Slavný český lékař a cestovatel podnikal výpravy do Afriky spolu se svou ženou. Přivezl do rodné země mnoho zajímavých sbírek, které později zpracoval Vojta Náprstek.
Emil Holub
Zarachotila tedy první rána, kterou jsem na této cestě dal proti domorodcům vypáliti. Mířil jsem na levé křídlo a přepálil jsem úmyslně. Fekete a Leeb vypálili do hustého davu ve středu a dva Mašukulumbové, poraněni byvše do ruky a do nohy, zřítili se s výkřikem na zem. Zdali naši černoši na nepřítele mířili čili nic, nemohu určitě říci, ale jisto jest, že chybili. Účinek výstřelu na černochy byl ohromující; veškeren zástup stanul jako zkamenělý a další útoky i pronásledování byly rázem zastaveny. Mnozí černoši běželi k poraněným soudruhům, jiní pak pokřikujíce vyhrožovali nám s kup všekazů, na které velmi rychle utekli. Zatím použili jsme této vhodné příležitosti a pospíchali bažinou – pokud totiž při průchodu močálem, v němž voda až po prsa dosahuje, možno mluviti o spěchu.
Ve vědomí české společnosti představuje dr. Emil Holub největšího cestovatele, který vyšel z našich zemí. Stal se hrdinou knih, které čerpaly z jeho cestopisů, a jeho popularita ještě stoupla díky filmu Velké dobrodružství, který byl natočen padesát let po jeho úmrtí.
První kroky slavného Čecha
Čerstvý absolvent pražské medicíny, okouzlený osobností D. Livingstona, nastoupil v květnu 1872 v Southamptonu na loď, která ho v první červencový den vysadila na jihu Afriky. S mizivými životními zkušenostmi, slabou znalostí angličtiny, ale s doporučením rakousko-uherského konzula začal dr. Holub v Kapsku s lékařskou praxí.
Toužil však proniknout dál do vnitrozemí, cestovat neznámými končinami, kam dosud nevstoupili Evropané. Přenesl své působiště do oblasti mezi městy Kimberley a Dutoitspan, která byla rájem hledačů diamantů. Setkal se s krajanem, rázovitým Čeňkem Pacltem, a i když se později rozešli v nevůli, přineslo toto seznámení Holubovi základní poučení o poměrech v Africe a vybavilo jej cennými radami pro chystané cesty jižní Afrikou.
Výpravy do širokého okolí vytvořily základ pro Holubovy rozsáhlé přírodovědecké a etnografické sbírky, které zaslal do Prahy a které Vojta Náprstek roku 1874 vystavil na Staroměstské radnici. K zvláště významným Holubovým nálezům patří „křovácké rytiny“, které Holub obkreslil, ale i vylámal ze skal.
V listopadu 1873 podnikl E. Holub s volským potahem i pěšky první průzkumnou cestu. Překročil řeku Limpopo a prošel městy Kanje, Molopole a Šošong. Po návratu do Dutoitspanu zahájil širokou publicistickou aktivitu, jejímž prostřednictvím seznamoval veřejnost (a svými dopisy do českých novin a časopisů především českou) nejen se svými cestovatelskými zážitky, s jihoafrickou přírodou, kulturními projevy domorodců, ale i se svým pohledem, lišícím se od názorů kolonizátorů, na problémy afrického jihu.
Fascinace vodopády a nebezpečná Zambezi
V březnu 1875 zahájil E. Holub třetí cestu na sever. Znovu došel do Šošongu, pokračoval okolím slaných jezer Karri-Karri a Soa a přes Pandamatenku k řece Zambezi. K vrcholným zážitkům Holubova cestování patří pohled na Viktoriiny vodopády:
Konečně o čtvrté hodině jsem dospěl k lesnatému návrší a prodrav se křovinami, stanul jsem na pokraji propasti, do níž se veletok řítí. Nikdy nezapomenu toho pohledu. (…) Slyšíme řev, sykot, chvílemi též zřetelně zvláštní zvuk, jímž proud vody naráží na tvrdá úskalí i zdá se nám, že skála se pod námi otřásá, jako by hukot ten pochodil z nějaké jeskyně pod námi (…) Jak malý, slabý a nepatrný jeví se člověk u tohoto díla přírody.
Hostitelem českého cestovatele, který zamýšlel další cestu do Angoly a k Atlantickému oceánu, se stal místní vládce Sepopo, sídlící v Šešeke. Varoval Holuba před cestou po Zambezi, o jejíž nebezpečnosti se Holub přesvědčil, když ztroskotal v jejích peřejích a ztratil přitom velkou část sbírek a deníků.
