Etiopie – Cesta ke kmeni Nyangatomů

… všude kolem je jen poušť a strašné vedro. Lidé bydlí ve stínu pod holemi a střechu dělají kvůli větší tepelné izolaci z písku. Jsou nazí, jen těla a vlasy si zdobí okrovou hlinkou. Ženy a dokonce prý i muži, mívají ve rtech podobné talířky jako Mursiové, Surmové a Bodyové. Ženy prý ještě navíc nosí bohaté ozdoby z korálků. V dolním rtu mívají „zátku“ ze slonoviny. Muži mají účesy z hlinky zdobené peřím, podobně jako Dasanečové, Karové, Turkanové, nebo Hamarové či Banové. Ženy i muži se zdobí jizvením. U mužů některé způsoby jizvení znamenají že zabili svého nepřítele. Mají krávy. Pijí jejich mléko smíchané s krví a jedí jejich maso.

Žijí na jihozápadě Etiopie, blízko súdánských a keňských hranic. Je to k nim strašně daleko. Je to daleko i od místa, kde by snad mělo být město Kelem. Nevedou k nim žádné cesty. To je vše co o nich vím…

Takto jsem v roce 2004 zval několik svých přátel k účasti na v pořadí již druhou expedici, která měla za cíl najít v jihozápadní Etiopii tajemný kmen Nyangátomů. První expedice, kterou jsem o rok dříve podnikl samostatně jen já s etiopským průvodcem a nosičem, mým, dnes již dlouholetým přítelem Ndalou, skončila neúspěšně. Krátce po jejím začátku jsme byli v buši přepadeni. Deset nahých chlapů se třemi samopaly typu kalšnikov a sedmi tradičními bojovými holemi Donga. Takoví jsou bojovníci kmene Surmů. Neměli jsme proti nim nejmenší šanci. Obklíčili nás, nedovolili nám nikam odejít a nakonec se na nás vrhli. Obrali nás úplně o všechno. Jen jsem si v duchu vzpomněl na dávnou expedici Dr. Emila Holuba k jihoafrickým Mašukulumbům. Musím říci, že se Afrika od těch dob mnoho nezměnila, jen my jsme dopadli o mnoho lépe. Surmové jsou prostě takoví. Celé léta žijí ve „válečném stavu“ se sousedním kmenem Bumů a proto nemají k násilí daleko.

Pořádku milovní Bodyové nepořádní Mursiové a bojovní Surmové

Tehdy jsem se musel vrátit zpět do Addis Abbeby, kde jsem naštěstí nechal uloženu větší část peněz, díky čemuž jsem mohl realizovat náhradní expedici ke kmeni Bodyů. Ta se povedla naprosto skvěle. Nejen že jsem Bodye navštívil, ale také jsem se o nich mnoho dozvěděl. Strávil jsem s nimi poměrně dlouhou dobu a přivezl bezpočet fotografií a předměty jejich denní potřeby.

Bodyové patří do stejné skupiny národů jako Surmové a Mursiové. Žijí nazí, nebo polonazí v buši nedaleko od řeky Omo. Mursiové jsou známí svými terakotovými talířky ve rtech. Dnes jsou nejznámějším kmenem Etiopie, protože jsou poměrně snadno dosažitelní a stali se „turistickou atrakcí“. To se však nedá říci o Surmech a už vůbec ne o Bodyích. Surmové žijí na druhé straně řeky Omo a kromě terakotových talířků, používají i talířky dřevěné, které nejsou kulaté, ale hranaté.

Bodyové jsou z těchto tří národů nejméně dotčeni civilizací. Dá se k nim dostat jen několik málo let. Přesto, že patří do stejné skupiny, nejsou tolik bojovní jako Surmové, nebo Mursiové. Místo talířků, si do rtů vkládají jen „retní zátku“. Jsou velmi pečliví a pořádku milovní. Nástroje a nádoby, které používají, mají dokonale propracovány. V chýších pořádek a čisto. Je až nepochopitelné, že patří do stejné skupiny národů jako nepořádní Mursiové a bojovní Surmové.

Zvyky Bodyů jsou rovněž odlišné. Nejvýraznějším je pěstování „tanečního býka“. Je to býk, který se již za mlada vybere ze stáda. Provede se mu tetování jizvami po celém těle a celý jeho život se mu věnuje maximální pozornost. Jeho hlava se zdobí speciální ohlávkou s obrovskými kly divokých prasat. Při slavnostních příležitostech si pak muži berou tyto „vyvolené“ býky ze stáda a tančí s nimi.

