Dopisy ze Sumatry (18.4. – 22.5.2004)

V Singapuru je vše při starém, už jsem si tam připadal jako doma a hledal, kde “zas opravili chodník, natřeli plot a nemají posekaný trávník…”. Pan domácí Neděla se hned vyptával na Jardu a Marcelu, dobře si nás z minulých cest pamatoval a mám vyřídit jeho velké pozdravy! Přímé telefonování z této elektronické megapolis do Čech je překvapivý oříšek – musel jsem koupit special kartu za 10 doláčů a stejně byla na prd (nabízím ji pro sběratele k odkupu!). Každý tu má alespoň jednoho mobila a nejlépe i obrazový telefon, ale budky na ulici nefungují (to pro Karla… moc mě to mrzí, ale udělal jsem pro přímý telefonní vstup do pořadu, co bylo v mých silách).

Mám už první fantastický zvukový nahrávky!!! To budete čubrnět na koncert siamangů v pralese (stál jsem přímo pod stromem!), pištění vyder nebo ještě ze Singapuru papouška zpívajícího Happy birthday to you, atd atd.

Stavovali jsme se v Kuala Lumpur, okoukli centrum a pověstná dvojčata Petronas towers a pak vyrazili do dvoutisícových kopců Kameronské vysočiny. Je tu kosa, ale kus dál za městem nekonečné pralesy. Jíme u Indů osvědčený dalbát (za 7 Kč) nebo roti čanai za stejně symbolické ceny.

2. Haukola ze Sumatry.

Přeplutím Melacké úžiny s operujícími zbytky potloukajících se pirátů jsme se z 21. století v Malajsii ocitli v 20. století v Indonésii (možná je 20 moc a mělo by být spíše 19 nebo 18). To mj. znamená, že tu je příjemně… Zase doma!

Naši první zastávkou byl největší národní park JV Asie Gunung Leuser, kde na jediném místě na světě žijí orangutani sumaterští. Rehabilitační centrum orangutanů v Bukit Lawang spláchla před 4 měsíci povodňová vlna. Pamatuji tu poklidnou vesničku na okraji pralesa před 3 lety (bylo to jedno z nejpříjemnějších míst v Asii) a teď jsem jen musel zamáčknout slzu nad tím apokalyptickým obrazem…

Tři dny jsme trekovali džunglí, spali jen pod igelitovou stříškou vydáni na pospas tygrům a honili divou zvěř. Dohonila vsak ona nás – Petr byl uloven orangutanicí, která slezla ze stromu a chytila ho kolem břicha a nepustila. Náš průvodce volal „Utikejte, utikejte“, ale Petr to holt nestihl. Starej orangutaní samec řval nad námi na stromě a vzteky lámal větve, ale jeho milá Petra nepustila! Vyměnila ho ale nakonec za ananas…

Pozorovali jsme samozřejmě i gibony, makaky, hulmany, zoborožce, vousáky, varany atd. atd. A užili si i pijavic. Vše, co k pralesní práci zoologa patří.

Dva dny jsme potom pobyli v horském městečku Brastagi obývaném potomky lidojedů kmene Karobatáků. Všichni (dokonce i Honza Sklenář) jsme vystoupili na 2170 metrů vysokou sopku Sibayak a do jejího jícnu. Nahrával jsem v kráteru syčení jejich fumarol až jsem se málem při náhlém otočení větru udusil. Pod sopkou bylo orgasmické koupání v horkých sirných smrdutých bazéncích.

Teď jsme v turistickém ráji bez turistů na jezeře Toba, kde ale mimo nás jsou snad jen 2 běloši. Proto se o nás všude rvou a srážejí ceny na neuvěřitelná minima.

V okolí jezera i na ostrově uprostřed žije kmen Batáků. Už neloví lebky, jsou to “hodní” křesťané. A jsou velmi muzikální – mám nahrané jejich zpěvy a hudbu v hospodě, na pohřbu, při tancích i při hodině hudební výchovy v katolické koleji. Jak vidíte, neulejvám se a tvrdě pracuji! Jezdím po ostrově stopem a na půjčeném kole.

Včera jsme ale zapíjeli ztrátu svobody (EU) a tak mám dneska kocovinu…

3. Ahoj z přístavního městečka Sibolga,

právě jsme dorazili z jezera Toba a již s plavbenkami v ruce čekáme na odplutí naší staré dřevěné lodě. Máme namířeno na ostrov Nias (změna oproti plánovanému Siberutu). Mají zde být pralesy, tradiční domorodé vesnice a korálové útesy. Tedy práce na čtyři dny minimálně.

V přístavu je plno živlů, co prý dají do batohu balíček s marihuanou a pak dotyčného nechají kamarádíčkem policajtem zaplatit 600 dolarů pokutu. Tak dáváme pozor.

