Ekvádorem křížem krážem … 1. díl

Po dvou cestách do Asie a dvou do severní Afriky jsme se s Michalem rozhodli objevit další kontinent a naše volba padla na Jižní Ameriku. Dlouho jsme studovali různé průvodce (včetně knih Hanzelky a Zikmunda), až jsme nakonec vybrali Ekvádor. Šest týdnů je na tuto zemičku až až a tak jsme se shodli, že by bylo fajn podívat se i na nějaké památky do Peru (dodatečně jsme zjistili, že by se v Ekvádoru dalo strávit klidně i víc než šest týdnů a stále by tam bylo co podnikat). Nakonec nám z toho vyšla výsledná letenka Vídeň-Madrid-Quito, odlet Lima-Madrid-Vídeň (necelých 25000 Kč/os. s popl.). A tak naše další cesta začala na pražském Hlavním nádraží, odkud nám odjížděl EC Vyšehrad do Břeclavi a následně jsme se osobáčkem přesunuli do Vídně, dali rakouský burčák a odletěli do Madridu.
V Madridu nás čekala noc v úžasném hotelu, který jsme měli v ceně letenek a další den jsme konečně vzlétli na skoro nekonečný let do ekvádorského Quita apoprvé v letadle poznali, jaké to je, kdyžletušky zcela ignorují vaší angličtinu a rovnou vám sdělí, že od teď už musíte mluvit jen španělsky… Vybaveni španělským slovníčkem, jedním semestrem španělštiny (Radka), stanem, spacáky,ponorným vařičem „Made in Czechoslovakia“ a odhodláním trávit noci na úpatí sopek (Michal)jsme se vydali na další cestu do neznáma.

2.850 metrů nad mořem

Quito, to je město plné barevných indiánských šátků, město s úžasnou architekturou, město, kde je tolik kostelů, že se to snad nedá spočítat. Voňavé kavárny, čilý dopravní ruch, parky s umělými jezírky, rozlehlá náměstí a téměř žádný noční život. A nad tím vším ohromné, vysoké kopce a všude na obzoru malé domečky… Prvních pár dnů jsme skoro nemohli dýchat, my „děti“ odkojené Vltavou, žijící necelých 300m nad mořem. Ujít pár kroků a zastavit se. Ale člověk se aklimatizuje rychle.

Plaza de la Independencia, vyzdobený kostel La Merced, Plaza Santo Domingo, Plaza San Francisco na němž stojí stejnojmenný kostel z r. 1534, nejstarší v Quitu… všechna ta místa patří k historii města a já je pořád mám před očima, jako bych se odtud právě vrátila.

Městská čtvrť Mariscal Sucre naopak patří do novější výstavby, nalézá se v ní spousta luxusnějších hotelů i moderních budov, sídlí tu mnoho leteckých společností i firem. A také turistické kanceláře, které organizují výlety a zájezdy. Oproti staré části Quita je to úplnějiný svět.

Na kopci o kousek dál je střežený vojenský objekt Insituto Geográfico Militar, kde mají mapy celé země v různých měřítcích. Za poplatek 2 USD si zde můžete vybrat jakoukoliv mapu, většinou v měřítku 1:50.000 a dostanete jí buď v barvě a nebo její kopii, ale bez ní by to v horách asi nešlo.

Za zmínku stojí i park La Caroline. Je to obří park určený na sportování, jsou v něm běžecké dráhy, trávník na fotbal a také soustava vodních kanálů, kde se jezdí na šlapadlech. Chtěli jsme navštívit Vivarium neboli obří terárium, kde mají pavouky, hady a další plazy, ale bylo zrovna pondělí a tudíž zavřeno. Zašli jsme alespoň do vedlejší botanické zahrady, která sice není moc velká, ale prohlídka určitě stojí za to. Ani ne tak pro množství květin, ale hlavně pro velký skleník, kde je líheň motýlů. To byl můj sen! Běhala jsem kolem s foťákem a obdivovala stovky krásných motýlů, kteří si bezstarostně poletují a posedávají po květinách. Pro milovníky flóry je určen vedlejšího skleník plný orchidejí.

