DOPISY Z BORNEA, CELEBESU, JÁVY a SINGAPURU aneb deník z cest 23.5.-17.8.2003 – 1. část

Máme v plánu hned zítra opustit město Kuching, kamžto jsme přilítli ze Singapuru (kde jsme jednu noc přespali) přes malajské město Johor Bahru. Cílem naší cesty určitě bude pobýt co nejdéle to půjde v džungli. Když tedy nedorazí další zprávy, sežrali nás lidojedi, zašlapali sloni do bláta nebo jsme jenom zabloudili v pralesích.

Za všecky zdraví Vláďa Lemberk

2. Ahoj znovu z třetího největšího ostrova, kde je momentálně velký svátek všech Dajáků a proto blázinec všude. V minulých dnech jsme se opravdu zapotili. Nejen obrazně (stihli jsme spoustu práce), ale i fyzicky – probíhala aklimatizace a tak jsem opět neustale ve zpoceným a páchnoucím. Denní limit 7 litrů pití hravě překračujeme.

Byli jsme v pralesích a měli štěstí – našli jsme kvetoucí raflesii! Hned vedle bylo poupě a taky jedna stará a hnijící. Dále jsme několikrát pozorovali kahau nosaté, fousatý bornejský prase (kdo můžete, najděte si ho v atlase – je to přímo děsný stvoření) a taky plno dalších opičáků (třeba roztomilý rodinky hulmanů stříbřitých, makaky atd.). Krokodýl mořský nevystrčil strachy hlavu, jen čumák.

Díky za všechny zprávy z domů. Chodí sice na společnou adresu, ale vyzvedáváme si je každý jen za sebe (podle adresáta resp. odesilatele).

Dnes jsme nakoupili celkem 6 letenek na 6 letů, které nás tady po ostrově a pak zpět na pevninu čekají, protože jsou prázdniny a všechno je full.

Na SARS a ty zprávy v našich televizích a novinách zapomeňte!!! Je to kachna a realita je tady úplně jiná, starosti jsou zbytečné a naprosto neopodstatněné. Ostatně jako vždycky v našich médiích. Fakt ale je, že snímají nově přiletěvší termovizí a ty s teplotou vyšetří doktor (zřejmě). Vyjdete-li z letiště, o SARSu už neuslyšíte.

Zítra jdeme honit orangutany.

Spíme tu v Anglikánské diecézi v krásné koloniální budově, dřevem obkládané. Měli zrovna pokoje (tedy spíše cely) volné, mniši odjeli na prázdniny, tak si užíváme poklidu toho místa.

Pozítří odlétáme do Kota Kinabalu v Sabahu na severu ostrova. Ozveme se asi až odtamtud.

Všechny zdraví za celou výpravu Vláďa Lemberk

3. Ahoj všichni,

zase po krátké době Vás všechny zdravíme a přinášíme souhrn nejnovějších poznatků.

Orangutany v rezervaci Semengoh se nám podařilo úspěšně pozorovat i fotit, celkem jsme měli tu čest seznámit se s 10 jedinci, mj. jedním starým samcem a 3 samicemi s mláďaty. Byl to velký zážitek podbarvený velmi hlasitými zpěvy gibonů z okolního pralesa (řvali doslova jak o život, ale velice melodicky – miluju je).

Taky jsme byli pozváni na raut k domorodcům – tedy Dajákům. Měli nějakou místní slavnost, jako naše dožínky, a hostili každého okolojdoucího. Za to, že nám štědře naplnili bříška chutnou smaženou rýží a sladkými tekutinami nám ještě poděkovali! Tomu říkám oslava štědré úrody. Nevíme ale, jestli slaví, i když se neurodí…

Opustili jsme Sarawak a odletěli z Kuchingu do Kota Kinabalu ve státě Sabah na severu ostrova. Letadlo byl starý Fokker, tedy vrtulová mrcha, a cestou nám Malajské aerolinie nachystaly 2 mezipřistání. Docela to místama hrkalo, kolem rovníku totiž nemají ve vzduchu asfaltky.

Dneska jsme byli šnorchlovat na ostrově Sapi, kde jsme potápěním, okukováním a já také focením na nový podvodní foťák strávili celý den. Voda byla místy teplejší než naše těla. Ale jako na Togianách to teda v žádném případě nebylo…

Zítra vyrazíme do kopců – na Crocker range, tedy do oblasti, „kde jsou lvi“.

Takže nevím, kdy se zase ozvu.

Mějte se krásně a nezlobte se, že Vám pořád píšu.

Zdraví Vláďa.

4. Zdravím opět za celou naši minivýpravu kousek nad rovníkem.

Od poslední zprávy se toho celkem moc neudálo, ale přesto píšu, protože další internet bude nejspíš až za deset dnů – chystáme se opět do džungle (kam taky jinam) a to na severovýchodním konci ostrova mezi městy Sandakan a Semporna. Ano, odsud pochází slavný Sandokan a jeho Mariana – Perla z Labuanu (Labuan je ostrov hned kousek odsud).

