Etiopský trojúhelník kultury

Dvouproudý Nil

Hledání pramenů Nilu představuje v historii objevování Afriky jednu z největších záhad. Livingstone, Burton, Speke a další známí i neznámí cestovatelé se snažili odhalit, kde řeka pramení a zda je něco pravdy na starých pověstech o hradu krále Šalamouna vybudovaném v nitru hor, ze kterých Nil vytéká nebo zda se skutečně dají u pramene sebrat listy z rajských stromů, jak tvrdil islámský prorok Mohamed. Nil se nechal dlouho a bolestivě objevovat, dokonce se lišácky rozdělil a pramení na dvou místech – Modrý a Bílý Nil se stékají v Chartůmu, Modrý přitom pramení jen kousek za hranicemi s Etiopií v jezeře Tana. Skotský dobyvatel James Bruce roku 1770 prohlásil, když stanul nad vodopádem Modrého Nilu: „Objevení tohoto vodopádu je vítězstvím našeho krále Jiřího III, ať žije dlouho.“ A odkráčel, aniž by věděl, že sto padesát let před ním jezuitský misionář Pero Pais zkonstatoval tu samou skutečnost, jen se o tom nijak nešířil a namísto krále věnoval vodopády Bohu.

Opice a kláštery

Jezero Tana představuje nejen prameniště Nilu, ale také kulturní a přírodopisnou památku. Na hladině jsou vidět dva druhy ostrovů: statické a pohyblivé. První jsou už od čtrnáctého století okupovány křesťanskými kláštery, druhé slouží jako bezplatný trajekt bandám paviánů – i když nikdo neví přesně, zda to není pořád jedna a ta samá skupina opic, která jednou omylem „nasedla“ na plovoucí ostrůvek a od té doby se snaží dostat ke břehu.

Kromě bludných opic, motorových loděk turistů a rákosových pramic rybářů není na hladině vidět žádný pohyb. Mniši z klášterů pevninu navštěvují jen při náboženských slavnostech, žijí takřka v dokonalé izolaci se svými svitky, artefakty a křesťanskou moudrostí. Prohlížet bohatství klášterních depozitářů za monotónního doprovodu knihovníka mluvícího shakespaerovskou angličtinou je zážitkem na dlouhé roky. Vedle pět set let starých knih psaných na kozí kůži a bohatě ilustrovaných jsou k vidění zlaté kříže s komplikovanými vzory pro nekonečno nebo zchátrálé brnění kněze Jana, který na ostrovy přiletěl na oblaku a svojí víru utužoval permanentním nošením těžké kroužkové zbroje: ve dne, v noci, při sbírání ovoce, při modlení… Není doloženo, zda se v něm také koupal. Dnes zbývá ze staletého artefaktu jen torzo, protože místní pečlivě odepínali kroužek od kroužku pro amulety.

Nejdůležitější historické památky chrání UNESCO, přesto zbývá stále dost knih a svitků, které podnikaví mniši prodávají za několik desítek dolarů a schopně tak decimují kulturní bohatství země.

Nemocný vodopád

Vodopády, které podle Bruce patří Jiřímu III., dnes zdaleka nevypadají tak monstrózně jako v osmnáctém století. Vodní elektrárna postavená kousek nad přepadem efektivně odebírá více jak osmdesát procent vody a zbytek tvoří na dlouhém útesu pouze tenký vodopád. V mnoha ohledech je pochod až k přepadu vody podobný tomu Bruceovu, protože turistická infrastruktura není v Etiopii tak rozvinutá, jako v sousedící Keni. Po strmé stráni, pod kterou bouří voda, sledujete chvíli kozí cestičku, která vede k brodu pro dobytek, kde se adrenalinově přebrodíte a dostanete se na druhou stranu, k vodopádu. Zblízka zjistíte, že ten zanedbatelný čůrek vody je dostatečně důrazný, abyste přestali mluvit a jen sledovali, jak se tříští o balvany na dně zlomu. Pak stačí zavřít oči a představit si, že vodopád Modrého Nilu kdysi mohl konkurovat Viktoriiných vodopádům na hranicích Zimbabwe a Zambie.

Trojúhelník kultury

Jezero Tana a přilehlé město Bahar Dar znamenají první z kulturních a vizuálních pohlednic, které vás čekají dále na východě a severu. Monstrózní hrad města Gondar několik hodin jízdy na sever prý posloužil Tolkienovi jako inspirace pro Gondor v Pánu prstenů – nezapomínejme, že Tolkien se narodil v jihoafrickém Bloemfonteinu a o Africe něco věděl – a východní křesťanská mekka Lalibela poskytuje nevyčerpatelné vzrušení při procházení podzemních chodeb chrámových komplexů, které vytesali z jednoho bloku kamene andělé.

Obvykle je to právě Tana-Gondar-Lalibela, co je turistickým cílem pro lidi s pouze několika týdny času. Trojúhelník památečných míst ukazuje východní Afriku v jiném světle, než na jaké jste připraveni: ne jako divokou přírodu se zvířaty a kmenovou hierarchií, ale jako historicky bohatou zemi s kulturní tradicí pocházející ze stovek let přirozeného vývoje. Etiopie nebyla nikdy kolonizována a do značné míry ukazuje, jak hluboce poškodila kolonizace ostatní africké země.

Pavel Dobrovský

Osobní stránky autora najdete na www.expedice.org/luke