Etiopie: Večerní dýchánek s hyenami v ulicích města Harer aneb jaký je pocit krmit zvíře s nejsilnějším stiskem čelistí

Kulturní šok – zpátky do minulosti

Poloprázdná cesta se pomalu zaplňuje, po obou stranách silnice se valí davy lidí, někteří nalehko, především muži, ženy s nákladem dříví, výpěstků či jiných produktů na hlavách nebo zádech. Bosy či ve vyšlápnutých botkách. Všude plno lidí, plno hospod. Ty jsou zde v Etiopii častější než krámky s potravinami. Hospůdky a bary jsou plné domorodců popíjejících pivečko, mezi nimi posedávají místní prostitutky jako obrázek, jediné co rozumného muže odradí je fakt, že jsou všechny HIV pozitivní. S uvolněnou sexuální morálkou v Etiopii není ani divu, že počet nakažených rapidně stoupá.

Všude pobíhají kozy, slepice, občas i nějaký pes. Etiopané posedávají v dřevěných stáncích či na velkých dekách na okraji silnice a nabízí k prodeji různé výpěstky a produkty nebo jen tak polehávají ve stínu. Spousty žebrajících dětí i dospěláků. Paradoxem je, že i v tak úrodné zemi lidé trpí nedostatkem jídla. Velmi často se dočítáme o ohrožení Etiopanů hladomorem, nedostatkem jídla, vody a léčiv, ovšem čísla mluví o jiné skutečnosti. V padesátých letech byla populace v Etiopii sečtena na 12 milionů, o 65 let později je to téměř 7× více. 90 milionů obyvatel v jedné zemi, uf, to je alarmující číslo.

Cestujeme i v čase. Je právě 13 Boojj giixaani 2001 a o šest hodin méně. Den i první hodina začínají úsvitem. Etiopie se rozkládá na území zhruba 1 120 000 km², hornatá krajina povětšinou v nadmořské výšce 2000 – 2500 m, sahající až do 4620 a náhorní plošina jsou od sebe oddělené tzv. Great Rift Valley, které je obklopeno nížinou, savanou a polopouští, na západě je to zase hustý tropický deštný prales.

Hranice ze Sudánu přejíždíme v Gallabat a od nich také směřujeme vstříc etiopskému dobrodružství. To začíná už po pár kilometrech, kdy se pěkná asfaltová silnice mění v drastickou polní cestu. Rychlostí 30 km/h urážíme do setmění pouze pár kilometrů, jsme nuceni si za jednou vesnicí rozbalit kemp. Kupodivu nikdo nenakukuje do talíře.

Drtila nás extrémně vysoká populace a davy podél cest, Etiopie

Přes národní park pohoří Simiens zanesený v seznamu UNESCA, kde se nachází nejvyšší hora Etiopie Ras Dashen, dále přes pramen řeky Nil a Merkato, trh v hlavním městě Addis Ababa, si to míříme rovnou na východ k somálským hranicím. Jednak jsme opět chtěli vyjet z běžných turistických tras, jako jsou Axum – Lalibela – Bahir Dar – Omo Valley, ale také jsme zaslechli zajímavost, která není tak běžná, tudíž stojí za to, urazit několik set kilometrů a osvěžit si cestování právě takovým zážitkem.

Harar – Holy City of Ethiopia’s Muslim community

Okolo jezera Basaka a národního parku Awash se po asfaltové silnici klikaté jako had kroutíme v pahorkaté zelené slunečné krajině k cílové stanici. Vesničky jsou rozeseté po krajině, po pastvinách se pase dobytek, po krajnicích jedné ze 4 asfaltovaných silnic putují lidé za nákupy a za prací, políčko na políčku. Právě je doba orby, tak na některých políčkách vidíme muže orajícího tradičním středověkým nářadím – dřevěný pluh taženým volem. Slunce svítí, všichni jsou v jakémsi pohybu, z některých chatrčí stoupá dým, ženy na ohni vaří oběd. Krajinu občas ozdobí i zrezivělý vrak obrněného transportéru či tanku z doby okupací. Čím více se blížíme městům, tím více populace houstne. V Etiopii je všeobecně, jak se říká, „hlava na hlavě“, u měst je ještě hustší.

Blížíme se do posledního většího města před dlouhým koncem země. Harar, také Harer – město položené na vrcholu etiopského pohoří tyčícího se až do výše 1885 m s přibližně 122 tisíci obyvateli různých afro-asijských etnických skupin jako například Harari, Somali, Oromo, Amhara a Tigray. Formálně bylo založené v roce 1520 sultánem Abu Beker Mohammedem. Svaté město etiopské muslimské komunity, po Mecce, Medina a Jaruzalému je to čtvrté posvátné město s přibližně devadesáti mešitami, což je největší koncentrace mešit na světě.

