Enduro stezky v okolí samoty Kyselky aOvčárny
Čtvrtek, 8. září 2005
Ráno si přispím, jsem přeci na dovolené. Z peří vylezu k deváté, uklohním si opulentní snídaničku, pokecám s Markem, který vzbuzen mým šramocením sešourá dolů, a vyčkáme Michala, který už víří ohledně srazu. To znám, naštěstí tohle mám už pro letošek za sebou….
Nalajnujeme fárplán na den, samo pokud mohu, přiložím ruku k dílu. Jak vidno, asi budu potřeba při nakládání nezbytného do Avie, takže tomu přizpůsobím svoje aktivity.
Nejprve strávíme časné dopoledne monotónním přiřezáváním špiček na tyčkách určených ke grilování legendárních „mrtvých ryb“, tedy tresek. Rád je papám, tedy pomohu i s jejich přípravou.
Dále si chci zaject k výrobci tankvaků „Lojzo“, zdali by bylo možno ušít tankvak na GS. Určitě bude lacinější než origoš od BMW:-))))….. Sjede tam se mnou Michal, já se s panem majitelem rychle dohodnu, že mě teď vezme „střih“, zítra to ušijí a přiveze mi hotový vak na sraz. Ještě mě nabídne boční kapsy na nádrž s uchycením na vak a padáky (opět přizpůsobené z nového GS), což s potěchou akceptuji. No, budu mít pěknou expediční vejbavičku, na ježdění „kolem komína“ jako dělanou, chichi… to si zase vtipálci smlsnou…. Ale co, prachy budou a my nebudem!
Další chvilku strávím u dalšího ze známých, Roberta „Robina“ Schneidera, což je známý takříkajíc „dvojitý“, jednak „přes motorky“ a druhak „přes modýlky“, má totiž firmu na výrobu malosériových stavebnic letadel. Takže opět k probrání je toho dost a dost.
Poslední akcí je už avízované naložení skříňové Avie vším tím, co je potřebné na sraz, tedy těmi objemnými věcmi. Našlapeme skříň až po střechu, a odešleme ji na cestu. Sami se vrátíme k Michalovi, zabalíme se, nahážeme vše na mašiny a jednotlivě odpálíme do Ludvíkova.
Vyberu si vedlejší silničku přes Horní Moravici, za ní se napojím na hlavní. Ta pozvolna stoupá přes sympaticky posezónně tichou Malou Morávku až do sedla, odkud odbočuje vlevo horská silnička na Ovčárnu. Já pokračuju do lázeňského centra oblasti, Karlovy Studánky, a dál údolím Bílé Opavy až na začátek Ludvíkova, kde na svahu vlevo leží cíl pro následující dny, rekreační středisko Jitřenka.
Na místě se už pohybuje něco pracantů, nebudu je tedy rušit, vyfasuju klíče od „naší“ chaty a poprvé za celou dobu, co sem jezdím, si pěkně vyjedu na mašině až k ní… enduro, to je někdy k nezaplacení…
V pohodě vybalím, obsadím si „tu svoji“ postýlku (tady se mohu nazývat v žargonu amerických ponorkářů „plank owner“, tedy držitelem palandy), uvařím si čaj, v klidu ho vypiju, posedím a poštuduju mapy. Odpoledne je totiž natolik mladé, že je mi líto sedět tady na zadku a lemtat Holbu, a rozhodnu se vydat na malý kroužek po okolí, zkusit nějaké ty lesní silničky a tak. Odsouhlaseno, nástup!
