Esfahán nám chyběl

Nejkratší cesta z Rashtu do pár setkilometrů vzdáleného Esfahánu vedla přes Teherán, z čehož jsme nebyli nijak zvlášť nadšení. Autobus do Esfahánu naštěstí odjížděl z toho samého autobusového terminálu, na který jsme měli přijet, takže jsme byli ušetřeni úmorné cesty přes celý Teherán. Ale i tak se čtrnáctihodinová cesta podobala hororu. V autobusech byla buď zima a nebo strašné vedro a protože řidič zastavoval jen zřídka, všichni tři jsme trpěli hladem. Než jsme dorazili do Teheránu, docela slušně jsem si se svým žaludkem popovídala.

Krajina mezi Rashtem a Teheránem byla nádherná. Projížděli jsme kolem velké vodní nádrže, která vypadala jako kdyby byla napuštěná bílou kávou. Přehrada byla obklopena červenohnědými horami a nad vrcholky hor se líně povalovaly chuchvalce mraků. Suchem rozpraskaná tmavohnědá půda konstrastovala s blankytným nebem a s malými zelenými políčky.Míjeli jsme i veliké větrné elektrárny, které pusté pouštní krajině dodávaly zvláštní ráz.

Do Esfahánu jsme dorazily o půlnoci. Náš oblíbený hostel byl bohužel plně obsazený, ale každý jsme vyfasovali po třech dekách a mohli jsme skoro zadarmo přespat na střeše. TO BUDE ZASE DOBRODRUŽSTVÍ, pomyslela jsem si a už jsem se soukala malými dvířky vedoucími na střechu. Dobrodružství to vskutku bylo, protože střecha byla plná kamení a ztvrdlých kusů malty, což v praxi znamenalo že byla téměř neobyvatelná. Chvíli jsme brblali, ale pak si každý z nás vybral místo, vyrobil si postel a zalehl. Noc to byla zničující, protože jsem cítila každičký kamínek který pod dekou ležel. Únava byla ale silnější a tak jsem nakonec usnula také.

Koberec si určitě nekoupím

Probudil mě křik, velká zima a bolelo mě snad úplně všechno, co alespoň trochu bolet mohlo. V noci jsme si nevšimli, že přímo pod hotelem stojí fotbalový stadión. Samo sebou, že se tu ráno hrál zápas. Diváci své týmy hlasitě povzbuzovali a tak jsme měli budíček zase v osm hodin ráno. Rozmrzele jsme sbalili postele a šli posnídat meloun na dvorek hotelu. Doprostřed stolu jsme postavili obrovský meloun a jak na povel jsme vytáhli lžíce. Cestovatelé sedící opodál jen nevěřícně zírali. Než se stačili z údivu zpamatovat, byli jsme už po snídani a zbyly po nás jen zelené slupky. Katka po každodenním krájení melounů získala patřičný švih a směle tak mohla soupeřit se samotnými prodavači,kteří si na prodeji a porcování tohoto ovoce postavili živnost.

Po snídani jsme se s Katkou vypravily na nákupy. Esfahánské obchůdky byly přímo pastvou pro oči a už jen samotné potulování se spletitými uličkami stovek let starého bazaaru bylo zážitkem. Naše první kroky směřovaly ke kovotepcům. Pozorovala jsem pána, který malým kladívečkem vyťukával nádobu větší než byl on sám. Chvíli ťukal, pak vykoukl a povídal s jiným pánem, který ťukal opodál. Dlouho jsem přemýšlela co vybrat, protože každý z obchůdků nabízel nespočet talířů rozličných vzorů. Procházely jsme obchůdky jeden po druhém a já jsem postupně vybírala větší a větší talíř. Nejvíc mě zaujal talíř stříbrné barvy, který měl dobrých 50 cm v průměru. Sice jsem si nedokázala představit jak ho povezu domů, ale koupila jsem ho. Zkrátka jsem nemohla odejít bez něj.

Další na řadě byly obchůdky s ubrusy. Tady bylo vybírání ještě těžší, protože krásné bylo naprosto všechno. Prodavač ochotně předváděl každý ubrus, na který si Katka ukázala a čím víc jich před ní rozevřel, tím zoufalejší výraz měla. Asi po půl hodině jsme měly prozkoumánu většinu ubrusů které v obchodě byly a několik desítek nejlepších kousků se nám podařilo vybrat. V následné fázi jsme porovnávaly a vyřazovaly ty méně hezké. Vzhledem k tomu že se mi líbilo úplně všechno, stanovila jsem si počet ubrusů které koupím a pak už jsem jen náhodně lovila v hromadě před námi. Katce se vybíralo poněkud hůř, protože jednotlivé ubrusy srovnávala mezi sebou. Ale nakonec jsme obě s nějakým úlovkem odcházely.

