Selamat pagi! Po probuzení se zdravím s naším portýrem Udinem v jeho rodné řeči, zatímco ostatní ještě spí. Noc byla dnes zatraceně tvrdá! Místo u říčky je pěkně hrbolaté a do toho jsem si stále nemohl uložit hlavu na kletr ležící pod ní.
A prší (Neděle 4.4.2004)
Rád mám své věci přes noc v kontaktu. Je to už letitý návyk z cest, jimž dávám menší šanci případnému zvědavcům, kteří by si chtěli přivlastnit něco z mých věcí. V téhle části světa většina lidí skoro nic nemá, strach tu ale o své věci mám mnohem menší než v Evropě. Vzpomínám si na nedávný e-mail od mé kamarádky, která byla ihned po svém návratu ze Zélandu do Čech okradena… Kolem čtvrté ranní navíc přišel prudký tropický liják, který svou nebývalou silou všechny probudil a nenechal je v klidu spát. Představa možného vyplavení nebyla nijak příjemná.
Pozoruji Udina, jak dělá banánové placičky k snídani. Popíjíme při tom čaj s kondenzovaným mlékem, zatímco se probouzí i ostatní. Je opět pohoda, nikam se nechvátá. Ani orangutáni, kvůli kterým tu jsme, nikam po ránu nepospíchají. Kolem desáté jdu udělat očistu do řeky a ještě než uklidíme a vyrazíme opět na stezku, dáváme si ještě nudlovou polívku. Dnešní den prý bude náročný a budem potřebovat hodně energie. Využívám ještě volnější chvilky k tomu, abych dopsal do svého deníku události včerejšího dne. Pak už balíme a kolem půl dvanácté vyrážíme.
V první fázi brodíme říčku a posléze tvrdě stoupáme vzhůru do prudkého kopce porostlého hustou vegetací. Ačkoliv dopoledne svítilo slunce, teď už se opět zatáhlo a čeká nás další déšť, který se brzo spouští. Na vrcholu stoupání roztahujeme igelitovou plachtu a ještě ne úplně mokří se pod ní schováváme. Přeháňka trvá asi půl hodinky, a když ustává, pokračujeme v cestě. Při další zastávce dáváme sváču a dočerpáváme nezbytně nutné tekutiny. Rád bych nějakou hůl, a tak mi Udin usekává svou mačetou jeden parádní kousek mladého výhonu z tvrdého dřeva.
Po relativně mírném úseku znovu stoupáme do vrchu. Opět se spouští tentokráte už pořádný tropický liják připomínající ten noční, ale už nestavíme, není čas. Po pár vteřinách jsme mokří na kost. Naštěstí mám svůj batoh v nepromokavém obalu, který jsem přes něj přetáhl už při první zastávce, a tak snad udržím své věci včetně foťáku v jeho útrobách suché! Už nestoupáme a terén se začíná svažovat. Liják neustává, spíše naopak.
Mé goretexové boty už jsou plné vody a mám pocit, jako když nade mnou někdo stojí a lije mi vodu z kýble rovnou za krk. Začíná to být opravdovej nářez! O stezce už nemůže být ani řeč! Prodíráme se hustým pralesem a sestupujeme dolů k řece Sungai Landak. Na zemi je sice vrstva spadaného listí, ale pod ním už je značně rozmáčená zem v podobě kluzkého bahna. Dá se jít nebo spíše sjíždět jen díky hustému porostu, za který se musíme neustále držet, a na kterém často plandáme jako fábory.
Dosti mi pomáhá i má hůl, kterou ale postupem doby po tíhou těla úplně rozlámu. Jednou už se neudržím a padám do kluzkého bláta jako pytel brambor. Jsme špinavý a mokří, přesto jsem ve svém živlu! Pro obě vysoké Němky Maju a Zuzane to ale musí být obzvláště těžké. Je šero, skoro se nevidíme, a tak občas zastavujeme, abychom se nepoztráceli. Druhý z portýrů, Ali „Druhý“, prozkoumává terén a určuje směr pochodu.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Nebezpečný brod
Opravdové dobrodružství pokračuje, když dorazíme k řece. Ta se dá za normálních podmínek přejít s vodou po kolena, teď má ale po nočním a současném dešti třikrát větší šířku i hloubku. Musíme se dostat na druhou stranu, a tak se po prsa brodíme v silném zakaleném proudu na asi 20 metrů vzdálený protější břeh. Sleduju průvodce Aliho, když převádí holky. Je sice mladý, ale má už dosti zkušeností a ví, co dělat. Přesto z něj cítím neklid a v očích mu vidím potlačovaný podvědomý strach. Nedivím se potom, co zažil před pár měsíci, když v osudnou noc pomáhal sobě i ostatním ze spárů stejného živlu.