Sjedu dolů, oznámím, že se jedu mrknout na Ludvíkov z výšky, a přijedu s podvečerem. Podle mapy jsem si vytipoval trasu, tak teď ji zrealizovat. Plánuju takovéto trasy ze sady map 1:50 000 KČT, což jsou přejaté vojenské speciálky ještě z dob předpřevratových, upravené a doplněné o turistické značky a trasy. Jako takové se mi zdají nejefektivnější a nejpřehlednější, tudíž se v současné době snažím o zkompletování celé republiky. Popravdě, jsem skoro u konce, chybí mi jen pár čísel…
No nic, zpět do reálu. Dojedu na horní konec Ludvíkova, kde v pravé zatáčce odbočí vlevo do prudkého kopce lesní asfaltovaná silnička. Žádná značka tu nikoho neomezuje, takže hurá do svahu! Strmě vedené serpentíny navazují jedna na druhou, štěrk chrastí mezi špunty, jak se deru vzhůru. Netrvá moc dlouho a ocitnu se v sedle mezi dvěma hřebeny na rozcestí Malá Hvězda. Klasické turistické směrovky ukazují do všech směrů, což mi postačí k orientaci.
Další pokračování ale vyberu po neznačené silničce, která sice ztratí asfalt, ale je i v makadamu velmi kvalitní, zřejmě to dříve nebyla jen a jen lesní cesta, ale něco víc. Vede prakticky po vrstevnici, bohužel výhled do údolí po levé rukojeti se prakticky nekoná – vzrostlé stromy dost brání výhledu,a jen sem tam mezi nimi zahlédnu Ludvíkov. Naštěstí, skoro přímo naproti Jitřence na protějším svahu se objeví jakýs takýs průsek. Zastavím poblíž, tasím foťák a čtvrthoďku strávím hledáním vhodných záběrů. Pravda, trojnásobný zoom nestíhá, chtělo by to delší tele, nu což, snad příště… dnes musí stačit starý dobrý OLYMPUS kompaktík, na nějž nedám dopustit.
Pokračuju dál po stejné silnici, která mne protáhne po ostrohu nad Vrbnem a stáčí se k jihu. Na první křižovatce odbočuju vpravo, neboť silnička přede mnou prudce klesá do civilizace. Já nadále pokračuju horizontálně, víceméně po druhé straně téhož hřebenu. Silnička opět získává asfalt, mnohde nevalné kvality, jinde zase celkem slušný. Několik kiláků si tak bručím v maximální pohodě, až finálním sjezdem přijedu na silnici z Andělské Hory do Karlovy Studánky. Nechce se mi ještě z lesů, takže otáčím a jedu kousek zpět. Na svahu kopce Dřevina na chvilku stavím, abych si jednak odfrknul, a jednak se mrknul (pod dojmem žní z před tejdne) po houbách. No, žně se nekonají, nicméně něco pěkných kousků najdu, seberu a uložím do kufru. Pak jen sedím na pařezu a koukám do kraje, kolem naprosté ticho a samota, jo, tak nějak vypadá ráj… nebo alespoň podobně.
Vracím se zpět asi dva kiláky, než najdu prudkou svážnici, kterou se spustím na kraj lesa nad samotou Kyselka. Odtud mne místní silnička dovede do Suché Rudné, kde se dám směrem na sedlo Hvězda. Uzounka a naneštěstí značně štěrkovaná okrestička se motá lesy, stoupá a klikatí se, až narazím na levou, kde ústí lesní cesta, kde už jsem před chvilkou byl. Takže dál vzhůru, až se ocitnu u velkého parkoviště na Hvězdě. Když už jsem tady, tak proč nezajet na Ovčárnu? Pravda, byl jsem tam už několikráte (naposledy vloni….), ale mám to tady tak rád, že se tam klidně mrknu zase. Navíc, prohlédnu si škodu po vichřici v údolí Bílé Opavy, kvůli nimž bylo delší dobu uzavřeno.
Mýtnice je již samozřejmě neobsazena a závora je nahoře, tedy lets go! Moc nahoru neženu, spíše jedu pohodu a vychutnávám si skoroalpské parametry této horské silničky. A již je tady finální parkplac na Ovčárně, dál už to jaksi nejde, značky velí stop stejně jako prosté zásady slušnosti při pohybu v přírodní rezervaci. Rád jezdím ledaskde, ale rezervace, to tedy jaksi neee..
