Zamiloval jsem se – z lanovky je vidět totálně krásná hora – Bolšoj Dongorazon… Musíme ty prsa (Elbrus) zvládnout rychle a jít se podívat sem.
Cesta do Mnichova byla v klidu, akorát na Florenci samozřejmě zavřenej záchod – takže po pár pivkách s Žirafkou hledačka temnýho zákoutí nutná! Autobus s pravidelným odjezdem 23:55 odjíždí v 23:47, poloprázdnej, je to rádoby luxus, každej dostane sluchátka s možností volby programů jak v lepším letadle, ale sedačka mi vůbec nesedí, nemůžu se uvelebit. Taky mě hustě ruší film co promítaj asi na 16-ti obrazovkách – TLUSTÁ ŘECKÁ SVATBA – HNUS!! Takže do Mnichova přijíždím totálně nevyspalej, chvíli na prázdným autobusáku v 5 ráno tápu, ale za chvilku, ale za chvilku to začíná bejt jasný, kudy přejít na vlak U (U6) a pak na Marianplac a na S8 na letiště. Informace na mašině na lístky samozřejmě jenom německy, takže mi to trvá, ale pak se zorientuju jakej lístek… problém nastává, že mám jenom 20-ti eurovku a mašina bere maximálně 10 EU. Zachrání mě jeden Čech, kterýho si pamatuju z našeho autobusu, trvalo mu naštěstí tápání stejně dlouho, jako mě. Asi v 6:20 dorážím na letiště, chvíli se tam procházím, jestli bych nenašel Mattiase, ale batoh je těžkej a tak si sedám a podřimuju. Asi v 9 zapínám mobil a volám Mattiase, po pár nedorozuměních se setkáváme a poprvé vidím všechno vybavení naší skupiny – hustý, hustý – později všichni kromě mě platí nadváhu. Letíme linkou Minvody a podle toho letadlo vypadá – trošku otlučený. Mám lístek jinam než Švédi a tak sedím sám, vedle mě sedí kluk, Rakušan, taky jede na Elbrus, chce si povídat, ale já jsem tak nevyspalej, že celej let prospím. V Minerálních vodách je už letiště takový, jaký by člověk očekával – polopolní, kromě našeho tam není žádný jiný letadlo. Při cestě pěšky z letadla do letištní budovy si fotím – a dostávám docela slušnýho sprďáka – je to přeci zakázaný, ještě jsem byl na oficíra drzej – chtěl jsem si procvičit ruštinu. No… Později s hrůzou zjišťuji, že je to ten samej jako na pasovce, ale už se mezi tím uklidnil a v pohodě. Všechno, formality a bágly, je v pohodě a po nějakým čase (ne malým) jsme v Rusku, A teď to začíná – místo abychom šli s ukrutně těžkejma batohama do města a hledali autobus a později zjistili, že ten den už žádnej nejede, čeká na nás na letišti delegátka a později autokar. Čekáme ještě v letištní „hale“, původně jsem myslel, že by tam měl být bankomat a vyberem nějaký rubly, ale místo toho je tam opuštěná rozmlácená budova s minibazarem, kde se nedá koupit ani moroženoje. Naskládáme se do autokaru, Rakušák sám do volhy, která tam na něj taky čeká… Cesta je dobrá úplně něco jinýho než v Kyrgyzstánu. Dojíždíme do Azau – poslední minivesničky v údolí na svahu Elbrusu a náš barák je poslední ve vesnici – 2 350 metrů podle švédskejch vejškoměrů, samozřejmě, že mají každej svůj. Čeká nás majitelka a večeře, ohromuju hostitele, že rozpoznávám „manty“. Pokoj je luxusní, nikdy jsem na cestě v tak luxusním nebyl. Bydlím s Marcem.
18.6. Lanovkou a pěšky na Čeget (aklimatizace)
Ráno když se sejdem před hotelem vybaveni na aklimatizační tůrku, vypadáme jako 3 plně vyzbrojení vojáci pro 21 století a já českej outdorovej manekýn. Např. Mattias má „kamela“ – pytlík s vodou v batohu a od něj hadičku s náustkem před pusu – hadička je obalena neoprenem a naústek chráněn proti zamrznutí obalem, to všechno je samozřejmě profesionálně přichyceno k popruhu batohu. Marco má nahoře na popruhu připevněnou GPSku. Výhledy jsou nádherný – takový zvětšený Švýcarsko. Jedeme lanovkou – ta je supr, protože sedačky jsou malinký a nepřibrzdí při nasedání a vysedání a s batohem před sebou se tam naskakuje a vyskakuje srandovně. Pak jdeme částečně po kameni, částečně po sněhu na Čeget – ušli jsme snad ani ne 500 výškových metrů a dál už „nemůžeme“, na vrchol Malýho Dongorazonu bychom to prej nestihli do zavíračky lanovky, o tom, že bychom šli pěšky dolů se neuvažuje… Pak si na sněhu dáváme praktika záchrany z trhliny, zakopáváme sněžný kotvy, vážeme prusíky a tak… docela slušná lekce horský „rescue“ a zadarmo, maj to hrozně vymakaný a já o tom nevím nic… musím se to naučit, abych jim to nekazil. Nicméně nestíháme lekci dokončit, protože už se blíží zavíračka lanovky, talže balíme fidlátka a jdeme naskakovat. Zamiloval jsem se – z lanovky je vidět totálně krásná hora – Bolšoj Dongorazon… Musíme ty prsa (Elbrus) zvládnout rychle a jít se podívat sem, musím je překecat nebo jít sám nebo potkat Čechy.. A teď už nepíšu, protože jdu na večeři.
18.6. Pokračování
Večere byla celkem vkusná, už ani nevím co, pak dáváme pár pivek v baru, ale moc (teda vůbec) to tam nežije, jdeme celkem brzy spát… opět do přepychvýho pokoje v přepychovým hotelu, kecáme s Marcem o autech a muzice – má BMW3 a poslouchá hip-hop, prej existuje dobrej švédskej hip-hop, tak to bych chtěl vidět. Balíme na ráno – všechno vybavení na sníh, sněžnice, mačky, atd. Taky nějaký jídlo, který necháme u Diesel hutu, kde si ho pak vyzvedneme při našem výstupovým pokusu – u Disel hutu se naše cesta spojí s nejvyužívanější cestou od lanovky.
