Dubaj levně aneb bez peněz do Emirátů klidně vlez

Do Emirátů za slevou

Naše 15-měsíční putování z Čech na Nový Zéland nás zavedlo do země na cípu Arabského poloostrova – paradoxně – kvůli úspoře. Z Íránu se nám příliš nechtělo do Pákistánu, naopak se nabízela možnost zařadit Omán, jeden z našich cestovatelských snů. S emirátskými vízy v pase měl být navíc vstup do Ománu bezplatný (bohužel jsme později zjistili, že se tato úspora vztahuje pouze na vízum z dubajského letiště, kdežto my jsme jednak připluli do Sharjahu, a navíc máme s Emiráty již bezvízový styk, takže Omán byl pěkně placený, ovšem v tomto případě nelitujeme ani koruny). A v neposlední řadě jsme se chtěli pokusit zde požádat o indická víza.

Po zemi, po moři

Protože se snažíme na cestě co nejméně létat, dozvěděli jsme se o zajímavé možnosti dostat se na Arabský poloostrov lodní cestou, právě přes Emiráty. Lodní spojení z íránských přístavních měst Bandar Abbas (do Sharjahu) a Bandar Lengeh (do Dubaje) jezdí 3x týdně, vždy přes noc, takže cestující nastoupí, dostanou večeři, vyspí se a ráno zčerstva vystupují v Emirátech. Z Čech je samozřejmě možné se do Dubaje dostat dnes velmi rychle, pohodlně a levně i letecky.

Sharjah, město mrakodrapů

Naše první dojmy po příjezdu do Emirátů tvoří zejména veliký přístav, plný dřevěných lodí – rybářských, obklopených klecemi a sítěmi, i obchodních, které jakoby zrovna dopluly pod vlajkou Východoindické společnosti, jen místo beden koření a zlata se na nich vezou spíš kontejnery a neuvěřitelným způsobem naskládaná auta. Snědí indičtí námořníci na nás vesele pokřikují, mávají a vyzývají k focení. Nejde odolat.

Za přístavem se noříme do lesa mrakodrapů a padá na nás stísněná atmosféra. Cestovatel, kterému je nejlépe ve skutečném lese, horách, svobodném a otevřeném prostoru, si tu připadá malý, nepatřičný a ztracený, a jen se s obavami rozhlíží, kde mezi vším tím sklem a železobetonem bude moci složit hlavu (a co ho to bude stát). Zelený park, který míjíme u přístavu, má vyvěšené striktní zákazy a příkazy, pro jistotu i s obrázky, aby to pochopil každý negramot. Zde tedy spaní nepřichází v úvahu. Zachraňuje nás emirátská roztahovačnost, když objevujeme kus vysušené/nasypané země, kde se ale zatím nezačalo stavět. Je to trochu stranou od mrakodrapů a pouličního osvětlení, a když potmě, nenápadně, stavíme stan, připadáme si trochu jako v poušti. Dokonce sem tam okolo po duně prosviští džíp, který si zkracuje cestu mezi dvěma dálnicemi.

Pěšky? Nepřipadá v úvahu

Dálnice jsou vůbec v Emirátech hlavními dopravními tepnami, co má méně, než 4 pruhy, se ani pořádně nepočítá, a místní plus většina turistů se přemisťuje taxíky. Kupodivu se na rušných silnicích dá ale i stopovat a přesouvat se tak zadarmo mezi jednotlivými emiráty (Sharjah – Dubaj – Abu Dhabi) i třeba v rámci Dubaje samotné, i když ta má velmi rozvinutou síť MHD, dvě linky metra a bezpočet linek autobusových. Jízdenky jsou cenově srovnatelné například s Prahou, takže mávání na projíždějící auta není nezbytně nutné.

Extra zážitkem jsou mořské zátočiny a kanály, kudy křižují malé dřevěné loďky, fungující také na principu pravidelných linek. Jízda stojí 1 dirham, tedy asi 5 Kč mezi nejbližšími přístavišti, při delší plavbě se cena úměrně navyšuje. Na loďku se vejde pohodlně 10 – 15 cestujících, usazených vedle sebe na podélných lavicích, čelem z lodi, takže v ideální pozici pro sledování okolního ruchu. Kormidelník loď obsluhuje z jejího středu, odkud ovládá motor, stojíc polovinou těla v podpalubí, takže působíc trochu useknutě:-)

Neortodoxní Dubaj

V Dubaji na nás dýchá svoboda, uvolněnost, oproti striktně islámskému Sharjahu by člověk na chvíli klidně zapomněl, že je vlastně stále v muslimské zemi. Je to jediný emirát, kde se smí prodávat alkohol, a stejně tak zde přimhouří oči nad plavkami západního střihu, v nichž se bílé dámy promenují po pláži. Samozřejmě, že za to mohou především mračna turistů všech možných ras, barev, vyznání a oděvů. Jen ten dojem vlastní nepatřičnosti nám, ušmudlaným batůžkářům, stále zůstává.