ZOO

A když už máte města dost a zatoužíte po troše přírody? Můžete zajet třeba do ZOO. Ačkoliv se zoologická zahrada pyšní názvem „Quito ZOO“, v hlavním městě jí nenajdete, nebylo pro ní již místo. Vydali jsme směrem do Otavala a po slabých dvou hodinách (cestou jsme nabírali pasažéry a dlouho popojížděli přes město) dojeli do vesničky Guayllabamba, kde jsme přesedli do pick-upu a dojeli k ZOO. Zahrada je malá, ale výborně udržovaná a hlavně, jsou v ní téměř výhradně ekvádorské potažmo jihoamerické druhy zvířat. Snad pouze lvi byli dovezení z  Afriky. Nejvíce se nám líbily sloní želvy, ale také papoušci, prasátka pekari a opice, které používají ocas jako pátou ruku. Chvíli jsme také strávili v dětském koutku, který byl vybudován jako statek, kde jsme krmili lamy mrkví a ony ji po nás na oplátku plivaly. Ve všední den byly v ZOO pouze skupiny dětí školou povinných, takže lamy musely být pěkně přežrané. Shlédli jsme i videoprogram o ZOO a životě v přírodě. Čas strávený mezi zvířátky stál rozhodně za to.

MHD

V Quitu mají velmi zajímavě vyřešenou městskou hromadnou dopravu. Všichni nás od tohoto požitku zrazovali kvůli vysoké kriminalitě, ale neodolali jsme a po pár dnech jsme se v trolejbusech a autobusech pohybovali jako místní. Quito se rozkládá v hlubokém údolí a táhne se do délky několika desítek kilometrů. Na hlavní silnici skrz celé město je speciální „dráha“, kterou jezdí trolejbusy. Jejich zastávky jsou takové obří uzavřené tubusy, jednou stranou vejdete (vhodíte 25 centů a projdete přes turniket) a druhou vyjdete, opět přes turniket, ven. U některých zastávek staví i autobusy, takže když přestupujete v jednom směru, zaplatíte pouze za první vstup na zastávku a pak už můžete jezdit jak dlouho chcete.

Na sever a na jih

Kousek od hlavního města, pár stanic příměstským autobusem se nalézá rovník, podle kterého se také celá země jmenuje. La Mitad del Mundo (střed světa) je obří pomník, který byl postaven jako připomínka roku 1736, kdy francouzská expedice určila přesné umístění rovníku. Bohužel v té době neexistovaly úplně přesné přístroje a tak milí francouzští vědci o pár metrů spletli. V pomníku je alespoň etnografické muzeum a ten pravý rovník je schován kousek stranou, přesně 200 m, kde se nachází malé Museo Camino del Sol. Průvodce naštěstí mluvil anglicky, sice hrozně „šišlal“ a moc jsme mu tudíž nerozuměli, ale jinak to bylo fajn.

Ukázal nám sluneční hodiny a také pokus s vodou, která se vylije do umyvadla a vodní vír na rovníku není (na jižní polokouli se točí po směru hodinových ručiček, na severní opačně), stavěl vajíčko na špičku a provedl nás autentickými domy indiánů, kteří na tomto místě žili ještě v r. 1875. Ukázal nám vycpaná a naložená zvířata z ekvádorských deštných pralesů a zkoušeli jsme si pravou foukačku, kterou se střílí jedovaté šípy. Muzeum bylo úžasné, rozhodně doporučuji návštěvu! Vůbec se nám nechtělo pryč.

Darovanému koni…

Do Ekvádoru jsme vezli nejen plné a těžké batohy (péřové spacáky, stan a karimatky se pronesou…), ale také dva kalendáře Prahy od našeho kamaráda Alexandra, který zde byl půl roku před námi a svým novým ekvádorským přátelům chtěl poslat něco na památku. Kalendáře zapůsobily a majiteli hotýlku La Casona udělaly opravdovou radost. A tak se Don Mário rozhodl poslat Alexandrovi do Čech dárek…Byl to celkem malý balíček, ale při předání mi poklesla tíhou ruka. Sliby se mají dodržet, ale dvě ½ litrové sklenice čehosi, co jsme překřtili na povidla (v originále „Pechiche“) jsme snědli o dva dny později… Bylo nám to líto, ale 6 týdnů s batohem na zádech před sebou a dvě kila navíc, to nejde moc dohromady.

Otavalo

Zhruba 2,5 hodiny jízdy autobusem přes vyprahlé kopce po slavné silnici PanAmericana se před vámi najednou objeví obrovské jezero s monumentálními, zelenými horami. Po pár kilometrech dojedete do Otavala, které je centrem trhovců. Na několika tržištích se prodává vše na co si jen vzpomenete, zelenina, ovoce, maso, nádobí, ponča, vytkávané koberce, náramky, kožešiny… A mezi tím se pohybují indiáni zabalení do barevných dek a jejich ženy s klasickou pánskou buřinkou a dlouhými copy.

