E.H. Shackletona lze označit za opravdového bojovníka. Po řadě neúspěšných pokusů o dobytí jižního pólu, kdy musel čelit se svými muži divokým polárním podmínkám se nevzdal. Bohužel Shackletonova expedice zaznamela úspěch teprve až po jeho smrti.
SHACKLETON Ernest Henry (* 15. 2. 1874, Kilkee, Irsko, † 5. 1. 1922, Grytviken, Jižní Georgia) – britský polárník
Rozkaz opustit loď byl vydán v 17.00. Většina těch mužů však ani žádný rozkaz nepotřebovala. Každý z nich už věděl, že s lodí je konec a že je načase vzdát se pokusů o její záchranu. Na jejich tvářích se nezračil ani strach, ba ani hrůza. Tři dny bojovali bez oddechu – a prohráli. Přijali svou porážku téměř apaticky. Byli zkrátka příliš unaveni, takže jim nezbylo sil k tomu, aby si dál lámali hlavu.
Ve chvíli, kdy v listopadu 1915 drtily mohutné kry svým tlakem loď Endurance, uvědomovali si členové britské polární výpravy, že namísto plánovaného přechodu Antarktidy začíná zápas o přežití.
Vůdcem expedice byl mimořádně zkušený polárník Sir Ernest Henry Shackleton, který se už před sedmi lety (1909) pokusil dosáhnout jižního pólu. Jako důstojník obchodního loďstva se v letech 1901–03 zúčastnil jihopolární výpravy, které velel R. F. Scott. Postoupili tenkrát na 82° 16’ jižní šířky. Shackleton přitom těžce onemocněl kurdějemi. Zahořel neláskou ke Scottovi a namísto spolupracujících členů výpravy zde stáli konkurenti, zápolící o prvenství při dosažení jižního pólu. Shackleton spojoval cestu k pólu s často fantastickými projekty, které mu měly přinést větší bohatství a slávu.
Neúspěšný pokus o zdolání jižního pólu
S lodí Nimrod se Shackleton vydal v roce 1907 do Antarktidy. Přezimoval se svou výpravou v McMurdově zátoce a odtud se někteří členové z jeho expedice (mezi nimi D. Mawson) dali na cestu k jižnímu magnetickému pólu (2 230 km) a vystoupili na sopku Erebus (3 794 m). Na konci října 1908 vyrazil E. Shackleton s dalšími třemi průvodci přes Rossův šelfový led k jihu. Poníci, kteří táhli saně, nevydrželi kruté polární podmínky a zahynuli. Na jejich místě se do popruhů zapřáhli britští polárníci a po Beadmorově ledovci vystoupali do 3 100 metrů. V ledové vichřici si krok za krokem razili cestu, až 9. ledna 1909 dosáhli 88° 23’ jižní šířky. K pólu chybělo již jen 178 km, ale vyčerpaní polárníci, jejichž zásoby se povážlivě krátily, se museli vrátit. Trvalo sedm týdnů, než se (28. 2.) dokázali probít po mimořádně obtížných 2 600 kilometrech nazpátek. Příští den odplouval Nimrod do Evropy, kde Ernesta Shackletona očekávala dlouhá řada poct, mj. povýšení do šlechtického stavu.
Oba britské polárníky předstihl norský badatel R. Amundsen, který na konci roku 1911 stanul jako první na jižním pólu. Shackleton proto změnil své plány; rozhodl se přejít jihopolární kontinent napříč. Zakoupil loď Endurance a 1. srpna 1914 odplul z Londýna, aby jeho nová loď zakotvila počátkem listopadu (5. 11.) na Jižní Georgii. Odtud zamířila do Weddellova moře, ale v noci na 25. ledna uvízla v ledu. Druhá Shackletonova loď Aurora vysadila desetičlennou pomocnou výpravu v McMurdově zátoce. Zamrzla a vítr ji zahnal k severu, aniž mohla pomoci opuštěným polárníkům. Teprve v březnu 1916 mohla odplout na Nový Zéland.
Boj s přírodou
Příroda nedovolila Shackletonovi, aby se vydal na připravovaný přechod Antarktidy a musel přezimovat na lodi, driftující podél pobřeží. S přicházejícím oteplením se zvyšoval tlak ledu a 24. října 1915 musela posádka opustit Endurance. Podařilo se vystěhovat všechno potřebné zařízení a zachránit zásoby. Konečně 21. listopadu se Endurance potopila. Britská výprava se tehdy nacházela na 68° 38’ 30’’ jižní šířky a 52° 20’ západní délky, jak Shackleton zapsal do lodního deníku. Do láhve vložil dopis se zprávou o geografické poloze tábořiště britské polární výpravy a se sdělením o chystaném pochodu na západ.
Trosečníci hledali záchranu na volném moři, aby mohli na záchranných člunech doplout na ostrovy v blízkosti Grahamovy (Palmerovy) země. Počátkem dubna 1916 nastoupili do člunů a mezi plovoucími ledy je unášelo rozbouřené moře. Zachytili se na malém ostrůvku Elephant. Po 497 dnech se Shackletonovi muži dostali na pevninu, ale stovky kilometrů od obydlených končin.
Záchranná mise opuštěných trosečníků
S pěti muži se 24. dubna vydal Shackleton na člunu Caird ke vzdálené Jižní Georgii a 10. května se dostal na její jižní pobřeží. Shackleton se dvěma průvodci museli přejít pohoří, jež dosahuje dvoutisícových výšek, do velrybářské stanice na protější straně ostrova. Po krátkém zotavení začal Shackleton organizovat pomoc pro trosečníky na ostrově Elephant. Až 30. srpna, kdy už polárníci uvěznění na osamělém antarktickém ostrůvku zcela ztratili naději, vrátil se jejich vůdce na chilské lodi Yelcho a podařilo se mu zachránit všech 22 trosečníků: Zůstal jsem stát na palubě a díval jsem se, jak ostrov Elephant pomalu mizí v dálce … Viděl jsem i svou větrovku, jak se třepetá v bríze tam na úbočí pláže. Bude tam vlát k nezměrnému údivu racků a tučňáků, dokud ji některá nám tak důvěrně známá vichřice neroztrhá na kousky, zapsal si lékař výpravy dr. Alexander Macklin. Na Novém Zélandu se Shackletonovi lidé přidali k posádce Aurory a v lednu 1917 vyhledali zbylých sedm mužů, kteří uvízli v McMurdově zátoce.
V prosinci 1921 vyplul Ernest Shackleton na novou výpravou do oblastí, obklopujících jižní pól, aby mapoval oblast od Enderbyovy ke Coatesově zemi spolu s početnými antarktickými ostrovy. Krátce po příjezdu na Jižní Georgii onemocněl chřipkou a zemřel. Velitelem se po něm stal Frank Wild, který se Shackletonem došel v lednu 1909 na 88. stupeň jižní šířky a v letech 1914–16 se účastnil neúspěšného pokusu o přechod Antarktidy. Pod jeho vedením proplula loď Quest 9 700 km v polárních mořích a původně Shackletonova expedice získala řadu výsledků, které obohatily oceánografický výzkum.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
