DOPISY Z BORNEA, CELEBESU, JÁVY a SINGAPURU aneb deník z cest 23.5.-17.8.2003 – 2. část 

Přeletěli jsme malým 15-ti místným hornoplošníkem zn. Dornier, se kterým si vítr celkem dosti pohrával, nad nížinou s meandrujícími řekami a taky nad dvoutisícovými horami se skalními věžemi, až do horský kotliny. Všude kolem byli na dohled jen neporušený, ba přímo snad i panenský, deštný pralesy! Přistáli jsme ve vesnici jménem Bario. Bario je horská kotlina izolovaná od světa horami a

neproniknutelnými pralesy. Je to ostrov „civilizace“ v divočině, kde žijí Kelabiti – lidé malí jak Hobiti, hluboce věřící křesťané, dříve však lidojedi. Je jich jen 6.000 a z toho v Bariu 800.

Horskými hřebeny obklopená kotlina je víceméně plochá, s roztroušenými staveními, občas s rýžovišti, dost však pokrytá pralesy. Je tu asi 15 tradičních vesniček či usedlostí Kelabitů spojených navzájem bahnitými pěšinami. Auta tu nejsou (není tu pro ně cest), dopravu nákladů zajišťují buvoli táhnoucí jednoduché saně (ne že by kolo neznali, ale do bláta jsou sáně mnohem vhodnější). Spojení se světem zajišťuje jen letadýlko, přistávající na již 5 let asfaltový dráze vždy dopoledne.

Celkem šest dnů jsme tu bydleli v krásném dřevěném vzdušném domě na samotě 2 km od Baria u manželů Douglase a Mili Munyů a každý den trekovali v okolních kopcích.

Ticho, klid a chladné klima bylo balzámem na naše duše. Munyové se jako správní křesťané denně věnovali modlitbám, studiu Bible a zpívání chval, ale také se neskutečně vzorně starali o nás – své hosty. Jejich prosluněný dřevěný dům byl čisťounký a na stole pro nás vždy stála připravená konvice s čajem nebo kávou. Dveře od domu i od místností měly pouze kliku bez zámku – Hobiti nemají potřebu své majetky zamykat.

Poznali jsme ty lidi malého vzrůstu, ale velkého ducha, také po jiné stránce. Ti nejstarší Kelabiti žijí dosud v tzv. longhausech – tj. až 200 metrů dlouhých společných domech ze dřeva pro několik rodin (až pro 25 rodin). Dalším somatickým znakem, kterým se zdobí, jsou vytahané ušní lalůčky (až 20 cm dlouhé), na kterých visí babičkám mohutné zlaté ozdoby. Muži zase chodí ostříhaní a vyholení jak podle

hrnku a do uší si strkají barevné peří a zvířecí drápy. Žijí dosud trochu mimo tento svět. Pozvání do longhousu bylo jistě jedním z vyvrcholení naší cesty.

Stanuli jsme tu na indonéské hranici, která kousek od Baria prochází, nachytali spousty vodních brouků (a taky pijavic), poznali „výrobu“ soli tradičním způsobem ze solného pramene…

Byli jsme permanentně obaleni okrovým mazlavým jílem, který tu tvoří cesty. Procházení po takových bořících se a klouzavých pěšinách bylo spolu s žíznivými pijavicemi a komáry opravdovou lahůdkou pro každého masochistu, a tak se nám tu líbilo. Doznali jsme však první vážnější újmu na zdraví, když si Jarda po jednom uklouznutí nejspíš zlomil záprstní kůstku na pravé ruce. Otok a bolest tomu napovídá (a pozdější rentgen potvrdil)…

Teď jsme zase v horkém pobřežním Miri a chystáme se do druhých největších jeskyní světa – Batu Niah. Pak je v plánu přesun do Singapuru a pokračování v Indonésii. Zase se Vám ozvu.

Za všechny zdraví Vláďa.

7. Ahoj ve spolek,

díky za všechny hezké dopisy, které přicházejí z domoviny…

Ve stručnosti Vám tedy vylíčím, co se od posledně událo:

Ještě na Borneu jsme navštívili ony druhé největší jeskyně světa – Batu Niah. Byl to neuvěřitelně silný dojem – vlastně celá vápencová hora je poddolovaná obřím tunelem (technické parametry nic neřeknou: šířka 300 metrů, výška cca 60 m, délka asi 2 km) se spoustou zákoutí, odboček, propadlišť a zákrutů. Jde se tam po provizorním dřevěném či kamenném chodníčku s vlastní baterkou, místy je strop propadlý a tudíž tam dopadá světlo, průvodci se nevedou.

