Egypt mimo Káhiru

Nejdříve jsem vyrazil do Fayoumu – největší egyptské oázy, která se nachází kousek jižně od Káhiry a žije v ní zhruba 2 miliony obyvatel . Jel jsem vlakem. Na Ramsesu – káhirském hlavním nádraží – mi ale nechtěli prodat jízdenku, i když bylo evidentní, že vlak do Fayumu jede. Chtěli, abych jel lepší třídou, ten ale zrovna nejel. Moc nechtějí, aby turisté jezdili vlaky třetí třídy. Rozhodl jsem se tedy, že vyzkouším metodu platby ve vlaku. Povedlo se. Jízdné jsem zaplatil přímo průvodčímu, který většinou umí anglicky. Bylo sice s přirážkou, ale přirážka nebyla velká. V takových vlacích je dobré jet, neboť jste v přímém kontaktu s obyčejnými lidmi. Za tu krátkou cestu jsem byl dokonce pozván od jednoho učitele na oběd. Moc ale neuměl anglicky a neuměl mi ani odpovědět, jestli jede ještě něco později dál do Fayumu. Bohužel jsem tedy odmítl. Dnes bych to asi risknul, neboť taková setkání bývají velice zajímavá. Vlakem procházelo mnoho prodavačů. Prodávají od falafelů (chleba se dvěma zeleninovými karbanátky pistáciové barvy se zeleninou) – dost nehygienické, přes ovoce a pití až po šroubováky.

Blechy na živo

Ve Fayumu se mi výrazně potvrdilo, že nejdražší často nebývá nejlepší. V celé oáze je to s ubytováním horší. Moc turistů tam nejezdí a není velká konkurence. Ubytování je oproti turistickým oblastem více než dvojnásobně dražší, kvalita je ale horší než poloviční. Cenu jsem sice usmlouval, ale to jsem ještě nevěděl, že poprvé uvidím blechy na živo a dokonce jimi budu poštípán. Jinak ale musím říci, že v Egyptě se dá pořídit ubytování velice lacino a kvalita je uspokojivá.

O zajímavosti není nouze

Ve Fayumu jsem si poprvé více všiml toho, že zde jezdí hodně motorek a z nich 95 % českých – hlavně Jawa 350. Viděl jsem, jak se zde ořezávají stromy – bagrem, respektive jeho lžící. Pak se udělají jen kosmetické úpravy pilou. Je to podstatně rychlejší a možná i bezpečnější, i když strom musí trpět. Sledování jejich běžného života je velice zajímavé – viz jejich výkony v dřívějším článku. Běžným dopravním prostředkem na přepravu lidí je upravený pick – up. Vejde se do něj od 10 do 20 lidí a další mohou ještě viset po stranách a vzadu. Přepravuje se běžně i náklad. Silnice mezi vesnicemi bývají dobré, ve vesnicích to bývá často tankodrom, takže se dost kličkuje. Komín od cihelny kouří jako divý a nikomu to nevadí. V ulicích na konci města často bývají skládky. Vyhazuje se všechno možné a v tom si rochní potkani.

A co památky?

I v této oáze je dost k vidění. Přímo ve správním středisku je Senusertin obelisk – prý jediný zaoblený. Zajímavé jsou ruiny středověkého města Dionysus. Nedaleko je jezero o kterém se říká, že je to v Egyptě jediné místo, kde se vyskytuje malárie – od června. Riskuji to – naštěstí jsem jí nechytl. Město je z doby Ptolemayovi – 4 př.n.l.. Chrám je zasvěcen bohu Sobekovi – bohu celé oázy. Celým chrámem mě provedl docela dobrý průvodce. Jsou tam reliéfy – i Sobek – má krokodýlí hlavu. Po okolí mě moc nepoustil – je tam už poušť a hlavně archeologické naleziště. Chrám je asi 19*28 m. Uvnitř jsou hroby i pod zemí a nad sebou. Další zajímavostí je pyramida Hawara, ale o té jsem psal již dříve.

