Takže jsme o něco pokročili a já se vrátím ještě do Luxoru. V neděli dopoledne jsme navštívili luxorské muzeum, naaaadherne upravené a nasvícené jako málokteré, co jsem viděla. Nesmělo se tam fotit, a to ani za bakshesh, hodně hlídali. Další cesta vedla do chrámu v Karnaku, obrovský areál jak rozvalin, tak stojících zdí a sloupů, posvátné jezero a posvátný skarabeus, okolo kterého se má 9x obejít a pak si něco přát. Po devátém kolečku jsme si přáli už jen studenou vodu na pití.
Večer byl na programu chrám v Luxoru, který je úžasně nasvícen a vypadá to monumentálně /mraky fotek/, potom jsme přejeli už poněkolikáté na druhou stranu Nilu zase do toho campu, jídlo pití, a tam jsme poprvé viděla opilé Egypťany, ale kdyby jen opilé, zhulili se po hašiši, který si tam koupili jak Colu od obsluhy a přes skleničku kouřili jak šílení a pak s nima byla strašná legrace, jen hassan nekouřil, ale s tím je legrace i bez… Odjeli jsme zpátky přes vodu na stranu, co jezdí vlak, s klukama jsme se rozloučili.Vlak nám měl jet v jednu po půlnoci a když ještě ve 1/4 3 nic nejelo /lidi tam spali na lavicích/ šel se Hassan zeptat a dověděl se, že to pojede za dvě hodiny. Tady prostě ten čas nic není, insha alah to prostě pojede. Buď jsme mohli čekat, ale rozhodli jsme se pro bus s více přestupováním. Hassan odchytil taxi před nádražím a jedeme ale koukám, že město zůstává za nama. Ptám se co je a Hassan řekl, že dohodl s taxikářem, že nás odveze rovnou, je to asi 120 km. Úplně uondaná jsem usnula. Poprvé mě vzbudila policejní kontrola, ty jsou opravdu na každém kroku, kontrolují místní obyvatelé, pokaždé doklady, tím spíš mě, ale vždycky vše ok. Další spánek a zase pocit, jakože to nejede a opravdu jsme stáli a motor hučel a nešla zařadit rychlost. Byly asi 4 v noci, řidič se snazill co mohl, odněkud z noci se objevili čtyři mladí kluci a radili mu a byli všichni hluční a auto ne a ne. Já taky věděla, co s tím je, bylo to rozbitý a my trčeli uprostřed noci v porouchaném taxíku někde bůhví kde na silnici mezi Luxorem a Qenou. Není to tu ale Sahara, neobydlenápoušť. Naštěstí za chvíli jel bus, taková Toyota pro dvanáct lidí, ty jsou tu hodně frekventované, Hassan to domluvil a za chvíli už jsme tam seděli a někam pokračovali. Ještě jsme přesedali asi 2x nebo 3x, nevím, spala jsem jak zabitá, občas se někde čekalo, takže když mě naposledy budil, bylo 7 ráno a byli jsme před naším domem.
Půlku dalšího dne jsme prospali, a vlastně až do včera podvečera, což byla středa, jsme byli zase ve vesnici. Konečně došlo na velblouda, a domluvila jsem si to sama, svou arabštinu jsem tak konečně zúročila, jen jsem řekla ať Hassan vezme foťák a jde to zdokumentovat. Na camelu je to nepopsatelné, houpe se to tam nahoře a připadala jsem si fakt jak královna Egypta. Měla jsem na sobě půjčenou galabiji. Taky jsme se byli podívat na poli, akorát jsou žně, ty jsou tu 3x do roka. Mám na mysli obilí, protože třtina se žne tak nějak průběžně, pořád někde dorůstá. Pole co vlastní naše rodina byla pěkný kus od domu, museli jsme to celé projít, přeskakovali jsme kanálky, co jsou na zavlažování, zem sálala jak rozpálená plotna. Kromě mámy a nejmladší /jediné/ holky tam byli všichni a žali – představte si ze ručně. Já na to koukala jak blázen. Měli v ruce něco, co se vzdáleně podobalo srpu a snopky klasu brali do ruky a kosili a pokládali na hromádky. Taky jsem zkusila a za 10 minut jsem byla úplně vyřízená, zpocená a bolely mě záda…..
Šli jsme s Hassanem kousek dál k tomu jednomu kanálku a umyli ruce a sedli na zem a namočili nohy a mně matně proběhla hlavou věta z mého egyptského turistického průvodce: Hlavně se nenamáčet ve stojatých vodách, jsou tam různé breberky…… no tahle tekla, pomalu, ale tekla. No uvidíme.Každý den, každou chvíli mám možnost to tam pozorovat a koukat, jaký život lze taky žít. Je to obrovský nápor jak na imunitu, tak na hygienické či estetické zvyklosti. Matka je schopna před nalitím čaje umýt umytou skleničku, ale na druhou stranu krájí na zemi na destičce rajčata k jídlu rukama, které vodu neviděly snad jen když umývá to nádobí, a ta destička snad nikdy. Mezitím pobíhají slepice a lítají mračna much.