Včera byla neděle a byl jsem na dvou mších v kostele katolickém a protestantském a nahrával zpěvy. Mám unikátní polyfonní zpěvy mužského pěveckého sboru protestantů. Byla to síla!

Nejširší nabídku průvodců a map Malajsie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

4. Haukola vespolek,

dnes v 17.40 jsme překročili rovník a ocitli se na jižní polokouli. Nic zásadního se tím ovšem nezměnilo – jsme v městečku Bukittinggi asi v 1600 metrech nad mořem ve středu Sumatry. Dostali jsme se sem 24-hodinovým maratónem loď+bus.

Ostrov Nias byl pro mě osobně zklamáním. Ale beru to pozitivně i přes to, že nám celé tři dny lilo od rána do pozdního odpoledne. Aktivoval jsem v mezích možností i přes déšť. Navštívil jsem většinou sám nebo s Honzou asi 10 tradičních vesnic ve vnitrozemí ostrova spojených se světem deseti (a více) kilometrovou pěšinkou. Žijí tam ti dobří lidé v jakýchsi megalitických komunitách ve svérázných dřevěných domech (postavených jakoby na saních), samozřejmě bez elektriky a lékařů. Na návsi mají mj. kamenné otomany a když někdo umře, nechávají ho na otomanu ležet dokud nezmumifikuje (nebo dokud je to “únosné”). Potkali jsme zrovna průvod mužů, co nesl na bambusových nosítkách nemocného kamsi k lékaři. Jejich zvláštní domy mají vikýře a stojí ve dvou dlouhých řadách naproti sobě, mezi řadami je náves vydlážděna kmeny a s mnoha megality. Aby se kluk stal mužem, musí přeskočit dvoumetrovou zídku, která je taky na návsi. To jsem viděl a fotil.

Jinak ale z moře nic nebylo, teda mimo dvou tašek mušlí a dvou tuňáků k večeři. V období sucha tu prší imrvere…

Dřevěná bárka, co nás přepravila zas na pevninu Sumatry, byla tak 15 metrů dlouhá. Moře bylo klidné a tak zvracely jen místní ženy.

Zítra vyrážíme na raflésie – obrovský pralesní kytky.

5. Ahoj zase vespolek,

jen tak ve stručnosti – my měli dneska skvělý den. Dopoledne jsme hledali rafflesie v pralese a byli úspěšní. Mnoho poupat, jedna odkvetlá hromádka zahnívajícího největšího květu tohoto světa – a pak orgasmus: obří 80 cm velká Rafflesia arnoldii. Šlo se k ní pískovcovou soutěskou 1 m širokou, něco jako Horné Janošíkove diery v Malé Fatře.

Odpoledne jsme zas v kaňonu Sianok našli (již před třemi lety objevenou) lokalitu velikých nosorožíků Dynastes gideon. Obsypané mimosy a spousty mrtvol obřích brouků pod nimi. Opice, svinule, prales, strom s tisícovkou největších kaloňů světa, zlatý strakapoudi…

A nakonec k večeři vynikající pecel lele (sumecek s ryzi a zeleninou) s pivem Bintang. Tropy jsme dnes zkrátka vychutnali velmi intenzívně. Zítra se těšíme na jezero Maninjau a jeho poklidnou venkovskou atmosféru… Co Vy?

6. Ahoj,

tři dny už jsme uvnitř kráteru prastaré sopky. Celý vyhaslý kráter dnes vyplňuje křišťálově čisté jezero Maninjau a několik rybářských vesnic na jeho březích. Vnitřní hrany kráteru jsou strmé a souvisle zarostlé deštným pralesem. Po ránu se z lesa ozývají zpěvy gibonů a volání zoborožců.

Jsou to tři dny naplněné pohodou. Spíme v malých dřevěných boudách s moskytiérama postavených daleko za vesnicí v rýžovištích na břehu jezera. Je tu ticho, poklid, koupeme se v teplé vodě jezera a když se zachce, mazlíme se s mládětem černého gibona, kterého tu mají. Gibonek je tak přítulný, že třeba dnešní snídani mi prospal na hlavě a držel se ve spánku mých vlasů. Když jsme sem dorazili, první co udělal bylo, že se mi vrhnul kolem krku jako malé děcko, kterému se vrací tatínek. Jsem z něj prostě úplně vedle…

Byli jsme nahoře na hraně kráteru, odkud je jezero jako z letadla. Sestupovali jsme dolů pralesem, ale na stezičce byly tisíce natahujících se žíznivých pijavic. Každý jsme jich měl hned několik přisátých, já osm. Nejsou to ale ty černé cejlonské pijavice, ale mnohem vzácnější hnědě barevné zvané tygří – a jejich kousnutí mimo krvácení i docela dost bolí.

Chytáme ptáky do sítí, ale chytli jsme zatím jen strdimila a bulbula.

Ochutnali jsme místní specialitu – smažené slávičky (centimetrové škeble).

Řídíme se heslem: denně alespoň 1 kokos.

