Dvě holky na stopu napříč Patagonií

Západní neboli chilská Patagonie, ležící na západní straně And, odpovídá tomuto popisu. Naopak východní, argentinská část Patagonie je charakteristická suchým a relativně teplejším podnebím, jelikož leží ve srážkovém stinu And a rovinatým reliéfem.

Své jméno tenhle překrásný konec světa získal od evropských objevitelů. Než v 16. století přišli první Evropané, oblast byla osídlena domorodými kočovnými kmeny. Ti v zimě nosili mohutné kožešinové boty a tak vznikl název „Patagonas“ neboli „Velká tlapa“.

Naším plánem bylo projet Patagonii stopem. A kde je lepší místo kde začít než na konci světa? Ushuaia je hlavní město  argentinské provincie Tierra del Fuego,neboli Ohňová země. Ta získala svůj název podle ohňů,  které na pobřeží zapalovali domorodci, aby varovali okolo plující lodě před nebezpečnými útesy a zároveň si těmito signály předávali informace. Z místního přístavu pravidelně vyplouvají lodě do Antarktidy. O titul nejjižnějšího města soupeří argentinská Ushuaia s chilským Puerto Williams, které má ale jenom 2700 obyvatel, čímž se podle Argentinců neklasifikuje jako město. Ještě o něco jižneji se nachází chilská osadaPuerto Toro se zhruba padesáti obyvateli. 

My jsme si v Ushuaie udělaly základnu u couchsurfera Patricia a od něho vyrážely na jednodenní výlety. Například kledovci Glaciar Martial, odkud je nádherný výlet na město a kanál Beagle, do národního parku Tiera del Fuego či k ledovcovým jezerůmLaguna Esmeralda a Laguna de los Tempanos. Taky jsme si poprvé vyzkoušely stopování, protože jsme se potřebovaly nějak dopravit na začátky treků.  Zjistily jsme, že ani ve třech lidech to není problém a definitivně jsme tak zavrhly variantu autobusové dopravy, která je v Argentině poměrně drahá. 

Se stopováním jsme neměly žádné trable. Pokud tedy nepočítáme naší neznalost španělštiny. Jen velmi málo řidičů umělo anglicky a tak jsme se musely rychle učit za běhu, nebo za jízdy. Jediné místo, kde to vypadalo, že vystojíme důlek v zemi byla Argentinsko-chilská hranice. Hustota provozu odpovídala zhruba jednomu autu za půl hodiny a foukal tu neskutečně silný vítr. Nakonec se nám ale podařilo dostopovat k městečku Puntas Arenas. 

Z Puntas Arenas se dá dojet lodí na ostrov Isla Magdalena. Ten leží uprostřed Magalhaesova průlivu a pravidelně tam hnízdí více než 60 000 párů tučňáků magellanských. Ti sem přicházejí hnízdit vždy v září a kolem ledna už vyvádějí mláďata schopná vydat se na moře. Ostrov je neobydlený a dá se zde vystoupit na pevninu a pozorovat tučňáky zblízka. Lodě, vozící turisty na Isla Magdalena, také obeplouvají ostrov Isla Marta, na kterém žijí kolonie lachtanů a tuleňů. 

Národní park Torres del Paine je jedním z nejkrásnějších parků vůbec celé Jižní Ameriky. Byl vyhlášen v roce 1959 a v roce 1978 zařazen na seznam biosférických rezervací UNESCO. Symbolem parku jsou majestátní žulové věže Las Torres, které zde vytvářejí dominantu skalních štítů uprostřed stepi. Nejvyšší z věží je Cerro Paine Grande (3 050 m). Turisty nejvyhledávanějším trekem je  takzvaný „W“, který během pěti dní zavede návštěvníky k těm opravdu nejzajímavějším místům. V parku jsou čeští turisté bohužel neblaze proslulí. V roce 2005 tam způsobil český turista svou neopatrností a souhrou nešťastných náhod při manipulaci s plynovým vařičem rozsáhlý požár. Zasaženo bylo skoro 6 % chráněného území a muselo být evakuováno přibližně 100 osob.

Česká republika se nicméně podílela na obnově požárem poničené části parku. Na přelomu roku 2011 a 2012 park vypukl další požár, tentokrát vinou neopatrného izraelského turisty.  My jsme v Torres del Paine strávili osm dní a prošli jsme celý sto třiceti kilometrový okruh O. Nejvíc nás nadchla trasa kolem ledovce Grey a údolí Vallé Francés. Bohužel na vyhlídce  Mirador de Las Torres, odkud je nádherný výhled na Las Torres, jsme neměly štěstí na počasí a místo úchvatného východu slunce jsme akorát tak promrzly a zmokly.  