Poslední naše zastávka byla v obchodě Aladin, jehož majitel se jmenoval Saied. Bylo mu něco málo přes 30let a měl náherné zelené oči. Připomínal mi Sandokana. Už dříve jsem si všimla, že někteří íránští muži maji překvapivě světle modré a nebo zelené oči. V kombinaci s tmavou pletí a černými vlasy působili přímo magicky přitažlivě. Člověk se na ně musel dívat i když nechtěl. A přesně takový byl Saied. Myslím, že z jeho obchodu musel s kobercem odejít snad úplně každý. Já jsem dokázala odolávat jen jeden den.

Večer jsme zakončili v čajovně na střeše jednoho z obchůdků na esfahánském náměstí, ze kterého byl přenádherný výhled. Popíjeli jsme čaj, užívali tepla a já jsem se v duchu s tímto nádherným městem loučila. A loučila jsem se až do 3h do rána.

Jedna velká párty a svatba

Dnešní den byla jedna velká párty. Nebylo totiž dne, kdy by místní nevysedávali v parcích na březích řeky a nedělali piknik. Všimli jsme si, že lidé piknikují dopoledne, odpoledne, večer….no zkrátka pořád. Proto jsme se rozhodli, že si piknik na břehu řeky uděláme také. Koupili jsme sýr, okurky, rajčátka a nezbytný meloun, já jsem vzala své víceúčelové prostěradlo a vyrazili jsme.

Cestou jsme v pekařství vyzvedli několik placek chleba a byl to zcela jistě nejlepší chleba, který jsem v celém Íránu měla. Pekli ho v malém pekařství nedaleko řeky. Jeden muž dělal placky a druhý je házel do díry ve zdi. Ta byla plná rozžhavených kamínků, na kterých se chlebová placka upekla. Když placku pekaři vyndávali z pece, prsty vydloubali kamínky které se do těsta přilepily. Teprve pak placku hodili na kovový rošt před obchodem, kde už postávali netrpěliví lidé. Další zvláštností těchto placek byla velikost – bylo to poprvé, co jsem viděla metr dlouhý chleba.

Když jsme přišli do parku a vybrali si místo na piknik, k údivu místních lidí jsem otevřela tašku a vyndala z ní ne zrovna moc čisté prostěradlo. Když jsme se posadili a začali na prostěradlo úhledně skládat snídani, všem došlo co tu vyvádíme. Někteří lidé nás s úsměvem pozorovali, jiní si k nám na chvíli přisedli, jiní nám nabídli čaj. Ale pobavili jsme celý levý břeh řeky.

Další naší zastávkou byl Saiedův obchod s koberci. Tentokrát jsme se na koberce bez většího vybízení vrhli a každý z nás si dal stranou několik svých favoritů. Ale stále jsem ještě byla přesvědčená, že si koberec nekoupím.Při zpáteční cestě do hotelu jsme se bavili už jen o kobercích a o tom, jestli by se nám ještě vešly do batohu.Po cestě do hotelu jsme se ještě stavily na zmrzku. Tentokrát jsem si dala rovnou dvě zmrzliny, aby se mi lépe přemýšlelo. Čokoládovou a vanilkovou, za 4,-Kč, do každé ruky jednu. Zmrzlina byla v Esfahánu výborná, taková ta kvalitní smetanová. Každý den jsme si dali nejmíň dvě.

Saied nás pozval večer na „bezva akci“, a tak jsme po krátkém odpočinku stáli před jeho obchodem zas. Nevěděli jsme kam se nás Saied chystá vzít, ale párty v konzervativním Íránu jsme si nemohli nechat ujít. Nejdřív jsme šli na večeři, spolu se Saiedovými přáteli. Smozřejmě, že to byli samí muži. Všichni mluvili velmi dobře anglicky a většina z nich byli podnikatelé. Povečeřeli jsme rýži s různými druhy omáček a salátem a vyrazili jsme do Saiedova domu, kde zrovna probíhala svatba.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Hlahol byl slyšet už z dálky. Jen co jsme vystoupili za auta, hned se nás ujali svatebčané a odvedli nás do pokoje, kde byla spousta jídla a pití. V rohu stál malý chlapec s mikrofonem a nádherně zpíval. Někteří muži ho se zájmem poslouchali, ale většina mužů zuřivě hopsala uprostřed pokoje. Ženy seděly v jiném pokoji a protože z jejich pokoje žádný hlahol nešl, zůstaly jsme s Katkou v pokoji s muži. Ais po půl hodince nás Saied upozornil, že je čas odejít. Brát domů cizince je trestné a protože je zakázaný i alkohol, svatby jsou velmi častým cílem policejních kontrol.

