Téměř legendou se stal Hillary v roce 1953, kdy spolu s Tenzingen Norkayem vystoupili na nejvyšší horu světa. I poté novozálandský horolezec pokračoval ve velkých expedicích. Dostal se na jižní pól, hledal yettiho a pokusil se na člunu překonat Gangu v celé její délce. Štafetu svých objevů předal svému synovi.
Edmund Hillary
Zdálo se, že jdeme celou věčnost. Už jsme byli unaveni a pohybovali jsme se dost pomalu. V dálce jsem zahlédl pustou náhorní plošinu Tibetu. Podíval jsem se vpravo nahoru a tam byla zakulacená sněhová kopule. To je určitě vrchol! Byli jsme teď blízko u sebe, protože Tenzing přitáhl průvěs lana. Pokračoval jsem ve vysekávání stupů směrem vzhůru. Chvíli poté jsem se dostal na poněkud rovnou sněhovou plochu a kolem dokola nebylo nic než prázdný prostor. Tenzing se ke mně rychle připojil a oba jsme se s údivem rozhlíželi kolem sebe. Ke své obrovské spokojenosti jsme si uvědomovali, že jsme se dostali na vrchol světa.
Bylo 11.30 hodin místního času a na kalendáři datum 29. května 1953, když Novozélanďan Edmund Hillary a jeho šerpský průvodce Tenzing Norkay vystoupili na vrchol Mount Everestu (nebo též Čomolungmy či Sagarmathy, jak znějí názvy nejvyšší hory světa v různých jazycích) a jako první lidé v historii stanuli na „třetím pólu“ světa.
Z novozálendských Alp až na vrchol světa
Podle vlastní autobiografie zahořel Hillary láskou k velehorám ve chvílích, kdy se na jaře 1939 vydal s kamarádem do novozélandských Jižních Alp. O pět let později vystoupil na Mount Tapuanehu (2 887 m) a po demobilizaci z armády (sloužil u novozélandského letectva) pokračoval ve zdolávání horských štítů na Jižním ostrově.
Se zkušenostmi, které získal ve švýcarských a rakouských Alpách, se na počátku května 1951 vypravil do Himálaje a spolu s přáteli se dostal v okolí ledovce Shamra do výšky 6 765 metrů. Byl přijat za člena skupiny britského cestovatele Erica Shiptona a s ním se vydal k úpatí Mount Everestu. Se Shiptonovou skupinou se Hillary vydal znovu do Himálaje v dubnu 1952, kdy chtěli vystoupit na Čho Oju. Vojenský zásah Číny na tibetských hranicích však překazil jejich plány.
Pod vedením Johna Hunta se Britové vydali v roce 1953 opět do Himálaje, s cílem pokořit nejvyšší horu světa. Po neúspěchu prvního družstva (Charles Evans a Thomas Bourdillon) se 28. května 1953 brzy ráno vydali k vrcholu Hillary s Tenzingem. Přenocovali ve výšce 8 510 metrů a následující ráno vystoupali ke konečnému úspěchu: Jako typický Anglosas jsem natáhl paži a chtěl podat Tenzingovi ruku, jenže to bylo pro něho málo. Vzal mě kolem ramen, mocně mě objal a já jsem mu objetí opětoval. S jakýmsi mírným překvapením jsem si uvědomil, že Tenzing je možná z našeho úspěchu mnohem rozrušenější než já.
Uplynuly týdny „zábavy a pochlebování“, kdy se E. Hillary, syn novozélandského novináře a úspěšného chovatele včel, stal rytířem Britského impéria a získal titul Sir. Jeho život se proměnil v nekončící řetěz přednášek a besed. Dokázal se však vrátit do velehor a pokusil se vystoupit na Manaslu (1954). Nedostatečná aklimatizace však způsobila Hillarymu těžkou nemoc, která novozélandskému horolezci znemožnila pokračovat ve zdolávání osmitisícového vrcholu.
Dosažení jižního pólu
Novou příležitostí pro novozélandského národního hrdinu byla výprava do Antarktidy, kterou koncem roku 1953 začal připravovat britský badatel V. Fuchs. Jeho cílem byl přechod ledového kontinentu a Novozélanďané pod Hillaryho vedením měli vybudovat zásobovací základnu Mount Albert Markham na Polární plošině.