Pro ornitologické duše: pozoroval jsem dva tabony filipínské – velký zážitek.

Dnes byl ovocný den – přepili jsme se kokosovým mlíkem a přejedli mangostanů, manga, salakem a samozřejmě skvělými banány.

V minulých dvou dnech jsme silně změnili klima. Odjeli jsme na hřebeny Crocker range, což je dvoutisícové pohoří zcela porostlé fantastickým deštným pralesem. Ve dvoukilometrové výšce jsme spali dvě noci a měli na sobě úplně všechno, včetně dvojích trenek a ponožek. Hodil by se i kulich a rozhodně spacák… Přimrzli jsme ke kavalci.

Ovšem v těch okolních desítkách a asi i stovkách nepřerušeného pralesa bylo světýlko našeho domku jediné a tudíž lákalo z pralesa veškerý hmyz, který na světlo naletoval. To nezažili ani kolegové entomologové! Nálety desetitisícových mraků můr stovek druhů nás celkem nechávali chladnými, ale u desítek roháčů jistě 10-15 druhů, obřích deseticentimetrových tesaříků, zlatohlávků, nosorožíků atd. jsme tedy byli již značně excitovaní. Smrtičky se pomalu plnily, ale u takhle velkých zvířat až moc rychle, tak jsme jich většinu nechali být. A to pak ještě přišel pan bytný, který nás při lovu pozoroval, a přinesl nám půl kbelíku roháčů, že „mu to nalítalo do ložnice a nechce to tam…“.

V okolních pralesích jsem učinil objev dvou kvetoucích raflesií! Tak jsme fotili o 106. Prales v Crocker range je snad nejhezčí, co jsme dosud viděli. Je plný obřích stromových velikánů, orchidejí a jiných epifytů a vhání endorfiny do krve.

V horském údolí u Tomohonu žijí docela hodní křesťané. Dostali jsme pozvání a využili ho – domácí rýžové víno bylo dobré a bylo ho hodně…

Zítra ráno v 7.30 tedy odjíždíme z Kota Kinabalu. Ale jestli si někdo myslíte, že je to jenom taková procházka rozkvetlou zahradou, jak by se možná z mých dopisů mohlo zdát, tak si to nemyslete. O tom hnusným vám nepíšu a útrapy cest člověk překonává mlčenlivě, ostatně sám si je zvolil. To vám jenom pak dyžtak povím… Třeba jenom naprosto nezvyklá nutnost přesného plánování a rezervace noclehu, dopravy, vstupů, ubytování… Nic nejde samovolně, furt musíme někam telefonovat, zamlouvat si, platit 14 dnů předem atd. – dost nepříjemný organizačně. Věčné střídání horka a klimatizovaných (spíš překlimatizovaných) prostor svádí každého k marodění.

A je tu draho! Už nemáme skoro peníze, snad to spraví kreditka.

Tak se tam v těch evropských tropech, který prý teď panují, mějte hezky. My se máme taky.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

5. Vážení a milí,

včera večer jsme se vrátili po 14 dnech z divočiny zpět do hlavního města Kota Kinabalu, proto se ozývám tak dlouho. Všichni tři jsme zdá se v pořádku, kousance od blech a štěnic, jakož i drobné nachlazení a zánět dutin nepočítám. Co jsme celý dva týdny podnikali?

Navštívili jsme orangutaní rehabilitační centrum Sepilok, kde učí ochočená mláďata orangutanů znovu žít v pralese. Znám podobné zařízení ze Sumatry, ale tady toto je těžký biznys a komerce. Sice jsme viděli krmení šesti orangutanů, ale celkový dojem byl dosti děsivý!

Pak jsme spali 1 noc ve vesnici Gumgum a když jsme chodili po jejím okolí, u jedné malé lávky {ve velmi chatrném stavu} vedoucí kamsi do pralesa nás všudypřítomný houf dětí varoval, že tam určitě nemáme chodit, že je tam něco velikého, co žere lidi {ještě že máme základy indonéštiny v malíku, malajština je dost podobná}. Děti byly úplně úžasný, držely nás za nohy, abychom nikam nechodili a jejich oči byly tak čitelný… Tak nás vlastně děti zachránily před sežráním lidožravým krokodýlem, orangutanem, medvědem – kdo ví?

Potom jsme se nechali odvést motorovou pramičkou po řece Kinabatangan doprostřed nížinného pralesa. Obklopeni desítkami kilometrů neporušené džungle strávili jsme celkem 8 nocí v malý prkenný boudě bez stěn velikosti naší autobusový čekárny. Kolem prales a v boudě postavený na kůlech metr nad zemí desítky pralesních krys… Spali jsme na podlaze pod moskytiérou a svítili si svíčkou. Celých osm dní jsme pak strávili intenzivním zoologickým výzkumem v okolním pralese, na řece, na říčních jezerech. Co vám mám povídat – byla to krása nesmírná, ale dřina.