Ráno po snídani jedeme „taxíkem“ (!) do Terskolu, kde začíná naše cesta na Elbrus a kde doufám, že koupíme jídlo, které „nám“ chybí na cestu – chleba a čokoládu.. jdu do obchodu a zjišťuji, že to nebude tak snadný.
19.6. Vstáváme brzy
Abychom byli první na lanovce, první tam nejsme, ale mezi prvními, jo.. lanovka je… no jak jinak než ruská, rozbitý okno kabinky zalepený novinami… jsou tam s námi ruští lyžaří, kteří jedou nahoru na ledovec lyžovat. Musí se 2x přestupovat, je to celkem dost drahý… 70 rublů jedna.. takže 210 rublů až nahoru (to samý zpátky samozřejmě). Poslední úsek je už jednosedačka pro lyžaře. Ukazuje se supr ruská mentalita – je tam spusta dětí, všichni strašně řvou a suveréně předbíhají, vlekař a další dospělí taky řvou a suveréně mlátí děti po helmách.Vypadá to, že se snad na řadu nedostaneme, nakonec dáváme vlekaři trošku víc něž je cena lístku a nějak se tam nacpem… a jsme na konci ve 3 700 m.., no, nedýchá se (mi) nejlehčeji… cesta pokračuje na Diesel hut a pak na Pastuškova Rocks (4 600 – 4 800).. ptám se v kolik jede poslední lanovka a dostávám dvě zcela různý odpovědi.. jedna, že ve 3 a druhá, že v 5,, tak průměr je 4. Jdeme k Diesel hut a tam kopeme díru pro naše věci.. moc to nejde, je strašnej vichr a sníh zmrzlej. Pak pokračujem s tím, že když to půjde, dojdem k Pastuškově skále.. jde to.. no, tak nějak.. cítím se slabě, jako vždycky poprvé v 4 000… Marco a Mattias jsou na tom líp než já, Bengt výrazně hůř. Jdeme s Marcem (pěšky) a kecáme, cesta celkem ubíhá, Mattias se drží vzadu s Bengtem (jsou na skialpech). Bengt pak už nejde a Mattias nás později dohání těsně pod těma kamenama (Pastuškovejma), jsme nad 4 500, dáváme na rychlo výrazně větrnou svačinu, měříme si opět naše hodnoty… vychází mi tep 45,.. že bych umíral!!.. měření je nějaký nepřesný, asi zmrzlá baterka. Slušně mi vykosly ruce a nemůžu se v tenkejch rukavicích zahřát, tak jdu dolů s rukama vraženejma v podpaždích, pospícháme abychom to stihli na ten horší údaj.. na 3-tí. Stíháme to v pohodě, na první mezistanici jsou Mattias a Bengt odchyceni nějakejma Rusákama, který tam chlastaj a musej si s nima dát vodku. Úplně dole pak jdem do restauračky se zahrádkou na šašliky, nabízejí nám ovčí (jehněčí?) nebo kuřecí,, ptám se personálu, jestli je „vazmožno iz svinja (prasete).. a dost jsem je všechna svou otázkou pobavil, vím, že jsme na Kavkaze, blízko muslimskýho vlivu, ale myslel jsem, že je tady normální Rusko, ale asi ne.. „Zábavé“ je, že během toho co čekáme na šašliky, přivezli náklaďák s betonovejma tvárnicema a chystaj se to složit přímo před grilem, kde se dělaj šašliky… ok, normálně to tam šoupli, samozřejmě prachu jako svině. Bengt spí na stole s hlavou v dlaních, vypadá hotově. Mě jenom trošku hučí v hlavě, když se vracíme do hotýlku dávám si jeden paralen a je to OK. Bengt svoje šašliky vůbec nesní, což samozřejmě oceňujeme a rozdělujeme si je. Pak máme ještě nějakej čas do večeře.. 2 hoďky a tak nám slehne. Po večeři jdeme „trénovat samozáchranu vylézání z trhliny na prusíkách“. Šaškujem tam s lanem pověšeným na jednom sloupu od nepoužívanýho vleku… vymysleli děsnej systém, ale ok,, alespoň jsem se něco novýho naučil.. Pak jdeme balit na zítra (už na 4 – 6 denní výstup se vším vybavením)… nejdříve, ale rozdělujeme „společný“ vybavení, to je hustý kolik toho mají.. pro mě to společný není, protože to nechci. Nakonec nafasuju 50 m lano.. je to hustý, protože jsme 4 a máme 2 50-ti metrový lana. O úrovni vybavenosti svědčí následující – máme jednoúčelovej foťák (Mattias přivez).. každej máme svůj normální foťák.. takže celkem 4, po celkem dlouhý diskuzi jestli můžou selhat všechny 4 foťáky najednou, „rozhodujeme“, že ne a tak náhradní foťák neberem…! Samozřejmě, že máme 2 rádia – vysílačky… Pak balíme ještě asi do 1:15 a jdeme spát.. stresuje mě tak velkej batoh a v noci se mi zdají sny o bolesti v zádech. A už mě nebaví psát a tak jdu spát, takže o tom, jak jsme nesli těžký batohy první úsek cesty na „observatoř“ až příště.