Pozítří dáme jezeru Maninjau sbohem a vyrazíme na 30 hodinovou jízdu busem do města Bandar Lampung na samém JV konci Sumatry. Rádi bychom do národního parku s divokými slony a pak už na Jávu do národního parku Ujung Kulon s nosorožci.

Zdraví všechny Vláďa a spol.

7. Ahoj asi naposledy.

Od poslední zprávy se odehrálo mnoho zásadního. Kupříkladu jsem podlehl čtyřdennímu přecházení angíny a vyléčil ji skvělými Blančinými antibiotiky (děkuji!). Dále už nejsme na Sumatře, ale v Jakartě na Jávě. A pomalu začínáme balit bágly a těšit se domů.

Poslední den na jezeru Maninjau mi bylo už dost blbě. Z očí mi tekl po obličeji hnis a polknout mi nešlo. Tak jsem ležel a aktivovat začal až v podvečer. Vydal jsem se před stmíváním na shromaždiště obřích kaloňů na 10 stromech, které dopoledne objevil Honza. Šel jsem tam asi 4 km pěšky a celou cestu už jsem je potkával, jak se rozletují. Na místo jsem dorazil za soumraku, stihnul pořídit kýčovité snímky v zapadajícím slunku a už to začalo!!! Víření blanitých křídel přímo nad mou hlavou přešlo ve formování šiků a odlet. Jako hejna havranů u nás v zimě se rozletovaly nekonečné proudy kaloních těl (odhaduji to na 20-30 tisíc) do okolí. Fantastická podívaná, kterou nelze popsat slovy.

Pak jsme strávili 36 hodin v autobuse. Ale nebyl to autobus dálkový, jak jsme čekali, ale normální!!! Kdo si to neumí představit, tak je rozměrově kalibrován pro místní malé lidi a našinec má dost problém se tam vejít, natož si natáhnout nohy, opěradlo nelze sklopit, odlepit se od propoceného souseda i sedačky je neřešitelné a bývá v něm buď nemožné vedro nebo zase zima a průvan – okýnka totiž nejdou zavřít. Bylo to docela utrpení. Ta masochistická jízda nás nicméně přesunula na jih Sumatry do národního parku Way Kambas blízko města Bandar Lampung. Poslední úsek 25 km do nitra parku nás dovezli kluci na najmutých motorkách blátivou pralesní cestou. Dva dny jsme pak na loučce uprostřed nížinného pralesa pozorovali ptáky, gibony, varany, vousatá prasata, kančily, muntžaky, papoušky a pijavice (miliony!!!). Žijí zde i divocí sloni, které jsme viděli ve středisku Way Kambas. Jízda po řece skoro až k moři přinesla několik krásných pozorování obřích ledňáčků, krokodýlů, varanů, hulmanů, anhing a hlavně nejmenšího dravce světa sokolíka zakrslého. Spali jsme pod širákem a vnímali tak všechny zvuky pralesa velmi intenzivně – cikády, sovy, zpěvy siamangů a ptáků.Přesun na Jávu byl hladký leč zdlouhavý. Do národního parku Ujung Kulon na nejzápadnějším poloostrově Jávy se jezdí buď draze najmutou lodí nebo džípem po “tankodromové polňačce”. My zvolili druhou možnost. Místo džípu jsme ale měli malou dodávku. Nejelo se ani krokem… Do ospalé rybářské vesničky Taman Jaya jsme tedy dorazili nečekaně až v 11 večer. Ubytovali jsme se v jedné rodině, kterou se nám podařilo vzbudit. První den jsme při výpravě do pralesa pozorovali a fotili velkou poletuchu (pak ještě třikrát). Když si představíte naši lišku s volnou kůží na těle, kterou roztáhne při plachtivém klouzavém letu z koruny stromu. Byla to samice a na srsti se jí drželo odrostlé mládě. Jestli ty snímky vyjdou…! Šnorchlování v moři bylo excelentní! Na plážích se tu válí velké mušle, o které nikdo z místních nestojí a taky ostrorepi. Poslední turista tu prý byl před rokem!

Trek nížinným pralesem se stopami nosorožce jávského (posledních 50 kusů na celém světě žije právě tady!). Mangrovníkové a pandánové porosty s rozložitými banyány a na nich létající dráčci. Nikde jich nebylo tolik.

A večer jsem měl velké štěstí – přichomítl jsem se k sešlosti, kde deset babiček nad hrobem (80 let?) tlouklo společně rýži. Klackama bušily do dřevěného korýtka s nasypanou rýží, držely krásný rytmus a k tomu si zpívaly. Je Vám určitě jasný, že to jsou excelentní nahrávky!

Noci jsou tu horké, kluci mají teploměr a posledně naměřili přes noc 36 stupňů a přes den až 41. A tak se už těším domů na našich příjemných dvacet.

Z Jakarty se se všemi loučí

Vláďa