Dobrovolníkem v Nepálu

Cestovat je jedna věc a někde žít druhá. Minulý rok touhle dobou jsem trávila už několikátý měsíc v Nepálu jako dobrovolnice. Učila jsem angličtinu ve vesnici Pudi Ghyang, jednom z těch míst, která nejde najít na mapě ani vygooglit. Shluk kamenných domků s plechovými střechami leží v distriktu Ramechhap a přestože je tu všechno velmi prosté, zdejší obyvatelé jsou čistotní a pracovití. S některými vesnicemi, které jsme viděli na trecích, kde byly cesty lemovány výkaly a jako obecní záchod a zdroj pitné vody zároveň se používal místní potok, se to nedá srovnávat. Pro člověka, který občas vyjede pod stan a dětství trávil na prababiččině chatě, to bylo vlastně velmi komfortní bydlení.

Na co se připravit před cestou

Než jsem do Nepálu vyjela, potkala jsem pár lidí, kteří už tam angličtinu na vesnických školách učili. Díky tomu jsem měla poměrně dobrou představu o tom, do čeho jdu. Přestože původním cílem bylo hlavně cestovat a sbírat materiály pro reportáže, nakonec mě Nepál příjemně překvapil a já tam „dobrovolničením“ strávila víc času, než bylo v plánu. Doporučila bych to všem, kteří se do neznámých končin vydávají. Stejně jako asi před dovolenou prolistujete průvodce, tak je fajn zjistit si předem, jak ta která dobrovolná práce bude probíhat. Taky je dobré dopředu si ujasnit, kolik a za co budete platit. Nedoporučovala bych organizace, které za „zprostředkování práce“ vybírají poplatky. Na druhou stranu je fér, když budou požadovat něco za ubytování a stravu. Já platila přímo řediteli tamní školy Kamalu Lamovi, u kterého jsem bydlela. Vyšlo mě to asi na 1000 korun měsíčně a to rodině jistě pokrylo minimálně rýži, kterou jsem tam projedla. Některé organizace zprostředkují úplně všechno nebo vysílají celé skupiny, já dostala e-mail na jednoho Nepálce, který mi tam vybral školu a seznámil mě s Kamalem. Stačilo to.

Kde lišky dávají dobrou noc

Pudi Ghyang leží v podhůří Himálaje. Aby se sem člověk dostal, musí se z Káthmándú kodrcat osm hodin v přeplněném autobuse – za tu dobu se ujede asi devadesát kilometrů! – a pak ještě přes hodinku pěšky zdolávat zalesněné kopce. Nicméně stojí to zato. Dostanete se na romantické úbočí pokryté zelenavými rýžovými políčky, které je poseté kamennými a hliněnými domky, ověšenými trsy kukuřic. Některá stavení mají modře malované trámy a obepínají je zahrady s rudými chilli papričkami, bílými ředkvemi a sytě žlutými květy rostlin pěstovaných na olej. Ve vyšších polohách se citrusové stromy ohýbají pod tíhou pomerančů a mandarinek, vzrostlé dřeviny zdobí obrovská pomela a pod obrovskými zelenými listy se ve stínu schovávají trsy dozrávajících banánů. Že jste pěkně daleko od domova připomínají obrovské bambusy vypínající se do nebes, jejichž listí šumí ve větru jakoby zpívalo, a pestrobarevné modlitební praporky, které zdaleka nevlají jen u místního buddhistického kláštera. Prostě romantika.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Každodenní život

Nenávidím kohouty – a to především toho, co s námi, na noc přiklopený proutěným košem, sdílí obydlí. Je kolem čtvrté ranní, když se jeho pronikavé kokrhání poprvé rozlehne hliněným domem. Hospodyně promptně vyskočí z peřin rozestlaných na zemi a seběhne do přízemí, aby postavila na čaj. Její kuchyně čítá otevřené ohniště a hliněný pultík. Překulím se na bok a zamžourám do ranního šera. Dědina je obklopená kopci, kvůli nimž se slunečnímu svitu těšíme až od nějakých desíti hodin, nicméně to místním nebrání vstávat neuvěřitelně brzo. Zatímco Kamalova manželka připravuje místní tradiční čaj, dům se plní štiplavý kouřem. „Ne, ani dneska si s vámi čaj nedám,“ rozmrzele kroutím hlavou a zavrtávám se hlouběji do spacáku, zatímco Lama nemilosrdně rozsvěcí světlo. V Nepálu se vstává brzo. Místní si dají tradiční kalorický čaj; lístky se vaří ve směsi mléka a vody přímo na ohni a výsledný nápoj se vydatně sladí; a pak se vydávají na pole. Jí se jen dvakrát denně: kolem desáté dopoledne a sedmé večer. Přestože porce rýže jsou obrovské, tlustého, dokonce ani plnoštíhlého člověka tu nenajdete. Občas si mezi místními připadám jako obr.

Dobrovolnické práce v zemích třetího světa se samozřejmě liší. Jedním si ale můžete být jistí: budete žít docela jinak, než doma. Já si poměrně dobře zvykla na nevalnou hygienu i fakt, že do třídy co chvíli přiběhla koza, a tak se vyučování na pár minut pozastavilo. Zato sporé porce jídla mi prostě vadily a pokaždé, když jsem se ocitla v Káthmándú, udělala jsem hned po výstupu z busu nájezd na pizzerii. Každopádně téhle zkušenosti rozhodně nelituji. Je velká pravda, že vážit si věcí, které máme běžně, se naučíme až ve chvíli, kdy o ně přijdeme. Já si teď vážím každé projížďky supermarketem! 😉