Z naší střechy je vidět ta nádhera – směrem k severu úchvatné staré město a za ním strmé hory. O kousek dál je pak měsíční krajina, kde jsou na strmých svazích náhorní plošiny naváté gigantické duny.
Po několikahodinové jízdě pouští z oázy Farafra do městečka Al-Qasr v oáze Dakhla si protahujeme ztuhlé nohy a snažíme se ve tmě trochu zorientovat. Řidič, který nám ve Farafře nabídl svezení, se loučí a odjíždí. Také on, stejně jako další egyptští řidiči, měl docela hrůzostrašný zvyk řítit se za tmy pouštní asfaltkou velkou rychlostí s vypnutými světly a oslňovat při míjení protijedoucí auta krátkým bliknutím dálkových světel. Šílené!
Nacházíme hotýlek Al-Qasr a vcházíme do přízemní čajovny. „Salaam aleikum“, zdravíme obvyklou sestavu arabský šíšáren – muže všech věkových kategorií oblečených v tradičních galábíjách, hrajících domino, popíjejících čaj a kouřících vodní dýmku. Jeden z mužů nás vede do prvního patra, kde dostáváme jeden z pokojíků. Máme počkat, zavolá majitele hotelu, nějakého Mohameda. Jsme na toho chlapíka fakt zvědaví, protože jeho jméno dokonce stojí vknižním průvodci a kamarád, co tu byl o rok dřív, si ho nemohl vynachválit.
Za chvilku vstupuje Mohamed a hned nám přináší čaj. Ani se nás neptá, jestli máme hlad. Rovnou oznamuje, že večeře bude za 20 minut. A jaká! Po několika dnech na egyptském chlebu s májkou střídaném občas ovocem a faláfelem si dáváme pořádně do nosu: pečené jehněčí s rýží, plněné vinné listy, okurkový salát a nudlovou polívku. Před spaním pro jistotu jídlo spláchneme slivovicí a žaludek zůstává v pohodě.
Ranní průzkum města a okolí
Ráno vystupujeme na střechu a konečně vidíme tu nádheru. Směrem k severu úchvatné staré město a za ním strmé hory. Ve skutečnosti to jsou svahy náhorní plošiny, do které je v západním Egyptě zahloubeno několik oáz včetně téhle. Na opačné straně se zelenají palmové háje a zahrady a za nimi červeno-hnědé duny. Prostě paráda. Navíc Mohamed přináší velkou snídani složenou z čerstvě usmažených faláfelů, zeleniny v jogurtové zálivce a egyptských banánků.
Den začínáme průzkumem starého města. Domy jsou vystavěné z nepálených cihel a některé z nich pamatují éru Otomanů. Pár z nich ještě obývají místní. Vešli jsme zadní stranou a vyhnuli se tak „bakšišákovi“, který by nás chtěl provázet a pak loudil peníze. Ne, že by chtěl moc, ale rádi se tu projdeme sami. Úzké prašné uličky tvoří fantastický labyrint. Nad některými dveřmi jsou krásná futra z akáciového dřeva s vyrytým jménem majitele domu a veršem z Koránu. Postupně objevujeme madrásu, pec, mešitu s minaretem a dvorek, kde se vyrábí nové nepálené cihly. Za malý bakšiš šplháme po úzkém schodišti na minaret, odkud je úžasný rozhled na celé staré město.
Odpoledne procházíme palmové háje a zahrady. Pracují tu převážně muži. Po zavlažení a obdělání políček večer nasekají srpem dva koše jakési jeteloviny pro svůj dobytek, hodí koše na oslíka a jedou na něm domů. Jeden chlap visí vysoko v koruně palmy a odsekává uschlé listy. Jeho „bederák“ dává tušit úroveň bezpečnosti výškových prací v Egyptě.
Půda se závlahou a bez ní se pozná snadno: zelená políčka na metru přechází v písek. Po dunách je příjemné chodit bos, zouvám proto boty. Najednou se písek přede mnou nadzvedá – že by had? Ale ne, to se jen skarabeus vyhrabal z písku a rychle utíká pryč. Vyfotit toho chlapíka teda není vůbec snadné!
Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Na konec světa
Druhý den nám Mohamed zařizuje odvoz do nedaleké vesnice Bir al-Gebel. Tak teď jsme fakt na konci světa. Pár domků, nikde nikdo, navíc fouká studený vítr, který unáší spoustu prachu. No nic, auto ujelo, tak musíme pěšky cestou necestou zpátky do Al-Qasru. Tak jsme to přece chtěli. Jen tu měla být nějaká stezka nahoru na náhorní plošinu. Nic ale nevidíme, tak jdeme po úbočí hor směrem k městečku. To ale znamená neustálé překonávání strží vymletých do písčitých sedimentů. Koryta občas vyplňují vápencové tvary a někdy několikametrové písečné duny. Úplná měsíční krajina! Na strmých svazích náhorní plošiny jsou naváté gigantické duny, které šplhají z údolí až na hřeben. Po jedné z nich stoupáme nahoru. Z vápencových skal u hřebene vykukují mušle – no jasně, vždyť tady kdysi dávno bylo moře! Duna „přechází“ výběžek plošiny a padá i na druhou stranu. Sestupujeme po ní a přicházíme do Al-Qasru.
Každý večer nám Mohamed vaří velkou večeři, ráno skvělou snídani a přidává cenné rady, co v okolí navštívit. Není divu, že tu cestovatelé do Mohamedovo deníku často píšou, že se cítí, jako by byli u své babičky na prázdninách. A že chtěli přespat jen jednu noc a zůstali třeba na tři čtyři dny…
Na velbloudím hřbetu
Třetí den nám Mohamed domlouvá projížďku na velbloudech u svého kamaráda. Ahmed má asi dvacet velbloudů a je vidět, že naplňují celý jeho život. Jedna velbloudice je nemocná, tak jí Ahmed podává zvláštní lék: otevře jí tlamu a naráz do ní nalije litr spritu! Nevypadá, že by jí zrovna chutnal.
Jak ale pojedem na jednohrbém velbloudu? Aha. Sedla mají věncovitý tvar a obtáčí hrb. Sedí se na nich celkem pohodlně. Jeden z velbloudů jde těsně za mým, takže ho můžu ze sedla drbat za uchem. Devadesátiminutová projížďka docela stačí, nohy nás pěkně bolí, jak se člověk snažil instinktivně držet nohama. Taky velbloudi vypadají, že se nás rádi zbavili, a kráčejí se pást do trávy.
Vracíme se servicem (sběrným taxíkem) do hotýlku a balíme věci. Je tu krásně, ale přece jen chceme poznat i další části Egypta. Prosíme Mohameda, ať nám to teda sečte. Docela nás napíná, za celý pobyt jsme se totiž nedozvěděli cenu za přespání ani jídlo. Nakonec to vychází hodně levně. Za tři dny „babičkovské“ péče platíme každý v přepočtu asi tři stovky. A navrch dostávám na svou šíšu tři hliněné korunky, které vyrábí místní hrnčíř.
Sedáme na obrubník vedle servicu a čekáme, až se naplní zákazníky. Je ale poledne a zájem je malý. Řidič nám tradičně nabízí, ať doplatíme volná místa a můžem jet. Po hodině marného čekání to vzdáváme a platíme celé auto. Odjíždíme z Al-Qasru, na který budeme ještě dlouho vzpomínat.
