Dobrodružné putování údolím Charchorinu k chrámu jménem Tuvkhun, který je ukryt v mongolských horách

Vstupní branou do Mongolska je především hlavní město. Z třímilionové populace žije právě jedna třetina v Ulanbátaru – metropoli, která by se od zbytku země nemohla lišit více. V moderním městě se nezdržujeme a hned se přesouváme 400 kilometrů na západ do města Charchorin (nebo také Karakoram), kdysi hlavního centra Čingischánovy říše.

Řidič během pětihodinové jízdy občas zastaví, aby místním posedávajícím u silnice předal zásilky od příbuzných z hlavního města. Ti toho využívají, rychle naběhnou do autobusu a nabízejí různé sladkosti, jídlo a domácí výrobky cestujícím. Potkáváme stáda ovcí, koz, krav a jaků, několik velbloudů a hlavně koně. Vždyť v Mongolsku připadá na jednoho obyvatele 17 kusů dobytka. Podél cesty se občas vynoří mršina v různém stádiu rozkladu, na které hodují orli a supi.

Charchorin, kdysi slavné Čingischánovo sídlo

Jedněmi z pamětihodností Charchorinu jsou kamenné sochy čtyř želv, které ohraničovaly území oblasti. Na kopci nad městem, nedaleko od jedné z nich, je pak ještě jiné kamenné dílo. Obří zpodobnění mužského údu, který ti, co tomu věří, navštěvují za účelem požehnání dítěte.

Charchorin se ale pyšní především chrámem Erdene Zuu, jedním z největších v celé zemi. V jeho vykopávkách se našly artefakty z dob Čingischána a vůdců po něm. Uvnitř zdí Erdene Zuu stále žijí mniši a praktikují své učení, na modlitbu svolávají buddhisty troubením na lasturu a své mantry šeptají při točení modlitebních cylindrů. Vedle chrámu stojí druhá z ochranných želv a muzeum, které Mongolsku věnovali Japonci. Stojí na místě vykopávek a nás zaujalo především to, že už ve 14. století měli vypracovaný systém podlahového topení.

Jste-li milovníky módy, můžete si večer zapózovat v tradičním mongolském hábitu nebo si jej rovnou obléci na komorní koncert hrdelního zpěvu, který se v jurtách odehrává téměř každý den.

Nejširší nabídku průvodců a map Mongolska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Stopem na západ

Nedojedete. Toto tvrzení jsme si vyslechli pokaždé, když jsme se Mongolům svěřili se svým záměrem někam dostopovat. Základem pro stop v Mongolsku je mít hodně času a záložní plán pro případ, že se nám opravdu nikoho stopnout nepodaří. To v realitě znamená jít pěšky nebo přenocovat na místě a zkusit štěstí další den.

Prvním oříškem, kterému musí stopař v Mongolsku čelit, je to, kam si má vůbec stoupnout. V místní stepi totiž řidiči hledají tu nejpříjemnější cestu metodou pokus-omyl. Když se jim nelíbí ta, na které se zrovna nacházejí, vytvoří si vlastní o pár metrů vedle. A tak se jednoduše stane, že je silnice z bodu A do bodu B třeba osmiproudá a široká přes 100 metrů.

Naštěstí nás do malého náklaďáku vezmou dva Francouzi. Na korbě příjemně fouká, ale z pytle před námi se ozývají nepříjemné zvuky naříkající kočky. Když řidič zastaví uprostřed pastviny, aby zahnal své stádo ovcí a koz správným směrem, jen se na nás usměje, ukáže na pytel s kočkou a pronese: „Miaaau.“. S Francouzi si vyměňujeme nechápavé pohledy a z legrace jim přejeme dobrou chuť k obědu.

Stopováním strávíme na místních komunikacích celý den a na večer se necháme vysadit poblíž vesničky Bat-Ulzii, ve které strávíme noc a ke klášteru budeme pokračovat druhý den.

