Opustili jsme rovníkovou Ugandu a vyrazili jsme letadlem společnosti Etiopien airlines do Addis Ababa, hlavního města Etiopie, kde se máme sejít se zástupcem nadace „Člověk v tísni“ a předat mu naše dárky pro děti do škol v městě Awasa. Bohužel letadlo má zpoždění a na runway dosedáme pozdě v noci. Na letišti nás nikdo nečeká. Naštěstí potkáváme krajana z Čech, který jsem vozí turisty na safari. Pomáhá nám sehnat auto a ubytovat se v hotelu. Spíme v nejstarším hotelu v Adisu, není to nic moc, ale postel a teplá sprcha přijde vhod. Ráno se jdeme projít po městě a zastavujeme se na České ambasádě abychom zjistili co nejvíce informací o Modrém Nilu i jeho okolí.
Na ambasádě nás vřele vítají a o našem plánu vědí skoro vše. Tamtamy z Čech fungují dokonale. Při kávě probíráme možná nebezpečí a případnou pomoc. Ale jak se dovídáme, pokud se nám něco stane, s pomocí moc počítat nemáme. Je to neprobádaná oblast a mapy, které jsou k dispozici jsou zkreslené. Jediná pomoc je ze vzduchu a s tou bude taky problém. Všechny vrtulníky, které jsou v Etiopii jsou na hranicích s Eritreou a nebo v Somálsku. Pokud se něco stane budeme si muset pomoci sami. Ještě se domlouváme zda můžeme část vybavení nechat na ambasádě. Vycházejí nám vstříc.
Jdeme tedy přebalit věci na hotel. Bereme jen to nejdůležitější co budeme v kaňonu potřebovat a hlavně co se vejde do kajaků. Raft vyrobený jak na divokou vodu s možností posazení motoru od firmy Gumotex s námi nepřiletěl a tak vše povezeme v zádi kajaku. Moc se tam toho nevejde. Sušené maso Jerky a jídlo v prášku na deset dní, karimatka, spacák a peli-case s technikou. Bude to muset stačit. Zbytek věcí odvážíme ruským žigulíkem na ambasádu. Ještě, že je to „kombík“ jinak by se to tam nevešlo. Na ambasádě ještě kopírujeme pasy a kartičky s pojištěním, kdyby náhodou něco. Loučíme se a jedeme zpátky do hotelu, ve čtyři ráno musíme vyrazit. Cesta k jezeru Tana do městečka Bahar Dar bude dlouhá.
Rozespalí vážeme lodě na střechu auta a v tom okamžiku si všímám jak je náš řidič mladý. Tak dvacet let. Snad bude mít zkušenosti. „Všichni v hloubi duše doufáme.“ Vyjíždíme z města a náš šofér šlape na plyn. Je tu sice krásná asfaltka, ale každý tu jezdí jak chce. Občas ručička tachometru ukáže rychlost 150km/h. George se snaží řidiče umravnit, ale ten mu nerozumí. Jazyková bariéra je problém, ale auto bez řidiče vám v Etiopii nikdo nepůjčí a tak se budeme bát asi celou cestu. Po několika hodinách cesty míjíme na střechu převrácený mikrobus, je stejný jako máme my. Všichni v něm jsou v pořádku a sedí zahaleni v dekách u převráceného auta. To u našeho řidiče zdá se pohnulo myslí a trochu zpomalil.
Po sedmé hodině se před námi otevírá údolí Modrého Nilu. Zhnědlá řeka se line hlubokým kaňonem nesoucí svá tajemství neznámé krajiny. Zde asfaltka končí a my pomalu po šotolině sjíždíme k mostu, kde bychom měli končit naší cestu po vodě. Snaží se zde postavit silnici k novému mostu, ale každoročně jim voda při období dešťů silnici strhne do údolí. Pár kilometrů jedeme dvě hodiny. Starý most nevypadá moc bytelně a vždy po něm smí jet jen jedno auto. Čekáme na pokyn kdy budeme moc přes most přejet. Zelený praporek letí vzduchem. Jedeme dál. Cesta za mostem se vůbec nezlepšuje. Plazíme se do kopce a rozvířený prach od ostatních aut je všude. V sedle se objevuje zase asfalt. A to je pokyn pro řidiče, jet zase na plný plyn. Naštěstí je tu mnoho vesniček kde musí jet „slowly“.
