EGYPTSKÉ DOBRODRUŽSTVÍ – 1. díl

Zkrátka bydlíme na kraji vesnice, před náma stojí factory na zpracování třtiny, která je tu v širokém okolí stěžejním produktem, lisuje se zní šťáva jako džus, který se pak druhotně vaří a dělá z něj med, dál pak cukr. Zelené listy žere dobytek, to suché se pálí pod kotlem na vaření, z klacků podobných bambusům se dělá všechno možné jako nábytek /něco jako rattan/ různé přepravky, to listí se taky dává jako krytina na střechu.

Prakticky každý obyvatel vesnice je příbuzný, strýc, bratranec, přesně jako to Hassan vyprávěl. První tři večery jsme jen chodili po domech a všichni mě vítali a líbali a za chvíli jsem nevěděla, kdo byl na začátku a jak se kdo jmenuje. Pohostinnost nebere mezí, ale v rámci možností. V každém případě je nabídnutá voda, na té tu všechno stojí a leží, takže za pár dnů už jsem neřešila, kolik lidí z té skleničky přede mnou pilo, tady je to otázka fakt života a smrti. Žízeň veliká, ve stínu jsem naměřila 47 stupňů, na slunci displej zčernal a zkolaboval. Mám digiťák. V chládku se zase vzpamatoval. Pěkně to opaluje, už jsem si pořídila úžeh, ležela jsem den a půl s horečkou, ale už je to dobrý.V domech bydlej lidi společně s domácíma zvířatama, většinou dole krávy, kozy, v patře lidi a na střeše drůbež. Občas nějaká kozička vyběhne nahoru a slípka sejde dolů, takže je tam veselo. Chovalajsem si týdenní kozlátko a denní koťátka trojčátka ještě slepá. Vesničani z toho měli záchvaty smíchu, jak může být někdo tak vyvalený. V životě nikoho z Evropy na vlastní oči neviděli, jsem pro ně atrakce, děti se houfujou a styděj, chlapi čumej, nejvíc tak ti 15letí kluci. Vždyť kde by jinak viděli jinde než doma nahé ruce a lýtka a hlavu bez šátku. Nojo, jiný kraj jiný mrav.

Jsou věci, nad kterýma zůstává rozum stát, jak se vůbec dá žít a v čem se dá přežít. Život toho nejprostšího způsobu, kde se hodně spí, jí co pole a drůbež dá, domy se neuklízejí, je tam všude příšerný binec, ale úklid prostě neznají, to radši sedí na cestě před domem a povídají si, mají na sebe hodně času. Děti špinavé, bosé, umolousané vlasy, unudlané nosy, nádherné zoubky a bezelstné oči. Každej dům má hned za vchodem místnost /většina toho je neomítnutá, takže se sedí mezi cihlama slepenýma jakousi šedivou hmotou/ kde jsou prostě lavice potažené dekou a na těch se sedí a povídá a hlavně kouká na televizi, ta nesmí chybět, pokud možno nejvíc nahlas. Toto je obývací pokoj a místo pro setkávání. Takže sem vede elektřina a voda teče v trubkách, to je tak z civilizace asi všechno. Jo a traktory.

Jinak život jaký znali jejich předkové bůhví kolikáté generace úplně stejný. Už jsem jela na oslíku a doufám ze odchytíme i velblouda, ti jsou tu nezbytní jako tažná a nosná zvířata, udělají strašně moc práce. Stojím a koukám se střechy a dole procházejí velbloudi, kam oči dohlédnou jsou zelené lány s trsy palem a úplně na obzoru šedivé hory. Pocit, který nekoupíte za žádné peníze. První tři dny probíhaly návštěvy, pak vycházka do polí, kde mě to sežehlo, odpoledne a celou noc horečka, ale ráno ok.

To jsme měli v plánu jet do Luxoru, byl pátek, dali jsme budík na osmou vstali v 9 a tady prostě čas nehraje vůbec žádnou roli. Pořád se ptám v kolik v kolik, a Hassan odpoví insha allah. Nakonec jsme čekali na páteční salath – modlení – a z odjezdu do Luxoru byly 3 odpoledne. Byla jsem smutná, protože cesta, která údajně trvá hodinu a půl, trvala přes dvě hodiny kvůli nějakému problému na trati, tak jsme dorazili skoro večer, akorát zapadalo slunce. Má tady /píšu totiž z Luxoru/ dva kamarády ze studií, s nima jsme se sešli a strávili večer. Pořád čekám kdy vyrazíme zpátky a nikde nic, a Hassan na můj dotaz povídá,že tu zůstanem dva nebo tři dny v hotelu. Tak jsem přestala být smutná. Nejdřív jsme byli na cornichi, to je nábřeží, tam jsem okoukala suvenýry, pak v muzeu mumifikace, potom jsmepřejeli Nil na lodi a na druhém břehu jsme se v restauraci /říkají tomu camp/ najedli a pak v noci zpátky /hotel no comment, ale teplá voda teče….to u nás doma ne, jenom studená/.

