Člen několika mezinárodních expedicí na Jižní pól a Antarktidu, prozkoumal dosud neznámé ledové pobřeží a poznatky přednášel na univerzitě a publikoval v několika knihách.
MAWSON Douglas (* 5. 5. 1882, Bradford, Yorkshire, Anglie, † 14. 10. 1958, Adelaide, Austrálie) – australský geolog a polární badatel
Konečně jsem se rozhodl, že se odvážím sestupu i za sněhové bouře, že co možná nejdéle se budu držet na saních a že se dám hnáti větrem. Vše bylo k odjezdu připraveno, když náhle vítr ustával; zdálo se, že nadešla rozhodná chvíle. Za několik hodin jsem byl ještě dva a půl kilometru vzdálen od chatrče. Nikde ani stopy po lodi! Těšil jsem se myšlenkou, že „Aurora“ kotví blíže u země, takže ji zakrývají ledová úskalí, anebo že kapitán Davis pluje podle východního pobřeží za výzkumy.
Než zatímco jsem slídivě pátral po okolí, objevil jsem na severozápadním obzoru skvrnu – a moje naděje mizela! Podobala se vzdálené lodi; byla to asi „Aurora“. Ať si!
Dlouhá cesta byla u konce – hrozná kapitola mého života byla skončena.
Koncem roku 1907 nastoupil pětadvacetiletý asistent katedry mineralogie na univerzitě v Adelaide na loď Nimrod, se kterou cestovala výprava ÚE. Shackletona k jižnímu pólu. Stal se členem skupiny, která se utábořila na Rossově ostrově, a společně s prof. Thomasem A. Davidem prováděl geografický a geologický průzkum a vedl zápisy o zemském magnetismu. Nezúčastnil se Shackletonova pokusu o dosažení jižního pólu, ale vydal se na 2 600 kilometrů dlouhou cestu k jižnímu geomagnetickému pólu (tehdy na 72° 25’ jižní šířky a 155° 16’ východní délky) a spolu s Davidem a s lékařem výpravy McKayem vystoupil 10. 3. 1908 ke kráteru sopky Erebus (3 794 m).
Tragédie v Antarktidě
2. prosince 1911 vyplula z Hobartu na Tasmánii britsko-australská expedice D. Mawsona na lodi Aurora (pod velením Johna Kinga Davise) k břehům Antarktidy. Zamířila k ostrovu Macquarie a k Adélině zemi, odkud začala zkoumat dosud neznámé pobřeží. Na mapě se objevilo d’Urvilleovo moře a Mertzův ledovec. Na pobřeží Země královny Mary upravila britsko-australská výprava tábořiště k přezimování.
Ve dnech, kdy ustaly prudké vichry, prováděli její členové na saních se psím spřežením průzkumné cesty. Na nejdelší se vydal Mawson se švýcarským polárníkem Xavierem Mertzem a australským poručíkem Belgravem Ninnisem v listopadu 1912 směrem na východ. Projeli na saních a v závěrečné fázi prošli pěšky stovky kilometrů zemí, která dostala jméno krále Jiřího V. Geografický přínos Mawsonovy expedice zakryly tragédie provázející jejich strastiplnou cestu – Ninnis se zřítil se saněmi do ledovcové pukliny (14. 12.) a Mertz zahynul zimou a hladem (7. 1. 1913). Jen opuštěný a téměř vyčerpaný Mawson se vrátil k základně (8. 2.) a pocítil beznaděj, když sledoval odplouvající Auroru. Pět členů jeho výpravy se rozhodlo spolu s Mawsonem podruhé přezimovat v Antarktidě. Zatímco bezmocný vůdce výpravy zůstával na základně, vydali se tři z jeho druhů znovu k jižnímu magnetickému pólu. Podařilo se navázat radiové spojení s Austrálií i s Aurorou, která se vrátila a 12. prosince 1913 vzala na palubu Mawsona i zbytek expedice.
Druhá část výpravy, kterou vedl F. Wild, pracovala po celou sezonu 1911–12 na Zemi královny Mary. Vybudovala tábor na Shackletonově ledovci. Stejně jako Mawsonovi lidé v Adélině zemi, i její členové podnikali výpravy na saních po neprobádaných končinách. Na přelomu srpna a září 1912 urazila šestičlenná skupina po ledovci a podél pobřeží severním směrem tři stovky kilometrů a obohatila geografické a geologické znalosti o Antarktidě.