Expedice k Bodyům mne tedy v roce 2003 naprosto uspokojila a zapudila nepříjemný pocit z přepadení u Surmů. Nicméně, nezahnala moji zvědavost a původní touhu poznat kmen Nyangátomů.

Casta ke kmeni Nyangátomů

Do Etiopie pořádám pravidelně expedice již od roku 1998. Na získávání informací o kmeni Nyangátomů a o cílové oblasti vůbec již několik let úzce spolupracuji s panem Ahmedem Zekariem, kurátorem národního etnografického muzea v Addis Abebbě. Bohužel, ani on, osoba nanejvýš povolaná, mi o tomto kmeni nedokozál mnoho říci.

Podle informačního panelu umístěného v muzeu, by měli Nyangátomové žít asi čtyřicet až osmdesát kilometrů jihozápadně od města Kelem, které je uvedeno v několika zahraničních mapách a dokonce i v atlasech světa. Bohužel v některých mapách a atlasech je zakresleno na místě, kde stojí město Omorate. To je ale na východním břehu řeky Omo. Na tomto místě, kde stojí Omorate je dokonce i v etiopské automapě zakresleno město Kelem, které by mělo být na břehu západním asi dvacet až čtyřicet kilometrů od řeky.

Dokonce ani pan Zekaria nevěděl, zda město Kelem, skutečně existuje, nebo zda vůbec kdy existovalo. To mně provokovalo ještě více. Ani kurátor národní etnografické výstavy mi nedokázal říci, jestli silnice, která je na mapě a vede do města Kelem, vůbec kdy byla postavena.

Na kartografickém úřadě jsme prohledali kde co. Všechny šanony, rejstříky a evidence. Nic. Na oblasti, které jsem potřeboval chyběly mapy. Vždy když jsme se dostali až skoro k cíli, čekalo nás bílé místo. Úředníci se snažili. Hledali jsme dva dny, ale vždy se stejným výsledkem.

Co může být větším lákadlem? Bylo rozhodnuto. Oblast o které nikdo nic neví a nejsou na ni mapy. Město o kterém nikdo neví zda existuje nebo kdy existovalo. Podivní lidé, o nichž se píše, ale jejichž fotografii nikdo neviděl. Na začátku třetího tisíciletí, bych takové informační vakuum nečekal. Tomu se nedalo odolat.

Doprava, doleva, rovně, ještě rovně, doprava, zase doprava…

Auto poskakuje po velkých kamenech. V ostrém africkém slunci šlapeme před ním. Terén je zde tak náročný, že jdeme stejně rychle, někdy i rychleji než jede naše auto. Asi po půl hodině, možná hodině nabíráme směr zpět do údolí s jemným pískově-bahnitým povrchem. Jakékoli cesty už dávno skončily. Jedeme „rovnou za nosem“, jenže ve zdejší buši se nedá jet rovnou za nosem. Tady je potřeba vědět kudy se musí a kudy to nejde. Proto jsme s sebou vzali „pistolníka“ z národního parku. Jednak pro naši ochranu a takém proto že on zná cestu. Je to on, kdo až dosud říkal Michalovi, našemu řidiči, kudy má jet. Tady jsme měli možnost se přesvědčit, že to skutečně ví. Jinak nám nezbývá, než mu slepě důvěřovat. V tomto místě byla cesta po kamenitém úbočí hory zřetelná. Objížděla nejhorší a v období dešťů zřejmě nejzrádnější blátivá „kluziště“ a „bažiny“.

Velké kameny skončily a Michal nám dovolil opět nastoupit do auta. Pomaličku jsme sjeli zpět do údolí, do neuvěřitelně jemného prachu. „Doprava, doleva, rovně, ještě rovně, doprava, zase doprava…“ nechápu jak se náš pistolník v na všechny strany stejné buši s takovou jistotou orientuje. Podle čeho? Asi to nechápe nikdo. Zřejmě to neví ani on. Prostě to umí. Má v hlavě kompas dohromady s GPS. Lidé, kteří se zde narodili to tak asi mají všichni. Michal, ani my jsme se zde však nenarodili. Jen těžko se smiřujeme s tím, že jsme na něm zcela závislí. Akceptujeme jeho schopnosti, ale nedokážeme jim věřit. Je to pro nás příliš abstraktní.

