Vanuatu, zvolím Vanuatu. Měla jsem tam více svobodu coby návštěvník pevniny a hodně mě uhranuly jejich chatrče, postavené v černé hlíně, se slaměnými střechami, dětičky pobíhající s mačetami a puberťáci hrající fotbal na travnatém plácku. Z Vanuatu se mi nejvíce líbil asi ostrov Tanna, kde jsme se těšili asi největší odlehlosti a autentičnosti místních vesnic. A jako neopomenutelný bonus jsem mohla vylézt na vrchol aktivní sopky Mount Yasur a pozorovat jak “na nás” chrlí lávu. Za to jsem moc vděčná, myslím, že v západním světě by bylo nepřípustné, abychom byli puštěni tak blízko. Z bezpečnostních důvodů. Tady to nikomu nevadilo. 

Už 12.listopadu budeš mít v letenském BIO|OKO o své neuvěřitelné cestě přednášku. Na co bys ráda čtenáře pozvala, proč by si tento večer určitě neměli nechat ujít?

Můžete se těšit na velkou dávku dobrodružství a zážitků. Většinu své cesty jsem podnikla sama, a to s sebou přineslo mnoho zajímavých prožitků, hledání motivace a síly sama v sobě, ale samozřejmě i vtipných událostí. 

Rozhodně vás nemine příběh hledání odvahy během přechodu jižního ostrova, střetnutí s býky na severním ostrově, mám i mnoho fotografií z maličkých ostrůvků, kde jsme pili kavu s náčelníky a chodili na fotbal. 

Bohužel se nemůžete těšit na praktické rady a tipy, protože já nejsem moc praktická a většinou dřív vyrazím, než si svou cestu stihnu naplánovat a pak už jdu jen s flow. Moc se na vás těším a doufám, že se v 12.11. uvidíme a užijeme si fajn večer. 

Diáky jsou pravidelný cyklus cestovatelských přednášek v Biu Oko. Přináší životní příběhy poutníků, nomádů, couchsurferů, které spojuje anti-turistický přístup k cestování. Charismatičtí cestovatelé objevují svět novými způsoby. Jejich kroky vedou do neobvyklých míst, kreativních komunit a subkultur. O svých cestách píší knihy, točí filmy, besedují. Snaží se inspirovat druhé.