Zrovna přišel tropický slejvák a tak všemi otvory ve stropě do jeskyně proudila voda. Byla to ovšem nádhera – proudy vody jak třpytící se provazce. Ale vzpomněli jsme si na Rychlé šípy, kterak varovali, že za deště se do jeskyní nemá chodit…

V jeskyních u stropu hnízdí 4 miliony malých rorýsů selangan, jejich hnízda jsou jedlou a velice ceněnou součástí čínské kuchyně. Sběrači hnízd denně riskují životy balancujíc s baterkou na šedesátimetrovém stonku bambusu ve vidině „snadného“ zisku. Zběračů hnízd jsme potkali asi deset.

A pak jsou tu také netopýři – a ti produkují hovínka, která se hromadí na podlaze jeskyně v metrových vrstvách. Toto guáno se těží. Potkali jsme několik siláků, kterak ohnuti pod tíhou metrákových pytlů s úrodným koncentrátem opouštějí jeskyni a míří kamsi – asi k obchodníkovi nebo překupníkovi.

Okolní prales a divočina patřili na Borneu určitě k nejkrásnějším a nejzajímavějším, např. zde roste 1300 druhů stromů (ne dřevin a palem, jenom stromů!).

Prostě – užili jsme si tu.

A přišla poslední noc na Borneu a my přelítli na pevninu.

Teď jsme v Singapuru, Jardu s frakturou a Dušana bez fraktury jsem odeslal letecky domů, přijal „novou krev“ a tak pokračujeme ve dvou.

Sehnal jsem tu levné letenky do Jakarty s Emirates airlines a dnes večer bychom měli přelítnout na další ostrovy souostroví Velkých Sund, přesněji do Jakarty. Odsud se zase ozveme.

Všechny zdraví Vláďa.

8. Ahoj z Gorontala na severu Celebesu.

Nikdy bych nevěřil, že může na rovníku být taková zima, déšť a sychravo, skoro jako ve Skandinávii. Na sopkách ve výšce 1400-1600 metrů se nedá vydržet. Už čtvrtý den furt lije. Ale v kapse máme plavbenky na Togiany a tam snad bude lip…

Ale popořadě:

Letěli jsme ze Singapuru s Emiratama a můžeme potvrdit, že je to dobrá společnost. I na krátkým letu dávali dobrý jídlo, ovoce a dokonce 0,25 litrovou láhev červeného francouzského vína (alkohol z rukou muslimů!, no nepřijměte ho). Tím jsme oslavili přelet rovníku na jižní polokouli. Na čumáku mělo letadlo kameru a tak jsme na televizích sledovali start i přistání on-line: byl to hezkej a zajímavej pohled. V letadle rozdávali i noviny v angličtině, tak jsem se „začetl“ a zjistil, že je to Srí Lanka Times a Ceylon News – letadlo přilítlo z Colomba…

V Jakartě jsme sháněli levné letenky na sever Celebesu. Zjistili jsme, že krize v Indonésii se prohlubuje, ceny šly dolů a tak je 1.000 Rp cca za 3 Kč. A co mě nejvíc udivilo, že ceny letenek jsou méně než poloviční než před 2 lety. Např. Jakarta – Manado (3,5 hodiny letu) jen za 500.000,- Rp (tedy cca 1.500,- Kč).

V Jakartě jsme byli v největší mešitě v JV Asii a 4. největší na světě (pojme 150.000 klečících muslimů). Hned vedle stojí katolická katedrála a věže obou svatostánků si tu zdá se nekonkurují…

První smaženky, jídlo na ulici, kokosový mlíko,… Pupkáč v Jakse vaří stále nejlepší mie goreng ve Střední Evropě, jen se posunul na protější chodník.

Ležím si takhle na kanapi v pokojíku, čtu Posledního kabrioleta, popíjím si k tomu z lahve pivo Bintang (první po několika týdnech), no prostě pohoda. A v tom někdo nablízku začne hrát krásně a čistě na housle klasiku. To je atmosféra…

Do Manada jsme přelítli s Garudou – žádná společnost snad nemá v letadle (v ekonomický třídě!) tolik místa pro nohy! Nad Borneem bylo jasno, a tak jsme si zopakovali meandrující řeky z výšky a taky říční deltu vystupující do moře.

A zase k večeři 0,5 kila salaků…

Pro zasvěcené: do Batu Putih v Tangkoku National Reserve vede už asfaltka, Jenly pracuje v Gorontalu v konkurenčním NP, pokojíky mají sprchu a jsou dražší. Kafe ani čaj nevaří a jídla bylo málo.