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Chleba /aish/ se pokládá když ne vyloženě na zem, tak na něco jako stůl, nízká kulatá placka, což ale vyjde prakticky nastejno. Sůl se taky nasype rovnou na ten stůl, všude mističky se smaženými vejci, dva tři druhy sýra nebo jogurt – říkají tomu nestle – rýže, okurky, rajčata, občas kus vařeného hovězího žebra. Každý den to samé. Sedíme na zemi kolem toho kulatého stolu a už se jí.Snažím si brát věci, které se toho stolu nedotkly a co prošlo nějakým způsobem varem, ale pak stejně kolem koluje jedna nádoba s vodou…….zatím mi nic není a jako už předtím – snad nade mnou někdo bdí. Kde se vzala tu se vzala, přišla kočka, která není celý den vidět a přijde jen když jíme. Dáváme jí kousky kližky z masa. Po jídle nezbytná sklenička výborného čaje, v množství asi 1 dl, ale v síle co by probudila snad celou armádu.Strašnější je, že tam vedle mají tak půlroční miminko, tak maminka k nám občas přijde, děcko nakojí, položí vedle sebe na zem a dítě usne a sedají na něj mouchy a lezou mu do očí a do pusinky a nemá cenu je odhánět, protože jsou jich tam další milióny. Koukám na to, srdce se mi svírá, v očích slzy, kdybych mohla, všechny peníze světa bych dala na to, aby se měli líp, ale obávám se, že by svůj život stejně nezměnili. Přesně jak Hassan říkal – takhle se tady žije od dob faraónů, moc se toho asi nezměnilo.
Chlapi jeden jak druhý nosí galabiji, na které není poznat původní barva, na nohou sandály, na hlavě nezbytný šál proti slunci, nikdo nikam nespěchá.Mimochodem – praktičnost galabie jsem pochopila až v momentě, kdy jsem si ji oblékla. Už chápu proč celý arabský svět tento druh oblečení nosí.. Volná, pohodlná, široká, samozřejmě jich má každý několik – od pracovních na pole až po sváteční, to když se jde do masgidu na modlitbu. Přes den venku skoro nikdo není, odpoledne se začnou objevovat lidé, převážně muži a děti. Muži za prací, děti hodně nosí vodu z veřejného vodovodu, kolikrát i v igelitových taškách, ne všude je voda zavedená. Děti také hodně sváží na oslících zelené krmení pro dobytek. Do západu slunce se musí udělat většina práce. Někde nemají ani elektřinu, seděli jsme na návštěvě v jednom z domů při loučích. Nejfrekventovanější dopravní prostředek je tu oslík, to jsou úžasně vytrvalá zvířata, pořád jen hýkají, ale šlapou a ani moc netrucují, aspoň jsem takového žádného neviděla. Na velké práce je velbloud. Koně jsem taky viděla, ale prakticky využití moc nejsou.
Včera odpoledne jsme se sbalili na týden a odjeli taxíkem někam, kde jsme přesedli, těch přestupů bylo zase několik, z busu do busu, pořád se někde čekalo, vyjeli jsme od nás ve tři odpoledne a v 11 večer jsme proskočili staletími a vpadli rovnou do rušného turistického života v Hurghadě, Al Ghardaqah, jak říkají místní.
Hassan pro nás zamluvil byt v domě, on tady pracuje, bydlíme minutu od jeho práce /na midanAl Aroosa/ což je úplné centrum Hurghady se všemi krámky a kavárnami a hotely. Tak tady to znám….Byt oproti tomu v hotelu v Luxoru špičkový a čistý. Ještě večer jsme se setkali s jeho kolegou ze shopu, který má za ženu Slovenku, tak jsem najednou musela přeházet v hlavě slovník a po dlouhé době mluvila česky a dost se mi to pletlo. Dneska jsme dlouho spali a celé odpoledne byli na pláži, byla tu největší zima, co jsem kdy zažila, vítr a v moři jsem byla jen jednou a docela zima, ale to prý je po dlouhé době. Nicméně to opalovalo i přes mraky a tak ani nevím jak a jsem opálená. Večer jsme chvíli chodili, chvíli seděli a teď vám to všechno píšu, protože přes den je prý špatné internetové spojení. Tady vůbec ten život vládne v noci, není nic co byste si nemohli koupit ve dvě ve tři hodiny v noci.Budeme tu týden a další přejezd bude rovnou do Luxoru na slíbené představení light and sound.
V každém případě jsem v pořádku a plná vjemů a zážitků a večer se mi to pak honí hlavou a někdy celou noc nespím a skládám si to všechno co jsem si umožnila zažít.Horko je všudypřítomné a hřeje to jako kožíšek kolem celého těla a když je co pít, tak se to dá zvládnout. Tělo nesmí dehydratovat, je úžasné, jak se dá přežít s lahví Coca Coly….. úplně stačí.
A prý vám v Praze prší a je zima? tak to je mi fakt líto……………..
Mějte se všichni moc a moc hezky, z Egypta mnoha tváří vůní chutí a příběhů vás zdraví
Věra
