Dobrovolníkem v Jemenu

V ulici stojí několik oprýskaných Toyot a Mazd, mezi nimiž víří prach parta polobosých kluků v děravých kalhotách v honbě za mičudou. Zpoza modrých vrat opatrně vykukuje recepční Mohammed. Když zjišťuje, že jeho hlava není v bezprostředním ohrožení letícího balónu, vychází nám s rozesmátým obličejem podat ruku. Nápis nad jeho hlavou „GWCC – English courses and girls internet club“ dává tušit, že jsme správně.

Ještě než nás pustí dovnitř, telefonuje o naší návštěvě do hlavní recepce, aby si dívky zahalily obličeje. Poté nám opět s úsměvem pokyne a my vcházíme do prostorného dvora plného květin, na němž postávají hloučky studentek oděných od hlavy až k patě do černých rubášů. Před dvoupatrovou budovou parkuje modrá Škoda Fabia, která, jak se později dozvídáme, patří ředitelce GWCC Gabool Almutawakel. Ta nám po vřelém uvítání záhy představuje koordinátory jednotlivých vzdělávacích programů a ukazuje třídy pojmenované po slavných jemenských osobnostech ženského pohlaví. V jedné z nich zrovna v probíhá školení zaměstnanců, s nimiž se hned seznamujeme, a usedáme na plastové židle s výklopnými stolky. Na stole vrní projektor a lektorka Amani v angličtině dokončuje svou powerpointovou prezentaci. Po jejím skončení ještě nahlížíme do sklepa, kde je malá anglická knihovna a čerstvě zařízená počítačová laboratoř. Jsme nadšeni.

Windows Zprava doleva aneb jak to celé začalo

Počátkem října 2006 jsem s programem GLEN vyrazil na tříměsíční projekt do hlavního města Jemenu, Sana´a. Spolu s německou kolegyní Beatrice jsme pracovali pro místní nevládní neziskovou organizaci Youth Leadership Development Foundation (YLDF), která je považována za jedno z prvních nevládních vzdělávacích center v Jemenu zřízeném pouze pro dívky. Od svého vzniku v roce 1998 se centrum GWCC věnuje

a vlastní kariérou. Studentky si zdokonalují angličtinu, učí se pracovat s počítačem a dále se mohou zaměřit na různé aspekty práce občanské společnosti. Specializují se pak například na lidská práva, demokracii či mediální studia.

Ředitelka nám dala k dispozici malou kancelář se dvěma počítači a my se hned pustili do příprav projektu, který po konzultaci s koordinátorkami jednotlivých studijních programů centra vznikal přímo na místě. Dva týdny jsme se prokousávali zrcadlově obrácenou arabskou verzí Windows XP a sladkým čajem zalévali své nervy, umořené pomalým a stále vypadávajícím připojením k internetu. Výsledkem byl projekt hYPIE (Young People´s Intecultural Exchange). Jeho prostřednictvím jsme chtěli studentkám nabídnout možnost seznámit se s evropskou (českou a německou) kulturou, zkusit se společně zamyslet nad otázkami lidských práv a nad problematikou rozvojových cílů tisíciletí v podobě odpoledních seminářů. Vznikly také webové stránky a diskusní fórum, kde měli studenti možnost prezentovat svoji práci, prostřednictvím odkazů si rozšířit obzory a diskutovat o daných tématech se studenty z ČR a Německa.

Kromě společných setkání se nám podařilo zorganizovat i několik speciálních seminářů s reprezentanty jemenských a mezinárodních neziskových i vládních organizací. Na jeden z nich přijala pozvání i jemenská aktivistka za lidská práva a zakladatelka Gender Studies na univerzitě v Sana´a, doktorka Raufa Hassan. Zúčastnilo se jej i několik mladíků ze sesterského centra GWCC s ekonomickou specializací, kam chodili i kluci. Po úvodu, v němž neustále zdůrazňovala odvahu nezůstat lhostejným vůči špatnostem, které se dějí kolem, se jeden z nich představil jako Abdulmalik s otázkou: „Co mám udělat v případě, kdy v autobuse někdo kouří, a i když ho napomenu s tím, že mi to vadí a je to protizákonné, ten člověk mě naprosto ignoruje?“ „Musíš vstát a vlepit mu pořádnou facku,“ na to doktorka Hassan. „Jinak to s ním nejde.“

Nejširší nabídku průvodců a map Jemenu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Od svatby k lidským právům