V pralese na nejsevernějším a nejvýchodnějším konci Celebesu jsme pozorovali tabony filipínské a tlupy černých chocholatých makaků – přišli až k nám na pláž a samci trhali na palmách mladé kokosy a házeli je dolů až se zem otřásala – je to tu zkrátka rizikové pracoviště… Žlutokrcí zoborožci a kolonie špačků tlustozobých.

Dva dny šnorchlování nad korálovými útesy a taky povalování na černý

sopečný pláži. Noční pozorování nejmenších primátů světa – nártounů celebeských.

Užívám si s endemitními pralesními holuby, kvůli kterým by 9 z 10 smrtelníků ani nezvedlo oči (titíž by si jistě pomysleli své). Noční nálety tesaříků.

Přesunuli jsme se do Tomohonu a dva dny strávili v oblasti národa Minahasa se 3 činnejma sopkama – se 2 z nich jsme měli co do činění. Celé dny nám ale pršelo, byli jsme promoklí na kost, protože vozit do tropů pláštěnku je blbost. Drkotali jsme zubama v dešti v období sucha. Na vrcholu aktivního Gunung Mohowu (1350 m) měl být úžasný výhled na zelené jezírko v kráteru, ale pršelo… Gunung Lokon (1650 m) měl mít dva krátery, ale pršelo… Jezero Linow napájené sirnými prameny mělo měnit barvu podle denní doby a počasí, ale pršelo… Prastaré hrobky Waruga z 9. století byly pokryté vytesanými reliéfy (např. rodící žena, bezhlavý muž…), dovnitř nebožtíky ukládali v sedě a těchto 144 hrobek bylo obklopeno současným křesťanským hřbitovem. Ale pršelo… Všechno v kraji Minahasa bylo velmi fotogenické, ale mám jenom pár snímečků, protože pršelo. V období sucha! Vše je relativní.

I teď prší, ale my jedeme do přístavu – nalodit se. Snad nebude moře moc rozbouřené…

Všechny Vás zdravíme, speciálně Jardu se zlomenou rukou, Dušana, Jirku doma ze Sumatry, Barču před táborem, Světlanu, Věrku s Katkou, Renatu a i ostatní, abych na někoho nezapomněl.

9. Ahoj po delším čase, tentokrát z Rantepaa.

Tak jsem si rozšířil seznam chorob o jednu, kterou u nás nemůžu dostat – o mořskou nemoc. Cestou z Gorontala na Togiany bylo kvůli blbýmu počasí moře rozbouřené a loď sebou při 12-ti hodinový plavbě zmítala a skákala přes velký vlny… V podpalubí jsme se v leže pokoušeli o spánek (jelo se přes noc), a pak už jen o přežití (ve stoje nebo v sedě bylo ještě hůř), ale vše marně. Tak blbě mi už dlouho nebylo…

Zato ta pohoda na Togianách! Hned první den šnorchlování na útesech na volném moři, kde korálových rybek byla tisícová hejna a korály vymýšleli nejfantastičtější tvary, úplně stačil na spálení od sluníčka. To tu na rozdíl od severu Celebesu svítí! Návštěva vesnice Bajaů – mořských cikánů, co si domky staví na kůlech přímo v moři na korálových útesech a jsou hodní – dostali jsme od nich obří mušli (minimálně 32 cm délky).

Dvoudenní Honneymoon trip na Honneymoon beach… Létající ryby, honička za pilounem, lov obřích skalár na pytlačku, skákající delfíni doprovázející naši kánoi vydlabanou z kmene stromu. Dva dny u pohádkově zelené laguny, kde nám nad hlavami při koupání přeletovali zelení papoušci (3 druhy), modří ledňáčci a černí drongové s praporovitě prodlouženými ocasními pery. A pořád šnorchlování – celkem 4 dny – plavali jsme v milionovém hejnu drobných rybek a měli štěstí na mořský koníčky, hady vodnáře a desítky druhů korálových ryb od 5 do 60 cm délky. Ochutnali jsme k obědu sépii… Průnik do netopýří jeskyně plné guána, horka, smradu a taky půl milionu kaloňů, vrápenců a netopýrů.