Stará Městská zeď je hlavní atrakcí a symbolem islámské architektury. Město, které po staletí sloužilo jako hlavní komerční centrum na obchodní cestě, toho času se svou vlastní měnou a dodnes se svým vlastním jedinečným jazykem, je zapsáno mezi světovými památkami UNESCA.

Kopcovitá krajina Etiopie člověka nenudí, Etiopie

Místní zde pěstovali vynikající kávu, a také lehký stimulant zvaný „chat“ (Catha edulis). Za zmínku také stojí řemeslná výroba, včetně tkaní, výroby košíků a vázání knih. Je také známé dobrým pivem produkovaném v místním pivovaru, na jehož výstavbě se podíleli i Češi.

Mešity, městské zdi, ortodoxní kostely, tradiční architekturu zdobí rušný život města. Ženy oděné do barevných, červených, fialových, i černých šatů elegantně cupitají s obrovskými náklady na jejich hlavách. Ve stínu odpočívají muži posilnění pivem nebo požvykující čat. Ale kromě všech kulturních, historických, etnických a architektonických zajímavostí, sem návštěvníky přitahuje něco ojedinělého. A za tím se vypravujeme i my.

„Nadstandart“ – hotelový pokoj s výhledem na smetiště!

Projíždíme 3,34 m vysokou zaoblenou zdí ze šestnáctého století, zvanou Jogal a dostáváme se do města. Rovnou míříme k hotelu, který jsme si našli v průvodci. Na svých dovolených si každý rezervuje pokoj s výhledem na moře, zde si může rezervovat pokoj s výhledem na hyeny. Opravdu, s výhledem na hyeny! Také si jeden takový pokoj objednáváme, v hotelu Tewodros. No, přes den to není žádná kvalita, je jeden z těch horších. Za našeho pobytu nefunguje ani studená voda, natož teplá a o čistotě je lepší se nezmiňovat.

V Etiopii se nám nelíbí jednání s úředníky. Nejen, že jsou děsně líní, ale se vstřícností většinou hodně šetří. A tak to bylo i v případě nefunkční vody a špíně i na posteli. „Chtěli jste výhled na hyeny, o teplé vodě nebyla řeč. Máme odstávku!“ Byla odpověď recepčního na naší reklamaci, a když jsme nahodili řeč na slevu, už anglicky nerozuměl. Tak snad alespoň ty hyeny opravdu uvidíme. Moc těm povídačkám nevěříme. Spolu se svoláváním muezína k poslední motlitbě dne se vydáváme do ulic a protože jsme po náročném dni a dlouhých kilometrech dost vyhládli, vydáváme se do vyhlášené restaurace Hirut.

Mládě hyeny, Etiopie

Příjemná, útulná restaurace s bohatou nabídkou výborných etiopských specialit. Vybíráme si kozí kotlík na dřevěném uhlí a velký tác s injerou a omáčkami různých příchutí a mas. I pro dva toho je dost, nakonec si dáváme pravou etiopskou kávu, která provoněla celou restauraci. Pěkně nacpaní se procházkou vracíme k hotelu. V ulicích sledujeme jen běžný ruch, po naší atrakci ani vidu ani slechu. V polovině cesty nás nakládá do auta majitel restaurace a přibližuje nás k domovu.

Šelma v ulicích

Z okna hotelového pokoje vidíme cosi se pohybovat na smetišti vedle hřiště. Jsou to ony. Hyena skvrnitá – lidověji – smějící se, spíš bych řekla chechtající se, váží až 85 kg, kdy kupodivu samice je větší a těžší než samec. Je největším ze tří druhů hyen (hyena skvrnitá, čabraková a žíhaná) a dožívá se věku 25 let. I přesto, že se podobá psovi, je více příbuzná kočkám. Samice porodí většinou jedno nebo dvě mláďata, velmi zřídka tři, o které se pečlivě stará a krmí je mlékem i více než rok.

Většinou žijí ve skupinách tzv. klanech, ať už malých o pěti nebo velkých až o 80 členech, přičemž v těchto velkých skupinách nesetrvávají permanentně. Jedinci se často potulují sami nebo v malých skupinkách. Samice je zde dominantní a je také vůdce klanu.