Výsledkem ročního pobytu této „západní“ skupiny byla mapa Země královny Mary a Země Viléma II. Douglas Mawson popsal své zážitky v dvousvazkovém díle The Home of Blizzard (1915), které vyšlo v řadě překladů (česky zkráceně v překladu V. Nováka a R. Pazderníka s názvem Na okraji Antarktidy, 1927) a uhradila část dluhu z antarktické výpravy.
Předání pozantků a plány na novou expedici
Veřejnými poctami zahrnutý badatel organizoval pomoc Shackletonově výpravě (1916–17), která uvízla v Antarktidě; za první světové války pracoval na britském ministerstvu vojenského zásobování a v roce 1919 se přestěhoval do Austrálie. Připravoval se k publikování vědeckých výsledků antarktické výpravy z let 1911–13 a věnoval se pedagogické práci na univerzitě v Adelaide. Vedl sekci pro geologii a geografii Akademie věd Austrálie a Nového Zélandu. Postupně připravoval od poloviny 20. let novou výpravu do Antarktidy, k níž spojily síly Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland (BANZARE – The British, Australian and New Zealand Antarctic Research Expedition).
S podporou vlády Australského svazu se čtyřicetičlenná výprava s reprezentativní účastí vědců vydala 19. října 1929 z Kapského města na lodi Discovery (znovu pod velením kapitána Johna Kinga Davise) do jižních oblastí Indického oceánu. Zakotvila u Crozetových ostrovů (2. 11.) a zastavila na Kerguelenech. Na konci prosince 1929 se přiblížila k ledovci pokrytému pobřeží jižního kontinentu. Slavnostní proklamací prohlásili Britové Enderbyho zemi, Zemi McRobertsona a Kempovu zemi (od 73° do 47° východní délky) za majetek krále Jiřího V. Po dohodě s norskou výpravou na lodi Norvegia, kterou vedl polární letec ÚH. Riiser-Larsen, podepsali 14. 1. 1930 dohodu, jež stanovila 45° východní délky za hranici mezi britským a norským sektorem. Tenčící se zásoby uhlí donutily Discovery k návratu na Kergueleny a s blížící se zimou zamířila expedice BANZARE k australským břehům (31. 3.).
Mazinárodní výprava BANZARE
Novou plavbu nastoupila Discovery 22. listopadu 1930 z tasmanského Hobartu k ostrovu Macquarie a odtud pokračovala (5. 12.) k Antarktidě. U Ballenyho ostrovů se dotkla pobřeží a v silné bouři se přiblížila k Adélině zemi. Pokračovala na západ a 27. ledna 1931 přetnula 180. poledník. S pomocí hydroplánu objevili členové BANZARE Pobřeží princezny Alžběty (9. 2.) a odstranili další z bílých míst na mapě Antarktidy. Důležitým výsledkem expedice z let 1929–31 bylo zjištění, že Antarktida je kompaktní skalnatý útvar. Blížící se zima a opětný nedostatek uhlí vedly Mawsona a velitele lodi kapitána Mackenzieho 18. 2. k návratu do Austrálie, kam doplula 19. března 1931.
Vůdce BANZARE se v dalších letech věnoval hodnocení a zpracování vědeckých výsledků expedice. Tentokrát se mu nepodařilo sepsat populární dílo o výpravě a ztroskotal i pokus o vytvoření filmu. Sir D. Mawson i nadále působil na univerzitě v Adelaide a snažil se přednáškami i novinovými články přesvědčit Brity a Australany o hospodářském významu využití Antarktidy.
Po druhé světové válce pracoval ve výboru pro výzkum a využití australského sektoru v Antarktidě. Podílel se na přípravách australsko-novozélandské výpravy ANARE, kterou v roce 1947 vedl letec Stuart Campbell, účastník Mawsonovy výpravy z let 1929–31. Zkušenostmi přispěl při zřizování stálé australské základny na McRobertsonově zemi (1954), která později dostala jeho jméno. Podílel se na přípravách Mezinárodního geofyzikálního roku (1957–58) a zasazoval se o spolupráci při výzkumu šestého světadílu. Úmrtní den uctívaného vědce (14. 10. 1958) byl v Austrálii dnem národního smutku.
Mawson, D.: Na okraji Antarktidy. Praha 1927, Mawsonová, P.: Mawson on the Antarctic. Londýn 1964.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
