DOBROVOLNICTVÍ: Jak se dobrovolničí ve škole na indonéském Lomboku?

DOBROVOLNICTVÍ: Jak se dobrovolničí ve škole na indonéském Lomboku?

První myšlenka, proč se stát dobrovolníkem přišla loni, kdy jsme vyrazily na dámskou jízdu na Bali. Navštívily jsme i mimo jiné Lombok a okolní Gili ostrůvky.

Při plánování naší cesty jsem narazila na organizaci Kintari, která zajišťuje dobrovolnictví na již zmíněném Lomboku. Jelikož jsem si Lombok totálně zamilovala, s Bali se tento překrásný ostrov nedá ani srovnat, rozhodla jsem se, že do toho půjdu.

Životopis poslán a už mě čekala cesta do Prahy na první informační schůzku. Hned jak jsem odcházela, tak jsem věděla, že do toho půjdu, proto jsem hned na druhý den psala Janě, která založila tuto organizaci, že chci jet. Domluvily jsme si předběžný termín a už jen zbývalo přerušit školu a začít řešit práci. Naštěstí mám super šéfa, který dříve taky cestoval, tak mi tuto cestu schválil. Začalo tedy hledání letenek, další schůzka, která se týkala metodiky výuky, zařízení víz na ambasádě v Praze.

Jakmile jsem měla vše zařízené, spojila jsem se koordinátorkou, která je na Lomboku a domluvily se, které třídy chci učit, a začala příprava materiálů. Půlka krosny obsahovala pouze podklady, hračky a sladkosti pro děti. Na letišti nás čekal Edy, místní koordinátor, u kterého jsme všichni dobrovolníci bydleli.  Edy je naprosto úžasný člověk, cokoliv jsme potřebovali, Edy zařídil. Každé ráno Edy chystal snídaně, o víkendech uklízel. V tomto směru jsme se nemuseli vůbec o nic starat.

Večeře nám chystala Edyho manželka Ratna. Jelikož má kurz vaření, tak její jídla byla naprosto výtečná. Vždy nám uvařila to, na co jsme měli chuť. Já od ní nejvíce milovala Mie goreng – smažené nudle se zeleninou. Ty uměla naprosto bravurně.  Jinak na obědy jsme chodili většinou do místních warungů. Já pravidelně navštěvovala malinkatý warung, kde měli to nejlepší bakso –  hovězí vývar, s masovými kuličkami, rýžovými nudlemi a smaženou cibulkou a vajíčkem. Klidně bych to mohla jíst celý den.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Život ve škole

Moje první výuka byla v mateřské školce, kde byli děti od 3-5 let. Do školky jsme jezdily s Miluškou, dobrovolnicí, abychom se mohly dětem co nejvíce věnovat. Výuka ve školce trvala 1,5 hodiny. Na začátku a na konci hodiny nám děti vždy zpívaly. Děti jsme naučily písničku, Zajíček v své jamce sedí sám, kterou za chvíli už zpívaly samy.

Dále jsme tvořili různé obrázky, hráli hry a samozřejmě se učili základní anglická slovíčka, jako číslovky, zvířátka, lidské tělo, oblečení. Děti byli neskutečně šikovné. Pak následovala 15 minutová přestávka venku, kde děti měly pískoviště a různé prolézačky. Na závěr hodiny jsme se dívali na pohádku, např. na krtečka, Pata a Mata, knihu džunglí atd. Po celou dobu byli s námi v hodině i místní učitelé, Sarip a Sadar, kteří překládali dětem do indonéštiny.

Dále jsem učila 2x týdně na základní škole v Petiwungu, kde byly děti 10-12 let. První hodina byla naprosto šílená. Nevěděla jsem, kolik podkladů si mám nachystat, děti dělaly nepořádek, no prostě jsem odcházela z hodiny totálně hotová. Každá další hodina byla lepší a lepší. Na každý týden jsme měli dané témata, které máme probrat. Zde trvala výuka hodinu. Vždy v pondělí jsme probírali novou látku, slovíčka, základní gramatiku, poté vždy hráli hry, kde jsme procvičovali staré slovíčka a na konci posledních 5 minutek jsme se vždy dívali na pohádku.

Ve středu jsme vždy opakovali látku z předchozí hodiny. Velký problém u těchto dětí byl to, že sice slovíčko věděly, ale neuměly ho správně napsat. Proto jsem si je vždy po jednotlivcích volala k tabuli, slovíčko řekla v indonéštině, a pokud mi ho i správně napsaly, tak dostaly malou sladkost.  Strašně se mi líbilo to jejich nadšení a zapálenost. Příprava do hodin byla náročná, protože jsem si skoro vše překládala i do Indonéštiny, chtěla jsem, aby děti opravdu všemu rozuměly. I tady byl k dispozici místní učitel Lamun.

Další výuka probíhala u Edyho doma, v tzv. garáži. Zde chodily děti všech věkových skupin. Zde to bylo trošku složitější skloubit výuku, proto jsem mladším dětem vždy zadala nějaké hry, malování, kde si procvičovaly barvičky, čísla a se staršími dětmi jsme probíraly novou látku. Musím říct, že do odpoledních kurzů chodili opravdu nadané děti. Jak ve škole, tak i tady jsem se snažila učit zábavnou formou, ale výhoda tohoto odpoledního kurzu byla to, že zde děti chodily naprosto dobrovolně. Jediný problém byl čas. Buď děti dorazily o hodinu dříve, nebo o hodinu později. Musím přiznat, že mě to někdy opravdu štvalo, přestože vím, že v Indonésii nehraje čas žádnou roli. Hodina sem, hodina tam není vůbec žádný problém. I tak ale musím říct, že to byla ta nejlepší zkušenost, kterou jsem mohla získat. Učení a vše s tím spojené mě naprosto naplňovalo.

