Dvě pohlednice z Polynésie

Přesto dnešní uvítání na tahitském letišti Faaa stále nepostrádá trochu romantiky: za zvuku ukulele dostává každý od krásné Tahiťanky za ucho bílý kvítek. Tím však obdarovávání končí a od této chvíle budeme za všechno platit – a ne málo, dnešní Tahiti je místem nadmíru drahým.

I z tohoto důvodu ihned po příletu směřuji mimo hlavní turistická centra Francouzské Polynésie. Jedním z mých cílů je Raiatea, největší ostrov tzv. závětrné skupiny Společenských ostrovů. Ostrov je poměrně hornatý, protáhlého tvaru o rozměrech zhruba 20×10 km a má společnou lagunu se sousedním ostrovem Tahaa. Život se tady, jako na většině polynéských ostrovů, soustředí do úzkého prstence mezi pobřežím a úpatím hor – zde vede silnice podél níž stojí domky se zahrádkami a palmovými háji, tady najdeme sady s papájou a banánovníky nebo políčka kde se pěstují sladké brambory taro. Raiatea dnes již jen může vzpomínat na zašlou slávu, kdy bývala vskutku centrem polynéské kultury a vzdělanosti – nacházelo se zde nejvýznačnější marae Polynésie „Taputapuatea“. V polynéské kultuře mělo marae široký duchovní a společenský význam – byl to jakýsi chrám, místo významných setkávání a v neposlední řadě místo obřadní. Podle mýtů právě odtud, z marae Taputapuatea, vyplulo sedm kanoí, jejichž posádky osídlili Nový Zéland. Podoba marae se lišila podle místa, kde se nacházela -ve Francouzské Polynésii šlo většinou o kamenné otevřené stavby podobající se jakýmsi ohrazeným platformám, na nichž stály oltáře, někde (např. na ostrově Moorea) najdeme i kamenné pyramidy.

Nejširší nabídku průvodců a map Francouzské Polynésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Avšak hlavním magnetem ostrova je pro mne jeho vnitrozemí – hodlám vystoupit na horu Mt. Temehani, na jejíž západních svazích roste Tiare apetahi, asi metr vysoká bíle kvetoucí rostlina, kterou nenajdete nikde jinde na světě. Pokud neuvažujete dlouhý let z Evropy na Tahiti a potom ještě několikahodinovou plavbu na ostrov Raiatea, potom cesta za touto květinou je už poměrně snadná: 3-4 hodiny chůze tropickou vegetací. V menší skupince vedené místním průvodcem vyrážíme brzy ráno – namáhavý výstup chceme absolvovat dříve než polední slunce rozpálí rovníkový vzduch do nesnesitelných teplot. Brzy míjíme poslední políčka a stoupáme po zarostlé cestě kamsi vzhůru. Překvapuje mne, že svahy jsou v této části porostlé borovicemi – byly sem dovezeny evropskými mořeplavci a původně pocházejí z Korsiky. Po asi dvou hodinách les končí a objevuje se nízký porost kvetoucích křovin a trávy, který značí, že vrcholové partie ostrova jsou nablízku. Také teplota je docela příjemná, což je způsobeno již slušnou nadmořskou výškou, ve které se teď pohybujeme. Cesta je občas zarostlá a i když je jisté, že tudy už dlouho nikdo nešel, prodírání vegetací nám nečiní velké potíže. Polynéská džungle není nebezpečná, sotva kde jinde v tropickém pásmu si můžete dovolit chodit lesem naboso. Nejsou zde hadi, štíři, ani žádné nebezpečné rostliny a přesto vše působí velice divoce a exoticky. Polynésie je snad jediná tropická oblast na světě bez výskytu malárie, a tak i hejna komárů, kteří kolem nás krouží v hejnech, nás nechávají celkem klidnými. Blížíme se k cíli našeho výletu – s pomocí jednoho druhu liánovité rostliny zdoláváme několik posledních skalek a pak se již ocitáme na jakési náhorní planině, odkud je nádherný panoramatický výhled do okolí. Pod námi se modrá prstenec laguny, na vnějším okraji jasně ohraničený bílou pěnou z tříštící se vody na korálovém útesu. V dálce pak z oparu vystupuje „dvojče“ Raiatey, ostrov Tahaa, a za ním již spíše jen tuším další z ostrovů kam mám namířeno – Bora Bora.

Po zhruba čtyřech hodinách chůze konečně nacházíme jedinou rostlinu Tiare Apetahi. Schovaná v asi metr vysoké trávě ukazuje svůj nápadný bílý květ, který se skládá z pěti asi 5cm dlouhých okvětních lístků tvořících půlkruh. Od průvodce se dozvídáme, že ač toto místo je skutečně jediné naleziště na světě, stále se sem vydávají místní sběrači, kteří jediný kvítek nabízejí na trzích turistům za cenu okolo 5 dolarů, což ostatně potvrzuje i několik čerstvě utržených květů, které později nacházíme. Jeden z snad nepřišel úplně nazmar – v misce s vodou se mi jej podařilo donést zpět do tábora, improvizovaně vylisovat a v průvodci „Lonely Planet“ po několika měsících dopravit domů. Dodnes mi pohled na něj připomíná nejenom úžasnou pestrost a krásu Polynéské přírody, ale také její zranitelnost a citlivost vůči vzrůstajícímu turistickému ruchu.