Zastavujeme se v městečku Debre Markos na oběd. V místní restauraci, pokud se tomu tak dá říci, mají jídelní lístek jen v jejich jazyce a anglicky zde nikdo neumí. Jediné čemu rozumí jsou špagety. Tak si je objednáváme. Asi za půl hodiny přináší velký plechový tác na kterém jsou opravdu špagety, omáčka v misce a vedlo toho je položeno něco jako použitý hadr na podlahu. Jmenuje se to „Inžara“. Moc se nám do toho nechce, ale hlad je mocný pán a tak se pouštíme do jídla. Má to nakyslou chuť, ale pokud si to namočíte do omáčky tak je to docela chutné. Po obědě jedeme ještě asi dvě hodiny až do města Bahar Dar, kde Modrý Nil vytéká z jezera Tana.
Po hodinovém hledání hotelu a hádání se s místními rádoby průvodci, kteří chtěli za každou radu zaplatit, se ubytováváme v nově zrekonstruovaném kempu. Ještě ho ani neotevřeli. V pozdní odpoledne jdeme do města zjistit co nejvíce informací o řece. Každého koho se ptáme, je ihned ten nejlepší „guide“ a řeku zná nejlépe. V místní hospůdce potkáváme starší kanadský pár, který nám doporučil hocha nazývaného Salomon. Dáváme si večeři a čekáme na Salomona, doráží asi za hodinu. O spodní části řeky nic neví, ale řekl, že nám zajistí výlet na vodopády. Domluvili jsme se na osmou hodinu ráno.
Lukáš má svátek a zve nás na pivko. Vcházíme do místního baru, odkud se linou tóny místní muziky. V přítmí baru popíjíme pivko a pozorujeme taneční pár v roztodivných tanečních kreacích. Po chvíli se na nás zaměří a pomalu nás všechny vytahují do kola. Za chvíli je v baru tak narváno, že se nedá ani hnout. Zábava se začala rozjíždět. My ale jdeme spát, ráno nás čeká trek na vodopády.
V osm ráno sedáme do auta a jedeme 40km po kamenité cestě k vodopádům. V malé vesničce platíme vstupné 15 birů což je asi 35 Kč, pak jedeme ještě kilometr, kde je parkoviště. Odtud jdeme po úzké pěšině ke starému kamennému mostu přes Nil. Řeka je zařízlá v kaňonu. Myslíme si, že je to jen rameno řeky, ale není. Moc vody nemá. Po chvíli zjišťujeme, že větší část vody je odvedena nad vodopády do místní elektrárny. Pokračujeme dál po cestičce mezi chýšemi prodavačů cetek. Vylézáme na kopec, kde se před námi otevírá nádherný pohled na vodopád s duhou. Abychom se dostali k vodopádu, musíme obejít kaňon malého přítoku a v jednom místě přebrodit. Vodopád je vysoký asi 20m a možná by šel na kajaku i skočit. Jen nedokážeme odhadnout kolik vody je přímo pod vodopádem. Dobré je, že budeme moci zastavit přímo na hraně vodopádu a v klidu ho obnést. Do kaňonu pod vodopádem se dostaneme malým přítokem. Jdeme zpátky k autu. Kluci se jdou ještě podívat na výtok z elektrárny a my ostatní jdeme na tržiště nakupovat. Večer balíme věci a jdeme brzo spát. Zítra začne cesta do neznáma o které nikdo moc neví…
Pět dní v kaňonu…
Ráno vstáváme brzo a rveme věci do lodí, je toho tolik, že my sami se tam skoro nemůžeme vejít. Rychlá snídaně a vyrážíme k mostu u výtoku z jezera. Lodě sotva neseme, samy o sobě jsou těžké a teď jsou ještě plné věcí, které budeme potřebovat na deset dní. U mostu nás zastavuje voják se samopalem a nechce nás pustit k vodě. Chce po nás papír s povolením na splutí. Nic takového nemáme. Nakonec se ukazuje, že nejde ani tak o papír, ale o to abychom nefotili, nefilmovali mosty a jejich elektrárnu. Slibujeme, že jejich strategické cíle nebudeme fotit ani filmovat a jdeme na vodu doprovázeni obrovským davem černochů, který se při dohadování kolem nás nashromáždil.