Chvilku se poflakuju okolím, vychutnávám si podvečerní klídek, tůristi už jsou vpryč, a všechno kolem to tady je jenom moje! Vrcholek Pradědu osvícený posledním sluncem, do údolí kolem už pomalu vtéká soumrak, je ticho a ani vzduch se nehne, mír a klid skoro kýčovitý, leč reálný.
No, popravdě, útroby mě jednoznačně naznačí, že nejenom poezií, rosou a nektarem živ je člověk. Něco přízemně hmotného a jedlého by rozhodně přišlo vhod. Tudíž jedeme zpátky „domů“. V polovině sjezdu stavím v místech, kde jsou v údolí a na protějším svahu nejmarkantnější známky zimní vichřice a polomu. Podle stop to tady muselo být dost ošklivé, a zdá se že bude trvat ne zrovínka jen pár let, než se jedno s nejhezčích jesenických údolí zvetí.
Na horním okraji Karlovy Studánky stavím na parkovišti, kde je malý dřevěný bufáč, kolem sedí lázeňští hosté převážně starších ročníků a vychutnávají si podvečerní kávičku či něco ostřejšího. Trochu jim ten poklídek na chvilku vyruším, alespoň mají na co koukat a na koho nadávat, že jim brumlání ušlechtilého dvouválce ruší lázeňskou atmosférku. Odstavím bramboru na kraji s výhledem na místní vodopádec, vyfotím si ho, a pak se odšourám do příšeří bufíku.
Zde chvilku vyčkám, než madame udělá toho přede mnou (nese si ven tácek s fefoušema a zelenejma, fujtajxl, ty fefíky jsou citrusy/kompoťáky), a objednám si obligátní kávičku s tatrančičkou, jako koneckonců obvykle. Odnesu si vše ven a u volného stolíku posedím, popiju, schroupám laskominku a je mi dobře. Jo mlsání v lůně velehor…. A vůbec, Karlova Studánka se mi jako lázničky moc líbí, inu asi trochu zatlačím a pokusím se někdy mimo sezónu si tady střihnout tejden nebo dva léčebného pobytu. Koneckonců, zatím jsem ze zdravotního pojištění toho moc nevyčerpal, tak co (jen se nerouhat…).
http://karlova-studanka.turistik.cz/cs/
http://www.k.studanka.cz/
http://www.kstudanka.cz/
Do srazového areálu se vrátím skoro s tmou, ale to nevadí. Odstavím mašinu nahoře u chatky, převlíknu se do občanskýho a sejdu dolů do jídelny/hospody. Dneska se ještě nevaří, ale suda už mají napíchnutýho, tak dám v rychlém sledu dvě, tři piwka, po dni trochu suší… Trochu pokecám s pár Vrakařema, kteří tu také po práci splachují prach a znoj, ale pomalu vyvstává problémek, čím že nafutrovat outroby. Varianty jsou dvé – buďto se odebrat zpět na chajdu, dát si konzervičku a zapít to vezenou slivovkou (a zalézt do vláken), či odkráčet do některé z místních osvěžoven a tam si dát co hrdlo, však to znáte.
Nedá ani moc práce přesvědčit sebe i pár kolempijících, že teplý do žaloudku je fajn, oblíkneme bundy a hybaj. Rozhodneme se pro již několikráte vyzkoušenou Hospůdku U Jiřího, necelý kilometr od Jitřenky směrem na Vrbno. Naštěstí, je tam poloprázdno, kuchyně funguje, obsadíme velký stůl hned u vejčepu a dáme se do toho! Já vsadím na osvědčený „festival řízků“, což jsou tři řízky (hovězí, vepřový a játra) plus obloha. Žrádlo magnum! Plus nějaké to pivečko, no, popravdě, zhřeším na svoji zásadu večír moc nežrat. Ale co, tento víkend bude o hřešení…. A s tím posléze s půlnocí zalézám v pytel a ihned se propadám do tmy.
Tento příspěvek byl redakcí smazán jako spam.