Vypravil jsem se také k nedalekému prameni Ain Al Silliyum – po zemětřesení v roce 1992 už nepramení. Je to odpočinkové místo – soubor zahrad a bufetů. Nemohl jsem najít zastávku pick-upů, protože mapka byla nějak zmatená. Tak mi pomohl policajt. Zastavil jeden pick-up. Ten, že tam jede. Tak jsem nasedl. Po chvíli jsem vystoupil a dával mu 1 LE s nadějí, že mi ještě vrátí. On, že chce 2 LE, tak jsem mu řekl, že policajt říkal, že mu mám dát 0,5 LE a že jsem ho teda přeplatil. Slovo policajt tady zabere na každého. 0,5 LE byla správná cena.

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Když je svátek

tak se místo v hotelu nenajde ani v Egyptě. O tom jsem se přesvědčil ve středním Egyptě ve městě Minea, která bývá označována spolu s Asyutem a Qenou za místo pro turisty nebezpečné, protože tam bývají nepokoje. Město je po architektonické stránce – alespoň centrum – velice hezké. Vzhledem k tomu, že jsem nenašel ubytování, rozhodl jsem se, že si půjdu odpočinout k Nilu, který mimochodem není zas tak široký, jak by si někdo představoval – kromě delty. Ulehl jsem pod strom vedle místních. Ti mi dali čaj. Tak jsem polehával a kolem 8.hodiny večer jsem šel dost urgentně na nádraží na záchod. Buď to bylo z toho čaje, který vařili z vody z hadice nebo z teplé starší vody, co jsem vypil předtím. Nebylo to však nejhorší a naštěstí jediná epizoda v za celou dobu. Večer jsem odešel na nádraží. V 0.10 se rozjel vlak do Luxoru. Usadil mě do něj policajt. Že prý turisty dovedou až na místo. Luxor byl místem, odkud jsem vyrážel na návštěvu dalších památek.

O nápady v Egyptě není nouze

Zkouší na Vás všechno možné, hlavně aby udělali obchod. Majitele hotelu v Luxoru dokonce napadlo, že mě přemluví k zájezdu do údolí králů a královen. Vybral si k tomu tu nejlepší dobu – o půl dvanácté v noci. Musím se přiznat, že mě to docela bavilo a dokonce jsem si ho trochu vychutnal. Neměl jsem co dělat, tak co. Mají totiž ve zvyku říci vždy jen kousek. Koneckonců on peníze dostane a pak je mu to jedno. Celou strukturu zájezdu, jak nabízel jsem s ním dopodrobna probral zhruba třikrát a po zhruba hodině a půl a mnoha dotazech, jestli je cena kompletní z něj vypadlo, že se ještě platí v autobuse. S úsměvem jsem mu poděkoval a sdělil, že jsem se rozhodl, že pojedu na vlastní pěst. I na to měl mnoho argumentů – že most je daleko a podobně. Já jsem mu vysvětloval, že pojedu přívozem a pak si půjčím kolo. Toho se snažil využít, ale ani tam neuspěl. Argumentoval, že nějaký Japonec tam na kole zkolaboval. Nezná však Čechy. V případě, že se nechcete zaplést do takového rozhovoru, je nutné co nejdříve a co nejrazantněji jakoukoli nabídku odmítnout. Mě to ale docela bavilo a navíc jsem se dozvěděl, kudy je nejlepší jet. Nedokázal pochopit, že může být také někdo, kdo se chce po Egyptě projet na kole a dělat si svůj program. I cesta přívozem byla zajímavá. Hned se na mě nalepil jeden spolucestující, který mi “pomohl” půjčit kolo. Asi z toho moc neměl, protože po chvíli dohadování a mých argumentech, že kolo nechci koupit, nýbrž půjčit na jeden den, mi v půjčovně slevili. Kolo sice nevypadalo dobře, ale mělo dobrý převod a jelo se na něm dobře. Zpětně jsem se potom od známých dozvěděl, že jsem zvolil tuto cestu dobře, neboť oni jeli se zájezdem a nakonec se od nich museli odpojit, protože na nic nebyl čas. Stále pospíchali.

I takový je Egypt, kam se podíváme zase příště.