Ozývám se po delší pomlce způsobené menšími problémy tady, ale také dalším cestováním. Kvůli nějakým dokladům jsme museli navštívit město nedaleko Hassanova bydliště, je to Naga Hamadi, na mapě pod Qenou, což je něco jako okresní město a patří pod ní i například Luxor. Qena je od Hurghady vzdálena 290 km na jih, Naga Hamadi ještě o dalších 60 km níže.
Odsud jsme jeli zase ze známého shromaždiště aut a mikrobusů směrem, na který se zrovna sejdou zájemci. Tentokrát to nebyl mikrobus, ale šestimístné osobní auto přičemž nás tam sedělo osm. Vyjížděli jsme krátce před setměním a v autě bylo cestou docela příjemně, foukalo tam nejen okny, ale i menšími dírami ve dveřích a tak. Jízda byla hotová rallye, řidič se předháněl s ostatními auty ve stejném směru, ale zdálo se, že ví, co dělá. Asi za dvě a půl hodiny jsme byli v Qene, kam pro nás měl přijet autem nějaký bratranec. Čekali jsme ne něj asi hodinu, údajně to mělo být dvacet minut, ale pochopila jsem, že egyptského času. To znamená „inshaala“ přijede jak bude moci. Kde se vzal, tu se vzal, ze tmy se přišoural mrňavý klučina a žebral peníze. Dal se s námi do řeči, povídal, že ho škola moc nebaví, a pak chtěl od nás spočítat, kolik už si ten večer vyprosil na lidech. Měl 4.5 libry a chtěl koupit Hassanův telefon. Tak jsem mu dala ještě jednu libru a řekla, že se musí hodně moc učit, a pak si bude moci koupit také takový telefon. Mával nám pak ještě dlouho, když jsme odjížděli.
Cesta byla už příjemnější, auto novější, nějaký peugeot, a mám velký zážitek – to auto jsem kus řídila. Takže už vím jaké je to řídit bez světel, jen na parkovačky, troubit při každém míjení nebo předjíždění jiných aut, nebo před křižovatkou. Tam totiž nikdy není znát, kdo má přednost. Řidičák jsem pochopitelně neměla, netušila jsem, že bych ho tu využila, ale asi by to tu nikdo moc neřešil. Tady se prý řidičák dělá tak, že buď neumíte řídit, tak se chodí do kurzů a je to něco jako u nás, nebo umíte řídit, tak to ukážete dopravnímu policistovi, a ten když uzná, že jste schopen vyrazit do toho chaosu, řidičák máte za dvě hodiny.
Není pravda, že egypstské silnice či dálnice, jsou nebezpečné, neupravené či neschopné provozu, jak se hodně píše. Cestou jsme měli tři policejní kontroly na stanovištích, které připomínají hranici mezi bývalou ČSSR a NSR.
Zpomalovače rychlosti, ostnaté dráty, jezdci v podobě koberce, který se rozvine přes cestu a zaručeně zločinče zastaví, protože mu to propíchá pneumatiky. U osvětlené budky několik po zuby ozbrojených policistů, kontrolují doklady řidiče a i cestujících. Pohled na ty samopaly mi moc dobře nedělal, ale asi vědí, proč to tak je. A silnice jako takové mají rovnější povrch než leckterá dálnice v Čechách, panely s informacemi o vzdálenostech, tady dvojjazyčné. Ale přestože mnohasetkilometrová silnice vede pouští, přesto má tu a tam zatáčky.
Asi aby řidiči neusnuli v té tmě. Mimochodem tma. Absolutní, nádherná. Zastavili jsme na spoře osvětleném odpočívadle kvůli občerstvení a toiletě. Poodešla jsem kousek dál a zaklonila hlavu. To nebe si neumíte představit. Nahoře jen srpek měsíce, a miliardy hvězd, které asi nikde jinde, nad osvětlenými městskými aglomeracemi, nemůžou být vidět. Poznala jsem akorát Velký vůz, parkoval nad jižním obzorem, a na severu ostře zářila Polárka, která se prý arabsky řekne taky Polárka. Moc jsem mu nevěřila, ale asi to bude tak. Zjistím dodatečně. Jinak od severu k jihu a východu k západu se rozprostírala polokoule mihotavých světýlek, a tak jsem těch asi patnáct minut zastávky strávila se zakloněnou hlavou a jen jsem vnímala to nekonečno.