Loučíme se se zbytkem expedicea dohadujeme se na místě setkání pod vodopádem. Je to jediné místo kde se můžeme naposledy setkat, než vjedeme do kaňonu. Voda je jak kafe, ale relativně teče. Řeka se za městem větví do několika ramen. Snažíme se vždy vybírat nejvodnatější rameno, abychom neskončili někde v křoviskách. Sledujeme hladinu, zda někde nebudou hroši abychom je velkým obloukem objeli. Naštěstí je velké teplo a vidíme jen vyšlapané cesty do křovisek kde odpočívají v bahýnku. Po pěti kilometrech se řeka sklápí z kopce. Peřeje nejsou těžké, ale nedají se prohlížet. Břehy jsou hustě zarostlé a nedá se vysednout. Jedeme vše „na oči“.
Po hodině pádlování přijíždíme k místu kde řeka mizí hluboko dolů. Na hranu se dojet nedá. Je tam silný proud, který by nás stáhl dolů a kdyby tam nebyl průjezd, tak bychom měli velký problém. Naštěstí se dá vysednout v malé zátočině, kde chodík vodě pít krávy. Jsme sice na břehu, ale zase se nedá dostat přímo k peřeji abychom si jí prohlédli. Musíme vypádlovat kus proti proudu a přejet na druhou stranu, tam to snad půjde. Přejíždíme na druhou stranu a prohlížíme peřej. Je to rozbitý skalní stupeň vysoký tak pět metrů. Šel by jet, ale nikomu se do toho nechce z tak těžkou lodí a jít hned na začátku do rizika je nesmysl.
Přenášíme a pokračujeme dál. Bloudíme v ramenech řeky, kde se střídají peřeje s klidnými úseky. Nad peřejí vždy zastavuji na hraně v posledním vracáku u břehu, abych mohl když tak utéci z vody, kdyby to nešlo jet. Naštěstí tam zatím vždy průjezd je. Řeka přitvrzuje, ale pořád se dá relativně jet. Až na jednu peřej, kde celá řeka padá o několik desítek metrů dolů. Válce jak baráky a ostré kameny nás odrazují riskovat. Děláme dobře a radši vláčíme těžké lodě přes kameny. Pod běsnícím živlem se řeka uklidňuje. Poprvé zahlédneme dva krokodýli jak se sluní na břehu. Když si nás všimnuli, ihned skočili do vody. Trochu jsme se zalekli a radši rychle odpádlovali.
Dál se proplétáme pustinou a už se těšíme k vodopádu. Ale ten pořád nepřichází. Řeka hodně meandruje, je to delší než jsme čekali. Musíme se dostat k vodopádům do čtyř hodin, abychom stihli projet kaňon pod vodopádem za světla. Na březích se začínají objevovat lidé, konečně se blíží náš vysněný vodopád. Mávají nám a něco na nás pokřikují. Vždy kyneme na pozdrav. Vyjíždíme z porostu a před námi se objevují stavidla pouštějící vodu do elektrárny. Míříme do levého ramene, kde by měl být vodopád. Po pár minutách zastavujeme na hraně vodopádu. Ze shora se zdá vyšší. Těžké lodě bereme na ramena a neseme je k malému přítoku, kterým by jsme měli dojet do kaňonu pod vodopádem. Přítok nemá vodu a tak skáčeme přes kmeny. Radši skákat přes kameny než tahat tak těžkou loď.
Do Nilu vjíždíme přímo pod vodopádem. Je to nádherný pohled na padající vodu a skalní stěny vedoucí vody Nilu do neznáma. Vjíždíme do kaňonu, je po páté hodině a v šest začíná zapadat slunce. Musíme pospíchat abychom našli místo na spaní. Voda je naštěstí lehká až na jednu peřej, kterou prohlížíme. Dva válce a karfióly. S Georgem projíždíme a Pavel radši přenáší. Po kilometru přitéká voda z elektrárny a kaňon se otevírá. Protože se už stmívá, zastavujeme na prvním místě kde se dá postavit stan. K večeři si dáváme sušené maso a energetickou tyčinku. Na nic jiného nemáme sílu.