Když jsme si v rámci jednoho z prvních seminářů vzájemně představovali „kultury“ toho druhého a diskutovali o odlišných tradicích, dívky samozřejmě ze všeho nejvíce zajímalo, jak u nás v Evropě slavíme svatbu. Ta podle jejich slov představuje jednu z nejdůležitějších událostí v životě místních lidí a točí se kolem ní veškerý kulturní život v Jemenu. V Sana´a jsou svatby na denním pořádku. O tom, za koho se dívka provdá, prý rozhodují její rodiče, k nimž tradičně přichází žádat o ruku rodiče ženicha. Věno někdy bývá pěkně vysoké, a tak jemenští mladíci musí i několik let na svatbu šetřit. Nawal, mladá průbojná dívka z jihojemenského Ta’izzu dokonce tvrdila, že v některých velmi tradičních rodinách na severu Jemenu se novomanželé poprvé spatří až o svatební noci. „Takovou svatbu si nedokážu představit“, komentovala. „To u nás na jihu je společnost mnohem otevřenější“. Její slova potvrdila i Reega původem z Adenu. Podle ní v Jemenu stále přetrvává jakási skrytá nevraživost mezi obyvateli konzervativnějšího, až do poloviny 60. let minulého století izolovaného severu, a liberálnějšího jihu ovlivněného dlouholetou britskou okupací a komunistickou vládou v 70. a 80. letech.

V jednom z dalších seminářů přišla řeč i na otázku rovnoprávnosti žen a mužů. Studentky v názoru na toto téma nebyly jednotné, avšak většina z nich se shodla na tvrzení pětadvacetileté učitelky angličtiny Ajši. Podle ní Bůh stvořil muže a ženu jako dvě odlišné bytosti s odlišnou tělesnou konstitucí ale zároveň i s odlišnou psychikou. Proto ženy nemohou mít naprosto stejná práva jako muži, a ta by měla být přizpůsobena jejich potřebám. Ženy mají podle její interpretace koránu právo na práci, svobodnou volbu manžela či toho, jestli si obličej zakryjí burkou nebo nikoliv. Sama prý zkoušela nějaký čas burku nenosit, ale necítila se bezpečně, a tak se rozhodla ji dobrovolně nosit dál. Problém vidí v silných tradicích, které se mnohdy s Koránem neslučují, a především ve vzdálenosti samotných věřících od islámu. Její kolegyně Isa´a souhlasně přikývla: „Islám je jedna věc a Jemenci jsou věc druhá“. Ta vidí boj za lidská práva v osvětě „především mezi muži, kteří si Korán vykládají po svém.“

Jindy nás debata zavedla na často diskutované téma poloviční hodnoty hlasu ženy u soudu v islámském právu Šaría. Názory se zde značně rozcházely. Ty kritičtější tuto právní úpravu považovaly za zastaralou, avšak jiné ji svědomitě bránily se slovy, že žena je v islámu dokonale chráněna a má dostatek práv na to, aby se cítila svobodná. Na adresu Evropanů a Američanů souhlasně zaznívala kritika na „příliš emancipované ženy“, které se místo oběti rodině vydávají na osobní kariéru, a rodiny se pak snáze rozpadají. Podle statistik Světové banky každá matka v Jemenu porodí za svůj život v průměru 6,5 dítěte. Průměrný věk, kdy se dívky  vdávají, činí 16 let. Nejsou v té době ještě dětmi? „To je velký problém“, ujímá se slova opět Ajša. „Jakmile je rodiče provdají, jejich cesta ke vzdělání tím většinou končí. Pak už vše záleží jen na benevolenci manžela a takových zatím moc není.“ Její kolegyni Nadie, matce čtyř dětí, se manžela přesvědčit podařilo. I když kvůli rodinným povinnostem čas od času chyběla, její referát o politické účasti žen v Jemenu byl oceněn zaslouženým potleskem.

Čas dát se do práce

Další zajímavá diskuze vznikla po speciálním semináři s programovou ředitelkou francouzské organizace Children of the World – Human Rights Ghislaine Pauilhac. Tentokrát šlo o problematiku dětské práce v ulicích Sana´a. Když jsme zmínili údaje oficiálních statistik OSN z roku 2003, které hovoří o téměř třiceti tisících pracujících dětí v celém Jemenu, přičemž téměř 5000 z nich živoří v ulicích Sana´a, studentky byly čísly zcela zaskočeny. Po zbytek semináře se pokoušely dát dohromady příčiny a možnosti řešení celé situace. Netrvalo dlouho a přímo v hodině vznikaly pomyslné manifestace, psaly se kritické články do médií a zakládaly se sirotčince či občanská sdružení. Mnoho dívek, které prošly některým z programů GWCC, se v podobných aktivitách již angažuje.

Udivilo mne, kolik mylných a zkreslených informací jedněch o druhých vycházelo při těchto diskuzích na povrch. Jedna dívka prý v rádiu zaslechla, že mladé Evropanky musí v osmnácti letech opustit dům rodičů a jsou nuceny starat se samy o sebe. Boření mýtů dalo oběma stranám hodně práce.