Dětské štěstí

Všem tuto zkušenost doporučuju! Horší bylo, když přišel konec a loučení. Přiznávám, slzička ukápla, protože mi děti přirostly k srdíčku. Ve školce se s Vámi děti mazlí, ve škole vás vítají jenom, co vás vidí přijíždět na skútru, ptají se, co dnes budeme dělat, zvou vás k sobě domů. Poslední hodinu jsme dětem ve školce rozdali krásné nové oblečení, které si hned co vyběhly ze školky, oblékly. Bylo krásné pozorovat, jak jsou šťastné. I poslední hodina ve škole byla jiná. Na začátku hodiny jsem jim rozdala test, který jsme psali v předchozí hodině a odměnila Wiru a Sadara, že test kluci napsali výborně.

Samozřejmě nějaká chybička se tam vloudila, předložky byly trošku problém, ale slovní zásoba byla bez chyby. Poté jsem jim pustila jejich oblíbenou pohádku. Je to pro ně vzácnost, protože doma opravdu nemají možnost si ji pustit. Poté jsem jim rozdala dárečky, které jsem si pro ně připravila. Děti dostaly sešity, tužky, náramky, různé nálepky a hlavně sladkosti. Jejich očička úplně zářila. Udělali jsme si spoustu fotek na památku a hodina byla u konce. Strašně mě překvapilo, že i kluci mě přišli na rozloučenou obejmout. Což není běžné, protože někteří mají problém respektovat ženu.  Přece jenom je to muslimská země. Těžko se mi odcházelo. Doteď mi chybí. Samozřejmě všechny děti jsou strašně zvídavé. Jejich první otázky byly typu, máš přítele, máš děti a si vdaná? Jak jsem již zmínila výše, je to muslimská země a v mém věku jsou všichni ženatí, vdaní a mají děti 🙂

I tak byl ale dostatek času na cestování. Učilo se od pondělí do čtvrtka, v sobotu byla možnost individuálního programu s dětma. My jsme většinou vyráželi na celý víkend na výlet. Lombok jsme procestovali celý. Tak krásnou přírodu jsem nikde neviděla. Nejvíce mě nadchnul zápach ostrova. Naprosto nedotčená příroda, úžasní lidé a ten podmořský svět. Vždy jsme na výlet vyráželi ve větší skupince. Ne že by to tam bylo nebezpečné, to ne, ale šlo spíše o dělení nákladů na ubytování, benzín. A samozřejmě jde taky o zábavu, pokud člověk cestuje s tou správnou krevní skupinou.

Většinou jsme spali u místních doma. Místní lidé jsou úžasní. Ne jenom, že se vždy smějí, ale taky vám se vším pomůžou. I kdyby měli poslední zbytky jídla, tak se s Vámi rozdělí. Nikdy jsme nechtěli nic zadarmo, je jim ,,blbé“ si říct o nějaké peníze. My jsme jim vždy zaplatili, byli jsme rádi, že máme kde složit hlavy, i když jsme vždy spali na zemi na bambusové rohožce. Také jsme vždy dostali večeři i snídani. Jídlo se klasicky skládalo s rýže, tempehu, tofu a zeleniny. Maso bylo opravdu jen výjimečně, spíše v těch ,,bohatších“ rodinách. Také se zde jí rukama, tedy správně pouze pravou, protože levá ruka je nečistá. Jsem šťastná za to, že jsem mohla proniknout do života místních obyvatel a poznat, jejich způsob života.

Jak se žije na Lomboku?

Náklady na živobytí zde nejsou velké. 1000 RP jsou v přepočtu cca 2 Kč. Vodu jsme měli v ceně ubytování, taktéž i snídani. Litr benzínu stál 16 Kč. Pronájem skútru od Edyho vycházel na 60 Kč za den, běžně se cena pohybuje za 100 Kč/den. Ubytování taktéž u Edyho v dvojlůžkovém pokoji vycházelo 5000 Kč/měsíc, kdy byla vlastní sprcha a WC. Moje oblíbené Bakso 24 Kč, Mie goreng 30 Kč, Nasi campur (rýže, zelenina, tempeh, tofu, oříšky) 20 Kč.

Samozřejmě záleželo i na poloze warungu. V turistických oblastech šly ceny za toto klasické místní jídlo o mnohonásobně výš. Ovoce i zelenina se dá na trhu pořídit také velice levně. Např. za 3 ks ananasu jsem platila 20 Kč. To samé ryby. Samozřejmě je nejlepší navštívit trh v brzkých ranních hodinách, kdy není ještě takové horko a nesvítí sluníčko, protože tady opravdu žádné mrazáky neexistují. Každopádně místní trh musí navštívit opravdu každý.

Na závěr bych chtěla jenom říct. Važte si toho, co máme, protože my máme opravdu vše a pokud chcete vyrazit, tak jeďte, je to ta nejlepší zkušenost!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí