Dominikánská republika nabízí víc než karibské pláže

Boca Chica – malá rybářská vesnička

Toto malé přímořské poklidné letovisko je jen pětadvacet kilometrů od hlavního města ostrova. Od moře,“ Mar Caribe“, které je zde velmi krásné a voda dokonale čistá, stačí projít některou z úzkých uliček a ocitnete se v centru vesničky. Na pobřeží stojí nespočet jednoduchých dřevěných stánků a „chatrčí“, kde můžete vyzkoušet výtečná jídla tradiční dominikánské kuchyně nebo čerstvě připravené plody moře.

Vyjít si z pláží do vesničky není žádný problém, jenže horší už je, kdy se vydat. Teploměr v noci neklesl pod „pětadvacítku“ a ráno v devět slunce dožene stupně, které v noci o něco málo klesly, a je opět téměř třicet stupňů. Nezbývalo, než se „hecnout“ a vyrazit buď časně ráno, nebo na večer. My jsme se vydali hned po ránu. Hlavní třída Duarte se právě probouzela, a to už bylo krátce před devátou hodinou dopoledne.

Na této ulici je téměř všechno důležité. Banky, pošty, malé i větší obchody, restaurace, bary i kavárny. Nechybí tu ani malé náměstíčko, kde ve stínech stromů posedávají staří dědouškové na lavičkách a spokojeně si pokuřují doutníčky či upíjejí rum jen tak z flašky. Na náměstí je několik zastávek autobusů a sledovat, jak se domorodci umí doslova naskládat do malých mikrobusů – guaguas, je zážitek, který nevidíte denně.

Hoši od doutníků a ženy nejstaršího řemesla

Na nedaleké výrobně doutníků je nápis Fabricade Tabaco Gran Select – Cigaro Factory nebo Fabrigue de Cigaros. Samozřejmě jsme se podívali i dovnitř. Ve třech řadách za sebou seděli upocení chlapíci a ze šesti druhů tabákového listí smotávali ručně doutníky. Celá „operace“ končila odseknutím obou konců a doutník byl na světě. Hlavní šéf, který měl nejmíň sto dvacet kilo, ochotně pózoval před našimi fotoaparáty a nabízel nám všechny druhy doutníků, co jeho hoši uměli odborně „stočit“.

Hned v sousedství byla pošta – Instituto Postal Dominicano, Oficcal de Correo, hlásal nápis. Na zdi byla klasická modrá schránka s nápisem Cartes, která mi připomněla naše poštovní schránky z let šedesátých. Uvnitř „procházela“ pošta generální opravou. Staré zbité trámy, obité překližkou, vyměňovali dělníci a nahrazovali je stejným materiálem jenže novým. Místní pracovnice, nám s úsměvem orazítkovala naše pohledy na památku a my mohli vyrazit v tom nesnesitelném vedru k dalším pro nás zajímavým atrakcím.

A tou byly místní prostitutky. Což o to, byly krásně štíhlé, kakaové a pán bůh si na nich opravdu vyhrál. Byly neodbytné v kteroukoli denní a noční hodinu. Pracovaly nonstop. Byli jsme zvědaví, když se jim nepodařilo sbalit nás, jak budou svádět další kolemjdoucí. Usadili jsme se v místním Neptuno´s Clubu, dali si pivo Presidente a podívaná na exotické balení mohla začít. Chodily ve dvou a tvářily se, jako by nic. Když uviděli svoji potencionální oběť, šly na věc. Vypadalo to jako útok žraloka. „Zákazníka“ nejdříve oslovily španělsky, pak anglicky, a když nic nezabralo, začaly ho jemně osahávat a počaly předvádět svoje postavy a ukazovat svoje přednosti. Byly si vědomé své ženské krásy…

Ostrov Isla Saona

Je pátek a k tomu třináctého. Jedeme podél pobřeží přes město San Pedro de Macoris, které má sto dvacet pět tisíc obyvatel. Převážná část jich pracuje v místním obrovském cukrovaru a na plantážích s cukrovou třtinou. Každoročně v červnu se tady konají na oslavu svatého Petra slavnosti Cocolo. Městem chodí dvě soupeřící skupiny tanečníků v maskách.

La Romana – město, kde jsme přistáli, moc krásy nepobralo. Je tu zajímavé tržiště s basebalovou arénu a pozornosti neuniknou malé pastelové domky. Zanedlouho jsme dorazili do rybářské vesnice Bayahibe, kde jsme se setkali s Antoniem, domorodým průvodcem. Studoval u nás a uměl výborně česky. Přivítání nemohlo začít nijak jinak než rumem. V každé ruce měl skleněný demižón rumu s obsahem dvou galonu (pouhých 7,6 litru), bílý a tmavý. Po krátké prohlídce vesničky jsme nasedli do „rychlých člunů“ a vypluli k ostrovu. Pobřeží bylo lemováno nádhernými palmami a mladí Dominikánci se předváděli, kdo umí řídit a jet co nejrychleji.

Po téměř dvacetiminutové vzrušující jízdě jsme zastavili zhruba dvě stě metrů od pobřeží. Mladíci nás lámanou češtinou vybízeli do vody – „cesi do vodi“. Byla průzračná, teplá a sahala nám jen po pás. Antonio „nastartoval“ s rumem a i mladíci nás nutili pít rum a kolu doslova v moři. Po skvělém ovlažení jsme pokračovali, už pomalejší jízdou a obdivovali „vodní“ ptactvo, které posedávalo na kůlech trčících z moře. Ostrov byl nádherný. Antonio se okamžitě postaral o „občerstvení“ a zajistil klidné a stinné místo k našemu dvouhodinovému pobytu. Kdo chtěl, ležel ve stínu palem, jiní se vydali na prohlídku ostrova a další si užívali křišťálové moře. Místní prodavači nám nabízeli jak ovoce, tak dary moře.