S obtížemi se pak Holub dostal do Kimberley. Na zpáteční cestu z Afriky si musel vydělat výstavami, přednáškami a především lékařskou praxí. V srpnu 1879 se nakonec rozloučil s Afrikou a 18. října 1879 jej nadšeně uvítala Praha. Na Střeleckém ostrově vystavil exponáty, získané za sedmiletého pobytu v jižní Africe. Své zážitky zpracoval v cestopisu Sedm let v Jižní Africe (1880–81, úpravu provedl Jindřich Metelka). Na úspěch výstavy ale nereagovalo Zemské muzeum a nepřijalo Holubovy sbírky mezi své exponáty.
Ohrožení místními obyvateli a malárií
Obdobný úspěch zaznamenal český cestovatel i při výstavě ve Vídni (1880), kde začal připravovat novou výpravu. Dostala název Rakousko-uherská africká expedice a císař František Josef na ni přispěl 7 000 zlatými. Holub odplouval 22. listopadu 1883 z Hamburku v doprovodu čerstvé novomanželky Rosy a s šesti vysloužilými vojáky – řemeslníky z různých částí monarchie. Český cestovatel zveřejnil svůj úmysl projít Afriku od jihu od Port Elizabeth k severu. Takto formulovaný plán musel znervóznit britskou koloniální správu, která Rakousko-uherskou expedici považovala za narušení vlastních koloniálních zájmů.
Po měsíční plavbě přistála Holubova výprava v jižní Africe. S volskými potahy cestovala „civilizovanou“ částí kontinentu a na podzim 1884 dosáhla dnešní hranice Jihoafrické republiky. Zde však Holub narazil na první obtíže. Členové výpravy onemocněli malárií, tažný dobytek hynul, a tak teprve v červenci 1885 se výprava dostala po nucených přestávkách do Šošongu. Holub opět nedal na varování místního vládce a pokračoval k Zambezi. Dostal se znovu k Viktoriiným vodopádům, u nichž expedice setrvala do listopadu 1885.
Na přelomu let 1885–86 se potíže E. Holuba a jeho spolucestujících vystupňovaly. Zemřeli dva z jeho průvodců a třetího člena výpravy musel poslat do Evropy. Cestovatelé vkročili do území Mašokolumbů (Ilů), kteří se chovali nepřátelsky vůči „bílým mužům“. Neustálé potyčky mezi ztenčenou výpravou a místními obyvateli vyvrcholily 2. srpna 1886, kdy Mašokolumbové přepadli a vyplenili Holubův tábor u vesnice Galulonga. Při jejich útoku zemřel další člen výpravy, zmizela velká část vybavení výpravy a početné sbírky, ztracen byl i cenný cestovatelův deník.
Nedoceněné sbírky
Zubožené zbytky expedice se s obtížemi vracely do Šošongu, kde se všichni mohli zotavit a počátkem března 1887 nastoupit další cestu do Kapského města. V září 1887 odpluli do Evropy, kde byl populární český cestovatel znovu nadšeně přivítán. Další dva roky věnoval zpracování nového cestopisu, který vyšel roku 1890 s názvem Druhá cesta po jižní Africe. Z Kapského města do země Mašukulumbů. Zároveň Holubovi pořádali získané exponáty a výsledkem jejich úsilí byly výstavy ve vídeňském Prátru (od 16. 5. 1891) a na pražském Výstavišti (od 30. 4. 1892). Holub uspořádal přednáškové turné po Spojených státech (1884–85).
V nové budově českého Zemského muzea se ani tentokrát nenašlo místo pro Holubem nabízené exponáty z jeho bohatých sbírek (31 000 kusů). Rozplynuly se mezi dvěma stovkami institucí, jimž český cestovatel věnoval či prodal přírodniny a předměty denní potřeby i umělecká díla, které získal v jižní Africe.
Holub nadále nepřijímal nabídky velmocí, jejichž vlády chtěly angažovat českého cestovatele pro novou výpravu, která by pomohla k rozšíření jejich koloniální říše. V horečnatém shonu raději objížděl česká a moravská města s přednáškami o svých cestách, ale i o aktuálním dění v Africe, kde vypukla válka mezi Angličany a burskými osadníky. Od roku 1901 se začal prudce zhoršovat Holubův zdravotní stav a v únoru 1902 zemřel.
Růžena Holubová přežila svého manžela o dlouhou řadu let († 28. 9. 1958 ve Vídni). Opatrovala věrně jeho pozůstalost a její vídeňský byt představoval útočiště pro české cestovatele (např. roku 1947 jej navštívili J. Hanzelka a M. Zikmund) předtím, než se vydali na chystané výpravy.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