Po předběžném průzkumu na přelomu roku 1955–56 se novozélandská výprava vydala na lodi Endeavour 15. prosince 1956 z Port Nicholsonu k Antarktidě. Vplula do Rossova moře a vylodila se v McMurdově zátoce, kde před víc než půlstoletím bývala Scottova základna. S pomocí moderní techniky (traktorů, letadel) a díky radiovému spojení mohla Hillaryho skupina v březnu 1957 zamířit na Crozierův mys. S kolonou traktorů vyjela na Polární plošinu a na 80° jižní šířky založila zásobovací základnu D 400 a na 83°, kam pronikla 15. prosince 1957 další, označenou D 700.
Proti původnímu programu se Hillary vydal se třemi traktory k jižnímu pólu: Jsem pevně odhodlaný dosáhnout pólu, jestli Bůh dá a trhliny dovolí, sděloval 25. 12. 1957 světovému tisku. Po deseti dnech (4. 1. 1958) dosáhla Hillaryho skupina cíle: V 10.30 jsme na obzoru zahlédli okrouhlou kopuli. Ve 12.30 nám vyjel naproti weasel s vlající americkou vlajkou a vřele nás přivítali doktor Houk a major Morgesson. Následovali jsme jejich weasel ke kruhu vytvořenému ze sudů a vlajkových stožárů, které označovaly samotný jižní pól, a pak nás už pozdravila baterie fotoaparátů a přátelské tváře. Britové, kteří postupovali z druhé strany světadílu (ze Shackletonovy základny) dosáhli nejjižnějšího bodu Země 20. ledna 1958.
Po stopách yettiho
Po třech antarktických letech a určité době odpočinku připravil E. Hillary nový projekt pobytu ve velehorách, který měl kromě otázek odolnosti lidského organismu odpovídat na otázku, zda v Himálaji skutečně žije sněžný člověk – yetti. Spolu s vědeckými pracovníky (vedl je Griffith Pugh, fyziolog Huntovy výpravy na nejvyšší horu světa z roku 1953) hledali v letech 1959 a 1960 ve vysokých nadmořských výškách yettiho a sledovali svědectví o jeho existenci v lámaistických klášterech a mezi místními obyvateli.
Podle Hillaryho vítězila skepse, se kterou přistupovala jeho výprava k tvrzením o existenci sněžného člověka: Učinili jsme závěr, že sněžný muž je mytologická bytost, jejíž existence je pravděpodobně založena na málokdy viděném tibetském modrém medvědovi. Přesto bych ještě dnes byl šťasten, kdyby se dokázalo, že jsme se zmýlili (…) I když mnoho lidí, kteří procházejí Himálajem, vlastní fotografické přístroje, dosud žádná autentická fotografie yettiho pořízena nebyla. Zdá se, že sněžný muž uniká stejně jako lochnesská příšera.
Vedle přednáškové činnosti se Edmund Hillary proměnil v dalších letech v experta na vysokohorské vybavení; jeho testování se věnovala celá jeho rodina při pobytu na Aljašce v roce 1963. Založil Himálajský trust, který organizoval podporu pro výstavbu škol, nemocnic a infrastruktury v Nepálu a vysokohorské části Indie. Stal se nejpovolanější osobností pro funkci vysokého komisaře (velvyslance) pro Indii, Nepál, Bhútán a Pákistán, kterou vykonával v letech 1985–89.
Proti proudu Gangy
Neustával ve sportovních aktivitách a ještě v padesáti letech zdolal nejvyšší novozélandskou horu Mount Cook, což se mu v mladých letech nepodařilo. Jednašedesátiletý cestovatel se v roce 1967 vydal na raketových člunech po řece Ganze od jejího ústí v Bengálském zálivu až k himálajským pramenům. Proti proudu řeky propluly jeho čluny přehradu Farraka a zastavily se po 1 280 km ve Varánasí (8. 9.); překonaly peřeje u města Rišikéš a po 2 400 kilometrech je zastavil vodopád nedaleko města Mandaprajág.
Zbývalo 1 600 km, které Hillaryho výprava překonávala pěšky. Klikatými cestami se její členové vyšplhali k posvátnému městu Badrináth ve třítisícové výšce. Zbývalo vystoupit na jeden z ledovců, z něhož posvátná řeka nabírá svou sílu. V nadmořské výšce 5 400 metrů Hillary onemocněl a jen rychlá doprava do nižších poloh mu zachránila život.
Jedním z členů expedice proti proudu Gangy byl Hillaryho syn Peter. V roce 1981 se účastnil expedice, která od února do listopadu toho roku přešla Himálaj. Vystoupil i na Mount Everest a telefonický rozhovor, který vedl s otcem z vrcholu nejvyšší hory světa, byl symbolickým předáním pomyslné štafety nové generaci objevitelů.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