Hyena skvrnitá je známá jako mrchožrout, často se živí ze zbytků jiných šelem, je takovou vlastně očistou buše. Ovšem tyto šelmy jsou také zkušení lovci, kteří se pustí i za kořistí jakou je například pakůň nebo zebra. Při lovu velmi dobře spolupracují. Živí se vším od hmyzu, přez plazy až po velké antilopy dokonce i žirafy.

Paviáni Gelada, endemickým obyvatelem pohoří Simiens, Etiopie

Jsou rychlé, hbité a vytrvalé, dokáží setrvat v běhu na velkou vzdálenost bez známek únavy. Mají velmi dobře vyvinutý čich i zrak. Ve skupině jsou silné a odvážné, dovolí si napadnoout i lva. Svými specifickými hlasovými projevy jsou nezaměnitelné a v temné buši nahání hrůzu. Každý zvuk značí jiné pocity a jiné aktivity jedinců, od každého jedince také zní jinak a je slyšet i na pár kilometrů. Nejčastějším je „whoop“ nebo chechtání. A právě chechtání, podivný smích, jim přiřkl přezdívku.

V Africe populace hyen neustále roste, ale nejsou obyvatel pouze Afriky, jejich stopy vedou dál na východ přes Arabii až do Indie. Tato mrchožravá šelma domorodci oblíbená není, je spíše spojována s čarodějnictvím. I přesto, že v mytologii přinesla hyena slunce, aby ohřálo zemi, u většiny animistů je spojována s nebezpečím, smrtí, chamtivostí, lakotou a zákeřností. Masajové volně pohazují mrtvá těla rodinných příslušníků v buši, právě pro hyeny.

Sedni a čekej!

Vyrážíme ven, nesympatičtí mrchožrouti se pomalu sunou ze smetiště do ulic. Nebudu lhát, že jsme v klidu. Jedna po druhé se před námi škrábou křovím vzhůru, mizíme do bezpečné vzdálenosti. Z hotelové chodby je však vidíme u policejní stanice, jak polehávají kolem místních policistů a nechávají se krmit. Jdeme se podívat. Foťák v ruce a tlak na 220. Pomalu přitupujeme blíž, pozorujeme je a úplně zapomínáme fotit. Něco takového se jen tak nevidí. Máme vlastně štěstí, že je potkáváme ve městě jen tak jako součást každodeního života. Chlapi mě lákají mezi ně.

Nevím, rozum se pere se zvědavostí, nakonec sbírám odvahu a na výzvu jednoho z policistů se připojuji k večerním hodům. Do ruky dostávám klacík, na jehož konci visí kousek masa. První sousto je okamžitě pryč a ani mi není jasné, která z těch kolem dokola sedících jej získala. Při druhém soustu si už dávám pozor. Otevřená tlama s pěkným zástupem pořádných zubů se zastavuje jen 20 cm před mojí rukou, stahuje kus hovězího a polyká. Žvýkáním se ani nezdržuje, vždyť by jí to jen zalezlo mezi zuby.

Zde jsme měli z hyen jiný pocit, než je ten v divoké buši, Etiopie

Zvíře s největším stiskem na světě, nehezký a nebezpečný predátor, od kterého se v buši rozhodně držíme velmi daleko a nedává nám ani příjemný pocit, když sedíme u ohně a z adrenalinové trávy slyšíme funění právě těchto zlodějů. A teď sedí tady přede mnou, poslušně jako pes, který čeká na svůj pamlsek. Neuvěřitelné. Hyeny se bez jakéhokoliv ostychu procházejí mezi domorodci přímo městem, jsou vyháněné místními psy a každou noc projíždí smetiště, kam zaměstnanci restaurací a občerstvení nosí zbytky.

Setkali jsme se s několika verzemi historie podivného vztahu mezi lidmi a hyenami. Říká se, že před několika sty lety, v době obrovského hladomoru, který byl těžkou zkouškou pro všechny včetně okolní fauny, hyeny napadaly nejen dobytek, ale i obyvatele. V jedné verzi se říká, že jeden muž s čistým srdcem snil o tom, jak je možné hyeny uklidnit. I uvařili kaši a ve velkém hrnci ji donesli na kopec za zdí města, kde je krmili. „Murid“ přitom opatrně pozorovali, kolik toho sní, podle toho zněla předpověď na nadcházející rok. Výročí připadá na Den Ashura, který připadá na desátý den Muharram dle islámského kalendáře.

Hyeny a město Harer má dlouholetou tradici, ale až v posledních letech se staly turistickou atrakcí, kdy je za řádné vstupné můžete pozorovat při krmení tzv. Hyena man, který je uznáván jako znalec těchto šelem, každá má také své jméno a každý večer po poslední motlitbě je láká na pěkně zapáchající večeři.