Po půlnoci jsme se ubytovali v zamluveném hotelu, jmenoval se Nil a ráno jsem pochopila proč. Z balkonu jsem měla Nil jak na dlani, byli jsme ve druhém patře a řeka byla vzdálena pár desítek metrů. Druhý den přijeli Hassanovi sourozenci, dostala jsem je na starost, tak jsme vyrazili do ulic.
Tohle město už nemá psané dvojjazyčné nápisy nad obchody. Kupodivu jsem ale tady zaznamenala daleko větší množství žen prodavaček. To se v Hurghadě nevidí, tam pracují jen sami chlapi. Chodili jsme pomalu, všechno jsem okukovala, a stejně tak jsem byla okukována já. Exotická cizinka v Horním Egyptě. Tohle místo není turisticky atraktivní, a tak tady nemá nikdo co dělat. Jedna z prvních věcí, co jsme museli po příjezdu udělat, bylo nahlásit mě na policii. Pro jistotu. Aby nebyly potíže. Doklady mám v pořádku, ale zájem policie je tady veliký.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Když jsem pak další den chtěla jít do města sama, nesměla jsem. Dostala bych totiž svého vlastního policistu jako dozor, strávil by s námi zbytek pobytu, a to klidně i před hotelovým pokojem. Nebylo třeba dělat rozruch. Tak jsem v klidu pozorovala šrumec v ulici pode mnou z balkonu, koukala na Nil a protější břeh a vůbec mi to nevadilo. S dětmi to bylo jiné. To jsem nebyla sama, vypadalo to, že rodina je poblíž, a tak mi nikdo problém nedělal.
Navštívila jsem to odpoledne množství obchodů, a to především s oblečením. To je totiž tady něco neuvěřitelného. Obchody jsou narvané odshora dolů věšáky a na nich visí sukně, šaty nejneuvěřitelnějších barev, modelů, zdobení, kombinací, jaké si ani nedovedete představit. I na mě to bylo moc, okukovala jsem, a líbily se mi úplné všechny. Nebyla bych schopna si vybrat. Samé třpytky, ozdoby, a všechny dlouhé až na zem. Já už tady totiž jednu novou sukni mám, nevybrala jsem si ji sama, líbila se Hassanovi, tak jsem na to kývla. Je taky dlouhá až na zem a tak už taky courám kraječky a volánky v egyptském prachu. Přesně to, nad čím jsem se pozastavovala dva roky zpátky v Káhiře, kde mě tohle zaujalo hned zkraje. Dlouhé až na zem.
Druhý den, to už jsme chodili sami, na mě lidé z obchodů nesměle mávali. Bylo to milé. Na trhu jsem dostala od prodavače mango, kupovali jsme tam nějaké ovoce a tohle mi dál jako dárek. Říkala jsem Hassanovi, že jsem to v životě nejedla, tak se smál a koupil mi pak druhý den celé kilo. Chutná to něco mezi pomerančem, citronem, meruňkou a balakrylem. Taková divná příchuť tam je. A taková vlákna, která nejdou ze zubů.
Také další svatby jsem tu viděla, byl čtvrtek, a to je nejvíce svateb prý. První, co je slyšet, je strašný rámus od klaksonů, vepředu jedou motorky obsazené až 4 lidmi, a proplétají se mezi lidmi a dalšími auty. Za nimi auta a v tom nejnazdobenějším jede nevěsta. Kolonu doprovází auto s plošinou a na ní sedí hudebníci, hrají na tabla a takové píšťaly, zní to nádherně, to je zase úplně něco jiného než Hurghada nebo Káhira. Tady je muzika už trochu jiná, jedná se o živý tanec nazvaný „saidi“ či velmi podobný „baladi“, typická pro Horní Egypt. Uši jsem si mohla uposlouchat.