Šance, že přijde kontrola i sem, byla téměř stoprocentní, a my jsme se chtěly policejní hlídce vyhnout. Jenže policejní kontrola nás načapala přímo před domem, když jsme nasedali do auta. Nechali nás odjet a zastavili nás až po chvíli. Pánové nejdřív vtipkovali, že policajtům ujedeme, ale jakmile na nás policejní auto zablikalo, bez řečí zastavili a Saied šel celou věc vyřídit. Viděli jsme jen divokou gestikulaci a to, jak Saied vytahuje z kapsy peněženku. Kolik zaplatil jsme se nedozvěděli, ale Saied po odjezdu vtipkoval dál, takže tento malý incident na náladě nikomu neubral. Naši íránští přátelé se celé historce jen zasmáli a za hlasité hudby Modern Talking jsme vyrazili do tmy někam za město.

Asi za 40 minut jsme odbočili na jakousi prašnou silničku a krátce na to jsme zastavili u velkých vrat. Saied zhasl světla a zabouchal na dveře. Ty se otevřely a vyběhl z nich muž, který nás začal radostně vítat. Zběžně se rozhlédl a vybídl nás, ať jdeme dovnitř. Najednou jsme stáli v nádherné zahradě, která byla obehnána vysokou hliněnou zdí. V zahradě byla spousta ovocných stromů a květin a dokonce jsme našli i houpačku. O tu se strhla docela bitka, protože se na ní chtěli houpat všichni přítomní. Uprostřed zahrady byl bazén, ve kterém plavaly melouny. Docela dobrý nápad, jak melouny ochladit…

A byl tu samozřejmě i dům s velkou terasou, na které bylo nachytáno pohoštění – ovoce, zelenina, chléb, sušenky, limonády a vodka. Ano, byla tu i přísně zakázaná vodka. A nebyl to jediný alkohol, každý z mužů tu měl schovanou nějakou tu lahvinku ze které nám přinesl nabídnout.KDYBY PŘIŠLA POLICEJNÍ KONTROLA, TO BYCHOM ASI NEVYSVĚTLILI… napadlo mě, a bez řečí jsem do sebe hodila panáka vodky.

Protože se tu párty konala asi často, zahnala jsem chmurné myšlenky dalším panákem vodky a na nějakou policejní kontrolu už jsem si ani nevzpomněla. Muži zpívali, po chvíli se začalo i tančit a došlo to tak daleko, že jeden z mužů si na sebe vzal oblečení své manželky a začal ostatní svádět. Nejdřív ukazoval ramínko, pak kolínko a nakonec za hlasitého povzbuzování ostatních mužů, celý hábit svlékl. Do hotelu jsme dorazili až v 6 hodin ráno a to v docela dost unaveném stavu. Tak trošku se divím, že nás recepční dovnitř vůbec pustil.

Kupování koberců

Po třech hodinách spánku jsme zase vstávali. Já jsem byla úplně mrtvá, ale zbýval nám poslední den ve městě a tak jsem si to ještě chtěla užít. Včerejší piknik se nám natolik zalíbil, že jsme znovu nakoupili snídani a piknikovali přímo před Saiedovým obchodem. Samozřejmě že jsme nakonec skončili přehrabováním se v hromadách koberců a opětnou diskusí, jestli se nám koberec ještě někam vejde. Po několika hodinách usilovného vybírání mi přeci jen jeden koberec padl do oka. Když jsme se v podvečer z náměstí s Katkou vracely, s vítězoslavným úsměvem jsem táhla tašku s teď už mým vlastním perským kobercem.

Večer jsme měli opět sraz před Saiedovým obchodem. A opět jsme razili na párty. Rozdíl byl v tom, že tentokrát byly přítomny i ženy. Kupodivu veškerý alkohol zmizel a muži byli vcelku ukáznění. A nebo byli spíš unavení ze včerejška? To se mi zjistit nepodařilo. I když dnešek už nebyl tak divoký a spíš jsme si jen povídali, do hotelu jsme zase dojeli až v 6h ráno. Tomu říkám opravdové využití pátečního večera.