Ledovec Perito Moreno, nacházející se asi 80 kilometrů od argentinského El Calafate je jedním z nejnavštěvovanějších míst v Patagonii. Je pojmenován podle argentinského geografa Francisca Perita Morena, který koncem devatenáctého století prováděl v oblasti mnoho průzkumů, mimo jiné ohledně upřesnění chilsko-argentinské hranice.

Ledovec leží v národním parku Los Glaciares, který se rozkládá na 7,5 tis. km2 v oblastiCampo de Hielo sur (Jihopatagonského ledovcového pole) podél chilsko-argentinské hranice. Konec ledovce dosahuje šířky 5 km a výšky až 70 m. Perito Moreno je „jen“ jedním z mnoha ledovcových splazů, které z Campo de Hielo Sur vytékají. Zajímavostí je, že se jako jeden z mála ledovců Perito Moreno navzdory oteplování neustále zvětšuje a navíc poměrně rychle postupuje, zhruba dva metry za den. 

Se sympatickým párem z Buenos Aires jsme se svezly do El Chalténu – Mekky argentinského trekkingu a horolezectví a výchozímu bodu k Cerro Torre a Mt Fitz Roy. Příjemným překvapením oproti národnímu parku Torres del Paine bylo to, že  se zde neplatí žádný vstupní poplatek a některé kempy tu jsou zcela zdarma. Na druhou stranu nutno říci, že tu jsou extrémně vysoké ceny jídla, které převýšily i norské ceny! Monte Fitz Roy (3 405 m) nazvali původně Indiáni Tehuelčové Cerro Chaltén neboli Kouřící hora, pravděpodobně proto, že je velmi často zahalená v mracích.

Dnešní název nese hora po kapitánovi slavné lodi Beagle Robertu Fitz Royovi. Hned vedle této hory jsou štíty Cerro Poincenot a Aguja Saint-Exupéry, o kus dál se tyčí skalní jehlaCerro Torre (3 102 m). My jsme se nicméně shodly na tom, že Cerro Torre je jen legenda určená k nalákání turistů. Během týdne, co jsme se v oblasti masivu Fitz Roy pohybovaly, se nám ji totiž nepodařilo zahlédnout ani jednou. Možná proto je také výstup na její vrchol považován za jeden z nejtěžších na světě. Přestože na nedalekém Cerro Torre panovalo nepříznivé počasí, my jsme si přivstaly a ve 4 hodiny ráno vyrazily na výstup k Laguna de los Tres, odkud jsme pozorovaly ten nejúžasnější východ slunce v našem životě, kdy slunce pomalu zbarvovalo skalní stěny masivu Fitz Roy i Lagunu de los Tres do různých odstínů oranžové a červené barvy.

Z El Chalténu vyrážíme na třídenní trek přes argentinsko – chilskou hranici. S naloženými batohy stopujeme mladý portugalský pár, který nás sveze až ke břehům Lago Desierto, které je možné buď přeplavit na lodi, nebo obejít po cca 15 kilometrové trase po okolních kopcích s výhledem na ledovce a masiv Fitz Roy. Volíme tedy druhou možnost. Místy se ztrácíme, protože cesta není úplně dobře značená. P

oslední kilometry se prodíráme hustým pichlavým křovím. Obě máme podrápané ruce i nohy a náladu pod psa. Kemping na argentinské hranici je pak doslova vymodlený. Druhý den nocujeme v osadě Candelario Mansilla na policejní stanici a čekáme na trajekt přes jezero O‘ Higgins. Ve stejnojmenné ospalé vesnici o pár domcích pak nocujeme a začínáme své putování po proslulé Carretera Austral na sever do Puerto Montt. 

Nejširší nabídku průvodců a map Argentiny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Carretera Austral neboli silnice číslo 7, dlouhá 1 240 km, vede z Puerto Montt do Villa O’Higgins krajinou nekonečných lesů, vysokých hor a tyrkysově modrých jezer. Její výstavba začala v roce 1976 za vlády neblaze proslulého chilského diktátora Augusta Pinocheta. Silnice je strategickou spojnicí odlehlých regionů jižní Patagonie s vyspělejším severem. Letecká doprava je kvůli extrémním povětrnostním podmínkám náročná a ne vždy spolehlivá, a tak byl až do vybudování Carretery nejjednodušší přístup do jižních oblastí Patagonie z Argentiny, se kterou nemělo Chile vždy přátelské vztahy (Konflikt o kanál Beagle, spory o hranice v Patagonii, Chilská podpora Velké Británie ve válce o Falklandy atd…).