Mezi námi a vesnicí teče řeka, s jejímž přebroděním nám pomohl ochotný pastevec z nedaleké jurty. Viděl nás už z dálky, přeskákal kameny v řece, vzal mou krosnu a čekal, až se dostaneme na druhou stranu i my. Teprve v jeho jurtě si uvědomíme, že je náš zachránce opilý a vesele nám nabízí, abychom se k němu připojili. A tak se poprvé setkáváme s mongolskou specialitou, mléčnou vodkou. Podána nám je ve skleničce, na které ještě utkvěly zbytky jídla, a po pouhém přičichnutí víme, že si tento nápoj naši lásku nezíská. Abychom své hostitele neurazili, srkáme si čirého moku. Naštěstí jsme kromě vodky dostali i kumys – kyslé kobylí mléko, které i přes svůj původ chutná o poznání lépe.

V situacích, kdy s místními nenacházíme společnou řeč, jsme rádi za pár slov, kterým rozumí na celém světě. Jedním takovým slovem je „hotel“. Majitelka nám dokonce uvaří večeři – kopec masa s kopcem rýže a kopcem brambor. Jste-li vegetariánem, možná si cestu do Mongolska rozmyslete. Mongolové žijí převážně z masa a vám by se tak mohlo stát, že budete po celý svůj pobyt jíst suchou rýži. Až na pokoj nám večeři přinesly děti, které se pak za dveřmi dohadovaly, kdo si za námi přijde říct o peníze. Odtušili jsme to z opakování slova „money“.

Druhý den jdeme převážně po svých a opět procházíme nekonečnou stepí. Po několika kilometrech k nám přicválá asi desetiletá holčička a nabízí půjčení koně až ke klášteru. Jen cena je opět mongolsky vysoká, tak s úsměvem odmítáme a plahočíme se dál. Odpoledne se stáhnou mračna a začne pršet, stavíme na rychlo stan jako přístřešek a vaříme oběd. Mít s sebou zásoby jídla na několik dní pro případ, že se ocitnete v pustině, je nutností. V dálce konečně vidíme jurty. Zvedá se vítr a vypadá to na další déšť. Po tom, co nás Mongol z jedné z jurt ujistí, že se u kláštera na kopci nedá nikde přespat, kývneme na jeho nabídku noclehu.

Uvnitř jurty nám rozdělají oheň a dvě děti se začnou hned zajímat o všechny naše věci. Chvíli si vystačí s pastelkami a papírem, pak se ale objeví foťák a telefony. Přestože žijí uprostřed mongolské stepi, smartphone pro ně není novinkou.

Ke klášteru Tuvkhun

Ráno vycházíme brzo, okolní jurty ještě spí a počasí vypadá nejistě. Asi po hodině začne mrholit a později i pršet. Po třech hodinách plahočení do kopce v lijáku a bahně dojdeme až k samotnému klášteru Tuvkhun. Jeden z nejstarších budhistických chrámů v zemi je postaven na kopci uprostřed skal, jako ostatně většina buddhistických staveb. Mniši, kteří zde bydlí, jsou závislí na pomoci Mongolů. Proto jsou kolem kláštera postaveny tři jurty, kde mongolská rodina mnichům vaří jedno jídlo za druhým. To pro nás znamená jediné – úkryt před neustávajícím deštěm a oheň, u kterého se ohřejeme.

Rodina uvnitř jurty nás s úsměvem přijme a nabízí jídlo, které zrovna vaří. Nudle s masem a zeleninou jíme rukama a mističky vracíme úplně čisté. Sotva se dovaří jedno jídlo, začne se rovnou připravovat další. Takhle to jde celé čtyři hodiny, které s nimi strávíme. Ochutnali jsme tak spoustu čaje, bonbonů a sladkou rýži s kandovaným ovocem, při které rodině došly příbory. Jedna z kuchařek se ale hned jala kusu dřeva, ze kterého zručně během chvilky nasekala malé lžičky.

Než se počasí konečně uklidnilo, stala jsem se součástí manufaktury na výrobu mongolských masových knedlíčků – buzů. Začala jsem na pozici balení, ze které jsem ze během chvilky byla degradována na válení těsta.

Od kláštera lze za příznivého počasí pokračovat dále na západ k vodopádu Orkhon na stejnojmenné řece. A odvážlivci se dokonce mohou svlažit v jeho ledových vodách.

Celý výlet včetně chrámu a vodopádu se běžně dá stihnout se zaplaceným autem a průvodcem za dva dny. Opravdové dobrodružství na vás ale čeká tam venku, v nekonečné stepi.