20.6. Nosiči
Ráno po snídani jedeme „taxíkem“ (!) do Terskolu, kde začíná naše cesta na Elbrus a kde doufám, že koupíme jídlo, které „nám“ chybí na cestu – chleba a čokoládu.. jdu do obchodu a zjišťuji, že to nebude tak snadný. Chleba totiž nemají a bude možná až v 1-dnu, až ho přivezou, v dalším obchodě je to podobný, asi společná distribuce. Švédové se k tomuto „problémku“ tváří netečně.. zjišťuji, že oni přeci všechno mají.. mají nějaký speciální vojenský vysoce energetický jídlo v pytlíkách.. kupuju alespoň hodně čokolády a jdem… bez chleba.. na čtyři – pět dní.. to je pěkně na pichu. Ještě se tam na silnici u začátku cesty fotíme asi 10x jako magoři.. oni ve svých hi-tech skialpovejch lyžákách – to je děsný. Mattias si to může dovolit – je to namakaná mašina, ale Bengt je úplně v prdeli. Máme na dneska 900 vejškovejch metrů na observatoř, jdeme v lehkým pršení, já jedinej ne v gore-skafandru. Stejně bych byl víc mokrej zevnitř než zvenku, jde se mi dobře i když batoh tíží, je tam asi o 8 kg víc, než kdybychom šli s Jirkou. Dochází k prvnímu nedorozumění, Mattias mě začíná nějak srát, je to zelenej mozek, mašina, bezpečnostní magor. myslí si, že když unese 40 kg, že donutí ostatní, aby to nesli taky, jenom kvůli jeho bezpečnosti. Po 2-3 hodinách dorážíme k nádhernýmu vodopádu. Na místě na cestě, kde je odbočka k vodopádu a uděláme si zastávku na oběd..budeme vařit.. nemám ale dost vody a stejně chci jít nejdřív k vodopádu.. Mattias mi ale doporučuje ať si od někoho vodu vezmu (ne od něho) a nejdřív uvařím.. zatím jsem „hodnej“ a tak to udělám, zatím co vařím, Mattias se zvedne a jde s láhvema k vodopádu, v pohodě dovařím a dojím, pak se vrací Mattias a prej proč jsem nepřišel, že na mě čekal.. To už je trochu moc. Pak jdu fotit k vodopádu a pak trošku napřed, abych se s nima nemusel bavit, Bengt je stejně tak pomalej, že by ho předešel i Gepík (náš pes) ve svejch 14-ti letech. Pak mě dochází Marco a za Mattiase se omlouvá. Marco je fajn, s ním si rozumím, kecáme o ženskejch a tak.. Bengt (kněz) je taky fajn, akorát se svým druhým batohem na břiše nemá na horách co dělat. Takže to není Švédi versus já, ale Mattias versus já. Ani pořádně nerozumím jeho angličtině – mumlá. Docházím s Marcem na úroveň sněhu a scházíme trošku z cesty a hledáme místo na stany… dochází nás i Mattias.. už na lyžích.. jako nic, ještě před chvílí byl docela dle. Vybíráme místo na stany na jednom sněhovým poli a Marco s Mattiasem začínají kopat místa na stany. Já, když vidím Bengta, jak se v dáli pachtí, scházím k němu trošku do údolí a vynáším mu batoh k nám. Pak jako poslední kopu záhrab, všichni jsou už zalezlí a vaří,.. postavil jsem si úplně krásnej domeček. Je chladno tak -2, zmrzly mi ruce, nějak se nemůžu zahřát, pak si beru vodu s sebou do spacáku, aby nezmrzla, píšu deník a jdu spát.
Údolí je totálně „divoký“, musím si hledat cestu kolem říčky, všude to vypadá, že často padaj kameny, dávám si kurevskýho bacha. Nacházím úžasnej vodopád, ale nemá cenu v plýskanici ani vytahovat foťák. Dojdu až do závěru údolí, rozdvojuje se, na jedný straně je docela pozvolnej ledovec a na druhý ledopád, chci se jít podívat na ten pozvolnej, ale nemůžu nijak přejít říčku, nakonec to vzdávám a otáčím.
21.6. 3:00 Spím
..a někdo mě budí, zas ta zelená hrouda Mattias…, že prej Bengtovi klesl poměr kyslíku v krvi na 60% nebo co. má na to samozřejmě měřák.. a že prej divne dejchá a že musí dolů a že oni dva Mattias a Bengt půjdou dolů, já mám vstát, sbalit svůj stan a přestěhovat se do Mattiasova a Mat. odnese můj stan dolů, že už ho nebudeme potřebovat. Pak se Mat. vrátí a budeme pokračovat ve 3-ech..ok, zní to logicky a tak neochotně vstávám a potmě za kurevskýho mrazu balím. Mezitím zjišťuji ale problém… řežou mě oči.. je to stejná bolest jako v březnu při zánětu rohovky.. kurevsky hnusná věc. Chvíli trvá než se s tím srovnám, ale pak si říkám, že už máme stejně problém a tak holt půjdu s Bengtem dolů já.. (Mat. s Marcem by mohli pokračovat). Ale Mat. o tom nechce ani slyšet, holt se musí postarat on (velitel jednotky:) a tak Mat. s Bengtem jdou a já si jdu na chvíli ještě lehnout do Matova stanu, nechce se mi jít po tmě… budíka na 5:30, už je světlo, balím a bez snídaně jdu, abych se dostal pryč ze sněhu než začne svítit slunce. Jsem zklamanej a nasranej, ale ne tak jako když jsme se vraceli z Pisca, když byl Jirka v Jižní Americe nemocnej, přeci jenom Elbrus není tak vysoká motivace. Pak jdu z Terskolu do Azau (to co jsme před tím jeli taxíkem) pěšky, zdálo se mi to blízko, ale překvapuje mě, že je to nakonec 50 min slušný makačky do kopce s tím zkurveným batohem, kterej ještě ztěžknul, jak se namočil stan. V 10:00 docházím do hotelu, Bengt vypadá vážně zle a unaveně. Mat. půjde zpátky za Marcem, ale jenom pobalej věci, co tam zůstaly a přijdou taky dolů. Jdu se osprchovat a že bych šel spát, ale za chvilku ťuká Bengt, že mu je vážně zle a že by jel k doktorovi…ok, Táňa.. vedoucí hotelu už o tom ví a volá Andreje (svýho muže), kterej přijede s gazíkem.. čekáme a pak jedeme do vesnice Elbrus k vraču (doktorovi). doráží do skutečně polní polikliniky… Bengta poslouchají a nějak se jim to nelíbí.. prej má asi pneumotorax a bude musit do nemocnice do města na roentgen. Já mezi tím buzeruju telefonem Tomáše v Praze, ten zjistí ve Střešovicích, jak se jmenoval lék na oči, co jsem bral tenkrát při tom zánětu.. využil bych toho, že jsem u doktora a nechal si předepsat to samý.. nakonec mi Tomáš posílá úžasnou 9-víti dílnou SMSku i s výčtem všech účinnejch látek v tom léku a latinským názvem pro zánět rohovky. Ukazuju to doktorovi a ten říká, že