Ráno rozděláváme oheň a vaříme si polévku. Jídla trochu ubylo a tak se věci do lodí daleko lépe skládají, a nebo už jsme se to spíš naučili. Okolo půl deváté jsme zase na vodě. Řeka se klikatí mezi skalami a rychle teče. Pokud by to šlo takhle dál, ujedeme hodně kilometrů. Okolo deváté potkáváme naší druhou půlku expedice, se kterou jsme se měli sejít včera. Ale my jsme jeli pomalu, takže jsme se nesetkali. Je s nimi místní domorodec, který nám opéká kukuřici na ohni. Dáváme si druhý chod, bramborovou kaši s masem. Poprvé pijeme čaj uvařený z vody řeky Nil. Není sice nic moc, ale žízeň zahnal. Moc dlouho se nezdržujeme a dáváme naší pěší partičce sbohem. Jdou natáčet místní vesnice my doufáme, že se za pět dní setkáme v kaňonu, kde by měla být přístupová cesta a nebo za deset dní v Adisu v hotelu.
Řeka dál pokračuje ve svém charakteru. Jsme rádi, že to takhle rychle utíká. Houpeme se na vlnách a občas proskočíme nějaký ten váleček. Necháváme se houpat také krásnou přírodou, zpěvem ptactva a paviány pobíhajícími po břehu. Když se řeka zařízne mezi kolmé skalní stěny a rychle se klopí dolů, na poslední chvíli zastavujeme. Mezi skalami to vře. Přenášíme 500m a lodě sotva vlečeme. Únava se na nás začíná podepisovat. Řeka dál zůstává zaříznutá v kolmých stěnách a ukazuje svojí divokost. Ale po prohlédnutí shledáme, že vše je možné splout, jen postupujeme hrozně pomalu.
Na jedné peřeji musíme vylézt nad kaňon. S Pavlem šplháme křovisky, ostny a trny se nám zapichují do rukou a nohou. Soutěska je průjezdná a snad dál už to bude klidnější. Georgovi to nedá a jde se radši podívat ještě dál. Je to v pohodě. Najíždíme do peřeje. Před sebou vidím jen jak Georgova loď letí vzduchem a dopadá dnem vzhůru. Divím se. Vždyť tam nic nebylo, jen vlna. A právě ta vlna a těžká záď kajaku udělala své. Postupujeme po stovkách metrů. Vylézt z lodi, šplhat po kamenech, načíst cestu a znovu a znovu. Už se blíží hodina kdy budeme muset hledat místo na spaní a my jsme pořád mezi skalami. Řeka mizí mezi kameny a tři obrovské válce nad sebou nás nutí přenést. Za chvíli je tma. Lodě vláčíme po kamenech a nebo po pás ve vodě, protože jinak se projít nedá. Už nám zbývá jen pár metrů a máme to za sebou. Ale nemáme jak nasednout. Vedle nás je válec jak barák a pod námi kolmá stěna.
Pavel s Georgem se spouští na laně dolů. Přes kámen přehazují lano na které uvazuji loď a spouštím jí dolů. Je těžká, ale jde to. Kluci jí druhým lanem (houpačkou) směřují do škvíry v kameni. Prošla. Další už jdou jak po másle. Hned za peřejí se objevuje písečná plážička na které stavíme stan. Trochu jídla a všichni usínáme únavou.
Ráno vyrážíme hned po osmé, kdyby náhodou řeka byla pořád zařízlá ve skalách. Ale vše je jinak. Skály ustupují a kopce kolem řeky se zvedají. Největší má mít přes 4000m n.m. Obtížnost toku se snižuje. Nenašli jsme žádný přítok a tak vodu na pití nabíráme přímo z Nilu. Kupodivu po přidání desinfekce není zas tak špatná. Řítíme se řekou dolů. Dnes urazíme velký kus cesty. Peřeje s velkými vlnami střídají klidné úseky, kde se začínají objevovat krokodýli. Válejí se na slunci a jak si nás všimnou tak zmizí ve vodě. Někteří majítři metry. Snad to bude v pohodě. Po několika hodinách máme všichni spálené ruce a obličeje od slunce. I když se každý ráno mažeme, tak to moc nepomáhá. Africké slunce je africké slunce. Za den jsme ujeli okolo 80km. Vše už nás bolí a tak stavíme stan o něco dříve u přítoku s čistou vodou.
Při jídle se u nás najednou objeví domorodec s dětmi. Nevíme kde se tady vzal. Nerozumíme si. Amarsky neumíme. Po chvíli chápu, protože v dálce je vidět a slyšet stádo krav. Tak se dorozumíváme rukama nohama a on se zálibou zkoumá naše věci. Pavel si začne psát deník. Bere mutužku a jeho blok z rukou a něco píše do jeho sešitu. Umějí psát i číst, museli chodit do školy. Jen v těchto podmínkách vzdělání nevyužijí. Loučí se s námi a ženou stádo do kopců.