Před námi stojí hradba trnitých keřů. Michal se zasekl. Popravdě, moc se mu nedivím. Zodpovídá za auto, které je beztak dost poškrábané. My už jsme si zvykli na ten protivně pisklavě skřípající zvuk ostrých trnů nemilosrdně škrábající lak z karoserie našeho vozu. Michal ještě ne. Kdyby to bylo moje auto, zastavil bych asi podstatně dříve. Jenže Michal je pod dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně jeho klienti, kteří musí být spokojeni, aby ho nevyhodili z práce. Na druhé straně auto, které musí přivézt v pořádku, aby ho nevyhodili z práce. Tahle expedice se pro něj stala černou noční můrou. Nikdy nemůže vyhovět oběma stranám. Za těch pár kilometrů buší přibylo na autě možná sto, ale spíše dvě až tři sta hlubokých, ošklivých rýh, táhnoucích se po celé délce vozu. V Evropě by to bylo na nový lak.

Michal stojí vedle vozu a tváří se zádumčivě. Snažíme se s ním domluvit, že se půjdeme pěšky podívat jak cesta vypadá dál. I na tom se s ním domlouváme takřka deset minut. Chce se okamžitě vrátit zpět. Má chudák nervy na dranc. Nakonec souhlasí, ale dodává, že stejně pojede zpět.

Husté keře ve směru naší cesty tvoří souvislý pás přibližně tři sta metrů široký. Za ním je relativně volná buš. Ale co bude dál. Je jasné, že stále jedeme po pomyslné cestě, ale jak dlouho už tudy nikdo nejel? Kolik let? Najdeme cestu zpět? Bude lepší, nebo horší? K městu Kelem je to ještě mnoho kilometrů. Budeme vědět kudy jet? Půjde to vůbec? Dojedeme až k Omorate? Budeme mít dostatek nafty i pro cestu zpět, pokud k Omorate nedojedeme? To všechno jsou otázky, které se honí hlavou nejen nám, ale jistě i Michalovi. Vracíme se k autu a tváříme se jako že je vše v naprosté pohodě.

Nyangátomové

Nyangátomové žijí z velké části tradičním životem. Ženy nosí ozdobné retní „lístky“ z měděných drátků a velké náhrdelníky z korálků vyráběných ze semen rostlin. Tyto semena propalují v ohni nažhaveným „drátem“. Je to zdlouhavá a náročná práce, na jejímž konci je kýžený otvor. Přírodní korále jsou podobné, ale ne stejné jako ty, které nosí Bumové od řeky Omo. Ti dnes mají většinou korálky kupované. Stejně jako Nyangátomové je však mají v mnoha řadách, tak že jsou velmi vysoké a masivní. Muži kmene Nyangátomů nosí na rukou stejné, nebo velmi podobné zápěstní nože jako nosí příslušníci kmene Turkanů ze severní Keni. Je to podivné, protože Dasančové, žijící mezi oběma kmeny tyto zápěstní nože nepoužívají. Ani Bumové od řeky Omo je nenosí. Kromě Turkanů jsem je neviděl nikde jinde, než právě zde u Nyangátomů. Na rozdíl od Bumů žijících přímo u řeky Oma, muži Nyangátomů používají tvarování účesů hlinkou, jako to dělá i několik jiných kmenů v Etiopii a také keňští Turkanové. Jinak jsou si obě etnické skupiny, Bumové od řeky Omo a Nyangátomové, velmi podobné. Staví takřka stejné chýše ze slámy, nebo spíše suché stepní trávy, jejich vesnice jsou kruhovité, ohraničené klestím z tvrdých ostnatých keřů buše, z těch, které nám tolik poškrábaly náš vůz. Živí se pastevectvím. V dnešní době mají zejména kozy, které zároveň tvoří základní a prakticky jediný zdroj proteinů. Některé vesnice vlastní osly, jako pracovní zvířata, která používají na dopravu při stěhování vesnice.

… všude kolem je jen poušť a strašné vedro. Motory Boeingu 747 monotónně hučí. Hluboko pod námi je nekonečná Sahara. Do Evropy poletíme ještě několik hodin. Letadlo se maličko zhouplo. Zavírám oči a ponořuji se do blaženého polospánku. Z velké dálky slyším letušku, když se někoho ptá, co pro něj může udělat. Její slova zanikla ve zvuku vískotu, zpěvu a tleskání. Nyangátomové začali tančit. Jejich tanec bude trvat až do rána. Když se probudím, zmizí. Zatím je ale všude kolem jen poušť a strašné vedro…

Ve spolupráci s www.JahodaPetr.cz