musím ke speciálnímu doktorovi.. optikovi, ale ten je naštěstí ve městě, kam vezeme Bengta. Jedeme dalších 40 km a dorážíme do města (nějaký těžký jméno, už umím docela číst azbuku, ale tohle jsem nezvládl) do „nemocnice“ asi tak 3x horší než kyrgyzstánský sanatorium, teda ani já bych tam nechtěl zůstat, natož Bengt, kterej (jak zjišťuju během hovoru) je poprvý v životě mimo západní civilizaci. Strašně dlouho čekám, než mu udělají roentgen a pozoruju cvrkot na codbě.. vážně zajímavý lidský typy tam chodí sem a tam, každej má úplně jinou uniformu… neviděl jsem 2 sestry ve stejný uniformě, všichni mají srandovní vysoký čepice.. zdraví se Salaam alejkum. Táňa je s Bengtem, takže mě jako „překladatele“ nepotřebuje! Nakonec ho přivádějí a má ho tam, pneumotorax (díru v pravý plíci).. tak zelenej mozek Mat. měl pravdu. Říkají, ale že je to malý a není to vážný, ale že si ho tam musí nechat, že když už ho tam vyšetřili, mají za něj „odpovědnost“. Vysvětluji Bengtovi, že to bude asi podobný jako u nás a že může podepsat „reverz“ a nemusí tam zůstávat.. ale je tak vyplašenej, že tam zůstává. Ok, bude na chirurgii, jdu tam do pokoje s ním… a je to asi nejlepší pokoj co v nemocnici maj… televize, čistej, jídlo bude dostávat sem. Píšu mu v latince pár ruskejch frází a pak se ptáme kolik to bude stát, kvůli pojištění a tak… nikdo z doktorů neví, nikdo nic nechce říct, asi takovej případ ještě neměli, nakonec jeden doktor nesměle říká.. možná 500 rublů/den. Necháváme nešťastnýho chudáka tam a jedeme s Táňou a řidičem hledat očaře, v nemocnici totiž není. Někdo nám poradil, že někde v paneláku, ok, nakonec to nacházíme, fakt to tam je.. zadní vchod do paneláku, vypadá to tam, jakoby ve 2-hým patře bydlel pasáček vepřů a každej den si vodil skrz vchod svoje stádečko domů… ale skutečně v 1-ním patře je optika, je tam spousta čekajících lidí, hluk brusky, jak asi vyrábějí brejle a jedna docela sympatická doktorka. Jako cizinec jdu hned na řadu, doktorka rozumí tomu co mám napsaný od Tomáše, Táňa mě nechává, ať si to rusky zařídím sám. Docela to jde i když všechno nerozumím. Doktorka pouští na psacím stolku lampičku s 40-ti Watt žárovkou, bere zrcátko a kouká mi do očí.. říká „rježeť?“.. „da“. Ok, hotovo, problém je, že stejnej lék s kombinací účinnej látek v Rusku nemaj a tak mi předepisuje nějakej podobnej… Předepisuje, to znamená, že načmárá něco na papírek bez jakýhokoliv potisku, bez razítka. Pak hledáme lékárnu, jsem poměrně překvapen, když nakonec zastavujeme před „trafikou“. Alespoň vypadá jako trafika na náměstí, malinkej stánek, ale je to skutečně lékárna. „Lékárnice“ říká, že to moje předepsaný nemaj, ale že má něco podobnýho.. tvářím se na to divně.. a tak to zase uklízí, nakonec jí musím prosit, aby mi dala alespoň to.. ok, 30 rublů, recept mi vrací.. vypadá to, že v Rusku člověk moc nepotřebuje, aby si koupil lék s antibiotikama. Po cestě ještě potkáváme další „trafiku“ v jedný vesnici, řidič zastaví a azatroubí.. z domku opodál přiběhne paní/slečna a trafiku otevře. Tentokrát to co potřebuju má, loví to v haldách léků na zemi, nakonec mi dává lahvičku, ve který je obsahu asi 1/10 celkovýho objemu a kapátko, jehož „hygienickej“ obal se jí rozpadá v ruce. Ok, ten první lék se mi zdá důvěryhodnější a tak se nakonec večer rozhoduju pro něj. Dorážíme do hotelu, Mat. s Marcem čekají a nechají si všechno vyprávět. Večer balí Bengtovi věci, půjdou ho zítra navštívit, dáme pár pivek a jdeme spát.
22.6. Ráno
je totálně hnusně pršo-sněží, fouká vítr, válej se mraky.. stejně by nás to z kopce vyhnalo. Na návštěvu nejedu, pospávám, šetřím oči. Mat. s Marcem, až se vrátí, pojedou lanovkou nahoru a možná zítra zkusí vrchol. Já ne, budu zalezlej, možná trochu trekovat. Odpoledne, když se vrátí (Bengtovi je prej dobře, ale je srandovní, dostává nitrožilní výživu), se balí, nechávám je, jdu se projít do údolí Azau.. počasí totálně šedivý, je ideální pro moje voči. Během minuty jsem totálně mokrej, je docela chladno, nadávám si, že jsem si nevzal rukavice. Údolí je totálně „divoký“, musím si hledat cestu kolem říčky, všude to vypadá, že často padaj kameny, dávám si kurevskýho bacha. Nacházím úžasnej vodopád, ale nemá cenu v plýskanici ani vytahovat foťák. Dojdu až do závěru údolí, rozdvojuje se, na jedný straně je docela pozvolnej ledovec a na druhý ledopád, chci se jít podívat na ten pozvolnej, ale nemůžu nijak přejít říčku, nakonec to vzdávám a otáčím. Vyčasuje se a cestou zpátky dokonce se i párkrát vyskytne sluníčko, škrábu se k vodopádu a fotím. Cestou zpátky potkávám vojáka.. docela se lekám, protože, když jsem šel tam byla tam cedule “CTOЙ“ (Pohraniční zóna), ignoroval jsem ji, ale je v pohodě, mladej klul, jenom se zdravíme. Pak docházím do hotelu, už jsem tu sám. U večeře sedím s jedním Švédem, kterej se vrátil z vrchu s edémem plic a omrzlou držkou. Má ještě kamarády nahoře, kteří budou musit to zkusit znovu zítra a pak makat dolů a společně na letadlo. Měli na celej Elbrus tejden.. ptám se ho jak můžou bejt tak blbí.. neví. Je to doktor ze Stokholmský nemocnice a tak mi trošku radí s očima. Nikdy nebyl na „hoře“, jen ho vzali s sebou kamarádi, říká, že mu bylo celou dobu, dokud to neotočili kvůli počasí, „dobře“, že měl jenom tunelový vidění, doktor a možná jeden z nejjasnějších symptomů. Dáváme pivko a pak jde spát, že je unavenej, nedivím se. Já dávám druhý a píšu deník, až mi pěkně bolí ruka..(!) Zejtra půjdu do dalšího údolí pod Dongorazon podívat se na jezero, chci vzít doktůrka s sebou.. uvidíme jak na tom bude ráno, Asi se přestěhuju, nějakou gostinicu vždycky najdu, tady je to drahý..Spokojnoj noče.