Carretera byla oficiálně otevřena v roce 1988, do vesnice Villa O’Higgins byla dobudována v roce 2000. Většinu své délky je to jen prašná cesta plná děr, ale Chilané usilovně pracují na jejím vyasfaltování. (Několikrát jsme si stoply náklaďáky či dělníky ze stavby, kteří si nás přehazovali od jedné stavební lokace k druhé).

Malé ospalé městečko Puerto Rio Tranquilo, ležící na břehu nádherného tyrkysového jezera Lago General Carera, je rozhodně místem, kde stojí za to zastavit. Jezero Carrera je ledovcového původu a podle geologů může za jeho nadpozemsky modrou a křišťálovou barvou velmi jemné ledové bahno na dně jezera. Mimo to je nejhlubší v Jižní Americe a je známé i díky lovu pstruhů a lososů. Tím hlavním důvodem pro návštěvu Ria Tranquila jsou však pozoruhodné mramorové jeskyně Capillas de Mármol. Na stěny jeskyní, hrajících barvami v odstínech modré a žluté,  působila přes 6000 let voda, která je postupně tvarovala do nynější podoby. K jeskyním se nelze dostat jinak než na lodi. Pro nás byla především cesta na zpět ve velkých vlnách a silném větru značně divoká!

Malá vesnička Villa Cerro Castillo má jen pár domů a obchodů. Je ale výchozím bodem pro turistiku ve stejnojmenné rezervaci plné ledovců a zasněžených špičatých vrcholků. Po vyčerpávajícím výstupu do 1 600 m k Laguně Cerro Castillo, kdy si stěžujeme na vedro, vítr a prach, nám padá čelist při pohledu na lagunu, nádherné údolí a ledovec visící z vrcholků Cerro Castillo, které se majestátně tyčí kilometr nad hladinou jezera. Původně jsme naplánovaly třídenní túru, ale ranní déšť a nulová viditelnost, při které jsme se jedna druhé na hřebeni ztratily, nás od toho odrazuje. Úplně promočené, promrzlé a s láskou vzpomínající na vedro, pot, prach a vítr z předešlého dne sestupujeme zpět do vesnice a bereme si autobus do Coyhaique, kde celý večer sušíme mokré věci.

Asi padesát kilometrů od městečka Puyuhuapi nás řidič vyhodí uprostřed kopce u malé budky, kde zaplatíme 5 000 Chilských pesos, projdeme brankou a ocitneme se v začarovaném lese. Tedy v Začarovaném lese neboli Bosque Encantado.  Zdejší pohádkově pokřivené kmeny stromů připomínají  příběhy od Tolkiena a jeden by zde okamžitě věřil v existenci víl a elfů.Po hodině chůze mezi tisíciletými stromy porostlými růžovými květy fuchsií  jsme dorazily do magického údolí, kam ze všech stran stékaly vodopády. Bohužel hladina řeky byla příliš vysoko a nám se nechtělo brodit, tak jsme se po kratší procházce zase vrátily zpět a pokračovaly ve stopování.

Jednou z našich posledních zastávek na Carreteře byla vesnice Chaitén, která byla v roce 2008 úplně zasypána popelem po výbuchu deset kilometrů vzdálené stejnojmenné sopky. Samozřejmě nám to nedalo a na Chaitén jsme si musely vyšlápnout, abychom si prohlédly ještě stále doutnající kráter a krajinu zničenou spadem popele. Chaitén se nachází v rezervaci Pumalín, založené americkým miliardářem Douglasem Tompkinsem, který začal v devadesátých letech zkupovat pozemky od soukromých vlastníků za účelem ochrany biodiversity a ochrany tisíciletých stromů Alerce (Fitzroya cypřišovitá), které byly po mnoho let intenzivně těženy a místy byly její porosty vypalovány při přeměně lesů na pastviny.Turistika i kempování v Pumalínu byly opravdovým zážitkem – od exceletně značených a udržovaných cest po bezplatná tábořiště.

Zabralo to 6 týdnů, cca3 000 km z Ushuaiy v Argentině do San Carlos de Bariloche. Jely jsme stopem i veřejnou dopravou, pěšky i lodí. Našlapaly jsme více než1 000 km. Spálily si obličej a promokly na kost. Ztratily jsme se a zase se našly. Prošly jsme se po ledovci, zaplavaly si v ledové vodě, zkusily si lezení, propadly argentinskému vínu, skamarádily se s policisty, učily se španělsky, předcvičovaly jógu pro děti na trajektu a v neposlední řadě jsme potkaly úžasné a nápomocné lidi nejenom při stopování. 

Závěrem bychom chtěly poděkovat firmám Warmpeace, Viking, Pod 7 kilo a Bergans of Norway, které nám poskytly vybavení na cestu Patagonií.