Stovky komářích kousanců a transfúze od pijavic, bloudění v džungli, pití kalný blátivý vody z jezera, roztrhaný oblečení od ratanových palem. Ale zato: pozorovali jsme minimalně 500 kahaů nosatých (bizarních velkých opic s nosem jak okurkou), celkem 8 divokých orangutanů (jsou srandovní – obří samec po nás házel slupky plodů, samice s mládětem se zase přišla podívat, co jsme zač…), spousty zoborožců celkem tří druhů, stovky makaků jávských, asi 15 makaků vepřích, tlupu hulmanů stříbřitých, kolonii 70 volavek bílých, anhingy, čápy, orly, datly, divoké bažanty, ale taky třeba tlupu desíti vyder hrající si na břehu jezera a srandovně spolu laškující (ty jsem objevil já a ani jsem z toho zážitku pak nemohl spát…). Na řece žila spousta krokodýlů až 5-ti metrových.

Kluci lovili potápníky, vážky a motýly.

Měli jsme taky docela kliku na noční „crocodil hunting“ – při noční vyjížďce po řece jsme načapali krokodýla, který zřejmě právě sežral opici nebo divoké selátko, každopádně se mu nepodařilo se před naší loďkou potopit do vody. Tak jsme si na něj sahali a tahali ho ve vodě za ocas, ale jen do té doby, kdy se ozvala veliká rána – to jak čelisti asi 3,5 metrovýho krokodajla zcvakli jen pár cm od kolegovy ruky. Byla to nová soutěž: sáhni si na svého krokodýla – a kdo víckrát!!!

Taky jsme párkrát zažili tropický slejvák a to nám do boudičky teklo ze všech stran.

V noci nám k boudě chodila divoká vousatá prasata, varani až 3 metroví a taky cibetka skvrnitá neboli tangalunga – tu bych si nejraději ochočil a měl doma, jak byla úžasná!

V korunách stromů jsme několikrát pozorovali jak liška velkou chechtající se veverku s obrovským ocasem. Létala ze stromu na strom a ocas měla roztažený jak padák… Taky se mi podařilo jen tak do rukou chytit pitu modroocasou. Pita je srandovní pralesní pták, co neumí udělat krok a jenom skáče. Je krásně barevná a celkem velmi skrytě žijící.

V pralese se nedalo bez mačety chodit, tak jsme využívali stezek od divokých slonů, kteří tady taky žijí. Překročit ale jejich veliký čerstvý lejno býval často problém… Slony jsme viděli jen jednou.

Taky jsem učinil poznání, že po čtyřech velkých kafích nedokážu usnout. Kór když stejně jako kofein účinkují cirgulárky cikád a ještě hlučnější chorus pralesních žab…

Po osmi dnech divočení jsme se nechali zas odvést do civilizace mezi lidi.

Usmysleli jsme si být taky trochu ambiciózní a mít nějaké hmatatelnější výsledky pobytu na Borneu – rozhodli jsme se vystoupit na nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mt. Kinabalu vysokou 4.100 metrů. Předtím jsme den trekovali na jejím úpatí v horských mlžných pralesích 1600-2000 metrů vysoko a fotili kvetoucí orchideje a láčkovky. Byla tu však kvanta zemních pijavic… Zima a vítr se taky podepsal na zdraví – s Dušanem spolu v duetu smrkáme a léčíme zánět dutin. Samotný výstup na horu je celkem jednoduchou, bohužel komerční, záležitostí. První den se stoupá do 3.300 metrů, kde se v jednoduchý horský chatě spí. Vstane se nad ránem a od 3 ráno se stoupá na vrchol, odkud se pozoruje východ slunka. Bylo tam s námi asi dalších třicet lidí, ale hora to je nádherná. A jedinečný taky bylo sledovat, jak se tropická vegetace na rovníku postupně mění s přibývající výškou až na holou skálu. Pozorování skupiny Malajců nabalených v zimních bundách, kuliších a rukavicích, kteří se jako jeden muž organizovaně rozcvičovali před výstupem ve tři ráno mi evokovalo kolébající se hejno tučňáků…

No a teď jsme s bolavejma nohama ze sestupu dole v Kota Kinabalu a zítra brzy ráno odlétáme do sarawackého města Miri (jinak než vzduchem se přes sultanát Brunej nedá dostat) a odsud pak do vnitrozemí ostrova do vesnice Bario kousek od indonéských hranic. Tam pobudeme týden a protože Bario je odříznuto od světa, nebudu se moct ozvat dřív než zas za týden.

Děkujeme za všecky dopisy a vzkazy, co nám posíláte a nezlobte se, že většinou nestíháme odpovědět, čas na internetu běží moc rychle…

Jak dopadlo referendum o vstupu do EU? Tady nám to je momentalně dost lógr… Ostatně tím, že jsme utekli do pralesa jsme vyjádřili svůj názor.

Tak zase někdy ahoj

Vláďa

Převzato z http://lemberk.vcm.cz/cestopisy/