Pak potkávám, míjím vojáky, jeden se trošku zdrží, čeká na mě.. je to mladej kluk, úplně v pohodě, usmívá se.. představujem se.. je to Míša.. ptám se jestli tu rabotajet, Da, služba, ochraňajem granicu. Ptá se jestli mám graničnyj propusk, říkám, že jo a suveréně mu dávám povolení na Elbrus (Elbrus vůbec není v hraniční zóně).. chvilku na to kouká a pak to skousne.
23.6. 21:00 Švédové, kteří končí, tady hrozně chlastaj
Ráno očekávám zprávu od M&M, ale nic. Snídám s doktorem a cítí se ještě moc slabej a do údolí se mnou nepůjde. Po snídani přebaluju věci, vyřazuju “security”, věci který už nebudu potřebovat a vyrážím do údolí Čeget. Je to údolí s ledovcovým jezerem pod stěnou mý milovaný hory – Bolšovo Dongorazonu. Světlo je super (teda ne pro moje oči, ale musím je testovat).. a tak se proměňuju v turistu – fotografa. Výhledy na Čeget jsou famozní. Později stoupám nejdřív pozvolně podle ledovcovýho potoka, volím trošku špatně cestu, zavede mě pod obrovskou čelní morénu po břehu potoka, chvilku skáču po kamenech,ale nejde to a tak se vracím. Pak se drápu, plazím, po rozkvetlý louce, kontrast trávy, stromů a obrovský ledový stěny Dongorazonu je totální pastva pro oči a fotografickej materiál… latentních obrázků valem přibývá. Pak už jsem docela vysoko, začíná ledově foukat, přivazuju si klobouk, už vidím jezero. Pak potkávám, míjím vojáky, jeden se trošku zdrží, čeká na mě.. je to mladej kluk, úplně v pohodě, usmívá se.. představujem se.. je to Míša.. ptám se jestli tu rabotajet, Da, služba, ochraňajem granicu. Ptá se jestli mám graničnyj propusk, říkám, že jo a suveréně mu dávám povolení na Elbrus (Elbrus vůbec není v hraniční zóně).. chvilku na to kouká a pak to skousne. Tváří se jako, že bych dál už zrovna chodit nemusel, říkám mu, že tam má bejt víc nahoře ještě jedno jezero a že bych tam chtěl jít. Říká, že se budem muset zeptat “starševo”, ale na konec to nechávám bejt..je fakt hnusnej vítr a jezero je vážně blízko hranic. Tak se domluvíme, že se otočím, usmějem se na sebe a každej jdem na jinou stranu. Později si najdu místo v závětří, svačím a užívám přítomnost STĚNY, jsem tady dost dlouho, abych si vybral nejlepší okamžik na fotku, pak už jdu dolů…rapidně se otepluje. Pořád nemám žádnou zprávu od M&M, jsem nervózní… byli jsme domluveni, že napíšou vždy ráno a večer, takže už postrádám 2 zprávy. Večer se Mattias konečně ozve, prej zprávu posílal, chce vědět předpověď počasí .. zítra zkusej vrchol. Předpověď je kurevsky zimní –19, ale hezky. Bengt chudák pojede zítra domů. Večer píšu deník v baru. Je tu skupina Švédů+Němec+jejich 2 průvodci, oslavujou to, že se nedostali na vrchol a zejtra pojedou domů.
24.6. Ráno
Dobaluju věci nahoru a po snídani jedu lanovkou, poslední, třetí úsek nefunguje a tak hážu batoh a hrabu se po sjezdovce nahoru. Mezi tím co jdu, vlek pustěj, no nic, už si to vyšlápnu. Pak pokračuju k Prijutu 11 a hledám stan kamarádů, nacházím ho dobře schovanej mezi kamenama. Dorážím tam asi ve 12, překvapuje mě Mattias, kterej leží ve stanu… bylo mu po cestě na vrchol zle a tak se vrátil a Marco pokračoval sám na vrchol. Nevypadá (Mat.) moc dobře, kousek od jejich stanu je schovaná “základna” jednoho Poláka, kterej tam evidentně žije v kousku trupu letadla a je děsně přátelskej. Během rozhovoru vedeným v česko-polsko-ruským jazyku (rozumíme si výborně) zjišťuju, že sám leze na hodně těžký hory (Pik Poběda, Pik Komunizma – to je podle něj lehký, kromě jiného se pokoušel o zimní výstup na K2) a zároveň průvodcuje pro Polskou cestovku – zrovna tady čeká na klienty, loni byl s klientama na Piku Lenina 2x, dokonce možná ve stejný době jako my. Pak si stavím stan, děsně fouká – dává mi dost velkou práci postavit domeček z kamenů tak, aby vítr stan neodnesl nebo neroztrhal. Dělám to asi 2 hodiny a výsledek je tak … Mezi tím čekáme na Marca, už by tu měl být …nakonec přichází a dal to.. láhev co měl v batohu má zmrzlou na led. M&M jdou spát a tak já taky zalejzám do stanu, ja docela kosa a tak nastává proleh. Večer se chlapci budí a jdem vařit do “domečku” Poláka, je to příjemný.. pohodlně si tam rozvaříme sníh na vodu a uděláme večeři. Jeho klienti nedorazí, protože dvěma z nich je blbě a tak je rád, že jsme tam my. Nabízí i, že půjde ráno na druhej východní vrchol a že jestli chci jít s ním. Přemýšlím o tom, byla by to slušná šance, ale nakonec to odmítám.. přeci jen to bude moje první noc ve 4000 a vrchol je ještě 1600 nad námi. On bude vstávat ve 2:00, já v 5:30.. ale jenom na focení Bolšovo Dongorazonu a Užby při východu slunce. Mattiasovi je pořád blbě a tak se rozhoduje, že má “horskou nemoc”.. no nevím, každopádně se balí a ještě za světla sjíždí na lyžích na horní stanici druhý lanovky 3000 (nebo kolik) a bude tam spát na zemi. My pak jdeme s Marcem taky spát, máme to luxus… každej svůj stan. Očekávám v noci hustou kosu, ale nakonec vítr ustává a ještě je mi ve spacáku vedro.