Naše první kroky vedly k vodopádu Cascadas de Peguche, který byl moc pěkný, ale vcelku malý, stále vzpomínáme na obří indonéský vodopádSipiso Piso. Od vodopádu jsme se vyšplhali po strmé cestičce a podél říčky jsme došli k  Laguna de San Pablo, jezeru uprostřed vysokých kopců. Kolem celého jezera je několik vesnic spojených v jednu. Šli jsme k vodě, jezero ani nebylo tolik studené. Poseděli jsme na břehu a šli po silnici kolem něj. Slunce svítilo a bylo to trochu únavné, šlapat po asfaltu, když kolem vás projíždějí auta. Chytili jsme první autobus jedoucí kolem zpět do Otavala. Nadmořská výška skoro 3.000 m nás trochu zmohla a aklimatizace nebyla tak rychlá jak jsme si představovali.

Na další den jsme měli objednaný výlet k jezeru Laguna de Cuicocha. Celý výlet stál 45 USD pro obaa zahrnoval odvoz, vstupní poplatek, průvodce a zapůjčení kol na cestu zpátky. Asi bych se měla zmínit, proč jsme si zaplatili výlet s průvodcem. V obou knížkách, které jsme měli jako průvodce s sebou, píší, že kolem jezera je to nebezpečné, že tam přepadávají turisty. Těžko říct, ale když to píší ve dvou knížkách a říkali to i lidé v Otavalu…Byli jsme v  Ekvádoru ještě příliš krátkou dobu, abychom poznali místní poměry.

Vyzvedl nás průvodce Antonio, který uměl jen pár slov anglicky, ale alespoň jsem si trochu procvičila svou chabou španělštinu. Kolem deváté jsme byli u Laguna de Cuicocha, v místním indiánském jazyce to prý znamená „jezero duhy“. Jezero je nádherné a podle Antonia je to stále činná sopka. Nad jezerem je vidět vulkán Cotacachi (4.950 m). Cesta kolem celého jezera je ve výšce 3.200-3.500 m. Skoro celý kráter jsme obkroužili, trvalo nám to přes 4 hodiny, ale byla to příjemná procházka.

Po poledni jsme došli k nějaké restauraci, kde už na nás čekala horská kola a tak jsme nasadili helmy a vyrazili k  Otavalu. První část cesty byla skrze políčka a vesničky, ale ta druhá vedla po silnici, kus i po PanAmericaně. No nic moc, měli by tu alespoň nařídit používání katalyzátorů.Obdivuji lidi, kteří se vydají napříč Jižní Amerikou na kole. Nechtěla bych vidět jejich plíce.

Nejširší nabídku průvodců a map Ekvádoru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Vzhůru na Cotopaxi (nebo alespoň na její úpatí)

Úžasné je, jak v Ekvádoru funguje autobusová doprava. Vždy, když jsme přišli na autobusový terminál, do 10 minut nám jel autobus. Na tenhle systém vzpomínáme kdykoliv kousek za Prahou čekáme na autobus nebo vlak a on nejede a nejede. Nejinak tomu bylo v  Otavalu a o 2,5 hodiny později i v  Quitu. Přišli jsme a jeli…

Z hlavního města jsme odjeli směrem na Latacungu a chtěli vysadit u vstupu do národního parku Cotopaxi. První vstup, odkud jsme měli vymyšlenou trasu, řidič úspěšně přejel a vysadil nás jinde, 25 km od Laguna de Limpiopungo, kam jsme měli namířeno. Vedle PanAmericany bylo parkoviště a řidiči džípů nám nabízeli odvoz k laguně za 20 USD. Usmlouvali jsme to za 12 USD a nakonec byli moc rádi, že to nemusíme šlapat po svých, přeci jen bychom to šli celý den.

Po cca 6 km cesty bylo okénko, kde jsme museli zaplatit 10 USD/os. za vstup do národního parku (místní platí 2 USD). Jeli jsme dál, až k  Laguna de Limpiopungo, která leží ve výšce 3.880 m. a odkud by určitě byl krásný výhled na sopku, kdyby ovšem nebyla mlha. Laguna nás také trochu zklamala, bylo to takové bahnité rozplizlé jezírko. Obloha byla zatažená a náš řidič říkal, že bude pršet. Rozloučili jsme se a vydali se kolem bažiny – laguny směrem k vulkánu Rumiňahui (4.712 m). Začalo drobně pršet. Stoupali jsme výš a výš, s těžkými batohy to nešlo zrovna nejrychleji a najednou se před námi objevilo stádo krav. Bály se víc než my a tak šly pryč před námi. Naštěstí dlouho nepršelo a Cotopaxi(5.897 m) se pomalu začala vynořovat z mraků. Byl na ní krásný pohled, nechali jsme batohy u jednoho z keřů a vylezli na vrcholek nejbližšího kopce kvůli výhledu.