A zase ten Teherán…

Poslední den. POSLEDNÍ DEN… to byla moje první ranní myšlenka. Daly jsme si poslední čaj, nakoupily poslední cukrátka a naposledy jsme šly na překrásné esfahánské náměstí. Naposledy jsme si daly zmrzlinu a naposledy jsme mluvily se Saiedem, který nám mával tak dlouho, dokud nás viděl. Rozloučily jsme se v hotelu, rozloučily jsme se s pánem u kterého jsme kupovaly každý den ovoce, zamávaly jsme Jordanovi a krátce po druhé hodině odpolední nás už taxík odvážel na autobusové nádraží. Domů jsem se sice těšila, ale z Esfahánu se mi nechtělo…

Měla jsem co dělat, abych všechny věci do batohu zabalila. Nevím jak, ale nakonec se mi to podařilo systémem neustálého vyndávání a opětného přerovnávání. V jedné ruce jsem měla tašku s kobercem, drouhou rukou jsem si přidržovala obrovský plechový talíř. A na krku mi ještě visela taška s keramickými dózičkami a s hrnečkem. Vypadla jsem jak věšák a cítila jsem se jak věšák. A pevně jsem doufala, že autobus zastaví na teheránském severním nádraží, ze kterého je to na letiště už jen kousek.

Teherán měl totiž autobusových nádraží několik. Samo sebou že jsme zastavili na jižním autobusovém nádraží, které od letiště dělilo celé město. Po zvážení situace jsme se s Katkou dohodly, že si vezmeme na letiště taxík. Zbývala už jen maličkost – najít ho. Katka energicky vyrazila na pouť po autobusáku a já jsem se šourala za ní. Nikdo z kolemjdoucích nevěděl kde taxíky stojí a každý nás posílal jinam.

Po půl hodině putování jsem odmítala už i sebemenší posun. Jeden popruh se mi zařezával do krku, dva další do ramen, jednu ruku jsem měla vytahanou od tašky s kobercem a druhou od talíře. Jako spasitel se nám jevil taxikář, který se najednou z ničeho nic objevil a zeptal se, jestli náhodou nechceme někam odvézt. A náhodou jsme odvézt potřebovaly. Za pár minut jsme už seděly v taxíku a odjížděly na letiště.

Obyčejný člověk by počkal na letišti, po odbavení sedl do letadla a tím by příběh skončil. Ne však v našem případě. V našem případě nekončilo nic.

Odbavení proběhlo v pořádku. Seděly jsme v letadle a čas odletu se blížil. Jenže se nic nedělo. A tak jsme čekali. Čekali jsme 15 minut, 20 minut, 30 minut…..asi po 45 minutách jsme se dozvěděli, že se čeká na jednoho ze zpožděných pasažérů. Vzhledem k tomu, že jsme v Moskvě měly na přestup necelé 2 hodiny, čekání mi (narozdíl odostatních pasažérů) zábavné nepřipadalo. Nakonec se ale letadlo přeci jen začalo slimákovat na odletovou dráhu a s hodinovým zpožděním jsme vzlétli.

Vítejte doma

Moskva byla opět ve znamení chaosu, tak jako když jsem tu byla poprvé. Na odbavovacích přepážkách byly lepící páskou přilepeny papíry o velikosti A4, na kterých bylo červenou fixou napsáno PRAG, PARIS a ROME. Z desítek odbavovacích přepážek byly otevřeny asi jen tři, před kterými se netrpělivě tísnil dav lidí. Když přišla řada na mě, úřednice v zelené uniformě na mě cosi vychrlila rusky a poslala mě k další přepážce. Po chvilce zmatku jsem se přes kontroly přeci jen úspěšně dostala a nastaly zmatky další.

V odletové hale byly jen tři východy. Po chvíli jsme zjistily, že čísla východů se mění podle potřeby – první z východů měl nejdříve číslo 1, pak 15 a nakonec 36. A tak jsme trpělivě čekaly. Když mělo naše letadlo odlétat, na jedné ze světelných tabulí se objevil nápis PRAG a po hale začal pobíhat jakýsi pán, který se všech cestujících ptal kam letí. Pokud řekli že do Prahy, chytil je za ruku a bezeslova je táhl směrem k jednomu z východů. V momentě, kdy byli všichni cestující do Prahy shromážděni před východem, teprve pak přišly letušky a začaly cestující vpouštět do letadla. Další dobrodružství nás čekalo v Praze.

Seděly jsme na lavičce v příletové hale a pozorovaly pás, na kterém jezdí zavazadla. Po měsíci jsme viděly ženy bez šátků, což nám připadalo hodně zvláštní a nezvyklé. Ani jsme si neuvědomily, že na zavazadla čekáme téměř hodinu a že pás už se dávno zastavil. Když nám pracovnice u přepážky s nápisem Ztracená zavazadla sdělila, že naše batohy jsou ještě někde v Moskvě a že přiletí večer, přišlo mi to docela legrační. Smích mě přešel v momentě, kdy jsem si uvědomila, že klíče od bytu mám právě v tom batohu co nepřiletěl.

Nakonec ale všechno dobře skončilo. Tak, jak to ve většině příběhů bývá. Katka na batoh sice čekala asi týden, ale nic se nám po cestě neztratilo a nic se nerozbilo. Teď zbývá už jen vymyslet, co dál…..