Další den se řeka ještě více zklidňuje a protéká mezi vysokými kopci. Vypadá to tu jako v Grand kaňonu Coloráda. Je to nádhera. Přibývá klidných úseků, ale také krokodýlů, kteří začínají být dotěrní. Sledují nás a někteří plavou dokonce i za námi. Naštěstí jsme rychlejší než oni a do proudnice se jim moc nechce – i když pár jich za námi vyjelo i tam. Všude poletuje mnoho pestrobarevných ptáků. Dokonce potkáváme orla bělohlavého a velkého ptáka podobnému Volavce Popelavé. Jen má větší zobák. Paviáni skáčou po stromech a snaží se před námi ukrýt. Jsou jich tu stovky. Jsme pořád ve střehu a rozhlížíme se po hladině, abychom nepřišli do střetu s krokodýlem.
S Georgem se snažíme jednoho malého natočit, ale najednou se vedle lodi objevuje daleko větší a tak raději mizíme pryč. Začínáme být vyčerpaní a chybí nám vláknina. Jídlo v prášku a sušené maso nám ji moc nedá. I když se snažíme hodně pít tak stejně dochází k dehydrataci. Čtyři litry vody na den je v takovéto zátěži málo. Rozpraskané rty a kůži loupeme z těla. Snad už jen pár dní a máme to za sebou. Aspoň v to doufáme. Jediné co nás žene kupředu je vidina hotelového pokoje a dobrého jídla.
Večer stavíme stan na písečné pláži u cesty o které si myslíme, že je to cesta do kaňonu. Bohužel ne, je to jen kraví cesta k vodě. Podle mapy odhadujeme, že jsme urazili za den dalších osmdesát kilometrů. Už by nám moc nemělo zbývat. Zítra zkusíme dojet zbytek.
Vyrážíme brzo ráno. V osm už s pádlem v ruce frčíme po řece dolů. Musíme hodně pádlovat, řeka už zde moc neteče a krokodýli jsou opravdu dotěrní. V klidu si pádluji, když na mě George volá: “Máš za sebou „krokouše“. Ohlédnu se a on si to opravdu směřuje k mé lodi. Udělám pár záběru, ale potvora jede pořád za mnou, nechce to vzdát. Přidávám ještě pár rychlých záběrů od něj. Naštěstí ho to přestal bavit a vrátil se do své tišiny. Po několika hodinách jízdy už všichni vyhlížíme most. Sotva se vlečeme. Už se nám nechce spát ve stanu v tomto pustém kaňonu. Řeka se zde klikatí a nemá konce, každá zatáčka vypadá, že bude poslední. Teprve až v pět hodin vidíme prach nad údolím. Je to prach ze stavby mostu.
Dokázali jsme to. Je to za námi. Lodě vytahujeme na rozbahněný břeh a převlékáme se do suchého. Místní dělníci se diví kde jsme se tady vzali. Vysvětlujeme jim odkud jedeme a s úctou pokyvují hlavami a říkají, že máme štěstí, že nás krokodýli nenapadli. Pomáhají nám odnést lodě k silnici, kde se pokusíme stopnout auto do Adisu. Voják hlídajíc most po nás chce zase nějaký papír. Naštěstí neumí moc anglicky a tak to po deseti minutách vzdává a jde nám pomoc sehnat auto. Po půl hodině zastavuje náklaďák naložený rýží. Lodě dáváme na korbu mezi lidi. Řidič nás bere k sobě do kabiny. Ve čtyřech v kabině, nakonec proč ne. Chceme už být v hotelu. To ale netušíme, že dvě stě kilometrů pojedeme osm hodin. Přetížené auto vůbec nejede. V polovině cesty se ještě zastavujeme na jídlo. Chceme si dát pořádné jídlo, maso s bramborem. Obsluha kýve, že ho má, ale po chvíli se vrací a říká, že má jen omeletu. Tak co si dáme… Nic jiného nám nezbývá, dáváme omeletu. V jednu ráno vystupujeme před hotelem. Nejsme schopni ani vyplnit papíry. Všichni upadáme do spánkového komatu…