Je tu zvykem chodit se vyfotit k soše, která chrání Nil, je to postava ženy a v ruce drží něco jako hudební nástroj, nevím přesně. Nevěsta byla krásná, nalíčená hodně do bíla a třpytiva, šaty měla temně červené a zase nádherně zdobené. Ženich byl vtipálek, chtěl ode mne pusu, tak nedostal. Zato nevěstě jsem dala dvě a popřála jim Mabrouk, což znamená gratuluji.
Tato oblast je místem mnoha staletých tradic, které se dodržují a asi navždy budou, bez ohledu na postupující čas a modernizaci všeho kolem. Tady musí být nevěsta panna. Pokud se dva mladí navzájem líbí, smí se setkat vždy jen za přítomnosti někoho z rodiny, sedí společně a povídají si. Když to dojde až skoro na svatbu, setkají se otcové ženicha a nevěsty a dohodnou podmínky, majetek, bydlení, atd. Po svatební noci musí ženich vidět důkaz, že jeho vyvolená je jeho první. Pokud by se tak nestalo, vezme ji za ruku a před očima celé vesnice, to znamená za patřičné ostudy, ji odvede zpátky otci, zruší se všechny předem dohodnuté podmínky a ta dívka je pak znemožněna a hodně těžko se bude znovu vdávat. Lze si tady samozřejmě vzít i rozvedenou ženu s dítětem, anebo žena nemusí být panna, ale musí to ten ženich vědět předem. A musí to akceptovat. Pak není problém. A po svatbě ji čeká dlouhý život, v lepším případě každý rok jedno děcko a ve třiceti vypadá na padesát. Někdy to ani není pod zahalením vidět, jsou tady opravdu kolikrát ženy zahalené včetně tváře. Takže před svatbou nic, po svatbě už jen děti a péče o manžela… možná právě proto jsou svatby tak hlučné, aby měla na co vzpomínat.
Ale nic ve zlém. Ženy o sebe pečují. Je vidět, jak pečlivě si vybírají barvu šátku, co jim zahaluje vlasy, aby ladila ke zbytku oblečení. Pozorovala jsem je z mého balkonu. Chodí s manželem, který většinou nese nejmenší miminko v náručí, žena vede za ruce zbytek. Žijí tam co se narodily, berou to jako fakt, těžko uhodnout co si myslí. V televizi je spousta kanálů, kde je přeci jen vidět i jiný svět než tento tradiční. Pravda je, že na příklad z amerických filmů, kterých se tu pouští v televizi spousta, jsou jakékoliv i náznakem erotické scény vystříhané. A co mě hodně zarazilo, ve zdejších, egyptských či arabských filmech, je jeden zvláštní prvek. Vždycky tam žena dostane od muže strašnou facku. Až upadne kolikrát na zem, nebo na gauč. Samozřejmě velké slzy, vyčítavé oči, je to film, ať je na co koukat. Nevím samozřejmě vždycky, za co to dostala. Ale ten moment se opakuje a možná o něčem napovídá.
Byli jsme v tomhle městečku tři dny a pak jsme se vrátili sem do Hurghady. Další výlet byla Káhira, ale to není skoro co psát. V noci tam, ráno na místě. Káhira byla pod pokličkou smogu, nebe zastřené, bylo strašné horko. Něco jsme vyřídili, pak jsme šli aspoň na Káhirskou věž, ta ale byla ten den zavřená kvůli rekonstrukci. Pak chvíli McDonald, ochladit se pod klimatizací, večer jsme opět seděli v autobusu a po půlnoci byli zpátky.
Včera se mi přihodil ještě jeden milý zážitek. Setkala jsem se tady s kamarádkou z arabštiny, Veronikou. Je tu na dovolené společně s jejími rodiči a sestrou a všichni společně jsme byli na výletě do pouště na čtyřkolkách, navštívili beduínskou vesnici, svezli jsme se na velbloudovi a cestou zpátky viděli nádherný západ slunce nad pouští.
To je pro tentokrát všechno, z Egypta a se sukní až na zem zdraví Věra.