25.6. Očekávám
co oči po dni na ledovci a v pohodě. Ráno v 5:30 realizuju naplánovaný focení, akorát musím nejdřív zahřívat baterky, který zamrzly. Pak zas zalejzám. Nakonec vycházím v 9 na aklimatizační tůrku, chci dojít do 5000, abych dohnal aklimatizaci kluků a potom dojít a dojet k nim dolů… abychom se tam večer sesynchronizovali a už byli víc jako fungující grupa. Zpočátku mi to jde famózně rychle, za hoďku jsem u Pastuškovy skály, za 2:1/4 u začátku traverzu. Mezitím potkávám Poláka, jak už se vracídolů. Chlapci se válej v posteli a popávaj, jen se vzbuděj a smějou se mi, jak jsem červenej.. a fakt, zapoměl jsem se namazat. Dávám si sprchu, chlapci furt spí a tak mě pěkně štvou a tak vyrážím sám do restaurace na pivko a šašlik.. Je to pohoda, pozoruju život a píšu deník. Je to dobrý už mám aklimatizaci jako prase a tak pokud bude dobrý počasí to dám v pohodě. z vrcholu, cítím se úplně dobře (už jsem v 4700) a tak si vyčítám, že jsem byl línej a nevstal s ním ve 2h. Později na traverzu a působí hustá kosa a blízkost 5000, že už jsem pomalej jako šnek a tak to vypadá, že můj dnešní cíl byl zvolenej správně. Později ve 12 v polovině traverzu, tak jak jsme se domluvili s Marcem, že je 5000 podle jeho GPSky, to otáčím, něco sním, ale je taková kosa, že se nedokážu napít ledový vody. Pak pádím dolů, abych stihl zabalit stan a dojít do 3tí k lanovce (mají zavírat). Ještě se bavíme s Jackem, nechávám si uněj nějaký jídlo – konzervy a bombu na vařič – na příští pokus. K hořejní stanici lanovky docházím v 14:38 .. a NEJEDE. Běžím tedy dolů po sjezdovce na horní stanici druhý (kabinkový) lanovky, abych to stihl taky do 3tí, mám toho s batohem dost. Rusáci mě pěkně serou,.. jen tak si zavřou lanovku. Nakonec kabinku stíhám a dojíždím
25.6. Pokračování
Večer se slušně pohádáme a to tak, že všichni se všema. Jsem nasranej, protože jsem si připravil varianty, jak zorganizovat posledních pět dní.. oni se na to kouknou.. hm, a Mattias řekne, že on pojede zítra nahoru kvůli aklimatizaci a Marco, že nepojede, že bude hnusně. Já jsem taky pro nejít, připadá mi zbytečný sedět v 3700 a čekat. Jsem hodně nasranej a říkám, že to není žádná diskuze a že se tedy taky zařídím podle svýho a že je to jako bych jel do Ruska sám. Je tam ještě víc věcí, které se řešej.. Bengt, moje oči, moje aklimatizace. Mat se hádá s Marcem, že se s ním měl vrátit, když mu bylo zle a nejít sám na vrchol. Prostě pohodička..
Ráno v 1:30 nám všem zvoněj budíky, jako by na to nemohly zapomenout.. Vaříme a teď přichází něco, co se mi ani nechce psát.. pojedeme sněžnou kočkou . rolbou. na Pastuškovy skály 4500 tam, kde jsem byl včera na procházce. Částečně o tom byla taky naše předvčerejší hádka.. Mattiasovi tolik záleží na vrcholu, že to chce udělat nejjednodušším způsobem a já zas nechci jít sám (Marco je indiferentní).
26.6. Trek v údolí s Marcem
Ráno jede Mattias lanovkou nahoru do Barelů (3700) kvůli “aklimatizaci” přestože je hnusně a podle předpovědi má bejt hnusně alespoň do zejtřka. My s Marcem nikam nejedem – Marco už na vrcholu byl a aklimatizace ho nezajímá, já si myslím, že sezením v 3700 bych stejně nic nezískal, radši si v pohodě odpočinu dole a pak půjdu až nahoru. Jdeme tedy s Marcem na trek v údolí, vybíráme si nějaký boční údolí a že tam dojedem místním autobusem. Nejdřív jdem loudem do Terskolu a na poště nacházíme internet. Pak se ptáme na autobus, jedna informace je, že za hodinu (čerez čas), druhá, že v jednu (je 11:30). Nečekáme tedy a vybíráme nejbližší boční údolí, do kterýho se dá sejít pěšky a jdem, je počasí takový pršo-nepršo. Jdem podél silnice dolů hlavním údolím a začínáme potkávat spoustu Rusáků na výletě z hotelů – všichni v teplákovejch aoupravách Adidas apod. samozřejmě. Po čase docházíme k zajímavému místu – parkoviště, udusanej plácek, stánky, relativně spousta lidí – uprostřed ničeho. Říkám si, že tady musí něco bejt – kousek nahoře je pěknej vodopád – ale ty jsou všude, to je normálka, pak si všímám, že lidi choděj s kelímkama – tak asi nějakej minerální pramen nebo co. Pak konečně asi po třech hodinách celkem docházíme k “našemu” údolí… Marco už tam ani nechce jít, protože stejně to musíme už pomalu otočit. Jdu se tam tedy podívat sám – vypadá to tam docela hezky divoce. Je tam celkem velkej bystrej potok, po čase nějakej památník padlejm a prudce se zvedající pěšina. Otáčím to. Cestou zpátky se stavíme na výborným hodně pozdním obědě a mezi tím se hustě rozprší. Jdem spát celkem brzy a zejtra se chystáme nahoru za Mattiasem do barelů a pozejtří na vrchol.