Snad i proto se po několika týdnech, kdy jsem navštívil několik dalších ostrovů Francouzské Polynésie (Bora Bora a Moorea) vydávám do prý dosud poklidného tichomořského souostroví – na Cookovy ostrovy. Mé očekávání se naplňuje záhy po přistání na hlavním ostrově Rarotonga – turistů je tu méně, ceny jsou znatelně nižší a úsměvy domorodců upřímné. Snad i proto se Rarotonze přiřazuje přívlastek „Tahiti před 30 lety“. Rarotonga je hornatý ostrov kruhového tvaru o průměru asi 10 km, nejvyšší hora má 653 m n. m. Na ostrově žije asi 11000 obyvatel – převážně jde o tzv. Cook Island Maori, což jsou Polynésané, příbuzní novozélandským Maorům. Tuto příbuznost najdeme nejenom ve fyzické podobě, ale i v jazyce. Jako příklad vezměme tradiční polynéský pozdrav překládaný jako „buď vítán“: zatímco jeho podoba na Tahiti je „Ia ora na“, na Cookových ostrovech uslyšíte „Kia ora na“ a novozélandští maoři vás přivítají o něco kratším „Kia ora“. Když už jsme u jazyka, stojí za to zmínit se o jedné zajímavosti: jednotlivá polynéská nářečí mají společný malý počet hlásek v abecedě (rekord drží havajština s pouhými 12 hláskami!), důsledkem čehož je časté opakování samohlásek ve slovech, vedoucí k oné „zpěvnosti“ a melodičnosti polynézštiny.

Po týdnu na Rarotonze, stráveném převážně fantastickým šnorchlováním a pěšími výlety do „nitra“ ostrova, sedám do malého letadélka mířícího na atol Aitutaki. V letadle nás letí 18 pasažérů, z toho pouze já jsem turista. Ostatní jsou buďto obyvatelé Rarotongy letící na návštěvu za příbuznými na Aitutaki, nebo naopak z návštěvy se vracející obyvatelé Aitutaki – všichni jsou proto ověšeni girlandami květin, takže to v malé Ceesně vyvolává dokonalou atmosféru květinářství. Na ostrově plánuji zůstat tři dny, což by vzhledem k jeho malé rozloze mělo bohatě stačit. Aitutaki je atol, což znamená, že pevnina tvoří prstenec, uprostřed uzavírající lagunu. V tomto případě ale prstenec není souvislý, ale je tvořen menšími ostrůvky (říká se jim „motu“), na největším z nich je jediná vesnice v níž žije asi 2000 lidí. Lidé se zde dosud převážně živí tím nejtradičnějším polynéským způsobem – vyrábějí kopru. Měl jsem štěstí, že jsem celý „technologický postup“ mohl sledovat zblízka, neboť jsem se seznámil s jednou z místních rodin. Kopra je vlastně sušená dužina kokosových ořechů, neboli to, co my známe pod názvem „kokos“ či kokosová moučka. Její tradiční výroba je dosti primitivní: Nejprve je třeba nashromáždit dostatečné množství (3-5 tisíc) kokosových ořechů. Proto zde každá rodina vlastní půdu, na níž rostou kokosové palmy, což je rostlina v Polynésii všudypřítomná a pro tradiční způsob života naprosto nepostradatelná. Palmy rodí po celý rok, ořechy postupně dozrávají a samy padají na zem, kde se sbírají a nosí na hromadu poblíž tzv. „kopra house“, což je bouda z vlnitého plechu velikosti cca 3x3m, rozdělená na dvě patra. Když je ořechů dostatek (podle počtu vlastněných palem cca 1x za 14 dní), začnou se loupat a poté rozsekávat mačetou vejpůl. Uvnitř ořechu je buďto tekutina (zkyslé kokosové mléko), která se vylije, nebo nasládlá sraženina, která se mačetou vydloubne a použije se např. na krmení prasat. Rozpůlené ořechy (jsou vyplněny asi 2 cm tlustou bílou dužinou, tzv. kokosovým masem, neboli vlastním „kokosem“) se pečlivě rovnají do horního patra kokosové boudy. Když je vše rozpůleno a narovnáno, rozdělá se ve spodní části boudy oheň, který se udržuje asi 2-3 dny. Topí se slupkami z kokosových ořechů, které zbyly po loupání. Poté se usušený kokos vyklepne, napytluje a transportuje do přístavu. Tradiční výroba kopry je klasický příklad bezodpadové technologie – bohužel se však stále méně vyplácí, a tak je k vidění už jen málo kde.

A co říci závěrem? Zjišťuji jak těžké je v jednom článku popsat Polynésii v její nekonečné rozloze a pestrosti. Snad Vás alespoň zaujaly dvě pohlednice ze dvou míst v Pacifiku, dva pohledy na svět možná pomalu mizející. Na svět, který však pro mnoho z nás dosud představuje pozemský ráj.