Naše cesta vede vnitrozemím, vidíme malé pestrobarevné dřevěné domky, řada z nich nemá ani střechu. Škola byla zase bez oken. Tady se topit nemusí.

Největší období srážek bývá většinou v květnu a červnu. Zato se ale tady v červnu až listopadu vždy něco přežene. Ničivé hurikány a cyklónyzpůsobují veliké škody. Všude mají zavedenou elektřinu i telefon. Ovoce roste podél cesty a vody je dostatek. Hladem tu netrpí.

Jsme v městečku Samaná. Nasedáme do lodě, která nás dopraví k břehům národního parku Partie Nacionál Los Haitises, kde nejsou žádné silnice a do těchto míst se dostanete jedině lodí. Národní park je v rozsáhlé oblasti vlhkého subtropického pralesa.

Obdivovali jsme zde kolmé stěny stolových hor, červené, černé i bílé mangovníky, které jsou pravým rodištěm pro vodní živočichy a ptactvo. Je zde i nespočet jeskyní. Cestou na vyhlášený ostrov karibského ráje jsme viděli pelikány, volavky, kolibříky, ledňáčky a spousty dalšího ptactva.

Kolumbus měl pravdu

Když koncem patnáctého století prohlásil Kryštof Kolumbus, že není krásnějších končin na světě, měl pravdu! Před námi je konečně vidět vysněný ostrov Bacardi. Jsme na místě, vyskakujeme z lodi do modrého Karibského moře, které je náramně teplé.

Vítá nás pětičlenný orchestr. Jeden hraje na kytaru, druhý na harmoniku, třetí na bubny, další na „valchu“ a poslední na neidentifikovatelný nástroj. Latinsko – americká hudba je nádherná, navíc, když ji máte možnost slyšet živě tady na tomto ostrově, tak zážitek je ještě větší. Nevím, kam se podívat nejdříve. Vkusné stánky nabízí úžasné suvenýry. Místní mladíci se předhánějí v nabídce, „co moře dalo“. Tříhodinový pobyt, kdy si děláte, co se vám zamane, je pravý balzám na duši. Loučíme se a i při odjezdu opět vyhrávají hudebníci.“Ajlá bamba, ájla bamba“, mi znělo v uších hodně dlouho. Celý nádherný ostrov obeplouváme a nikomu se nechce na širé moře.

Po vylodění naše cesta vede do dominikánské rodiny v horách. Všude vidíme nekonečné plantáže cukrové třtiny, pomerančovníky, stromy plné banánů i kakaovníky. Sil­nice místy připomíná tankodrom, zato kolem jsou palmy a zase nádherné palmy. Řidič mě upozorňuje na zajímavé věci kolem cesty. Po chvíli zastavil, vystoupil a donesl mi obrovitý plod kakaovníku – prostě jen tak. Usmál se a říká – KAKAO. Držím obrovitý plod – hm, to je kakao? Pravé kakao.

Jsme na místě, kde žijí místní lidé v přírodě, která se musí vidět.  Máme možnost prohlédnout si jejich dům a na uvítanou dostáváme čaj a kávu. Vše zde připravují na otevřeném ohni. Ochutnáváme jak „třtinu“, tak  kaka­o. Starý Dominikánec mi pózuje a vytahuje metrovou mačetu. Druhý seká obrovitým nožem třtinu na dvaceti centimetrové kousky. Dostáváme je jako suvenýr a muž dodává: „Vydrží dvacet let a ani neshnije.“

Santo Domingo, město kontrastů

Silným zážitkem je i návštěva hlavního města Dominikánské republiky, ve kterém žije přes dva miliony lidí a na jedné malé ploše zde můžete sledovat bohatství i chudobu. Přesto se zdá, že to místním lidem nevadí a každý problém řeší s klidem a věčným optimismem. Mimo nemocnici nebo universitu tady najdete i několik domů plných lehkých děvčat a luxusní hotely.

Jelikož jsou Dominikánci značně temperamentní lidé, odehrávají se tu i největší karnevalové svátky a festival Latino hudby. Navíc zde můžete navštívit drsné kohoutí zápasy nebo naopak nejstarší funkční katedrálu v Novém světě, Catedral Primada de América. Její základní kámen totiž položil už Diego Kolumbus, syn Kryštofa, v roce 1514.

Centrum adrenalinu Cabarete

Pokud přejede celý ostrov ze Santo Dominga na sever, objevíte další výjimečné místo, které bohužel pomalu podléhá náporu turistů. Cabarete se během několika málo let proměnilo se zapadlé rybářské vesničky v centrum adrenalinových aktivit. Zejména se stalo světově proslulou destinací pro windsurfing a kitesurfing. Vzniklo zde mnoho nových škol, které tyto sporty vyučují. S turisty se ale pomalu vytrácí i klid a jedinečnost tohoto místa. Nádherné pláže jsou plné lidí a v noci se město rozezní bary a restauracemi. Ale nenechte se odradit, stačí poodejít třeba jen kilometr z hlavního centra a už narazíte na liduprázdné pláže s azurově modrým mořem.

František Mamula jezdil už za bývalého režimu „jako“ doprovod na rekondičně rehabilitační dovolené s horníky do Soči a bývalé Jugoslávie. Když měl možnost jít do důchodu po odpracování všech podmínek v dolech, věnoval se squashovým akcím a stal se předsedou České asociace squashe. Potom se vrhnul do dalšího zajímavého úkolu, a tím je procestování světa. Adoptoval dívku na Srí Lance a rád se za ní vrací.