Rychloprohlídka Dubaje

Ačkoli to tak na některých snímcích možná vypadá, Dubaj rozhodně není pouze městem mrakodrapů, dokonce by se dalo říct, že tyto budovy potkáte hlavně v centru, jakoby se schovávaly „pod křídly“ Burj Khalifa, nejvyšší budovy světa. Zbytek města tvoří spíš nízká zástavba, ať už jsou to milionářské vily, nebo domy plné kanceláří podél rušných tříd. Pokud do Dubaje nemíříte kvůli nákupům, tak je poměrně rychlé a snadné si prohlédnout její zajímavosti. My si vybíráme atrakce zadarmo, a tak se nám daří vidět Starou Dubaj s muzei a tematickými výstavami, řemeslný trh (Old souk) dýchající Orientem (i když označení „starý“ není v Dubaji zcela na místě, město zde vyrostlo v posledních cca 30 letech), Burj Khalifu s hypnoticky nádhernou tančící fontánou, pláž a hotel Burj al Arab (ten, co vypadá jako plachetnice), a nakouknout do Dubai Mall, největšího obchodního domu světa, v jehož útrobách se skrývá mimo jiné vodopád, lední kluziště nebo obří akvárium. Zabralo nám to všehovšudy 2 dny, ale jistě by se našly i další zajímavosti k vidění.

Něco na zub

Stravování v Dubaji není překvapivě až tak devastující pro peněženky, jak jsme se obávali. Fungují tu menší i větší supermarkety s cenami v průměru podobnými jako v České republice, nás tu obstojně živí čerstvé ovoce a zelenina, džusy, vynikající cizrnová pomazánka hummus a placaté chleby, i když mnohem lepší se dají koupit v nenápadných pekárnách, zrovna vytažené z pece. Stejně jako pekárny, i malá bistra patří často Indům a nabízí čistě indická menu za velmi příznivé ceny.

Blízká setkání

Trochu složitější situaci máme my, lowcostoví cestovatelé, s nocováním v Dubaji. Levné hostely se tu prakticky nevyskytují, a tak zkoušíme dnes stále více populární couchsurfing, jehož dubajská základna je opravdu široká, a který by nám umožnil poznat emirát možná i z trochu jiného úhlu. Již před několika dny domluvený hostitel nás ale na poslední chvíli odříká a my se ocitáme doslova na ulici.

Máme strach? Ne, maximálně tak z policie, přeci jen si nejsme jistí, jak se tu dívají na podobné existence, ale o to je náš pobyt dobrodružnější. Seznamujeme se s partou Indů a Bangladéšanů, kteří nás nechají přespat v únikovém východu několikapatrového parkoviště a navíc nám zajišťují i večeři. Dá se říct, že nás krmí příslušníci jedněch z nejchudších národů… Že by sehrála svou roli solidárnost s chudáky v té šílené, předražené, dubajské džungli?

V dalších dnech potkáváme zajímavou společnost, která staví uprostřed starého města něco jako skanzen. Budují tu tradiční nomádskou vesnici s proutěnými domky, dokonce mají chlívek s krávou a teletem, ovcí a jehnětem, místo slepic dva vypasené racky, ve voliéře nádherného sokola, který stojí víc než džíp, ale správný nomád jej musí mít pro lov v poušti. Před vesničkou postávají tři velbloudi, na kterých se za příslušný poplatek vozí zvědaví turisté.

Ono vůbec po delším rozhovoru zjišťujeme, že to není jen tak nějaký skanzen, který má turistům ukázat život v nomádské vesnici (i když to také), ale především jde o slušně komerční projekt, neboť až se postaví zhruba 200 prodejních stánků, budou se pronajímat prodejcům tradičního zboží, a sice za peníz, který nevím, jak si taková prodavačka šperků zvládne vydělat. Ale ona ty šperky asi taky nebude prodávat za dvacku…

Duší nomádem

Za celým projektem se pak skrývá ještě další překvapivá skutečnost. Muži, kteří se tu každý den scházejí, staví, klábosí, pijí kávu nebo přespávají (přičemž není výjimkou, že se tu na kávu, datle a pokec zastaví mluvčí vlády či poradce emíra), imigranti z různých koutů světa (Saúd, Súdánec, Egypťan, Jemenec, atd.) i „domácí“, jsou v hloubi srdce skutečnými nomády, odchovanými v poušti (koneckonců ono tam, kde se dnes tyčí dubajské mrakodrapy, byla ještě před 30 lety všude poušť). Všichni vlastní luxusní vily v Dubaji, kde přebývají jejich rodiny, ale oni sami dávají přednost kempu zde, nebo potom opravdovému v poušti, postaveném asi 40 km od Dubaje. Člověk si pak nutně klade otázku, jakou vlastně službu udělal nález ropy zemím Arabského poloostrova…

Faktem ale zůstává, že místní lidé jsou ve své podstatě neuvěřitelně vstřícní, laskaví a pohostinní. Ten, kdo je opravdový dobrodruh, se může za posledními nomády vydat mimo města – osady v poušti, která je tím hlavním, co tento stát tvoří, se možná hůř hledají, ale stopem vás vezme první, na koho mávnete, a s největší pravděpodobností od něj dostanete i večeři a možnost noclehu. Spojené arabské emiráty jsou sice známé svým přepychem, ale díky nabídkám současných cestovek si pobyt zde může dovolit i běžný „dovolenkář“ toužící po slunci, moři a troše Orientu, a dokonce není důvod, aby se sem nevypravili i ti, co si tolik zlata na cestu nevozí, neboť vědí, že toho pravého bohatství se jim dostane právě poznáním zvláštní a obdivuhodné pouštní kultury.