Když jsme všichni na druhé straně, prosekává Udin cestu podél zarostlého břehu a zanedlouho dorážíme na místo našeho dnešního nocoviště, kde portýři rychle připravují přístřešek. Je úchvatný pozorovat, jak ho rychle s využitím mačety, bambusu, větví, kůry, lián a dalších produktů pralesa postaví. Svlékáme se a myjeme nejen své zablácené oblečení a boty, které tu nemají šanci bez slunce uschnout, ale také svá těla, ze kterých nožem odřezáváme všudypřítomné pijavice.
To už déšť konečně slábne a ustává. Ali II. se brodí zpět přes řeku pro vodu z čistého pramene na druhém břehu, abychom měli co pít. Rozdělává se oheň, vaří čaj a kluci začínají připravovat jídlo. Ali II. je nejstarší z trojice domorodců a daleko nejzkušenější. Na pozici „pouhého“ portýra a kuchaře je jen proto, že neumí anglicky. Přesto se zdá býti naprosto nezastupitelným členem naší skupiny. Ptám se, kde sehnal v džungli prolité a nasáklé vodou suché dříví do ohně, ale nechce mi to s úsměvem ve tváři prozradit. Zkouším to vytáhnout ze zbylých dvou Sumatřanů, ale zdá se, že ani oni to neví. Prý je to jeho tajemství! A tak mu dávám přezdívku „Ali Magic“.
Líbí se mu můj velký skládací „Swiss Army“ nůž, který si ode mě s Udinem rádi půjčují na vaření. I přesto, že nemluvíme stejnou řečí, skvěle si s ním i ostatními rozumím. Jsou to kluci vysmátí, a to i přes nepřízeň jejich osudu. Je s nima úžasná legrace. Nejvíce je vždy pobavím, když si na nich při každé příležitosti zkouším pár svých naučených frází v indonéštině…
Pozoruju je, co vše teď připravují k jídlu. Mají tu spoustu zajímavých ingrediencí. Kromě běžných druhů ovoce (ananas, banány, mango…), zeleniny (mrkev, cibule, česnek, květák, brambory, sojové fazole, burské ořechy…) a samozřejmě nudlí a chilli, které má v Asii v záloze každý, tu mají v zásobě také „citrónovou trávu“, různé listy a plody z džungle či moc dobré Rupuk (chipsy v buvolí kůže).
Náhle nás vyruší šustění v korunách vysokých stromů způsobené zvědavým gibonem. Během večera voda v řece pomalu opadá, je klid a úžasná pohoda. U ohně si sušíme své boty. Ze čtveřice cizinců jsem jediný, kdo uchránil své věci v báglu před všudypřítomnou vodou, a tak teď holky nosí pár mých věcí, aby byly s příchodem večera v suchu. Relaxujeme a já koukám na strmé svahy sestupující do řeky porostlé místy neprostupnou džunglí a vysokými stromy. Úžas!
Píšu deník a přemýšlím nad životem v džungli. Škoda, že kouzelník Ali nemluví anglicky, rád bych se od něj dozvěděl něco z jeho umění. Napadá mne myšlenka, že pokud bych měl více času, zůstal bych tu v pralesích s orangutány mnohem déle a pracoval tu jako dobrovolník…
Dnes ráno jsem viděl Udina, jak s kouskem igelitu imitoval pískání Murai Batu, malého černobílého ptáka s dlouhým ocasem. Měl to slušně zmáknutý a na mou otázku teď odpovídá, že to dalo dost práce a tréninku, než to dotáhl do současné dokonalosti. Zkouším to po něm a zdá se, že se i daří, i když k jeho brilantnímu výkonu to má ještě hodně daleko.
Kolem sedmé máme opět královskou večeři a vrchovatě si plníme břicha. Po ní popíjíme čaj a hrajeme karty, než si jdu kolem desáté lehnout. Je vcelku chladno, a tak si navlékám svou praktickou termo soupravu od Crafta, beru ponožky a přikrývám se sarongem. Během usínání cítím silnou bolest v levém zápěstí, což mi živě připomíná události dnešního dne, který opět předčil má dobrodružná očekávání…