Míša našel tuto trasu v knížce od Alexandra „Trekking in Ecuador“ a jelikož jsme měli i mapu okolí sopky, šlo se nám pěkně i bez turistických značek (ale značky Klubu ekvádorských turistů by nám určitě nevadily :o)).

Na co ovšem vzpomínáme snad nejvíce, to bylo stádo divokých koní. Bylo to jak z písničky od Nohavici: „Já viděl divoké koně, běželi soumrakem, vzduch těžký byl a divně voněl…“ Hříbě se vůbec nebálo a zvědavě přišlo k nám, ale toastovým chlebem pohrdlo (ani jsme se mu nedivili).

Stoupali jsme výš a výš a šlo to pěkně pomalu, takovou zátěž jsem zatím nezažila. Začala mě pořádně bolet hlava. Došli na hranu obřího údolí a byla nám jasné, že ho budeme muset překonat, ale bylo již po páté hodině a měli jsme jen hodinu než se začne stmívat. Našli jsme si celkem pěkné místo na stan na kraji plošiny a začali se chystat na spaní. Podle mapy to bylo cca 4.100 m a měli jsme nádherný výhled na Cotopaxi, která se na chvíli vynořila z mraků. Z druhé stany sopky se ve výšce 4.800 m nachází Refugio José Rivas, kde se dá přespat a odtud lézt na vrchol, ale ani jeden nemáme potřebné zkušenosti a tak jsme raději zvolili variantu „procházky“ pod sopkou.

Udělali jsme si večeři z českých nudlí s rajskou omáčkou a po sedmé hodině ulehli ke spánku. Bohužel jsme se moc nevyspali, hlava nepřestala bolet a po zalehnutí do péřového spacáku se přidala i zimnice a pocit na zvracení. To jsou téměř učebnicové příznaky výškové nemoci, ale co s tím? Naházeli jsme pod sebe všechno oblečení a vlezli si s Míšou do jednoho spacáku a druhým se přikryli. Naštěstí byl Míša v pohodě, jen mně bylo dost špatně. Moc jsme se tedy nevyspali, až k ránu se nám podařilo na chvíli usnout. Příště musíme s výstupem ještě pomaleji.

Ráno už mi bylo lépe, něco jsme posnídali, oškrábali ze stanu led, přešli jsme přes údolí a minuli se s třemi indiány na koních. Vyšplhali jsme se do sedla 4.200 m a překonali tak náš dosavadní výškový rekord. Naštěstí už jsme začali sestupovat. Nejdříve přes lávové pole, pak kosodřevinou a přes travnaté poloniny, kde se opět pásli koně a pokračovali dál po cestičce, která se změnila v širokou cestu a posléze silnici. Míjeli jsme políčka se vším možným, pasoucí se krávy a zemědělce sklízející úrodu.

Za vesničkou Pansaleo jsme stopli auto, ale ukázalo se, žeje to pick-up vozící lidi místo autobusu. Z Machachí jsme odjeli autobusem do Latacungy, kde jsme se ubytovali a trochu se vzpamatovali z toho zvláštního výletu.

Laguna Quilotoa

Vesnice Quilotoa, to je pár domků a pár hotýlků na konci silnice, skoro by se dalo říci, že na konci světa… Vedle vesnice je ohromný kráter, vzniklý 4.2.1797 po výbuchu sopky. A v něm – Laguně Quilotoa, kvůli které jsme přijeli a která nemá ani přítok ani odtok. Nachází se zhruba ve výšce 3.400 m, okraj kráteru (tak i vesnička) je o 400 m výše. Chtěli jsme samozřejmě jít až dolů k vodě a tak jsme začali sestupovat po příkré stezce dolů. Cestička se klikatí a místy není moc jednoduché po ní jít. Jezero je studené a má nazelenalou barvu. Zajímavé je, že u něj stojí domek, který je obydlený. Nechtěla bych každý den chodit nahoru a dolů. Stoupání zpět do vesnice bylo ještě obtížnější a zabralo nám minimálně 1,5 hodiny (sestupovali jsme 30 minut). Možnost byla najmout si mezka, což mnozí turisté činili, ale to není náš styl. Litovali jsme chudinky zvířátka, která nahoru vláčila tlusté německé turisty…