Z Togian jsme odpluli do Ampany, kde jsme se dozvěděli, že právě včera zabili v Posu dva lidi a konflikt mezi křesťany a muslimy se znovu oživil. Již dva roky tu doutná občanská válka mezi příslušníky obou náboženství a situaci „kontrolují“ vojáci. Vypadalo to, že nebudou jezdit busy – křesťanští řidiči se bojí jezdit přes muslimské vesnice a opačně. Řešíme to tak, že strkáme hlavu do písku – jdeme spát. Ráno jsme v pohodě chytli bemo (dodávku) do Posa. Jenom do Posa jsem napočítal 18 vojenských kontrol (chtěli pasy), za Posem jsem je už nepočítal. Nádraží v Posu jsem vůbec nepoznal, před necelými 2 lety bylo lemováno domy, dnes jenom vyhořelými ruinami… O atmosféře svědčí např. plakáty s nápisem „Zabíjej slepice, ne lidi!“, které tu všude kdosi vyvěsil. Spálené vesnice ještě nestihly zarůst…

Dva dny jsme strávili u druhého nejčistšího jezera světa (hned po Bajkalu) – Posa. Koukli jsme na travertinové vodopády Saluopa a vychutnali si písečné pláže u Pendola.

Odsud nám vojáci stopli noční autobus do Rantepaa, spektakulární to krajiny se svéráznou architekturou a morbidními pohřebními zvyklostmi bývalých lidojedů – lidí kmene Toraja. A tak jsme se tu nechali pozvat na pohřeb a přejedli se tam vepřového masa a rýže, vše pečené v bambusu na ohni. Kam se hrabe česká zabíjačka. Prasat se zabíjely desítky a smutečních hostů byly stovky.

Navštívili jsme tu taky vesničku, kde mají 3 stromy obsypané velkými kaloni. Tito plodožraví netopýři měli rozpětí křídel lehce přes metr, bylo jich tam odhadem 700 až 1000 a pištěli jak čuníci při porážce. A samozřejmě všude skalní hroby, lidské lebky, kosti a čerstvé rakve v jeskyních, pohřební loutky alias podobizny zemřelých zvané tau-tau na skalních balkonech, bloudění v krasové krajině plné rýžových terasovitých

políček.

To jsem se nějak rozepsal, ještě, že tu není tak drahý internet, jako předloni…

Zdravím tedy všechny doma, Ivu do Ameriky, Juru s Emkou do Skandinávie a i ostatní příjemce on-line zpráv.

Vláďa.

10. Ahoj naposledy z Celebesu z jeho hlavního města Makassaru.

Tak jsme byli v Dunajské deltě. Jezero Tempe na jihu Sulawesi je z větší části pokryté plovoucí vegetací a v ní udržují rybáři úzké kanály na proplutí úzkých lodic a taky laguny s volnou hladinou na lov ryb. Všude plno vodní havěti: 4 druhy volavek (včetně obřích goliášů), rezaví kvakoši, 2 druhy kormoránů, rybáci, husy, velké modré slípky, černí chřástali, vlhy, bukači… Prostě jako v deltě Dunaje. K tomu uprostřed jezera plovoucí vesnice rybářů a z vody rostoucí palmy. Chlapi chytili u jezera pětimetrovou krajtu a právě ji strkali do pytle, když jsme se k tomu přichomítli. Jeden měl ruce krvavé, jak ho pokousala. Co s ní zamýšleli nevíme, asi na kůži a na maso…

U Sengkangu jsme navštívili výrobu hedvábných látek a viděli vše od housenek bourců až po tkalcovské stavy.

Ve Watampone jsme zas byli v muzeu a spali ve staré koloniální vile ponechané tak, jak ji Holanďané opustili (včetně vnitřního vybavení).

Znovu jsme si užívali moře na samém jihovýchodním konci Celebesu v malé vesnici Bira a na ostrově Lihukan. Šnorchlování bylo stejně fajnové jako na Togianách a ryb bylo snad i víc. Bílé pláže, vlhy a papoušci. V noci si k naší chatce chodili babirusi pro odpadky a znovu po nás lezly pralesní krysy – odtáhly a sežraly nám celé mýdlo.

Když jsme se vraceli z ostrova na pevninu, přišel naráz silný vítr a déšť a moře se rozbouřilo. Nejdřív se přes naši bárku přelila vlna a pak nás jiná vlna hodila na korálový útes. Ztroskotali jsme na útesu a nemohli tam ani zpět. Ale dobře to dopadlo a díra v lodi byla jen malá.

Za tři hodiny odlétáme do Surabayi na východě Jávy a naše cesta bude pokračovat po tomto ostrově z Velkých Sund nejmenším, leč nejlidnatějším.

Zdravíme Vás všechny a omlouváme se, že vás furt otravujeme nějakejma cancama z cest.

Vláďa

11. Ahoj z Yogyakarty ve střední Jávě.

Abych vás moc furt neotravoval, vezmu to zkrátka: máme se dobře.

Program na Jávě bude zřejmě více etnograficko-kulturní. Surabaya je velké a vcelku moderní město se šílenou dopravou, velkými vzdálenostmi a koloniálním centrem.