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Kámoši slíbili super program na dnešek a nezklamali. Ráno jsme se zase sešli, přepluli Nil a první návštěva byla údolí králů s třemi hrobkamiplus hrobka Tutankhamona. V té není skoro nic vidět, ale platí se za ní zvláštní vstupné. Díky Hassanovi mám vstupné jako Egypťanka, což se rovná tak zlomku ceny pro turisty. Směšné 1 nebo 2 libry oproti 80 pro cizince. Pak jsme přejeli /všude nás vozil taxík, další známý/ k chrámu královny Hatshepsut, tak to mě dostalo, ano brečela jsem jako želva když jsem tam stála a ten žár mě vpaloval do země a civěla jak magnoona na tu stavbu, co znám jen z obrázků a kterou žádnej obrázek nemůže dostatečně popsat. Prostě jsem byla tam, kde to znám z knih a úplně mě to rozhodilo a Hassan se divil a ptal, proč bulím, když mám být přeci happy.

Pak jsme zajeli do El Gourny, nedaleké vesnice známé svými alabastrovými dílnami, kde je jeden z kámošů doma. Tam už pro nás zase bylo připravený jídlo, samé ty typické dobroty co znám, molokheia, falafel, tameia, ruz, fool, dagag, aish, ale zase tam neměli tekoucí vodu a ruce jsme myli polévané vodou z hrnku. Poté přejezd do Madinet Hábu, uuuuuuuuuuuužasné zbytky chrámu, neuvěřitelně veliké a zachovalé, tak o téhle památce jsem toho moc nevěděla, o to víc překvapená. To už byl skoro podvečer, my úplně vysušení a ušlapaní, tak nás taxi /pozor, rachotina typu nějaký pežot z padesátých let/ dovezl k pobřeží Nilu a zase lodí zpátky na stranu živých. Na vysvětlenou: této oblasti se říká horní Egypt podle směru toku Nilu, tzn delta je Egypt dolní. A levá, západní strana Luxoru je část mrtvých, tam jsou hrobky, a na pravé, východní straně se žilo, tam je i chrám Luxor a chrám Karnak.

V hotelu sprcha a spánek asi dvě hoďky, večer zase sraz s kámošema a návštěva Luxorského chrámu, nasvíceného a úchvatného, to psát nebudu, z toho jsem vedle sebe ještě teď, les kamenných, snad dvacet metrů vysokých sloupů, navíc ještě zdobených. Člověk nepochopí, jak to mohli stavět, není tamkousek místa bez reliéfu, bez výzdoby, navíc ve výšce z které se točí hlava. No nic, to bych mohla psát donekonečna.

Odtud jsme šli v devět, kdy se zavíralo, zase přejeli vodu, a na druhém břehu nalouce vedle řeky se sedělo, lidi donesou deky, jídlo, hrajou s míčem, prostě užívají chládek, tak jsme taky užívali chládek, až jsem tam málem usnula. Pak jsme se zase/už jen s Hassanem, oni dva tam jsou doma/ vrátili zpět. Udělali jsme nejnutnějšínákup a teď konečně jsem se dostala k netu. To že jsem vyrazila s věcma na půl dne výletu znamená, že mám na sobě druhý den stejné oblečení, neumytou hlavu, nemám hřeben, krém na obličej, spoustu věcí, které bych asi vezla, kdybych to věděla. Koupili jsme zubní kartáčky, pastu, mýdlo, hřeben, prostě to nejdůležitější, něco jsem přeprala a zjišťuju, že spousta věcí, co se zdá být důležitá, vlastně není….

S Hassanem je strašná legrace, pořád se něčemu smějeme, vymýšlí spoustu hloupostí, ale na druhou straně je opravdu moc chytrý, od rána do večera mi něco vypráví, až jsem večer úplně umletá ze sledování té jeho angličtiny, ale třeba z egyptské historie zná spoustu detailů, vždycky říkám že to vím z knih, tak mě zkouší a nakonec mě stejně na něčem nachytá. Třeba zná zpaměti všechny egyptské prezidenty….. to já si na ty naše jen tak nevzpomenu…..je hodně rozumný a hloubavý a taky docela progresivní v myšlení a na jisté tradice docela kašle.

Takže tolik na vysvětlenou proč se ozývám až teď, prostě u nás v baladi ElShokefy – Abou Tisht – Qena prostě internet neniiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii. Co dál – tady ještě den nebo dva navštívit Karnak a nevím o čem to ještě mluvili, pak zpátky do El Shokefy, pak ještě jednou sem do Luxoru napředstavení Light and sound v Luxorském chrámu, na to se musí koupit lístky tři dny dopředu, pak vlakem a busem rovnou do Hurghady taky na pár dnů užít moře a Hassan musí zkontrolovat obchod a pak podle času zpátky a pak už back to Cairo.