Prý už jsou to skoro dva týdny, co jsem zpátky v Čechách, ale když zavřu oči………………………..
V Hurghadě jsme to opravdu ve středu odpoledne zabalili a z takového shromaždiště mikrobusů, kterému říkají nádraží , ale z kterého ty busy jezdí jak jsem tak nějak odtušila zrovna tam, kam lidi potřebují, vyjeli zpátky k jihu. Je vás 10 a potřebujete do Káhiry? Tak jedem do Káhiry. My potřebovali do Luxoru, tak jsme asi 3/4 hodiny čekali, než se sejdou cestující, pak trochu zmatky a už jsme seděli a po týdnu civilizovaného života v rušné a Němci a Italy a především Rusy nacpané Hurghadě jsme zvolna vjeli do pouště, mezi hrůzostrašně vypadající pohoří, kde není ale vůbec nic. No teda…. občas je. Jedete dvacet kilometrů a nic. A najednou třeba vojenská základna. Nebo o dalších x km dál asi půlkilometrový základ plotu, který vedl odnikud nikam. Nic neohraničoval, ale byla tam zavřená brána. Anebo přístřešek, asi zastávka. ale nikdo tam nečekal.
Do Luxoru jsme přijeli krátce před soumrakem a po chvíli sezení zase na cornichi s kamarádama jsme dojeli ten kousek ke chrámu v Karnaku, kde jsme měli zamluvené vstupenky. Tentokrát Egypťan-Neegypťan, pěkně jsme zaplatili každý 75 EGP, ale……….. stálo to za to. Uprostřed rozvalin chrámů a mezi sloupy zněla hudba, mluvený komentář, a k tomu nějak počítačově sladěně úchvatně nasvícení zdí a sloupů, které se měnilo, až to vypadalo, že se ty zdi hýbou. Proto to bylo objednané, protože jen pro určitý počet lidí, s kterými jsme vždycky stáli kam dovolovaly provázky a stráže, a po chvíli nám provázky uvolnili a my mohli postoupit dál. Celé to bylo dlouhé asi tak hodinu, ale dojem a zážitek hluboký. Zase jsem je tam viděla. Ty starověké Egypťany mezi sloupy a zdmi…………………..a sochy jen se dát do pohybu. Původně jsme chtěli po představení jet vlakem domů, do vesnice, kde už na nás určitě všichni čekali, ale…….. tady čas není veličina. Protože se nám nechtělo, nebyl problém se na místě rozhodnout, že zůstaneme přes noc a vrátili jsme se do našeho hotelu, kde jsme byli před nedávnem. Jako doma jako doma…… jen jsme tam nechali věci a šli ještě užít poslední večer v Luxoru.
Do vesničky jsme přijeli ve čtvrtek a to už do úplného odjezdy zbývaly jen dny. Předposlední večer, pátek, jsme vyjeli ještě do nedalekého města Nag Hamadi, kde jsem si docela nečekaně pořídila nové dioptrické brýle, protože je to tam naprosto snadné a levné. Doktor vyšetřil oči – asistent mu jako cenný poklad z hrobky přinesl asi stoletý kufřík přikrytý šátkem, který když pomalu otevřel, vevnitř byly známé lupy na zkoušení očí, nejspíš nejcennější majetek toho doktora. Překvapilo mě, když řekl, že žádné brýle nepotřebuju. Když si předtím vzal 60 EGP za vyšetření. Asi jsem vypadala dost rozzlobeně, když říkám, že potřebuju a že nosím brýle na čtení. Tak změnil názor a řekl, že mi teda nějaké předepíše. Ptala jsem se Hassana, co to mělo znamenat, a on se smíchem řekl, že tam si chodí lidi pro brýle, až když prakticky nevidí. Takže já s mou 1,5 dioptrií jsem pro něj nebyla žádný pacient. Nakonec jsem si nesla lístek do nedaleké optiky, kde jsme vybrali obroučky a za necelou hodinku už jsem měla nové brýle. I s krabičkou!