27.6. Získávání peněz a posunutí se nahoru do barelů.
Docházejí nám všem peníze a tak než pojedem výtahem nahoru, musíme nějaký sehnat. Člověk by si řekl, že s vlastnictvím kredit karty a peněz na účtu to nebude takovej problém.. ALE! V Terskolu a Čegetu nejsou bankomaty, ale jsou tam výběrní místa.. člověk dá kredit kartu a druhej člověk za přepážkou mu vydá peníza. Ale bohužel přepážky jsou zavřený a nikdo moc neví, kdy budou otevřený… Mám už v peněžence čistou 0, takže ani na výtah. Musíme tedy s Tatjanou a Andrejem (správci našeho hotelu) dolů do města, oni tam stejně jedou, takže dobrý. Ve městě jdeme do banky, ale naše karty nejsou akceptovány – prej problém není u nich, ale u našich bank.. (!?) Nakonec nacházíme fungující bankomat a jsme znovu bohatí. Pak, čekáme na Andreje, až si vyřídí svoje věci, je tam obrovská socha – busta Lenina v parku, fotím si stánek . trafiku, co ve skutečnosti není trafika, ale lékárna. Když si konečně Andrej zařídil svoje věci – přines do auta igelitku plnou dolarů – jedeme zpátky. Stíháme to v pohodě na lanovku a za chvíli jsme v barelech – to je takový ubytování nahoře na sněhu. Mat. nám tam rezervoval místa. Je tam celkem dost lidí a zdá se, že skoro všichni se chystaj na zítra na výstup…bude veselo. Potkávám tam jeden slovenskej pár a tak je příjemný po čase zas promluvit česky. Pak beru sněžnice a jdu se projít trošku nahoru.. je dost teplo a rozbředlej sníh (úplně jiný počasí než ještě před pár dny) a tak sněžnice výrazně pomáhají. Původně jsem plánoval jenom na Prijut 11 do 4100, ale byl jsem tam za chvíli a tak jdu na Pastuškovy skály 4500, ať mám co nejlepší aklimatizaci na zejtra. Po cestě zpátky se stavím pozdravit s Jackem – má tam konečně svoje klienty a byl s nima dneska na vrcholu.. říkám, že půjdu zítra a oni prej, že mi budou držet palce.. už jsem zapoměl, jak je to polsky. Večer mi v kuchyni u barelů nedají vodu i když prej je v ceně ubytování.. podle Švédů, oni ji dostali.. asi někdo, kdo mluví částečně rusky nemůže bejt západní turista a tudíž nemá na vodu nárok.. jdu si tedy nasraně někam daleko, aby to nebylo pochcaný (nebo to druhý) nakopat sníh a rozpoustět. Jdeme spát po desátý i když ráno v 1:30 vstáváme, stejně bychom dřív neusnuli.. já nakonec neusínám stejně.. je tam moc lidí a nějaký vedro.. takže ráno půjdu beze spánku.
28.6. Výstup.. nemocní lidi, sjezd až dolů, pár pivek a pohoda mezi náma.
Ráno v 1:30 nám všem zvoněj budíky, jako by na to nemohly zapomenout.. Vaříme a teď přichází něco, co se mi ani nechce psát.. pojedeme sněžnou kočkou . rolbou. na Pastuškovy skály 4500 tam, kde jsem byl včera na procházce. Částečně o tom byla taky naše předvčerejší hádka.. Mattiasovi tolik záleží na vrcholu, že to chce udělat nejjednodušším způsobem a já zas nechci jít sám (Marco je indiferentní). Takže to dopadlo takhle.. Mat. za mě zaplatí sněžnou kočku (vydělává prej 700$ za den a je mu to jedno), sněžná kočka stojí 1000 rublů.. asi něco jako 1000 korun. Nabalujeme se jako pumpy, bereme si kukly a lyžařský brejle.. takže asi vypadáme dost srandovně, protože budem půl hodiny sedět na otevřený korbě jedoucí rolby. S přestávkama na chlazení motoru dojíždíme na Pastuškovy skály.. nějací blbci lezli už na rolbu v mačkách a teď mi pošlapou boty. Vylezeme v 3:30, je kurevská kosa, vítr a nahoru ještě něco přes 1100 m a tak zas tak lehký to nebude. Necháváme ostatní skupiny hnedka za sebou, jdeme sakramentsky rychle.. musím svoje švédský přátele krotit, aby nepřehnali tempo. Pak začíná přírodní divadli pro naše foťáky… Východ slunce na Kavkaze z vejšky kolem 5000… mraky pod námi, Bolšoj
Po nějakým čase, já už docela vyčerpanej z traverzu, docházíme do sedla 5300.. kukla a lyžařský brejle pořád nasazený, protože cokoliv co je jenom na chvilku vystrčený okamžitě namrzá… včetně prstů při focení a tak skoro vůbec nefotím. V sedle se naše cesty rozdělujou, protože Marco půjde na východní vrchol (maličko nižší) na západním už byl a my s Mattiasem na západní – hlavní. Začíná se hodně prudkým traverzem a tak lezem pomaličku na cepínech.. na jednom mstě je led a na něm slabá (10 cm) vrstva sněhu – ta s Mattiasem v několika metrový desce ujíždí.. zasekává se na cepín a je to v pohodě.. když to přelezeme, poplácáváme se jako nejlepší kámoši. Únava už není taková, protože teď postupujeme pomaličku. Přelejzáme traverz a vycházíme na horizont.. poprvé vidíme vrchol, je ještě překvapivě daleko.. asi 1 km, ale je to snadná chůze po náhorní plošině. Domlouváme se, že se nebudeme honit, kdo dřív a že vstoupíme na vrchol společně. Těsně před vrcholem mě Mat. nechává jít napřed a natáčí jak vyšlapávám stopy na vrchol v “panenským” sněhu.. jsme dneska první (ale zdaleka ne poslední). Fotíme natáčíme,.. ze srandy se fotím se švédskou vlajkou. Pak jdem dolů a další skupiny potkáváme teprve v sedle, vypadají většinou dost zbědovaně, Slováci sedí a nepřítomě hledí, kluk si bere nějakej prášek na bolest hlavy. Chci s nima ještě prohodit pár slov, ale nereagují. Jdeme s Marcem, kterej už taky sešel ze svýho vrcholu napřed (Mat. má totiž skialpový lyže a tak nás dohoní jako nic) a po chvilku potkáváme skupinku vláčející muže s horskou nemocí.. je jako ožralej a úplně mu brnkají a nejdou rovně nohy. Marco má na to nějaký prášky a tak je nabízí, ale prej ne. Posléze dle vyprávění Mattiase, když je potkává, muž už leží.. vůbec nemůže jít, dává mu tedy prášky a měří úroveň kyslíku..50% prej sakra málo. Navíc se tam projevuje nemoc u dalšího chlapíka, tak už jsou tam dva. Oba Rusáci a schází se tam spousta zachránců, kteří je snášejí dolů. Mat. je tedy nechává a dohání nás s Marcem na lanovce. Dole jdeme na pořádný jídlo (šašliky) a pár pivek, v hotýlku nás každý rád vidí.. (už si na ty 3 Švédy:) za skoro 2 týdny, zvykli. Posedíme ještě v baru a ukazujeme si z digitálů fotky z vrcholů. Pohodička, už jsme zase všichni dobří kamarádi.
Ještě jsem zapoměl napsat, jak jsem zapomínal angličtinu: Když jsme šli s Marcem dolů, byl jsem tak unavenej, že jsem si vůbec nemohl vzpomenout na slovíčka, někde jsem používal ruský, např: Marco mi říká, že ho bolí nohy a já na to “feet ili shoulders?” (nohy nebo (v ruštině) ramena, chtěl jsem říct kolena Dongozaron, Užba před námi, Elbrus za námi.
Vtipkujeme, dáváme Marcovi nepozorovaně do batohu kámen, fotíme vodopád, trošku se protrhnou mraky a vyleze nádherně Elbrus. Vypsdá to na zajímavou přístupovou cestu tímhle údolím, ta by se dala zkusit.. někdy jindy.
29.6. Trek do údolí Irik
Ráno nevstáváme brzy ani pozdě.. na 9-vátou na snídani, věci na 2-denní trek do údolí Irik už zabaleny – já sdílím stan a vaření s Mattiasem, Marco jako vždy sám. Chceme jít ještě na internet, ale je “rozbitej” a nějakej chlapík se ho tam snaží opravit. A tak si berem taxíka do vesnice Elbrus za 300 rublů, cesta do údolí začíná kolem rozpadnutejch barabizen a vodopádu. Po chvilce docházíme skupinu poutníků… a jsou to Poláci pod vedením našeho známýho Jacka, předcházíme je s tím, že večer se možná uvidíme až zakempujeme. Údolí je hezký, divoký, v jednom místě erodovaný a chvíli se motáme v nebezpečně se sypajících pískovejch svazích. Pak se rozšiřuje, je tam říčka, stromy, zelený louky. Chceme dojít až nakonec se údolí pod ledovec, ale v jednom místě se údolí rozdvojuje a my musíme přejít poměrně silnej přítok z bočního údolí.. naštěstí tam mají místní pastevci postavenej mostek.. musíme, ale projít jejich oploceným pozemkem a není tam nikdo, koho bychom se zeptali.. a tak prostě jdeme, začne tam na nás řvát pes, naštěstí přivázanej… Pak dojdeme na konec pod ledopád, už není kam jít… vracíme se v dobrý náladě na místo poblíž domku pastevců, tam budeme tábořit, je tam i dřevo, takže bude i ohýnek. Vtipkujeme, dáváme Marcovi nepozorovaně do batohu kámen, fotíme vodopád, trošku se protrhnou mraky a vyleze nádherně Elbrus. Vypsdá to na zajímavou přístupovou cestu tímhle údolím, ta by se dala zkusit.. někdy jindy. Po cestě zpátky jsou už pastevci doma. právě jeden stahuje a vyvrhuje ovci, dávám při průchodu pozor na akční radius psa a při tom nedávám bacha na koně… chlapík na mě křičí, ať mu nechodím za zadkem … asi nějaká kopavá potvora. Všechno dobře dopadne, fotím si vesnickou idylku a pak stavíme stany, ještě stihnem tak tak uvařit a začne hustě pršet… tak nás to zahání. Večer se ale počasí vylepšuje a tak ohýnek se koná, Poláci nedorazili a tak jsme tam sami.
30.6. Konec treku, večeře na poslední chvíli, pitka
Ráno balíme a celkem rychle scházíme do vesnice Elbrus, berem taxíka a v hotýlku nás zas všichni vítaj jako starý známý. Peru si věci, abych mohl zpátky do civilizace, balíme naše obrovský batohy, plný bezpečnostních věcí na ledovec, který jsme vůbec nepoužili. Budeme vstávat ve 2 ráno a povezou nás na letiště. Rozhodujeme se, že si dáme večeři ne v hotýlku, ale nějakou “lepší” někde venku. Vycházíme celkem pozdě “po osmý”, začíná to vypadat, že možná budeme o hladu… všechno zavřený a ani nikde žádnej taxík. Nakonec nám taxíka volá místní maník z mobilu a jedem docela daleko do otevřený restaurace – ale vyplatilo se to – jídlo je vynikající. Vracíme se do hotelu a sedíme v baru.. i nějaká švédská Absolut vodka, kterou přivezl Marco padne.. Jdeme spát pozdě a vstáváme ještě dřív…
1.7. 2:00 Budík, strašný, vypotácet se do auta
Řidič jede jako naprostej blázen, když po 3 hodinách částečnýho usínání a částečnýho dělání se šoufl, vystupujeme v Min. vodách, ptám se kluků jestli znaj písničku Motorhead: Driving Like a Maniac…. řidič to pochopil a jenom se směje. Na letišti nejde všechno úplně hladce, protože mě a Mattiase si vybírají a že prej nemáme nějakej potřebnej papír… posléze se ukazuje, že ten potřebnej papír by mělo bejt 20$ v celníkově kapse… jenom se u smíváme a nedáváme nic, čekáme, nakonec nás nechá projít. Let je klidnej, ale o 2 hodiny delší než měl bejt, nic neříkají, za zpoždění se neomlouvají. V Mnichově prší… Ještě si děláme poslední fotku před rozpadem naší skupinky před místním WC a pak jde Mat. (budou v Mnichově na víkend) za Jolandou a Marco pro auto (bude řídit do Švédska a to bez řidičáku, původně měli jet spolu s Bengtem). Já se jdu projít do Olympic areálu a odpoledne se ještě sejdem s Mattiasem a Jolandou na večeři, v noci pak autobusem do Prahy….