Brzy odpoledne se venku udělala pořádná zima, společně s mlhou to nebyla moc příjemná kombinace. V našem hotýlku jsme si zalezli ke kamnům do společenské místnosti, jídelny, haly a obývacího pokoje v jednom, pomazlili se s kočkou a užívali si trochu sálajícího tepla. K večera dorazila skupinka šesti lidí, dva Švýcaři, dva Angličané, Australan a průvodce – Holanďan, který žije již 16 let v Ekvádoru. Byl to správný chlapík, který nenáviděl všechno holandské a měli jsme pocit, jako by byl neustále opilý, ale zřejmě nebyl. Vlastní cestovní kancelář „Biking Duchman“ nebo tak nějak, viděli jsme na ně reklamu v  Quitu. Sesedli jsme se kolem kamen a všichni si povídali. Skamarádili jsme se se Skoty – Chrisem a Catherine, která má maminku Češku a tak mluvila obstojně česky. A tak jsme celý večer povídali anglicky a česky a také pili rum, který přivezl Australan z Kuby.

Noc byla sice pořádně studená, ale v našich spacácích a zachumlaní do místních dek jsme jí v pohodě přečkali.

Ráno jsme se připojili ke skupině z večera a šli se s nimi projít kolem kráteru. Později všichni nasedli na kola a odjeli do Latacungy, což jsme jim trochu záviděli, protože my jsme místní přírodu obdivovali opět z okénka autobusu.

„Baňos“ neznamená jen záchod

Cesta do městečka Baňos byla krásná, skrze zelené údolí. Sjeli jsme z hor o dost níže, do výšky kolem 1.800 m a tak to bylo na místní vegetaci hodně znát. Kolem města vyvěrá množství horkých termálních pramenů a podle lázní, kterých je tu několik dostalo město i své jméno („baňos“ se ve španělštině nejčastěji užívá pro označení toalety, ale znamená i lázně nebo koupelnu).

Krásný výlet kolem města jsme měli naplánovaný podle knížky „Trekking in Ecuador“. Autobusem jsme dojeli k přehradě Agoyan. Odtud jsme se vydali po rádoby značené cestičce vzhůru do kopců. Cesta se honosně nazývala „Pašerácká stezka“, ale víceméně jsme se řídili naší knížkou a mapkou v ní zakreslenou.

Šli jsme téměř po vrstevnici a pod námi se klikatila řekave vymletém korytě, kde bylo jen málo vody. Řeka je za přehradou svedena kanálem do nedaleké elektrárnya teprve za ní vypouštěna zpět do koryta. Procházeli jsme přes několik zahrad, kde se pěstovalo vše možné (banány, avokáda, tykve, manga…) a viděli několik menších vodopádů, které padají ze strmých svahů dolů. Počasí nám přálo, slunce pálilo, ale trochu foukal vítr. Cesta byla občas značená, ale i tak jsme párkrát zabloudili.

Odbočili jsme ke krásnému vodopádu Manto de la Novia. Chtěli za něj sice vstupné, ale nikdo u něj nevybíral. U vodopádu byl přes řeku lanový most, jediný v okolí. Pokračovali jsme dál krásnou přírodou, viděli spoustu květů a různých rostlin, také motýlů, až jsme došli do vesničky San Pedro, kde naše cesta končila. Přes řeku jsme přejeli motorovou lanovkou – tarabitou. Pro mě to byl příšerný zážitek, ale Míšovi se to líbilo. Celý výlet se ohromně povedl a zakončili jsme ho večerní návštěvou termálních lázní pod dalším z vodopádů.

Uvnitř areálu lázní je několik bazénů s teplou nebo studenou vodou. Systém převlékáren je vyřešen tak, že jsou uvnitř areálu malé kabinky, kde se člověk převlékne do plavek a potom dá všechny věci do plastové přepravky, kterou odevzdá u okénka a dostane číslo. Samozřejmě se nikde nic nezamyká. Sprchy jsou na otevřeném prostranství a společné. Náš kamarád Alexandr bohužel zrovna tady přišel o foťák…

Za zmínku stojí i návštěva hřbitova v Baňos. Je zvláštní, že v Ekvádoru nemají příliš klasických hrobů, ale hrobky jsou několikapatrové, zřejmě z důvodu nedostatku místa.