Poté ještě poseděli na břehu Nilu, byla s námi i matka a Yasmeen a kluci a bylo to už takové smutné, už se to blížilo. Odjezd do Káhiry jsme měli naplánovaný na noc ze soboty na neděli, abychom měli ještě celý den na Káhiru, vlak měl jet po půlnoci, my už všechno sbalené, ale nakonec jsme na poslední chvíli rozhodli, že zůstaneme ještě do rána a pojedeme až dopoledne. Trošku jsem neodhadla, jak jsem si to mohla celé zkomplikovat.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Protože taxík, kterého Hassan dopoledne zavolal, nějak nejel a nejel. Hodinu jsme čekali a nic. Pak přijel, řídil ho asi 15lety kluk, z auta zase opadávaly plechy a dveře nešly zavřít. Najednou jsem měla říct všem maa salama a odjet….. naštěstí to proběhlo rychle a na lítost nebyl čas. Spíš jsem kontrolovala hodinky. Cestou k nádraží, což bylo dvacet minut cesty a my vyjížděli tak těch dvacet minut před odjezdem vlaku, jsme stačili vyjet v protisměru proti motorce, z které spadl řidič, tak ho tam sbírali ze země, a po dalších pár minutách ten řidič taxíku nějak zjistil, že vypadl reflektor vpředu, tak zastavil a všichni tři – jelo nás víc – ho tam nějak zatlačovali zpátky. Začínalo být docela horko,ale ne jen ze sluníčka….. představa, že z vlaku uvidím koncové nárazníky a další jede bůhvíkdy a kdovíjestli, mě neuklidnila a zalitovala jsem, že jsme nejeli na noc. Na nádraží byly lavičky obsypané sedícími či spícími muži a to bylo znamení, že vlak ještě nejel. Byli jsme tam o 10 minut později. Vlak nejel ještě dalších 20 minut, stačili jsme ještě vypit čaj a koupit něco na cestu. Tak jsem pochopila, proč nikde nejsou vidět hodiny a proč jsou všichni tak klidní. On ten vlak prostě pojede – insha allah…..
Opět ten stejný, na poměry které jsem tam zažila vcelku luxusní vlak, s klimatizací, polohovacími opěradly a průvodčími, kteří roznášeli každou chvíli čaj, džusy, sendviče.
Zase jsem viděla tu krajinu, která se měnila každou půlhodinu cesty, greenland s políčky pšenice a cukrové třtiny jsme nechávali daleko za sebou a zůstávala jen země tu a tam obydlená, zelená jen kam dosáhla voda z Nilu, na obou obzorech pohoří a nahoře neúprosný žhavý kotouč.
Do rozpálené Káhiry jsme dojeli v půl 7 večer a najednou jsme byli ve známém metru a jeli na křižovatku Sadat, kde se přesedá směrem na Hadayeq al Maadi, čtvrtě, kde jsme loni v září strávili měsíc. Čekalo nás totiž setkání očekávané a nejmilejší, měla jsem po osmi měsících vidět tehdy novorozenou malinkou Salsabeel, její sestřičky Neaam a Rahmu, maminku Sabah a tatínka Abdola, Hassanovy příbuzné.
Od poslední návštěvy si trochu pomohli, už nežijí na zemi pod přístřeškem, ale měli maličký být. Holky si mě pamatovaly, říkaly Bera Bera /Věra/ a setkání bylo nádherný, ovšem Salsabeel jsem se ale vůbec nelíbila, mračila se a křičela a chtěla jen mámu.
Strávili jsme s nimi několik hodin, dostali jsme – jak jinak – jídlo, které Sabah vykouzlila než jsme přišli zpět z poslední procházky v uličkách káhirského předměstí narvaných lidmi, dětmi, oslíky, pulty s ovocem, zeleninou, pečenou kukuřicí, voňavými pekárnami a lehce páchnoucími pulty s rybama. Čas neúprosně utíkal a my se museli před půlnocí definitivně rozloučit. Opět přišlo dohadování o ceně za taxi na letiště. Když se pánové asi po 10 minutách dohodli, konečně jsme vyjeli, tak jsme opět stali, protože mu docházel benzín. A propos – litr benzínu stojí cca 1,2 EGP /4,50 CZK/ ……… po natankování auto jaksi nechtělo nastartovat, tak ho pár kolemjdoucích několik desítek metrů roztlačovalo, než konečně naskočilo. Když pominu, že jsme se ještě cestou málem nabourali a moje taška s nejcennějšími a rozbitnými suvenýry letěla ze spolujezdcovy sedačky dolů pod nohy, tak jsme nakonec přece jen na letiště dojeli. Naštěstí ten řidič nerozuměl český, za rámeček by si to nedal. Ale to už byla nervozita z odletu přímo hmatatelná…. a co dál…………… známý proces na letišti, kdy máte pocit, že se vám to jen zdá a že to přece nemůže být pravda, že to opravdu končí a za pár hodin…………
Tahle výprava se opravdu povedla, zažila a viděla jsem toho víc než jsem si dovedla představit, a to doslova a do písmene. Chvílema jsem sahala na hranici fakt snesitelnosti co se týče hygieny, čistoty, určitých zažitých zvyklostí o kterých se nepřemýšlí do té doby, dokud to není zásadně jinak. ale poddala jsem se tomu, přijala to, zkusila si to chvíli s nima a můžu všem říct – jde to. Jde. Jenom chtít a věřit.
Na dokreslení celého mého putováni posilám webový odkaz, kde najdete asi tak 1/6 fotek co jsem udělala, videa ani nepočítám.
http://masreia.rajce.idnes.cz/EGYPTSKE_DOBRODRUZSTVI_KVETEN_2007/
Salam alaykum ya misr – na jak asi dlouho…………………………?