Solo (neboli Surakarta) je naproti tomu město menší, ale taky ne moc přátelské. Byli jsme tu na kolách v okolních vesničkách na obhlídce výroby araku (rýžové pálenky), gamelangu (tj. nástrojů pro místní tradiční hudební produkci gamelangových orchestrů), krupuku (sušené a smažené tenké rýžové placičky podávané jako příloha k jídlu), batiky (na dlouhé vyprávění a praktické ukázky), v pekárně místních buchet, v rádoby zlatnické dílně, kde prý zasazovali diamanty z Bornea do zlatých šperků (zdálo se nám však, že to byla bižuterie v mosazi)… A taky samozřejmě sultánův palác, ptačí trh, muzeum, …

Nedaleko Trinilu a Sangiranu jsme navštívili naleziště opočlověka. Maji tu menší muzeum se skoro kompletní lebkou Homo erectus a s lebkami dalších velkých zvířat (hroch, krokodýl, prabýk, tropický mamut mastodont…). Našli už přes 50 jedinců člověka vzpřímeného. V okolních vesničkách babky prodávají za směšný peníz fosilie člověka i zvířat, ale dost z nich jsou zjevné falsifikáty. Jirkovi Jansovi by se tu líbilo, tak pro něj máme aspoň skládačku…

Ve městě Yogyakarta je děsná pohoda. Už to známe z minula. I před dvěma lety to bylo nesmírně příjemné místo s inteligentními a přátelskými lidmi (což je kombinace málokdy k zastižení). Sultánův palác, přeplněný ptačí trh a v klecích kaloni tří druhů, veverky, strakapoudi, krajty… Byli jsme tu v divadle, na koncertě gamelangové hudby, v muzeu, vodním paláci, až mám pocit, že mi z tý přemíry kultury naskočí vyrážka.

Tak raději zas končím. Mějte se fajn.

12. Ahoj,

jak známo, zranění přichází nečekaně a většinou ke konci cesty. To mohu potvrdit… Přesunuli jsme se přes relaxové bílé pláže u Pangandaranu a černé pláže u Batu Karas do botanické zahrady v Bogoru a odsud do Jakarty. No a tady v tom nevábném megapolis se mi to stalo.

Na rozestavěným chodníku jsem nakopl armaturu a zarazil si půl cenťáku tlustý drát asi pět cm hluboko do chodidla (ale po délce – od prstů k patě). Krev crčela v rytmu tepu a chodník zůstal potřísněn. Je ze mě lazar a tak už dva dny ležím v Singapuru na posteli a pokouším se chodit po tvrdých chodnících.

Určitě bude lépe, už se to pomalu začíná lepšit, antibiotikální léčba hlubokého zánětu pomohla…

Tak čau zase někdy někde…

13. Ahoj ze Lvího města (rozuměj Singapuru).

Už týden tady trčíme a čekáme na zahojení nohy. Hojení však postupuje rychle a tak máme čas i chuť na prohlížení různých atrakcí, které toto město nabízí. Pomalu Singapuru přicházíme na chuť… Dokonce si už pamatuju jména stanic metra, jak jdou po sobě!

Celý jeden den jsme byli v ZOO. To byl tedy zážitek – oni tam totiž nemají klece a zvířata chodí buď mezi lidma nebo jsou na malých ostrůvcích oddělena od sebe i návštěvníků jen vodou. Chudáci polární medvědi na rovníku: měli porost z řas takže nebyli bílí, ale zelení. Show cvičených slonů. Velikej hangár plnej hadů a leguánů – a mezi tím se volně procházej lidi…

Taky jsme byli v nočním safari – a taky dobrý: vyjící vlci, aktivující nártouni, sovy, kvakoši, babirusy….

Další celej den v botanický zahradě a v orchidáriu (největším na světě).

Další celej den v ptačím parku Jurong (úžasný!). Musím dokupovat filmky.

No a samozřejmě taky pozůstatky koloniální architektury a pár starejch staveb na úpatí vysokých mrakodrapů – to je rovněž Singapur. A všude mraky obchodních center, Malá Indie a Čínský město – pěkně opravený tradiční čtvrti dvoupatrovejch baráků.

Není tu sice moc levno, ale chodíme jednou denně na teplý jídlo, nebo jsme si koupili manga, mangostany, rambutany, dragonfruity a samozřejmě pravidelnou papáju. Na duriany nemáme peníze – chtějí tu za jeden 200 Kč!

Chtěli jsme ještě omrknout pevninskou Malajsii, ale to zas příště….

Zdraví naposledy Vláďa

Nejširší nabídku průvodců a map Singapuru (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz